Zprávy od vody

Velký úspěch...;-)

24. května 2018 v 20:01 | Jiřan
V sobotu 19. května jsem se vydal pro změnu já poměřit své síly na rybářských závodech. Tentokrát do Hasiny u Rožďalovic. Ráno jsem si ještě rychle připravil poslední krmení vyjel tak, abych byl na místě včas. Cestou mě v několika úsecích překvapila mlha, ale jelo se celkem příjemně. A to i přesto, že večer jsme trochu neplánovaně ponocovali u známých.
Z informací, které jsem měl předem k dispozici, jsem si nebyl úplně jistý, kde přesně závody probíhají, uvedeny byly totiž trochu zamtečně názvy dvou vodních nádrží. Ovšem už v Rožďalovicích se objevilo naprosto perfektní značení, díky kterému jsem nedokázal zabloudit ani já. Ačkoli jsem tredy věděl, že jedu správně, přiznávám, že jsem trochu znejistěl na velmi úzké betonové cestě kolem rybníka, zvláště pak v místě velké prohlubně a následného stoupání do původní výšky. Pak se objevil plácek jako stvořený pro parkování, dokonce tam stálo už jedno auto, proto jsem tam zastavil. Dál vedla dost blátivá cesta, ale byla tam značka zákazu vjezdu motorových vozidel. A vzhledem k tomu, jaké mám letos štěstí na body, nechtěl jsem nic riskovat. Ještě než jsem se ale vypravil, projelo kolem mě několik aut a potom jsem na louce spatřil plno aut. I tak jsem ale zůstal věrný původnímu plácku. Navíc jsem tam našeho megana nechal pod stromy, což by se mohlo odpoledne hodit.
Dostavil jsem se k zápisu a prezenci a mile na mě zapůsobilo, jak jeden z rybářů, který vše zapisoval, následně každému podal lístek, oslovil ho křestním jménem a popřál hodně štěstí. Člověk si připadal jako mezi přáteli, což se mi jako introvertovi na podobných akcích často nestává. Vylosoval jsem si číslo 37, vzal lístek, k tomu jsem dostal ještě další lísteček s číslem 38. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, úlovkáč jsem strčil do kapsy a druhý lísteček do peněženky. Času bylo dost, proto jsem si ještě chtěl dát kafe, bohužel se zrovna rozbil nějaký generátor, takže nám obsluha nabídla, že si zapíše naše vá místa a objednávky nám tam donese. Nadiktoval jsem 38 (!). Vrátil jsem se k autu pro vybavení a potom už na své místo. I když... Abych se náhodou nespletl a neudělal trapas, podíval jsem se na lísteček, kde byla třicetosmička a utábořil se. Chytat se sice smělo jen na jeden prut, ale moje promyšlená taktika spočívala i v různé velikosti háčků, proto jsem si připravil pruty dva. A zrovna, když jsem připravoval ten druhý, objevil se za mnou nějaký na první pohled pohodář a ptá se, jestli tam opravdu mám sedět. Říkám, že jo a on v klidu nadhodí: "A nespletl jste si to s číslem na klobásu?" Sakra, připadal jsem si jako blbec. Přesunul jsem se tedy asi o pět metrů dál z třicetosmičky na třicetsedmičku. Chlap ale byl v pohodě, bylo vidět, že se stejně jako já přišel hlavně zúčastnit. Prohodili jsme pár slov, mimo jiné jsem se dozvěděl, že má rozbitý podběrák, ale že ty jeho čudly by ještě mohl vydržet. Později jsem získal pocit, že tam byli příjemní všichni, alespoň kam jsem dohlédl, vládla dobrá nálada a přátelské pošťuchování.
Když zazněl zvukový signál, každý si v klidu nahodil, ne jako jinde, kde jsou všichni připravení už několik minut předem, aby neztráceli ani vteřinu.
Měl jsem záběry prakticky na každý nához, bohužel se mi nic nedařilo proměnit, všechno bylo naprázdno. Nechápal jsem to. Vyměnil jsem tedy citlivější číhátko před špičkou za méně citlivé mezi očky prutu. Ani to nepomohlo a přišlo několik záseků do prázdna. Mezitím pán na mém "původním" místě;-) vytáhl několik karasů, pak dokonce úhoře. Další bod mé taktiky spočíval v tom, že každé krmení dostalo dvě šance, když jsem na něj ani na druhý nához nic nevytáhl, bez milosti přišla řada na další.
Blížila půlka závodu a já jsem akorát odeslal zprávu domů, že teda zatím nic, když policajt mezi očky opět ožil. Odložil jsem tedy telefon a sledoval číhátko, které na několikrát popojelo až k prutu. Zrovna jsem tam měl úplně novou nástrahu. Zasekl jsem. Je tam, proběhlo mi hlavou, když jsem ucítil slabý odpor. Asi nějaký karásek jako ostatní, měl jsem v podstatě jasno. Jenže najednou se prut prudce ohnul a nic. Vypadalo to, že jsem uvázl za něco na dně. Takže zase konec nadějí... Jenže najednou se rozjela brzda a mně došlo, že to byl jen manévr nějaké ryby. A asi trochu větší, karásek to nejspíš nebude. Pohodář odvedle mě povzbuzoval, rybář na druhé straně potom stáhl prut, abychom se nezamotali. Ačkoli jsem tajemné monstrum táhl poměrně prudce, právě z důvodů blízkosti dalších závodníků, u břehu mi odjelo doleva. Pořád jsem nevěděl, co to bude. Najednou se před sousedem s vytaženým prutem udělala vlna. Řekl bych, že docela velká, spíš taková malá tsunami. Záhadná ryba ovšem stále u dna. Podle vlasce jsem poznal, že už je přede mnou, když najednou se z vody vynořila ohromná tlama s velkými zuby (no tak jsem rybář, no:-)) a ukázalo se velké pruhované tělo. Ne, nebyla to zebra...:-) "Tý jo, candát!" vydechl jsem, možná jsem místo tý jo, použil něco jiného, nevím. Můj jinak poměrně velký podběrák, který jsem už měl připravený najendou vypadal směšně malý, pohodář odvedle mi rychle podal svůj větší podběrák. Ano ten, rozbitý, co měl už jen na čudly. Jenže ani do něj se candát ne a ne vejít. Za mnou se shromáždil hlouček rybářů a slyším dobře míněné rady, abych ho neutrhnul, zároveň cítím, že jsem pravou nohou stoupl do vody. Stal se zázrak, obří zubatý válec se nasoukal do podběráku a já ho opatrně nesl na břeh. Byl opravdu dost těžký. Až dojemně působilo chování přihlížejících - jeden mi naprosto automaticky vzal prut, druhý mi podal pean, abych se nzdržoval hledáním svého... A navíc to vypadalo, že všichni měli stejnou radost jako já, což jsem doposud na závodech nezažil. Candát byl perfektně zaseknutý, v podstatě neměl šanci se háčku zbavit - otázkou ovšem zůstává, jak dlouho by odolával můj vlasec. Rozhodčí ho rychle a pečlivě změřil a verdikt zněl rovných 80 centimetrů. Můj osobní rekord a zároveň největší ryba závodu.Bohužel candáti nejsou právě "držáci" proto se musel co nejrychleji vrátit do vody. Ano, narážím tím na fakt, že jsem si jej ani nestihl zvěčnit, i když přiznávám, že jsem si na to v tu chvíli ani nevzpomněl. Dost možná i proto, že se to dravci na břehu nelíbilo a v jednu chvilku se mocně vzepjal a nechybělo mnoho, aby mi nafackoval ocasem. Mlhavě ale tuším, že tam někdo fotil, určitě potom, když jsem ho pouštěl, proto se ještě budu snažit fotku na památku získat.
Měl jsem velkou radost, že neskončím poslední, zároveň jsem byl překvapený, protože jsem s dravcem rozhodně nepočítal. Zvláštní byla taky slyšet, jak se nesla šuškanda kolem vody, až z protějšího břehu jsem za pár minut slyšel, jak o mně mluví. V každém případě jsem dokonale rozplašil všechny ryby v našem sektoru, protože od těch deseti hodin prakticky nikdo neměl záběr. I to popotahování, které jsem předtím měl při každém náhozu, úplně ustalo. Ale kdo by to řešil, že ano...;-)
Počasí nám přálo a já se dál kochal klidem u vody, který nerušily žádné vlaky jako u nás, občas jsme něco prohodili se sousedem. Pak přišel čas oběda, dostal jsem výbornou klobásu za ten lísteček s třicetosmičkou a potom sledoval několik dalších závodníků, kteří to vzdali, protože byli bez úlovku, a proto odcházeli dřív. Kolem půl jedné jsem zaslechl, jak se kdosi baví s rozhodčím o kaprovi osmdesátníkovi. Napadlo mě, že mě nejspíš někdo v části rybníka, kam nebylo vidět, dohnal. No co, nedá se nic dělat. Přesně v jednu opět zazněl signál a bylo dobojováno. Sklidil jsem věci a odnesl je do auta, měl jsem to přece jen dál než ostatní. Když jsem ale viděl ty jejich rozpálené plechové miláčky a potom naše auto schované ve stínu, říkal jsem si, že to za to rozhodně stálo. Pak jsem se už jen tak nalehko vrátil na vyhlášení výsledků, i když tam moje jméno tedy nesjpíš opět nezazní.
Rozhodčí sečetli lístky ještě rychleji, než bylo v plánu a protože nikdo nechyběl, mohlo se přejít o něco dřív i k samotnému vyhlášení. Nejprve sice zaznělo jméno toho, kdo nachytal nejvíc, ale pak se vyhlašující opravil, že nejprve se vyhlásí největší ryba závodu, kterou byl candát a chytil ho - no přece já!:-) Asi tři z pořadatelů mi srdečně potřásli rukou a předali pohár, sekt a kýbl granulí. Měl jsem radost. Největší ale z toho, jak budou doma koukat kluci, že jejich táta, je fakt dobrej!:-)
Cestou domů jsem se ještě stavil v obchodě, abych nakoupil něco na večerní improvizovanou oslavu, kterou jsem si naplánoval u grilu. Kluci byli z ceny až nečekaně nadšení, Ála si k ní dokonce sedl a sošku ryby opatrně zasněně hladil, taky se s ní chtěli vyfotit, aby se mohli pochlubit před kamarády, co jejich táta vyhrál!:-) Navíc si myslí, že je celá ze zlata. Já doufám, že se dostanu k té fotce, pokud nějaká existuje, ale i kdyby to nevyšlo, vzpomínka mi zůstane. Doteď jsem měl rekord štiku 69 a tu taky na fotce nemám. Sice jsem se tehdy nechal vyfotit, ale bylo to ještě v době kinofilmu a bratr si neuvědomil, že musí mířit trošku vedle, než co vidí v průhledovém hledáčku. Takže na fotce byla v rohu moje hlava a louka a ryba, kterou jsem vítězoslavně držel v ruce, zůstala v propadlišti dějin. Možná je mi to tak souzeno...;-)


UPDATE 10.6.2018 - Podařilo se mi získat fotky:

Další závody...;-)

20. května 2018 v 18:25 | Jiřan
V sobotu 12.května jsme se brzy ráno vydali s klukama do Hradce Králové, kde se v Malšovicích konaly dětské rybářské závody.
Kluci se těšili, ráno jsem je nemusel nijak dlouho budit a vyjeli jsme také přesně podle plánů. Já jsem ještě narychlo připravil jedno krmení. Tyto závody mě lákaly tím, že v pravidlech je uvedeno, že chytají opravdu jen děti, dospělí jim nesmí pomoct ani s napichováním nástrahy. Při porušení následuje napomenutí a při opakování diskvalifikace. Povolená je jen nezbytná pomoc při zdolávání velké ryby.
Do Hradce jsme dojeli s dostatečnou rezervou, prezence přihlášených probíhala od sedmi, od osmi potom případných nepřihlášených a od devíti se chytalo. Už od začátku bylo vidět, že organizace bude perfektní, trochu jsem si dělal obavy, jak vyřešit, když si kluci vylosují každý místo na druhém konci rybníka, ale protože patřili k sobě, mohli losovat rovnou zpřipravených "dvojmíst" (už dopředu podle jmen pořadatelé předpokládali, jestli se objeví nějací sourozenci). Jednotlivá místa se mi zdála poměrně blízko u sebe, což byla taky jediná nevýhoda. Jinak jsme ale měli na los celkem štěstí. Álovi dělalo trochu problémy nahazování, asi jak byl nervózní z blízkosti jiných, létalo mu to všelijak, takže tu a tam musel nahazovat hned několikrát, než to bylo v pořádku. Jinak jsme ale moc štěstí neměli, hned vedle nás sedící závodníci tahali jednu ryby za druhou, hlavně pak ten, co seděl ob místo, to bylo až neskutečné. Je tedy asi taky na místě zdůraznit, že rybáři byli rozděleni do tří kategorií podle věku. Ála byl asi úplně nejmladší ze všech, jinak oba byli v té nejmenší a poslední kategorie byla pro účastníky do 18 let.

Když už to začínalo vypadat na velkou ostudu, Álovi zabral kapr a po chvilce ho vytáhl na břeh. Při tom ho povzbuzoval i jeden z rozhodčích, kteří byli příjemní a závodníkům poskytli i cenné rady.
Jčestli se nepletu, pak měl Andy v prvním poločase jeden záběr, ale nic z toho. Álovi zabrala ještě jedna ryba, ale po chvíli přetahování ji ztratil. V jedenáct hodin přišla přestávka, odevzdali jsme úlovkový list za první poločas vydali se pro občerstvení. Po pár metrech jsem se zarazil, protože jsem si všiml, že všichni se stěhují. Vrátil jsem se, podíval se na listy na druhý poločas a zjistil, že tam jsou už jiná čísla.
Nejprve jsme tedy věci přenesli a potom už hurá na jídlo. Narozdíl od závodů u nás se tady nemohlo stát, že by na někoho nezbylo. Všichni závodníci dostávali na první pohled chutné párky výměnou za na začátku obdrženou "stravenku", k tomu láhev pití a tatranku, ostatní si mohli koupit třeba klobásu, jejíž cena byla víc než přijatelná (30 korun). K tomu pivo či kofola taky za lidovou cenu. Než jsme se najedli, zvedl se vítr. Sluníčko ale pořád svítilo. Na novém stanovišti byla blízkost sousedících míst ještě kritičtější, ale kluci se s tím nakonec porvali, i když i k zamotání došlo. Dokonce Ála jednou utrhl celý návazec o něco na dně. Tentokrát se usmálo štěstí na Andyho, který vytáhl pěkného kapra. Rozhodčí v tomto novém sektoru trochu připomínal vysloužilého vojenského velitele, ale postupně jsem pochopil, že šlo asi o jeho styl humoru. Nicméně ani já jsem nechápal, co myslel ráznými povely: "Ploutev k sobě! K sobě ploutev!" při měření Andíkova úlovku. Když jsem to vzdal a řekl, že nevím, co mám dělat, ukázal mi fígl - ocasní ploutev od sebe a kapr měří 40,0 cm. Ocasní ploutev k sobě a kapr má 41,5 m. Bohužel do listu nakonec stejně napsal 40, jak jsem později zjistil...;-) Vzhledem k počtu ryb některých ostatních ale bylo zbytečné to řešit. Chvíli před koncem se ještě podařilo Álovi vytáhnout druhého kapra, čímž se dostal na celkové 17 místo, zatímco Andy skončil na místě devatenáctém (obojí v rámci své kategorie).
Během chytání jsme měli malé zpestření v podobě přeletů letadel a především pak třinácti vrtulníků, které se účastnily Helicopter Show na hadeckém letišti.
Závěrečné sčítání proběhlo velmi rychle a bez jakýchkoli zmatků a pěkné ceny se dostaly na každého. Narozdíl od závodů o týden dřív u nás se nejednalo o žádné prošlé a zaprášené ležáky.
Za mě tedy velká spokojenost. Během vyhlašování výsledků se už tu a tam ozýval hrom a cestou domů jsme schytali na několik místech dálnice pořádnou průtrž. Chvílemi jsem dokonce musel jet 60, protože kvůli dešti nebylo takřka vidět. Po příjezdu domů už ale bylo celkem hezky.
Jak jsem se rozplýval nad skvělou organizací, večer mi ještě vyrazil dech email s kompletními detailními výsledky, tomu říkám organizace!:-)

Dětské závody. Nebo 'dědské'...?;-)

17. května 2018 v 19:25 | Jiřan
V sobotu 5. května jsem kluky vzbudil dřív, protože nastal den jejich vytoužených rybářských závodů. Ála sice večer předtím poněkud zaváhal, protože měl strach, že bude průšvih, pokud by to při nahazování někomu vedle zamotal, ale nechal si vysvětlit, že o nic nejde. Při nejhorším se to zkrátka zase rozmotá.
K rybníku jsme přišli necelých třicet minut před oficiálním srazem a dětí tam byla zatím jen hrstka. Stejně jako loni se místa nelosovala, proto jsme se usadili tam, kde jsme zvyklí. Jelikož nikde nebyla ani zapíchaná čísla, díky nimž by se lovící mohli orientovat, zvolil jsem mezi kluky takovou vzdálenost, aby měli dostatek místa a zároveň se nikdo nenacpal mezi ně.
Co vázlo od samého začátku, to byla organizace. Když jsme se šli oficiálně zapsat, nevěděli jsme, kam přesně zamířit. Loni to bylo v rybářské klubovně, letos jsme se nakonec upsali venku. Vtipné bylo, že paní, která vyplňovala jména na úlovkový list si zrovna u našich dvou kluků chtěla ulehčit práci a tak zatímco všem ostatním vypisovala celé jméno Andymu, který šel na řadu dřív, zapsala jen A. Když pochopila, že se stejným příjmením bude od A ještě Ála, doplnila ještě N a Álu už vypsala celého. Nikde žádný rozpis časů chytání, takže pokud někdo dopředu nepátral, měl smůlu.
První poločas začal v 8:30 a oba naši kluci si náležitě věřili. Po několik minutách se usmálo štěstí na Álu, když mu zabral a posléze se nechal zdolat kapr čtyřicátník. Bohužel také jediný. Na Andyho se pak nalepila smůla a nezabralo mu nic. Je to zvláštní, protože jindy, když si jdeme zachytat, je to téměř jako přes kopírák - přijde a během chvilky vytáhne několik šupináčů. V deset nastala půlhodinová přestávka a my jsme se vydali k chatičce, kde jsme tušili občerstvení. Opět tedy nikde žádná informace. Postavili jsme se do fronty, ovšem pak jsem zaváhal, když jsem si všiml, že lidé přede mnou platili. Já si s sebou nebral ani korunu, pro děti mělo být občerstvení zdarma. Místo ve frontě jsme tedy opustili. Pak jsme potkali vedoucího místního kroužku a ten klukům řekl, že to samozřejmě mají zdarma. Postavili jsme se tedy opět na konec fronty, ale když před námi zůstali poslední asi čtyři lidé, oznámili nám pořadatelé, že jídlo došlo, nečekali prý takový zájem. No, nevím, tyto závody se pořádají každý rok, už já jako malý jsem na nich několikrát byl, navíc letos se zúčastnilo méně dětí než třeba loni. Jestli nebyl problém v něčem jiném. Třeba v tom, že na plakátku kromě názvu "Dětské rybářské závody" stálo, že jídlo pro "závodníky" je zdarma. A stejně jako loni, i letos se našlo plno dětí, které se nechaly pouze zapsat svými otci a potom pobíhali všudemožně, zatímco veškerou obsluhu prutů zajišťovali právě jejich rodiče. Děti pak využili jen k převzetí ceny. Bohužel tomu tradičně mlčky přihlíželi i rozhodčí.
Přijde mi to hnusné, pokud jde o dětské závody, pak mají chytat děti. Dospělí mají příležitostí ke změření sil víc než dost. Kdybych našim klukům nahazoval já, taky by dopadli jinak, protože by měli jeden nához jako druhý, čímž by si ryby nalákali na jedno místo a pak je jen tahali ven, zatímco takhle jim to létalo plus mínus několik metrů, tudíž šlo jen o náhodu. Když jsem potom porovnal výsledky s těmi loňskými, na prvním místě skončilo stejné dítě opět s více než 250 body. Doufám, že už aspoň ví, za co ty body získal, když se prutu ani ryby nedotkl.
Ale aspoň i těch pár dětí, které se snažily hrát fér, už od mala vidí, že život vždycky není spravedlivý. Po skončení jsme se ještě zdrželi na vyhlášení, tentokrát alespoň závěrečné sčítání proběhlo velmi rychle. Ála skončil na místě desátém, Andy spolu s dalšími, kteří nic nechytli, na čtrnáctém.
Nerad bych vypadal jako velký hnidopich, ale trochu mě zarazilo i to, že v balíčcích cen bylo krmení s datem spotřeby do srpna 2016, různé zažloutlé několik let staré časopisy, balení ne příliš použitelných háčků s prastarou cenovkou, která mohla platit někdy před deseti a více lety...
Zkrátka tipy na to, co zlepšit, by se (alespoň z pohledu dospěláka) rozhodně našly...;-) Třeba jako rozdělení závodníků ne do dvou kategorií do deseti a nad deset let, ale rovnou do tří. Ta poslední by byla nad čtyřicet! A nebo přejmnovat závody z "dětských" na "dědské"...;-)

Kapraři...;-)

24. dubna 2018 v 20:40 | Jiřan
Rozhodně tady nemíním popisovat úplně každou návštěvu u vody, ale třeba o té z neděle 15. dubna se zmínit musím.
"Naše" místo jsem zabral krátce po čtvrté a prakticky dvě hodiny jsem byl u rybníka úplně sám. Přesně v 6:02 přijel první rybář, těsně následovaný třemi dalšími. Jako dělníci k mašině. Postupně se rybník rozumně zaplnil, já tahal jednoho cejna za druhým, a kolem deváté dorazili kluci. Andík vytáhl kapříka prakticky hned po prvním nahození. Za malou chvíli ho následoval Ála s malým cejnkem. A jen za pár minut přišel Álovi další záběr. Jen tak ledabyle zasekl, ovšem prut mu málem vyletěl z ruky. V tu chvilku mi došlo, že tentokrát o cejnka nepůjde a když jsem viděl, jak marně s rybou zápasí, šel jsem mu trochu pomoct. Stejně jako u Andyho loni, i u Ály razím teorii, že si rybu musí vytáhnout sám, spíš mu radím a jsem připravený zasáhnout, kdyby bylo opravdu nejhůř. Tentokrát jsem Álovi chvilku pomáhal přidržovat prut, protože kapr bojoval na tuto roční dobu skutečně z plných sil. Zároveň jsem ho naučil, že ho nemůže "rvát" přes naviják, ale prutem a postupně navíjet. Po nějaké chvíli se podařilo a kapr se ocitl u břehu. V tu chvíli se na nás usmálo rybářské štěstí, protože když se nadechl vzduchu a já jsem se ho chystal podebrat, nejednou se mu vyřízl háček a on tak mohl "utéct". Ovšem nejspíš kombinací vysílení z boje a zároveň jakéhosi překvapení zůstal kapr nehnutě stát na místě a mně se ho podařilo podebrat. Obávám se, že v opačném případě by si asi Ála trochu pobrečel.
Čas ušetřený vyprošťováním háčku jsme využili k fotce šťastného rybáře, který hned prohlásil, že ho pustíme, čímž mě mile překvapil. Ryba totiž měla 44 centimetrů, takže papírově nic nebránilo tomu, aby skončila ve vezírku. Takhle ale za chvíli zamířila opět do svého živlu a nějakou dobu si ještě může užívat svobodu.

Álův první úlovek...;-)

18. dubna 2018 v 20:05 | Jiřan
V neděli 8. dubna jsem ráno nemohl dospat, proto jsem uvítal, že od letošního roku se v dubnu smí chytat už od 4 ráno. Aniž bych potřeboval budíka, přišel jsem k rybníku jen s pětiminutovým zpožděním.
Musel jsem ale vyřešit jeden oříšek a to, že jsem nemohl najít svou "noční výbavu". Když jsem totiž jel na závody, vyndal jsem si baterku s čelovkou, protože jsem je nepotřeboval a nechtěl jsem se s nimi tahat. A hlavně jsem přesně věděl, kam si je dávám, abych je potom nehledal. No, nebylo to nakonec tak jednoduché, ani za nic jsem si totiž nemohl vzpomenout, kam jsem je dal. Nezbývalo, než sebrat jednu baterku dětem. Naštěstí se ale rozednívá už poměrně brzy. Přiznávám se ale, že jsem doufal, že mi nic nezabere dřív, než vyjde slunce. Stačily mi ty zvuky, které se všude kolem ze tmy ozývaly.
Ani jsem nečekal, jak se mi přání vyplní. Prakticky skoro tak, že nechytnu vůbec nic. No dobře, tak zlé to zase nebylo, nějaký ten cejn se spletl, ale že bych se nezastavil, to se říct nedalo. Ovšem chytil jsem taky jednoho kapra na feeder. To bylo celkem zvláštní, protože jemná špička prutu s ejen tak sotva znatelně zachvěla, já jsem zpozorněl, pak se to opakovalo a já se rozhodl zaseknout. A kupodivu tam byla má letošní největší ryba. Jak už jsem se zmínil dříve, s feederem člověk zápasí skoro už tehdy, kdy vytahuje prázdný háček s olůvkem;-), takže ačkoli tentokrát nešlo o žádného obra, boj to docela byl.
Rybářský klid mi svým způsobem skončil v osm, kdy dorazili kluci. Netušil jsem, jak náročné bude starat se o dva další rybáře a k tomu si chttít zachytat sám. Na Andyho obranu musím říct, že byl velmi soběstačný a skoro všechno si zařídil sám, ovšem když se mu zamotal návazec, pak jsem mu musel pomáhat. Ála jako začátečník byl odkázán především na mě. Vzhledem k tomu, jak brzy jsem přišel, mohl jsem zabrat to nejlepší místo a šlo jednoznačně o dobrou volbu, jelikož Andymu prakticky hned zabral jeden čtyřiačtyřicátník, do pár minut následován dalším šupináčem ještě o 3 centimetry delším. Co bylo zvláštní a velmi nepříjemné, že oba měli háček velmi hluboko, takže si nejsem úplně jistý, že si darovanou svobodu nějak zvlášť dlouho užijí. Třetí kapr, čtyřicátník, už se opět zasekl klasicky do huby, takže vše v pořádku. To už ale opodál postával porybný, aby nás všechny mohl zkontrolovat. Kapří smršť měla za následek, že jsem skoro hodinu neměl nahozené vlastní pruty, protože jsem střídavě podebíral,vyprošťoval háčky a rozmotával.
Ála měl trochu smůlu, že mu sice něco nástrahu odrbávalo, ale to bylo tak všechno. Naštěstí to bral celkem sportovně a tak, když se mu při přehazování podařilo vytáhnout na břeh větev, chtěl se po vzoru Andíka s ní vyfotit jako se svým úlovkem...;-) Netrvalo to dlouho a Ála se opět rozhodl přehodit, začal tedy stahovat prut, ovšem u břehu to vypadalo, že zachytl o něco u dna. Lehce nervózně jsem mu řekl, že to je proto, že navíjí tak pomalu, a vzal si od něj prut, abych se to pokusil zachránit. Jaké bylo mé překvapení, když se na hladině udělala vlna a ukázalo se, že nejde o vázku, ale že na háčku visí lín, kterému právě až u břehu došlo, že je chycený a rozhodl se tedy zabojovat. Álovi jsem prut vrátil a úlovek mu podebral.
Samozřejmě zavládlo nadšení. Lín sice nebyl žádný obr, ale vypadal opravdu krásně. Jenže Ála si ho chtěl nechat. Začal jsem ho nenásilně přesvědčovat, že bychom ho měli pustit a vyjmenovával mu důvodu, proč by tomu tak mělo být. Upřímně - nechtělo se mi doma vraždit jednoho línka, navíc to vypadalo, že bude celkem ošklivo. Myslím, že hlavní důvod stejně byl ten, že ho Ála chtěl doma ukázat mámě, a nikoli to, že by rád snědl rybu. Než se Ála definitivně rozhodl, ponořil jsem rybu s podběrákem do vody, aby nelekla. Pak jsem ji položil opět na trávu a v tu chvíli na ni padlo světlo pod takovým úhlem, že z boku vypadala dokonale zlatá. A to byla má chvíle - "Álo, přece si nenecháme zlatou rybku! Pohlaď ji, něco si přej a pustíme ji!" Na to už slyšel, otřel si tedy slzy a za chvilku línek mířil zpátky do hlubin. No, do hlubin...;-) Ála byl nadšený prvním úlovkem na povolenku (jinak už na podzim zdolal kapříka na soukromé vodě), proto jsem mu upravil návazec a on si tak mohl procvičovat nahazování.
Po jedenácté jsme se sbalili a vyrazili domů. Letos se mi chodí mnohem lehčeji než loni. Sice s sebou pořád tahám plno zbytečností, ale Andy nemilosrdně vyfasoval velmi prostorný batoh, Ála si taky dost věcí odnese sám ve svém batůžku a já tak nepřicházím domů úplně strhaný...;-)

Rybářské závody bez ryb...;-)

12. dubna 2018 v 19:47 | Jiřan
Prodloužený velikonoční víkend se nesl hlavně v duchu ryb. Když nepočítám chytání 1. ledna a 6.ledna, došlo právě teď na ono opravdové zahájení. V pátek jsem vyrazil hned po obědě s Álou, který si tak odbyl svoji premiéru s vlastní povolenkou. Andy měl totiž trochu kašel, proto musel zůstat doma. Po příchodu k rybníku mě trochu rozladilo, že bylo celkem dost plno, podle neznámých tváří mi bylo jasné, že s ečlensá základna o něco rozrostla. Zabrali jsme si místo na druhé straně, než jsem obvykle chytával. Když jsme si všechno krásně rozložili a nachystali, sbalili se postupně rybáři na našich bývalých místech. Ale já nerad přecházím, protože zase tak dlouho se nezdržím a přenášením zbytečně ztrácím čas. Prakticky od první minuty jsem měl nejrůznější ťukance a popotahování, ale to bylo tak všechno. Ála potom vůbec nic. Voda byla ještě studená, rybám se nechtělo moc spolupracovat.

Den D ovšem alespoň pro mě nastal v sobotu. To jsem se totiž vydal na rybářské závody do Dymokur. Sice předpověď počasí už několik dní dopředu nevypadala příznivě, ale to mě nemohlo rozházet. Dokonce jsem ani nemohl dospat. S dostatečným předstihem jsem vyjel z domova a zabloudil jsem vlastně jen jednou, a to až skoro u cíle, protože v propozicích k závodu nebyla úplně přesně popsaná cesta, ale přidal jsem si tak jen sotva pár minutek. Po příjezdu a zapoarkování jsem chvilku postával s ostatními a potom proběhlo losování míst. Každý si vybíral dvě místa, chytalo se totiž na dva poločasy. Aby to bylo úplně spravedlivé, pořadí při losování bylo určeno podle toho, jak se závodníci registrovali. Já jsem byl zhruba uprostřed. Pořadatel všemu vládl pevnou rukou, což mi přišlo velmi sympatické, takže žádné výjimky nepřicházely v úvahu. Stejně tak hned na úvod rázně zkrotil jednoho postaršího příchozího, který už při pozdravu použil velmi peprné výrazy. Zúčastnil jsem se teprve druhých dospěláckých závodů, ale co se týče smůly při losování míst, mám dokonalou úspěšnost. Zatímco loni jsem u rybníka nedaleko Českého Brodu seděl přímo pod vedením vysokého napětí a přímo u výpusti z rybníka, kde se hromadil bordel, letos mi los přihrál místo v močálu ve větvích křoví. A to ani trochu nepřeháním. Prut jsem nemohl pořádně zvednout, protože jsem se hned chytil do větví a a mezi mnou a rybníkem byla jakási bažina plná vody. Měl jsem velké štěstí, že jednak jsem od ježíška dostal stojan na pruty a za druhé, že mě cosi osvítilo a já si jej pro jistotu hodil do auta. Když jsem se totiž pokusil zapíchnout vidličku, zahučela v hlubinách a já málem s ní.
Z domova už několik dní dopředu promyšlená taktika selhala prakticky hned po zahájení. Když zazněl výkřik "CHYTÁME!", ještě ani rozhodčí nedořekl to poslední "E" a první závodník volal "MÍRA", což znamená, že vytáhl rybu a někdo má přijít ji přeměřit a zapsat. Já jsem sice měl hned na první tři náhozy záběr, ale vzhledem k těm větvím jsem nemohl pořádně zaseknout, takže první nedostatečně zaseklá ryba mi upláchla asi po pěti vteřinách a další dvě se neobtěžovaly na háčku zůstat ani chviličku. Aspoň že chlapík vedle mě byl kámoš a taky nic nechytl. Je teda pravda, že on neměl ani jedno popotažení. Po skončení prvního poločasu následovalo stěhování, druhý los už ke mně byl mnohem milosrdnější, přemístil jsem se přímo naproti. Při přenášení věcí jsem se míjel s pánem, který na druhou půli dostal černého Petra ve větvích a ten byl dost rozladěný.
Pak ovšem nastal světlý okamžik dne, slíbená domácí klobása pro všechny závodníky. A ta teda stála za to, vmžiku jsem na všechna příkoří zapomněl. Po pauze na občerstvení se odstartoval druhý poločas. Už mi bylo jasné, že s prázdným úlovkovým listem se na stupně vítězů nepostavím, proto jsem si to jen tak užíval a spíš sledoval ostatní. Bavilo mě především pozorovat staršího pána na druhém břehu, který to poněkud přehnal s popíjením, takže postupně ztratil orientaci a odevzdaně seděl u prutu. Což bylo ještě dobré, protože pak ho napadlo se zvednout a v tu ránu se svalil na zem těsně ke břehu a tři další mu museli pomáhat na nohy. Další, kdo se dobře sledoval, byl pán, který měl takové štěstí, že seděl u jakéhosi hnízda amurů a tahal jednoho za druhým. Ale to takovým způsobem, že mu rozhodčí přeměřoval v podběráku jednoho a on už ke břehu táhl dalšího. Nakonec jich zdolal 14 a 10 dalších mu uteklo. I tak mu to poté stačilo k vítězství. No a posledním objektem mého zájmu se stal další starší rybář, který chytal zvláštním způsobem. Sice se tvářil jako že chytá se splávkem na plavanou, ovšem ve skutečnosti vláčel - nahodil a pomalu tahal k sobě a tak pořád dokola. Taktika mu dokonale vycházela a nakonec se taktéž umístil. Někteří proti tomu protestovali, protože přívlač nebyla povolená, ovšem měli smůlu. Vůbec mě překvapilo, jak to někteří brali vážně, já asi nejsem takový sportovní typ (copak to víme dávno, ale mám teď na mysli spíš soutěživost) - bral jsem to tak, že jsem se přišel pobavit a někdo holt měl toho štěstí trochu víc. Měl jsem stejnou šanci jako kdokoli jiný, že si vylosuju dobré místo a přesně tak si někdo mohl místo perfektního místa vylosovat špatné. Ačkoli jsem si tedy za celý den na rybu nesáhl, akci hodnotím velmi kladně. A to, že navíc ještě navzdory předpovědi vyšlo počasí, už je jen takový velký bonus.
Mimochodem pět minut před koncem závodu se zvedl vítr, posléze s ezačalo zatahovat a cestou domů jsem chytil déšť. Mimochodem v televizi varovali před policejními hlídkami v souvislosti s velikonocemi... Říkal jsem si v duchu, že to bude jako vždy, nepotkám žádnou, jenže tentokrát to byl velký omyl! Na těch nějakých 20 kilometrech jsem jich míjel SEDM!!!

Letošní zahájení...;-)

17. ledna 2018 v 20:49 | Jiřan
Jak už jsem se tady zmínil, první ráno letošního roku jsem strávil u rybníka. To se mi vlastně ještě nikdy nepodařilo, jde o takový můj. Cestou jsem se musel trochu brodit nepořádkem po oslavách přelomu roku a doufal, že u vody nebude nefoukat vítr, s nímž jsem trochu nepočítal. Jinak se mi ale zdále poměrně teplo a navíc jsem se pořádně nabalil, takže jsem optimisticky očekával, že bych zmrznout neměl.
U rybníka kromě pár kachen nikdo nebyl a ve čtvrt na osm, čili 15 minut po začátku povoleného denního lovu v lednu jsem nahodil. Na oslavu prvního chytání (a zároveň posledního na loňskou povolenku) jsem si připil s vodníkem kapkou rumu, kterou jsem bryndnul do vody u břehu. Bohužel úplatek nakonec zůstal bez odezvy. Postupně jsem si na sebe bral veškeré záložní oblečení, které jsem měl s sebou a i přes zahřívačku rumem a teplým pitím z termosky mi byla větší a větší zima. Jako vrchol všeho mě najednou upoutalo cosi u kraje - nejprve se mi zdálo, že je tam chcíplá plotice, ale jak jsem ji pozoroval, získával jsem spíš pocit, že se mi jen přišla vysmát. Jak jinak si vysvětlit, že se plácala až u trávy, chvíli se válela břichem vzhůru, pak se otočila na bok, na břicho a nakonec předvedla jakýsi kotrmelec, kdy na mě mávala ocasem. Nakonec zmizela a šlo o jedinou rybu, kterou jsem ten den viděl. A to i přesto, že v době, kdy jsem už nevěděl, co si ještě na sebe obléct a tak trochu jsem drkotal zubama, jel kolem jeden bývalý rybář, který se mnou pokaždé prohodí pár slov a povídal: "Dneska by mohly brát, je teplo!"
Co? Teplo? Kde?
Pevně tedy doufám, že letos nebude platit ono známé pořekadlo, že jak na Nový rok, tak po celý rok, jelikož to by tedy bylo velmi smutné. Až do jedenácti, kdy jsem začal balit, jsem neměl jediný záběr.

U vody...;-)

8. září 2017 v 21:08 | Jiřan
Minulou neděli jsem se opět vypravil na ryby. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že už začalo září, z čehož vyplývá změna denní doby lovu. Už se nesmí od čtyř, ale až od šesti, což mi hlavně ještě na začátku měsíce přijde naprosto zbytečné. Spíš bych omezil večerní chytání, protože platí přímá úměra - čím dřív tma, tím ráno větší nepořádek.
Ještě jsem byl poměrně daleko od rybníka, když jsem slyšel kdákání kachen. To mě dost překvapilo, protože o den dřív se nechytalo právě kvůli jejich odlovu. tedy odlovu - tak to bylo eufemisticky oznámené, ovšem mně bylo od první chvíle jasné, že žádné kamarádíčkování se konat nebude. Když jsem dorazil na své místo a na zemi spatřil několik prázdných nábojnic, bylo mi jasné, že zátah proti nelegální kachnoparty rozhodně v rukavičkách neprobíhal. I tak mi nešlo do hlavy, jak je možné, že jich tolik zůstalo.
Tušil jsem, že už nebude takové teplo jako o prázdninách, proto jsem si s sebou vzal víc oblečení, ale ani v nejhorším snu jsem nepočítal nepočítal s tím, že bude taková zima. Cestu jsem absolvoval jen v mikině, v 6:00 jsem nahodil a postupně se nabalil do druhé mikiny a do ne právě slabé bundy. Už v půl sedmé mi drkotaly zuby a místo sezení na stoličce jsem kolem ní poskakoval. Stejně jsem ale vydržel, narozdíl od mladíka, který dorazil po mně a asi po dvaceti minutách zmrzlý odcházel.
Pak ke mně přišel nějaký pán, nejprve jsem myslel, že jde o porybného, ale ukázalo se, že je to myslivec a přišel obhlédnout situaci a vylovit pár kachen, které bezvládně plavaly na hladině. A při té příležitosti jsem zjistil, že o týden dříve jich napočítal přibližně sto deset. Bohužel v sobotu se jich podařilo trefit jen sedmnáct. Jestli padl i nějaký myslivec, to jsem se raději neptal.
Jinak ovšem bída. Jeden prut jsem měl opět na dravce, s tím, že na druhý budu mezitím tahat "běžné" ryby jako obvykle. Jenže - ono mi nebralo vůbec nic. Kolem deváté dorazil Andík a jeho úspěšnost byla stejná jako ta moje. Tedy vlastně ještě horší, protože ve chvíli, kdy jsem mu pomáhal připravit věci, ozvala se brzda mého navijáků, jak se prudce odmotával vlasec. Čekal jsem konečně nějakého toho kapra, ale k mému velkému překvapení se chytil cejn. Akorát byl poněkud divoký, dokonce ani ke břehu se nenechal táhnout bez boje po hladině. Každopádně do vody se už nevrátil, jelikož mi dochází nástražní kousky ryb a měl jsem tak v plánu si pár cejnů nechat. Kdo mohl tušit, že za celé dopoledne přijde jen jeden jediný. Ještě k tomu byl tentokrát Andík nějak lítostivý a několikrát mě zkoušel přesvědčit, abych ho pustil, přitom minule, když jich chytil jedenáct, litoval že si je nenechal...
Zima byla pořád stejná, Andy byl oblečený dost, protože jsem stihl poslat varovnou SMS, proto jsem před desátou nenápadně nadhodil, kdy půjdeme domů. Andík ještě nemá úplně přehled o časových úsecích, proto jsem se ani tolik nevyděsil,když odpověděl, že ještě tak šest hodin... Kolem půl jedenácté jsem opět zkusil zaútočit: "Tak ještě tak hodinu a půl a půjdeme, co?!" Nikdo neprotestoval, což bylo dobré znamení. A asi ve tři čtvrtě na jedenáct jsem se narovinu zeptal: "Nesbalíme to?" A k mému velkému překvapení Andy souhlasil.
Ještě nikdy jsme se z ryb nevrátili takhle brzy, dokonce ještě nebyl hotový ani oběd. Tentokrát teda prohra pořádná, ale brzy jim to určitě zase nandáme!:-)

Tři kapři a velryby...;-)

15. srpna 2017 v 21:49 | Jiřan
Předminulou neděli jsme s Andíkem opět vyrazili na ryby. Já jako vždy s předstihem už na čtvrtou, abych si užil trochu toho pověstného klidu (tentokrát bez dunění techna), Andy dorazil později. Dlouho jsem byl bez záběru. Pak dorazil pán, o němž jsem se tu už jednou zmiňoval, který místní rybník objevil minulý měsíc, bere všechny ryby, které dosáhnou míry, ovšem zároveň pomlouvá ostatní, že všechno hned vytahají, proto žádná opravdu velká ryba nemůže ve vodě zůstat. Ale hlavně má tendenci mě poučovat, jak mám správně chytat. Nechci působit nafoukaně, ale kdyby věděl, kolik jsem letos pustil u nás zpátky kaprů, kteří měli 50-65 centimetrů, nejspíš by ho kleplo. Tentokrát ale přívlačil. Sice marně, protože odcházel bez záběru, ale i tak se u mě zastavil a začal mě opět přesvědčovat, že bez rohlíku nemám šanci, protože tady berou kapři jedině na pečivo. "Včera jsem tady byl odpoledne a chytil jsem tři kapři a dva cejny. Ty jsem teda hned hodil tady do struhy..." snažil se dodat vážnosti svým slovům. Tak zaprvé - miluju spojení 'chytil jsem tři kapři':-) a za druhé člověk, který hází cejny do hnusné špinavé a zarostlé struhy je blb, a pokud si k tomu ještě říká rybář, pak by měl papíry vrátit. A největší korunu tomu "zkušený" důchodce dodal tím, že mi nakonec přinesl kus chleba, abych si prý taky něco chytil...
Nicméně ještě než odjel, zabral mi (na moje krmení!:-)) první lysec 42 centimetrů a v průběhu dopoledne jsem nakonec vytáhl celkm 'čtyři kapři' :-) a ještě asi pět cejnů. A to jsem vlastně celou dobu chytal jen na jeden prut, prootže ten druhý jsem měl celou dobu nastražený na dravce. Jenže stejně jako dvakrát v týdnu večer, ani tentokrát jsem neměl štěstí - sice jsem měl už dva záběry, tedy lépe řečeno něco mi nástrahu dvakrát dokonale ožralo a nechalo jen kousek masa kolem háčku, ale to je tak všechno. Uklidňoval jsem se tím, že to třeba byl malý úhoř, proto mi to ani nebylo nijak líto.
Andík dorazil kolem deváté, jeden prut si nastražil na položenou a s druhým se pokoušel čarovat na plavanou. Neúspěšně, ale pořád ho to baví. Tentokrát se mu to alespoň tolik nezamotávalo. Teď si vzpomínám, že jsem vlastně měl takový výcvik ve vázání háčků, protože jsem si z dlouhé chvíle všechno převázal a hned na první následující záběr mi naštěstí až na břehu kapr háček utrhl. Později mi to zamotal malý cejn tak, že jsem opět musel stříhat a pak ještě jednou. Do toho jsem měnil návazce na Andíkově prutu. Vzhledem k tomu, že pokaždé jde o dva háčky, trénink to byl víc než dostatečný.
Tento víkend jsme se na ryby dostali znovu v neděli. Je znát, že se prodlužuje noc, protože ráno ve čtyři je větší tma a trvá podstatně déle, než se rozední. Poměrně brzy mi přišel krásný záběr na prut na dravce, ovšem stejně jako nedávno, ani tentokrát se mi to nepodařilo zaseknout, ryba to zkrátka stihla vyplivnout. Přesně ve třičtvrtě na devět to začalo cosi okusovat naprosto přesně jako o týden dříve a co mě překvapilo nejvíc, že bych si podle té neznámé ryby mohl řídit hodinky. Tentokrát nástrahu dostrkala až úplně ke břehu a potom ji nechala. Lépe řečeno jen zbyteček kolem háčku. Ještě bych možná mohl dodat, že jsem si v týdnu pořídil nové speciální háčky. Dva druhy - jedny speciálně na candáty a druhé, ty byly na radu pána z obchodu, to jsou prý tutovka, podle vzhledu ale nejméně na žraloky, případně by je mohl použít jeřábník na stavbě, kdyby se mu urval hák na jeřábu. Zatímco já jsem zvolil ty lehčí, Andíkovi, který chtěl taky zkusit nějakého toho dravce, se samozřejmě zalíbila ta mnohem robustnější varianta. Dorazil někdy po deváté, já jsem mu upravil návazec a prut s kusem cejna propíchnutým obrovským tlustým hákem jsem mu potom nahodil stranou nedaleko břehu, aby se nám "nemotal". Nahodit ode mě ho chtěl proto, aby mu nástraha neuletěla. Narozdíl ode mě si nechal utaženou brzdu, přece jen má ještě kratší prsty a asi by se mu případně špatně sekalo. Nechal jsem mu tedy aspoň skoro metrový průvěs u čihátka a prut jsme pevně umístili do vidliček. Stejně nic nepřijde, ale co kdyby. Jenže zatímco já se snažím od brzkého rána, případně pozdě do noci, kdy dravci podle všech příruček a zkušeností mají lovit, oni to asi nevědí. Jak jinak si vysvětlit, že jsme se v jedenáct hodin zrovna zabývali Andíkovým druhým prutem, když jsme uslyšeli strašnou ránu. Podívali jsme se na jeho prut hozený stranou a zjistili, že zvuk byl způsobený prudkým nárazem čihátka do prutu, který se kymácel ve vidličkách a z čeho jsem byl doslova šokovaný - utažená brzda vrčela, jak si cosi silou snažilo brát vlasec z cívky. Andík skočil po prutu, zasekl a bylo jasné, že jde o jeho životní úlovek. Jednu chvíli se lekl, že se mu ryba vyvlékla, ale ta jen chvilku plavala směrem ke břehu a pak si to zase rozmyslela. Bohužel ale po pár minutách se vyvlékla opravdu. Andík chvilku pofňukával, mně ho bylo taky líto, na druhou stranu možná lepší, že jsme ještě neviděli, co a jak velké to bylo, pak by to asi zamrzelo ještě víc. Nicméně já si jsem takřka stoprocentně jistý, že šlo o nějakou větší štiku. Bohužel tentokrát vyhrála ona. Zvláštní také bylo to, že prut jsme chtěli už vytáhnout, protože předtím mu to "ťukalo", ale pak už dlouho nic, tak jsme měli v plánu po přehození druhého prutu zkontrolovat i tento. Kdybychom byli trich rychlejší, o ten krásný záběr bychom se připravili úplně.
Snad abychom se nehádali, uběhlo jen pár minut a mně se rozjel prut na položenou. Neskutečný záběr, kdy si ryba brala metry vlasce, se mi podařilo zaseknout a po chvilce kapra nasměrovat ke břehu. Bylo jasné, že jde asi taky o jeden z mých životních úlovků. Ryba s sebou vůbec neházela, jen "mohutně" plula ke břehu. Bohužel se ale nenechala přitahovat, spíš si plula tak, jak chtěla sama, já jsem se jen snažil směr korigovat. Jenže zatímco u těch menších kaprů se to zpravidla daří, tady jsem měl smůlu a kapr si to zamířil doprava a já jen bezmocně sledoval, jak mi vlasec začíná protínat větve keře vedle mě. A pak přišlo to nejhorší - v kořenech, kam ryba zcela vědomě celou dobu mířila, se mi vyvlékla, prut se narovnal a já mohl jen namotat vlasec.
Tentokrát nám tedy ryby daly pořádně za vyučenou. Nezbývá, než nabrat síly na příště, protože takhle to rozhodně nemíníme nechat...;-)

Batmanova kachnopárty...;-)

6. srpna 2017 v 19:29 | Jiřan
Ani minulou neděli jsme s Andym samozřejmě nemohli vynechat pravidelné rybaření. Já jsem si opět přivstal, ale tentokrát jsem nějak nestíhal, protože k rybníku jsem dorazil se zpožděním až asi pět minut po čtvrté. Měl jsem v plánu jeden prut nahodit klasicky a druhým opět pokoušet nějakého toho dravce, jenže to nakonec nevyšlo.
Večer jsem vyndal z mrazáku pár kousků rybiček na nastražení a dal na manželčinu radu, že je stačí nechat v lednici. Jenže jsme si ani jeden neuvědomili, že nějaké čtyři hodiny mohou být trochu málo. Ráno jsem potom vzal pytlík a zjistil, že bych do nich mohl zapíchnout tyčku a servírovat je jako rybí nanuk. Napadlo mě tedy strčit je na chvilku do mikrovlnky na rozmrazovací program. Jenomže když jsem se na ně po chvilce znovu podíval, zjistil jsem, že jsou docela horké a tak trochu se rozpadají. Prostě se během té chvíle snad uvařily, takže připomínaly spíš filé. Samozřejmě jejich nastražení na háček se ukázalo jako naprosto nemožné, takže nakonec jsem byl okolnostmi donucen chytat na oba pruty normálně na položenou.
Ačkoli několik kilometrů od nás probíhala nelegální technoparty, jejíž zvuk byl i na tu dálku slyšet velmi nahlas, už od začátku to vypadalo na celkem úspěšný den, protože první záběr mi přišel asi po 40 minutách. A byl to hned takový dvoják. Abyste tomu rozuměli - na háček se mi chytil cejn, jenže přesně v ten okamžik, kdy jsem chtěl zaseknout, vrazil mi do vlasce letící netopýr. Na tom by nebylo vůbec nic zvláštního, to je u nás na rybníku běžné. Jenže poprvé se mi stalo, že se ten netopýr do vlasce zamotal tak, že se nedokázal vyprostit. Není tajemstvím, že existují určitá zvířata, kterých se štítím, či bojím. A zrovna netopýr k mým vytouženým mazlíčkům taky nepatří. Vůbec jsem netušil, co dělat. Mrskal jsem prutem v domnění, že zvíře nějak spadne, ale bylo to marné. Myšlenku, že bych vlasec odstřihl, jsem zapudil hned, protože bych tak přišel o několik desítek metrů, které by se navíc potom válely někde ve vodě, takže příště bych se do toho hned zamotal. Po nekonečné době se na mě ale usmálo štěstí, a když jsem prutem švihl úplně ze všech sil, netopýr spadl do vody. Ve tmě jsem se o něj potom už nestaral. Možná ale pomohly spíš nadávky než hrubá síla!:-)
Bohužel kromě tohoto úlovku se podstatná část dopoledne nesla právě ve znamení cejnů. Teda kromě toho nemožného techna a několika desítek kachen, které už několik měsíců mají na našem rybníku takovou svou nelegální kachnoparty a rybářům dost znepříjemňují život. Až mnohem později se mi podařilo nalákat kapra, který měl lehce nad míru. Už kolem půl deváté dorazil Andík a tím mi tentokrát úplně skončil klid. Nejprve jsem mu totiž podle jeho přání převázal jeden prut na plavanou, což se ukázalo jako velká chyba, alespoň z mého pohledu. Prakticky při každém druhém náhozu (a že jich bylo!) se mu zamotal vlasec, takže místo svých prutů, jsem se věnoval rozmotávání toho jeho. Chvílemi jsem byl už dost naštvaný, ale když jsem se zeptal, jestli ho vážně baví chytání, při kterém vlastně vůbec nechytá, naprosto nečekaně mi odpověděl, že ano. Přitom mu žádná ryba nezabrala, naopak na druhém prutu jeden záběr prošvihl a další dva jsem mu stihl zaseknout já. Ve všech případech tedy šlo o cejny.
Někdy před jedenáctou mě napadlo zkusit starý trik, který fungoval před dvaceti lety, když jsem chytal jako ještě mladý puberťák a teď se tomu směju. Tehdy totiž zásadně rybáři z jedné strany nahazovali za půlku a rybáři z druhé strany taky. Pokud někdo nahodil před půlku, neměl šanci na záběr. Logicky totální nesmysl, vždyť když někdo hodí před půlku, pak chytá v místě, kde to bere tomu z druhého břehu, který má nástrahu za půlkou. Nicméně nikde nikdo, koho bych tím omezoval, proto jsem Andíkovi řekl, ať se dívá, jak se nahazuje, pořádně jsem se rozmáchl a letělo to opravdu daleko. Prut jsem položil do vidliček a s něčím pomáhal Andymu, když se mi rozeřvala brzda. Utíkal jsem zaseknout a po menším boji byl na břehu opravdu krásný šupináč, který měřil 44 centimetrů. Ze srandu se ptám Andíka: "Tak co, mám ho nechat?" On se na mě podíval a odpověděl, že on je už teď kamarád ryb, takže on by si ho nenechával. "Tak ho teda pustím!" řekl jsem, jenže Andík se na mě smutně podíval a svedl to na Álu, že prý by mu to bylo líto. Po nějaké době tedy přišel ke slovu vezírek.
Nalíčil jsem na háčky a opět vší silou poslal nástrahy do dáli. Tentokrát to trvalo chvíli déle, ovšem za nějakých dvacet minut opět záběr jako blázen a vytáhl jsem úplně stejného kapra. Protože už se blížilo poledne a měli jsme toho s sebou víc než dost, začal jsem balit, takhle ve dvou to trvá nekonečně dlouho. Ale měl jsem radost, že jsem si nakonec zachytal.
Andík si povzdechl, že by taky bral takového kapra, ale i tak tvrdošíjně setrval u plavané. Komu není rady...;-)

Kázat vodu...;-)

28. července 2017 v 20:53 | Jiřan
Minulý víkend jsme měli celkem nabitý. V sobotu jsme potřebovali něco uklidit odvézt, proto jsem ranní vycházku na ryby podstatně zkrátil. Vzhledem k tomu, že jsem tam seděl už od řtyř ráno, tolik se mě to nedotklo, ovšem Andík si tentokrát nezachytal, protože nemělo cenu, aby tam později na malou chvilku chodil. S sebou jsem si vzal jen pár druhů krmení.
Jen pár minut po mně dorazil starší rybář, který se mnou prohodil pár slov. Jelikož nebyl místní, trochu se vyptával. Maličko jsem si povzdechl, že zatímco zkraje jara jsem chytal samé krásné kapry nad padesát (rekordní pak byl lysec 65cm), teď je to slabší a ačkoli záběrů mívám dost, většinou jde o kapry někde kolem míry. "No jo, to oni to hned vytahali," pokýval pán důležitě hlavou a odešel si sednout kousek ode mě. To ještě jsem netušil, jak podstatná ta jeho věta bude.
Nahodil jsem jeden prut klasicky a na druhý jsem nastražil kus cejna v domnění, že by se snad mohl splést nějaký ten dravec. Jenže se v podstatě nic nedělo. Tedy až na jedno popotažení právě na cejna, kterým se čemusi podařilo ho stáhnout z háčku, jak jsem zjistil asi po čtvrt hodině.
Pán vedle zatím měl jeden záběr za druhým. Asi po dvou hodinách jsem si všiml, že balí. Když procházel kolem mě, zeptal se, na co chytám a jestli nechci rohlík, že prý jedině na ten to bere. Následovala ještě přednáška, na co jsou místní kapři zvyklí, přičemž třeba nejrůznější "foukačky" jsem už mnohokrát vyzkoušel, ale na dně ležely bez povšimnutí. Pečivo jsem s díky odmítl, vzhledem k poměrně krátké vycházce jsem nechtěl ztrácet čas obvyklým taháním cejnů. Trochu se mě dotklo, že mě poučuje, když mnohdy jsem jediný, kdo tahá jednoho kapra za druhým. Rybář potom ještě prohodil, že si dá věci do auta a vrátí se pro ryby. Za chvilku si kolem mě nesl ve vezírku dva kapry těsně nad míru a já si vzpomněl, jak jen o pár desítek minut dříve s despektem mluvil o "nich", jak všechny větší kapry během pár dní vytahají. Napadlo mě, jestli je skutečně nutné odnášet si hned dva kapry, jestli by jeden nestačil, nicméně hodně lidí to tak dělá.
Jakmile odjel, napadlo mě trochu nakombinovat krmení a hned po nahození jsem dostal první pěkný záběr od dvaačtyřicátníka. Pustil jsem ho, znovu nastražil totéž a do pěti minut další záběr. Ryba stejně velká, jen šlo pro změnu o lysce. Bohužel poté začaly mé vylepšené nástrahy chutnat i cejnům a jelikož na druhý prut stále nic, nastal nejvyšší čas vypravit se domů.

Na rybách...;-)

20. července 2017 v 20:45 | Jiřan
Celý minulý týden se Andík ujišťoval, jestli zase někdy půjdeme na ryby. Přece jen jsme u rybníka byli naposledy někdy před dovolenou. Uklidnil jsem ho, že o víkendu určitě vyrazíme.
Jelikož předpověď na sobotu nebyla úplně příznivá, rozhodl jsem se nakonec, že půjdeme v neděli. Sám jsem ale měl malý náskok, protože když jsem se v sobotu po pár hodinách spánku ráno probudil a pohledem z okna zjistil, že neprší, vydal jsem se aspoň na chvilku zkusit na přívlač přelstít nějakého dravce. K vodě jsem dorazil kolem půl šesté a překvapilo mě, že jsem byl široko daleko jediný. Napadlo mě, jestli se něco nestalo během naší dovolené, ale nikde žádné oznámení, proto jsem složil prut, vybral nástrahu a nahodil. Hned asi na třetí pokus se mi jen kousek od břehu ohnula špička prutu, vlasec prudce změnil směr, chvilku vrčela brzda navijáku a hladina se mírně zvlnila. Já už jsem v duchu přemýšlel, kde se nejlépe s rybou vyfotím, abych Andíkovi mohl poslat důkaz svého úspěchu. Jenže po chvilce vlasec povolil a já vytáhl jen háček s umělou nástrahou. Zajímavé mi přišlo hlavně to, že nebyla nijak poškozená od rybích zubů. Rychle jsem znovu nahodil a při nabvíjení se snažil, aby umělá se umělá rybka chovala jako živá. Po změně směru cosi zaútočilo znovu, ale tentokrát to trvalo snad jen 2-3 vteřiny a zase konec. Potom už jsem měl smůlu a nic dalšího nepřišlo. Navíc začalo pršet. Zkusil jsem i několikrát změnit místo, ale nic. Pobavil mě aspoň další rybář, který si mezitím přijel taky trochu zavláčet, ovšem narozdíl od nás mladých sportovně založených:-), kteří přívlač bereme jako aktivnější způsob lovu, on s sebou měl stoličku a celou dobu na ní seděl. V závěru jsem se ještě jednou vrátil na původní místo, kde jsem měl dva zmíněné drbance, ale jelikož se nic neopakovalo, v osm hodin jsem sbalil vybavení a vrátil se domů.
To opravdové chytání mě ale čekalo až v neděli, kdy jsem si klasicky přivstal, i když přiznávám, že tentokrát jsem nahazoval až půl hodiny po povoleném začátku lovu. S Andíkem, který měl dorazit později, jsme si jako hlavní úkol dali, že musíme nachytat nějaké cejny, abychom se ještě večer mohli pokusit o nějakého pořádného dravce. Ještě než Andy přišel, navázal jsem jeho pruty (poprvé chytal na dva) a za chvilku už jsem měl ve vezírku asi tři kousky. Jen pořád žádný kapr. Pak jsem sledoval rozruch naproti, kde nějaký chlap vláčel hned vedle porybného, a zabral mu úhoř (moje noční můra), kvůli němuž musel vyhodit dlouhý kus šňůry z navijáku. Mně bohatě stačilo vidět, jak toho odporně se kroutícího hada zvedá z vody...
Pak přijel Andík s Álou, čímž mně trochu skončil klid a po chvilce taky vytáhnul cejnka. Samozřejmě si ho musel dát do svého vezírku. Ála se ptal, jestli si ho necháme, já mu řekl, že ano a dodal jsem, že na něj budeme večer chytat. Vtom se Ála rozbrečel. Napadlo mě, že mu asi přijde příliš, že rybu naservírujeme nějaké jiné, tak jsem to chtěl nějak zjemnit, jenže najednou z něj vypadlo, že brečí proto, že cejnka "nebude papat" on. Abyste tomu rozuměli, před nedávnem ochutnal grilovaného kapra, který mu tak chutnal, že mě od té doby prosí, abych nějakého přinesl. Za malou chvíli měl Andík další záběr a od první chvilky bylo jasné, že tentokrát o cejna nepůjde. Brzda na novém navijáku mu krásně vrčela a prut se ohýbal jako luk. S trochou štěstí jsem mu za chvíli podebral krásného přesně mírového lysce. Nebylo ale co řešit, po vyfocení úspěšného lovce šla ryba zpátky do vody. A já pořád nic, tolik hodin a kapra se nedočkám. Pak jsemse právě chystal nahodit, takže jsem měl obě ruce plné, když mi zařvala brzda na druhém prutu. Podle toho, že to během chvíle přestalo, bylo jasné, že bych ji ale stejně nezasekl. Pak nastal úplný klid bez záběrů. Ani cejnci už o sobě nedávali vedět. Po nějaké době se mi ale "rozjel" pravý prut a cosi si velmi rychle bralo metry vlasce. Zasekl jsem, utáhl brzdu a prut mi málem vyletěl z ruky. Už ani nepamatuju, kdy jsem na druhém konci zažil takový odpor. Kapr byl neskutečně rozjetý a trvalo poměrně dlouho, než si nechal domluvit a přitáhnout ke břehu. Přímo u podběráku udělal ještě dvakrát za sebou salto, což je mimochodem nějaká novinka, protože to udělali všichni poslední kapři, přičemž když háček nesedí dostatečně pevně, zpravidla vidím jen, jak ryba mizí v dálce. Můj šupináč vypadal ve vodě poněkud větší než na břehu, i tak ale měřil hezkých 45 centimetrů. Když už jsem měl ve vodě ten vezírek, rozhodl jsem se Álovi, který už byl tou dobou doma, udělat radost. Prut jsem už znovu nenahazoval, chtěli jsme jít domů dřív, abychom se mohli navečer vrátit. Závěrečné balení většinou trvá dlouho, ale tím, že jsme měli nechané nějaké ryby se to ještě prodloužilo, takže domů jsme dorazili až někdy před půl druhou. Po rychlém obědě mě čekala role masového vraha. Pět cejnů a jeden kapr. Přesně podle odhadu jsem tím strávil hodinu a půl. Potom jsem zamrazil porce nástražních rybek, kromě pár kousků, které jsme chtěli využít večer. A ještě mě čekalo převázání prutů. Naštěstí jsme se s Andíkem dohodli, že večer si každý z nás vezme jen jeden.
Hned po večeři jsme se chystali na velkou večerní výpravu. Přípravy byly jako vždy na mě, do toho jsem nemohl najít klíče. Jelikož jsem ale se stoprocentní jistotou věděl, že jsou někde doma, nechal jsem nakonec jejich hledání na jindy. Naštěstí hned před domem jsem si uvědomil, že jsme doma zanechali takovou nepodstatnou věc, jakou jsou naše pruty. U rybníka jsme byli kolem sedmé a měli jsme trochu smůlu, protože všechna naše předem vysněná místa byla obsazena. Obsadili jsme tedy dvě blízko sebe mezi stromy na druhém břehu než obvykle chytáme. Větve nad námi nám příliš nevadily, nebylo potřeba nahazovat daleko. Bohužel bylo úplně mrtvo. Jediný, kdo sršel aktivitou, byli komáři. Ostatní rybáři postupně odcházeli a my pořád čekali na svou chvilku. Před devátou jsem Andíkovi nadhodil, že pomalu začneme balit. Podle jeho pohledu mi bylo jasné, že se mu ještě domů nechce, proto jsem navrhl, že maximálně zůstaneme do půl desáté. Samozřejmě asi pět minut před stanoveným limitem se mi pohnul policajt. Po pár minutách povyjel asi o pět centimetrů a zase nic. Andy asi očekával, že si s háčkem pohrává nějaká místní velryba, proto když jsem mu vysvětlil, že tak jako tak končíme, protože bychom tak taky mohli ztvrdnout do půlnoci, navrhl, že tedy připravíme všechno kromě mého prutu a ten uklidíme nakonec. To znělo rozumně. Při balení jsem po očku sledoval svého policajta, kterého hlídal i Andík. Občas jsem nadhodil: "Tak co, nic?" Ačkoli jsem moc dobře věděl, že nic, Andy vždycky potvrdil, že se pohnul. Ve tři čtvrtě na deset už ale nastal nejvyšší čas a chvíli po desáté jsme se vrátili domů.
Sice jsme nic nechytli, tentokrát je to tedy 1:0 pro ryby, ale příště jim to natřeme!:-)

Krásný bronz...;-)

26. května 2017 v 16:49 | Jiřan
Těsně před začátkem nového se ještě rychle vrátím k tomu minulému víkendu. To se totiž u nás na místním rybníku konaly další dětské rybářské závody a Andík na nich samozřejmě nemohl chybět. Ono sice v pravidlech stálo, že dítěti musí být nejméně 8 let, ale protože Andy chodí na rybářský kroužek a vlastní povolenku, měl dveře dokořán i přes svůj nižší věk.
Všechno vypadalo mnohem víc profi než na za závodech ze začátku května. Prezentace se konala také mnohem dřív, proto jsme si přivstali. I přesto, že jsem toho moc nenaspal, neměl jsem s probouzením žádné problémy.
Tentokrát byla místa očíslovaná a hlavně jedno vedle druhého. Taky se dostavilo poněkud míň dětí než minule, nejspíš díky podmínce na plakátu, že s prutem smí manipulovat pouze dítě nebo rozhodčí. To vlastně eliminovalo všechny rodiče, kteří by snad chtěli opět potomky využít pouze k zápisu a pak s ostatními dětmi měřit své vlastní síly.
První poločas začal nečekaně skvěle, už po deseti minutách jsem Andíkovi podebíral první rybu a šlo o první úlovek toho rána vůbec. Pěkný karas, který se vyplatil, protože narozdíl od bílých ryb (to není nic s rasismem;-)), které byly shodně ohodnoceny pěti body nezávisle na velikosti, se počítal každý centimetr. Možná se mi to jen zdálo, ale rozhodčí mi přišli velmi příjemní, speciálně k nám, snad proto, že byl Andy tak malý. Po chvíli nám zabral ještě cejn. Kluci vedle nás měli spíš smůlu. Zatímco ostatní se spíš pošťuchovali, jeden z nich přišel během chvilky těsně u břehu o dva kapry.
Těsně před přestávkou za námi dorazil Ála, který protestoval, když Andík během půlhodinky na oddech "vyfasoval" grilovanou klobásu, na niž měl nárok každý závodník.
Bohužel v druhé půli už jsme neměli štěstí, nebo takhle - měli jsme štěstí v tom, že ho neměl skoro nikdo, tudíž moc ryb se na břeh celkově nepodívalo. Trochu to nechápu, protože třeba včera nachytal Andy během chviličky odpoledne několik kaprů a cejnů a jindy se taky nedá říct, že by mu to nebralo.
Jaké ale bylo moje (a zcela jistě i jeho) překvapení, když v kategorii mladší dětí byl vyhlášen jako bronzový (ze čtrnácti) a kromě diplomu si také mohl vybrat cenu odpovídající svému umístění. To jsme vážně nečekali.
Takže velká gratulace. A taky se mi moc líbila organizace, i třeba v tom, že během chvilky po skončení, stihli pořadatelé nejen všechno sečíst a vyplnit diplomy, ale ty také ještě pěkně zavařit do fólie, takže se cestou domů nijak nezmuchlaly ani nezamazaly.

Na domácím hřišti opět jedničky...;-)

15. května 2017 v 16:50 | Jiřan
V neděli jsme původně s Andíkem zamýšleli, že by se pro změnu on mohl zúčastnit rybářských závodů nedaleko od nás, ale nakonec jsme se rozhodli, že zajdeme jen na náš místní rybník, který je stejně nejlepší. Andík sice velmi dlouho zvažoval pro a proti a nakonec ještě těsně před spaním prohlásil, že se rozhodl špatně, ale hned ráno jsem ještě za tmy odcházel na naše místo, aby tam on později dorazil za mnou.
První nához ve čtyři do míst, kde jsem tušil vodu a za dvacet minut už jsem měl na břehu prvního kapra. Zase trošku adrenalin zdolávat rybu ve tmě a pak si svítit na háček, abych jej dostal ven. Během chvilky na břehu další kapr a to ještě jeden mi mezitím v půlce zdolávání utekl. To už se ale pomalu rozednívalo. Pak další a další... Proč mi to takhle nešlo na těch závodech?:-)
Kolem šesté na silničce za mnou zastavilo auto a řidič se mě ptal, jestli je tam někde parkoviště. Přišlo mi v tu chvíli vtipné, jak doba pokročila a každý kdo jde do přírody automaticky očekává, že právě těsně u té přírody zaparkuje!:-) Nicméně jsem ho nasměroval a za chvíli jsme spolu prohodili pár slov. V sedm se objevil známý se synem a sedl si vedle, takže jsem si říkal, že až dorazí Andy, budeme se muset trochu zmáčknout. Jenže s jejich příchodem mi ryby přestaly brát. Takže když se mě zeptal, jak to jde a já se pochlubil čtyřmi vytaženými kousky, musel si později myslet, že kecám.:-)
Andík dorazil až někdy v devět, i když se večer kasal, jak přijede brzy. Já jsem se trošku odsunul, abychom se na plácek všichni pohodlně vešli. Museli jsme taky vyřešit Andíkovo oblečení, protože nějak přehlédl, že je léto a docela důkladně se oblékl.
V deset to známí vedle zabalili, my jsme ale ještě zůstali. Já jsem dostal dalšího kapra a pak se kromě občasného popotahování chvíli nic nedělo. V půl jedenácté si chtěl Andík přehodit prut a při vytahování zjistil, že mu na háčku visí cejnek, aniž by se ohlásil. To mu hned zlepšilo náladu. A zase následoval klid. Já jsem tedy byl chvíli trochu naštvaný, protože nějaký cvok odnaproti začal nahazovat daleko za půlku a dokonce jednou mě zcela evidentně přehodil. On házet daleko umí každý blb, když nacpe půl kila těsta do krmítka... Chvíli jsem si pohrával se škodolibou myšlenkou, že bych prut hodně prudce vytáhnul, čímž by se ten jeho nenávratně ocitl ve vodě, ale pak jsem si řekl, že nemá cenu se dohadovat s pitomcem a poslušně jsem počkal, až asi po hodině to vytáhl sám. Naštěstí se potom sbalil a odešel. Bohužel se asi konfrontaci stejně nevyhnu, protože se takových chytráků, kteří chytají stylem 'teď jsem tady já, tak uhni' v poslední době vyrojilo víc.
Asi ve čtvrt na dvanáct přišel Andymu prudký záběr, zasekl a začal boj. Podle ohnutého prutu jsem poznal, že tentokrát o cejnka nepůjde. Ryba se nechtěla odlepit ode dna a ani se jí nechtělo ke břehu, což svědčilo o tom, že by nemusela být úplně malá. Andík statečně bojoval doslova ze všech sil, já jsem ho jen slovně uklidňoval, aby to neskončilo utržením. Na silničce se shromáždili nějací zvědavci, asi je zaujalo, jak malé dítě s čímsi urputně zápasí. Pak se nám na chvilku u břehu ukázal krásný kapr a já si vzal do ruky podběrák, abych počkal na vhodný okamžik a šupináče pomohl dostat na vysoký břeh. Jenže v tu chvíli slyším vrčení od svých prutů a vidím, jak vlasec řeže vodu a cosi si odmotává metry vlasce z navijáku. Co teď? Velký kapr u břehu, nějaký druhý na mém prutu... Doběhl jsem rychle zaseknout a s ohnutým prutem se vrátil k Andíkovi. Prut v jedné ruce, do druhé jsem si opět vzal podběrák. Slyším, jak kdosi z bystřejších pozorovatelů oznámil: "Jo, hele, on má taky!" Pracně jsem jednou rukou donesl Andíkova zhruba tříkilového kapra v podběráku na břeh a rychle zdolal svého. Naštěstí mě právě včera Andy neposlechl, když mu vždycky říkám, ať si svůj podběrák ani nerozdělává, že budeme používat jen můj. Jak se mi teď hodil!:-) Vylovil jsem druhou rybu, trochu jsem se lekl, protože nebyla v úplně nejlepší kondici. Musím zjistit, jestli existuje nějaký předpis, co dělat s případně nemocnou rybou, zda ji vůbec vracet zpět, nebo jestli se musí nějakým způsobem zlikvidovat, když to tak hnusně řeknu... Pak jsem šel pomoci Andíkovi s jeho velikánem. Mezitím mě kdosi oslovil a v tom zmatku jsem poznal pána se synem, které vídám ráno cestou do školy a školky. Ten kluk byl Andíkův spolužák. Pán mi nabídl tykání a podával mi ruku, já měl tu svoji od ryby, ale on se smál, že mu to nevadí... Andy šupináče sám změřil, já jsem na to jen zkušeně dohlédl, a kapr měl 51 cm. Pěkný. Andíkův nový kapří rekord, i když svůj celkový nepřekonal.
Pak jsme se chvíli bavili s novými známými, kluk by prý taky chtěl strašně moc chytat, ale vůbec nevědí, odkud a jak začít...
Ještě chvíli jsme chytali, Andy měl další záběr, ovšem nic z něj nebylo a pak kolem poledne začalo hřmít, proto jsem rozhodl, že je nejvyšší čas vydat se domů. Bouřka se totiž hlásila z míst za stromy, kam není vidět, takže by nás taky mohla náhle překvapit.
Domů jsem opět funěl obložený milionem věcí, i když tentokrát jsem toho Andíkovi dost nacpal do batohu. V půli cesty jsem myslel, že už vypustím duši a tak jsem se rozhodl, že doma provedu pokus, kolik toho vlastně tahám. Hrubým odhadem jsem říkal, že to bude tak 10-12 kilo. Jenže když jsem si s tím vším v předsíni stoupl na váhu, potom vybavení odložil a znovu se zvážil, zjistil jsem, že na zádech, přes rameno a v rukách tahám celkem 19 kilo (!) rybářských krámů!!! To jsem tedy vůbec nečekal, ovšem vysvětluje to, proč mě ještě v půli týdne vždycky bolí ruce...
Tentokrát mě teda ještě k tomu pálí, protože to bylo poprvé, co mi na rybách nebyla zima, jenže sluníčko mě v triku hned nemilosrdně opálilo...;-)

Debakl na závodech...;-)

15. května 2017 v 13:13 | Jiřan
Nevím, co mě to napadlo, snad pod vlivem úspěchů na místním rybníku, ale rozhodl jsem se v sobotu zúčastnit nedalekých rybářských závodů. Sraz na místě se konal už v 5:30, ovšem pro mě ranní vstávání nepředstavuje žádný problém. Skoro na minutu přesně jsem odstavil auto na polní cestě a vydal se k hloučku ostatních rybářů, s nimiž jsem měl za chvilku začít poměřovat síly. Nejprve ovšem losování dvou míst - na první a na druhý poločas. Hlavně ne pod dráty, opakoval jsem si v duchu, protože nad celým jedním břehem vedly kabely vysokého napětí. Na nahazování nic moc. Podal jsem dvě čísla paní, která je zapisovala a cosi jsem tušil, protože jsem nemohl přehlédnout, jak jí cukly koutky. Pak jsem se šel podívat k vodě - paráda, hned první místo nejen že bylo přímo pod dráty, ale navíc ještě u jakési výpusti, takže se tam hromadil na hladině nepořádek, co opadal z okolních stromů. Naštěstí aspoň druhé místo se zdálo takřka perfektní, pán kousek od mě měl větší smůlu, pod dráty měl sedět celý den.
Hned první nához jsem poslal přímo mezi kabely, na nichž visely zbytky vlasců podobných nešťastníků. Zachoval jsem ale klid a s rozmyslem statahoval návazec zpátky a když byl těsně u kabelu, prudce jsem zrychlil a on se jen tak elegantně zhoupl okolo něj dolů do vody. Byl tedy zachráněn (a já taky:-)). Pak jsem si dával velký pozor i za cenu, že jsem chytal jen nějakých 15 - 20 metrů od břehu. No chytal... Asi po hodině jsem vytáhnul jednoho karase, o němž později pořadatel při měření sice prohlásil, že je jako kráva, ale další záběry jsem nedokázal proměnit. Ani po poločase na novém místě. Ovšem i kdybych všechny ty ryby vytáhnul, na první desítku by to ani zdaleka nestačilo, někteří podebírali ryby (vesměs samé karasy) snad každých pět minut. Dokonce jsem se asi ve třech čtvrtinách závodu přistihl, že mě to moc nebaví. Ve vodě byl velký proud, proto jsem měl vlasec stále prohnutý. Když mi něco zabralo, v tom oblouku se to sice přeneslo k čihátku, které mi tak signalizovalo záběr, ovšem když jsem prudce zasekl, prohnutý vlasec se tím srovnal, takže ryba u háčku vůbec netušila, že by na něm měla zůstat.
Po skončení jsem se ještě ze slušnosti zdržel na vyhlášení výsledků, zaslechl jsem vzrušené debaty několika účastníků, kteří byli svědky nesportovního a podvodného chování dvou jiných, ale nikdo žádnou námitku oficiálně nevznesl, proto se jeden z nich dokonce umístil v oceněné desítce. Potom už jsem ujížděl domů.
Tyto závody se konají pravidelně 2-3x ročně, ovšem já mám takový pocit, že příště už budou beze mě...:-)

Sobotní ryby a sladká odměna...;-)

11. května 2017 v 15:57 | Jiřan
Minulý týden se ocitlo v ohrožení moje a Andíkovo rybaření. Místní rybník byl uzavřen kvůli velkým dvoudenním juniorským závodům, ale my jsme se nechtěli jen tak vzdát. Rozhodli jsme se tedy jet někam jinam. Volba padla na rybník v Poboří, který patří do stejného revíru jako ten náš domovský. V pátek večer mě napadlo nenechat nic náhodě a zajet se tam podívat, abychom druhý den šli najisto. Jenže přišlo velké zklamání. Nevábný zápach, špinavá voda, kusy stromů a tyčí, čouhajících nad hladinu pár i více metrů od břehu. A skoro všude doslova džungle. Chvílemi jsem si připadal jako kdybych se vrátil v čase, přece jen i když si to člověk tolik neuvědomuje, tak nějak si zvykl na čistější vodu a upravenější okolí. Korunu tomu nasadili dva staří rybáři sedící vedle sebe s prastarým pruty a ještě staršími železnými navijáky, které jsem velmi matně pamatoval ještě z dob svých začátků.
Už cestou domů mi bylo víc než jasné, že tam se mi druhý den ráno moc chtít nebude. Jenže už bylo dost hodin na to, abych se zajel podívat ještě někam jinam. V hlavě jsem si už dávno pohrával s myšlenkou zachytat si na pískovně v Sadské, kam jsem kdysi jezdíval pravidelně, ale po těch dvou desítkách let jsem vůbec netušil, jak to tam teď vypadá.
Ráno jsem jako vždy nemohl dospat, ale čekal jsem, až se rozední, abych Andíka nebudil moc brzy, i když jeho heslem se stalo: pro ryby všechno. Někdy kolem čtvrt na sedm jsme už seděli v autě a vyjížděli. Příjezdová cesta je trochu jiná, než bývala, nicméně auta parkují buď na stejné panelovce jako před lety nebo na přilehlé louce. První, co mě po příchodu k vodě překvapilo, bylo množství stanů, v nichž spali rybáři, zatímco venku měli nahozené pruty. Já vím, že jde o dnešní trend, ale na druhou stranu od prutu se rybář nesmí vzdálit na víc než deset metrů a stejně tak konkrétně u Sadské je v rybářském řádu výslovně uvedeno Rybářský přístřešek smí být používán v době výkonu rybářského práva, stanování a rozdělávání ohňů je zakázáno. Je mi jasné, že ve čtyři ráno, kdy se od května smí lovit, tam nikdo stan nestavěl. Ale to jen tak na okraj. Druhá věc byla, že mnozí se nespokojí s pláckem pro dva pruty, ale zaberou si několikametrový úsek a na každé straně mají jeden prut, takže najít si místečko pro nás nebylo až tak jednoduché. nakonec jsme došli pěkně daleko a usadili se na jakési opuštěné písečné pláži, kousek za dalšími stanujícími. Cestou jsem minul flek, kam jsem chodíval a měl bych velký problém ho poznat, protože teď se tam už ani náhodou chytat nedá.
Co ale zůstalo stejné jako před lety, to byla křišťálově čistá voda a velká hloubka, která se dá odhadovat z doby, kdy padá nástraha po nahození na dno.
Hned po chvilce, když jsem Andíkovi pomáhal s jeho prutem a sám už jsem chytal mi nadskočil policajt, proto jsem se začal těšit, že by to mohla být dobrá chytačka. Opak byl bohužel pravdou a až do oběda se jednalo o jedinou známku rybí aktivity. Kolem poledne jsme se pustili do jídla a jak jsem tak seděl s mastnou pusou a oběma rukama plnýma, přišel mi krásný záběr. Bohužel jsem jaksi postrádal třetí ruku, takže jsem se jen bezmocně díval, jak po chvíli vlasec zase povoluje. Po jedné hodině jsme začali balit a ověšený dvojitou rybářskou výzbrojí jsem s Andym odcházel směrem k autu. Naštěstí mi to zpátky nepřišlo tak dlouhé jako ráno.
Pak jsem naházel věci do kufru a mohl jsem volat domů, že právě vyjíždíme. Aby nebylo Álovi líto, že s námi dopoledne nebyl, napadlo mě, že bychom potom mohli společně zajet do cukrárny ke kačerovi, ale jemu se nechtělo. Než jsme ale dorazili domů, napadl mě nepřekonatelný trumf a nabídl jsem Álovi, že by si tam mohl dát zmrzlinu. V tu chvíli bylo rozhodnuto a po převlečení jsme uháněli k cukrárně. Teda jen chvíli. Na jedné silnici jsou totiž hned za sebou dvě uzavírky a tam jsme si pořádně postáli. Ale stálo to za to. Když prozradím, že já jsem měl dva zákusky, pak to o něčem svědčí...;-)
Na zpáteční cestě jsme se nechtěli zdržovat na semaforech, proto jsme jeli přes Kolín, kde jsme si nakoupili a večer jsme zakončili ještě druhou letošní grilovačkou. Dopolední rybářský neúspěch tak byl zapomenut...;-)

Dětské rybářské podvody...

5. května 2017 v 16:52 | Jiřan
...nebo to v pondělí byly závody? Podle plakátku sraz a losování míst v 7:30. My jsme dorazili po sedmé a mnohá místa již byla obsazená. Při zápisu jsme se dozvěděli, že "zasedací" pořádek je volný. Aha, takže ten, kdo to věděl dopředu, se podle toho mohl zařídit. Ono takové zakrmení udělá divy.
Děti byly rozděleny do dvou kategorií - mladší deseti let a starší. Nevím, nějak mi tam nezapadal asi čtyřicetiletý pán sedící vedle nás vpravo. Sice se vedle něj nudil i malý syn, nicméně ten se za celé dopoledne ani jednou nedotkl prutu. A to opravdu nepřeháním. A rozhodně nebyl sám. Co byste řekli na to, kdyby se pořádal dětský fotbalový turnaj a v mužstvu se najednou mezi řekněme sedmiletými dětmi objevili čtyřicetiletí chlapi? Bylo by to spravedlivé? Neměli by tito měřit své síly či schopnosti v odpovídajících věkových kategoriích? Jenže je pravda, že tam by nejspíš tolik nezářili.
V každém případě se nevydařilo počasí. Ono sice bylo chvílemi celkem slunečno, jenže byl příšerný vítr, v nárazech takřka vichřice, takže nějaké rozumné nahazování bylo skoro nemožné. I tak se ale Andy se vším snažil poprat.
Vedle hned vedle nás vlevo se usadili dva otcové s asi třemi absolutně nevychovanými potomky. Nevím, co je přivedlo na myšlenku, že z jejich ratolestí budou rybáři. Ten nejmenší běhal všude možně, každou chvíli to vypadalo, že skončí buď v rybníku nebo ve struze, hodný byl akorát ve chvíli, kdy s sebou fláknul o zem a válel se po zabahněné trávě. Za druhého chytal otec a třetího to sice nebavilo, několikrát to opakoval i nahlas, ale aspoň povětšinou sám nahazoval. Bohužel všemi směry a bez přestání. Díky tomu přehodil i nás a když to pak jeho otec pomalu vytahoval, zamotali jsme se dohromady. Kdyby navíjel rychleji, nic by se nestalo, protože by jejich návazec plul po hladině, zatímco náš by ležel u dna. Asi třicet minut před koncem to sbalili, šli vrátit pruty a odjeli. Mezitím teda ještě zazněl hlasitý komentář, že jejich dítě už umí veškerou rybářskou teorii a teď si to vyzkoušelo prakticky. No potěš...;-)
Ve dvanáct zazněl signál oznamující konec druhé poloviny a za pár minut následovalo předávání cen. Ještě jsme museli vrátit erární krmení, které děti fasovaly a stejně jsme na něj nakonec moc nechytaly, protože naše vlastní vykazovao aspoň nějakou aktivitu.
Někteří ze shromážděných na mě koukali divně, ale neviděl jsem důvod k potlesku, když si děti šly vyzvednout poháry pro své otce. Zajímavé taky bylo, že v kategorii nad deset let se nekonalo třetí místo, protože tato kategorie už zpravidla chodí bez rodičů, proto nachytali jen dva z nich.
Takže pro příště bych se přimlouval, aby rozhodčí za porušování pravidel alespoň napomínali. Neříkám, že rodič nemůže dítěti pomoct, ale měl by mít trochu soudnost. Takhle dětem už od malička ukazují, že podvádět je normální a že se to vlastně vyplatí...

Kdo nechytá, nechytí! A kdo chytá, ten někdy taky ne...;-)

28. dubna 2017 v 11:37 | Jiřan
Minulý víkend mělo být hnusně (a taky nakonec bylo), ale v pátek to ještě šlo, proto jsem po práci na chvilku vyrazil s Andíkem na ryby. U rybníka nejdřív skoro nikdo nebyl, bohužel asi ani v něm, protože nám nic nezabralo. Ale je fakt, že jsme se zdrželi jen asi hodinu a půl. Nakonec jsem odcházel otrávený ani ne tak proto, že nepřišel záběr, ale rozladilo mě, že kousíček vedle nás si doslova tábor rozbalili dva místní feťáci. A velmi pochybuju, že by utráceli za povolenku...
V sobotu ráno jsem se probudil ve čtvrt na tři a letmým pohledem z okna do tmy jsem zjistil, že neprší. Bylo tedy jasné, že půjdu na ryby. Problém byl, že se stále ještě smí chytat až od šesti. Nakonec jsem se dočkal a před půl jsem ověšený zavazadly vycházel. Blížil jsem se k rybníku, když začínalo pršet, což mě ale nemohlo rozházet. Je to trochu s podivem, protože jsem absolutní nepřítel deště. Je ale fakt, že pro rybaření jsem si zvolil heslo: Kdo nechytá, nechytí...;-)
Poněkud jsem se obával, jestli tam nebudou ještě pořád utábořeny fetky z předchozího večera, ale nikde nikdo. Připravil jsem si pruty, věci jsem schoval pod vzrostlou vrbu a ještě je přikryl igelitem. S úderem šesté jsem nahodil. Po pěti minutách jsem si říkal, že to bude super, přišel mi totiž první záběr, který jsem bohužel neproměnil. Pak se ale dlouho nic nedělo. Tedy kromě občasného popotahování a deště, který tak porůznu zesiloval. Kolem desáté jsem se jen tak prošel kolem prutů (jnak jsem seděl pár metrů od nich s deštníkem pod stromem) a přesně v tu chvíli vyletěl na jednom z nich policajt a začal se odvíjet vlasec. Za okamžik byl na břehu první kapr. Lysec. Nebyl malý, ale hodně nízký. Asi za tři čtvrtě hodiny zabral druhý, tentokrát šupináč a já se tak trochu vrátil do dětských let, protože měřill kolem 37cm, což se dřív mohlo brát. Teď nejen že je větší míra, ale větší mi i berou a k tomu většinu z nich stejně pouštím zpátky. Po vrácení ryby do vody jsem začal balit a domů jsem se vrátil po jedenácté, což bylo akorát, protože nás u našich čekala oslava svátku.
Nedělní ráno vypadalo velmi lákavě. Ačkoli mělo pršet, svítilo sluníčko a bylo docela i teplo (teda vzhledem k předchozím dnům:-)). Nakonec i na Andíkovu přímluvu jsem svolil a za chvíli jsme odcházeli k vodě. U rybníka bylo obsazené jediné místo, bohužel právě to "naše". Usadili jsme se tedy nedaleko a taky to celkem šlo. Bohužel se za chvíli zatáhlo a kromě přeháněk nás jednou probraly i kroupy. To u nás právě byl pán od rybářské stráže. Třetí kontrola během necelých dvou měsíců, to je slušné, tolikrát mě nekontrolovali za celých přibližně deset let, když jsem chytal kdysi. Ale asi je to potřeba. Škoda, že se nestavil v pátek večer... Myslím, že by byl úspěšný! Ačkoli byl příjemný, z jeho postavy šel (narozdíl od předchozích dvou - nic ve zlém;-)) respekt.
Několik záběrů jsme za dopoledne měli, bohužel všechno zaseknuté naprázdno. Nakonec byl úspěšnější Andík, který "zdolal" asi 25cm cejnka. On teda tvrdí, že to byl síh, ale to je trochu pod mou rozlišovací schopnost.
Každopádně když jsme odcházeli, měl nos opět trochu nahoru, protože vyhrál 1:0!:-)

Tichý blázen...;-)

20. dubna 2017 v 16:29 | Jiřan
Dobrá, uznávám, kapela Tři sestry by klidně mohla změnit jeden ze svých legendárních hitů na něco jako: ve středu jsem u rybníka, ve čtvrtek jsem u rybníka, i v pátek jsem u rybníka, v sobotu zas u rybníka!
Přesně to byl můj případ minulý týden. O středeční podvečerní rychlovce jsem se tu už zmiňoval. Čtvrtek byl sice pracovní den, ale já jsem využil toho, že kluci měli prázdniny a nemusel jsem je vodit do školy a školky a ráno přesně v šest jsem si nahodil, abych se přibližně v půl deváté vrátil domů a stihl pracovat jako by se nechumelilo (vzhledem k aktuálním teplotám celkem trefné přirovnání, řekl bych!;-)) Už jsem zažil úspěšnější lovy, i když to zpočátku vypadalo celkem nadějně, protože hned po dvaceti minutách jsem vytáhl krásného karase (42cm), ale bohužel to bylo vše. Aby toho nebylo málo, při balení jsem zjistil, že mám rozbitý podběrák, zkrátka není stavěný na místní celkem velké ryby a amur z předchozího večera ho asi dodělal. Jelikož se ale jedná o povinné vybavení, už mám nový, tentokrát od firmy s příhodným názvem Giants Fishing. Stejně tak jsem si mimochodem nahradil igelitku na případné úlovky, které bych nesl domů, teď nosím tašku značky Bigfish!:-)
V pátek jsem měl konečně volno a jako vždy jsem nemohl dospat, takže u rybníka jsem tradičně přešlapoval jako první a přesně v 6:00 jsem nahazoval. Vedle jsem do vidliček připravil prut pro Andíka, který měl dorazit později. Byli jsme dohodnuti, že místa si necháme prohozená, když mu to minule přineslo štěstí, a rezervoval jsem mu tedy to "lepší". Po ránu byla sice docela zima, ovšem postupně se začalo ochlazovat ještě mnohem víc. Nějaký záběr přišel, ale nic extra, akorát se poměrně dost zaplnila skoro všechna místa podél rybníka. Jenže ne každý je takový držák jako já, takže s ubývajícími stupni celsia ubývalo také rybářů. Andík dorazil přibližně na devátou, nahodil si, jenže ačkoli se dost oblékl, byla mu stále zima, proto se už za půl hodiny odjel domů ohřát. Já jsem se přesunul na své původní (nyní už jeho:-)) místo a ještě než jsem si stihl všechno přenést, zkontrolovala mě Rybářská stráž. Pán mě pochválil za vzorně zapisovanou docházku, prý to nevídá tak často. Někdy po obědě jsem se sbalil a vyrazil domů.
Poslední velikonoční vycházka k vodě vyšla na sobotu. Jako vždy jsem si přivstal, budíka jsem nepotřeboval, a přesto jsem byl u rybníka před šestou. Tentokrát jsem očekával zimu, proto jsem nebral věci pro Andyho. Stejný názor jako já mělo evidentně víc lidí, proto v době největší návštěvy jsme tam seděli asi tři. Hned někdy po šesté kolem mě cosi proletělo a asi metr ode mě dopadlo do trávy na kraji u břehu bílé vejce. Jen tak z ničeho nic. To jsem celkem zíral. Když jsem pošlapoval kolem, všiml jsem si jakési větve ve vodě před vedlejším místem. Napadlo mě, že teď se tam už moc nebude dát chytat, protože bude docházet k vázkám. Za chvíli, když už jsem seděl zpátky u prutů, jsem si ve vodě asi metr od kraje všiml docela velkého úhoře, který pomalu proplouval kolem. V tom mi došlo, že to byla právě ta nehybná větev. Šel jsem se podívat zpátky a skutečně, nikde nic. Takže druhý zážitek (i když teda úhoři mí kamarádi nejsou...;-))
Tentokrát bylo nečekaně celkem teplo, vlastně i po ranním příchodu jsem si na chvíli dokonce rozepnul zimní bundu. Je ale pravda, že jsem si s sebou po zkušenostech z předchozího dne vzal ještě o jednu mikinu navíc! Kdo mě viděl, musel si říkat, co to tam sedí za svalovce, přece jen 7 vrstev oblečení už postavu poměrně slušně vytvaruje!:-) Hlavně ale i ryby mi braly celkem slušně. Pán kousek ode mě, když to viděl, se po chvilce naštvaně sbalil a odjel. Kromě nějakých menších kapříků, z nichž jeden mi dělal problémy při pouštění zpátky, kdy se neustále zachytával ploutví do síťky podběráku, mi přišel celkem krásný pětačtyřicátník a potom za chvíli, zrovna když jsem měl nahozený jen jeden prut, jsem se dočkal opatrného záběru, ale o to většího boje, na jehož konci jsem podebral parádního šupináče 54 centimetrů. Za chvíli jsem ho ale už vracel do vody.
Kolem jedenácté mě přijela navštívit rodinka, bohužel v té době jsem se žádného proměněného záběru nedočkal, ale i tak jsem se rozhodl potom s nimi jet zpátky domů, takže tentokrát jsem i na oběd dorazil včas.
V neděli jsem se už na ryby nechystal. Zaprvé mělo být podstatně horší počasí a zadruhé jsme měli v plánu něco jiného...;-)

Nový rekord...;-)

17. dubna 2017 v 11:23 | Jiřan
Ve středu odpoledne jsem se během home office rozhodl, že bych si mohl po práci skočit na chvilku k rybníku. Bylo mi jasné, že Andík bude chtít taky, ale co, druhý den má prázdniny, tak proč ne...
Měl jsem v plánu skončit o chviličku dřív, tak jak to zahraniční kolega dělá takřka denně, bohužel shodou náhod jsem zrovna ten den vypínal noťas přesně v pět, protože na poslední chvíli si na mě vzpomněli snad všichni s něčím, co příšerně hořelo...
Rychle jsme se oblékli, venku fičel vítr, takže bylo jasné, že u rybníka bude zima. Jak jinak, že?!;-) Asi ve čtvrt na šest jsme byli na místě a neskutečně mě překvapily dvě věci. Zaprvé kromě nás nikde nikdo a za další - vládlo naprosté bezvětří. Andíkovi jsem nabídl, jestli si nechce vyměnit místa, jemu to přišlo jako výborný nápad, takže nezvykle jsme si sedli já vpravo, on vlevo. Nejprve jsem si nahodil oba pruty já, potom on ten svůj. Sice narozdíl ode mě v jeho letech už smí chytat na dva, což ježíšek samozřejmě netušil, že se udály takové změny, ale navíc si myslím, že na to naučení základů je ten jeden stejně tak akorát.
Necelou hodinu po našem příchodu Andíkovi několikrát poskočilo číhátko (tentokrát zkoušel to před špičkou) a zase klid. Po chvilce ale bez varování doslova vystřelilo vzhůru a napnutý vlasec řezal vodu. Andík to evidentně nečekal, chvilku netušil, co má dělat. Pak zasekl a do podvečerního ticha byla slyšet jen brzda navijáku, jak si neznámá ryba brala vlasec. Andy ji ale zdolával výborně. Nejprve se ještě v dálce udělala vlna, možná i díky tomu jsem nějak automaticky začal předpokládat, že půjde o menšího kapříka. Jenže potom zůstávala ryba do poslední chvíle u dna. A to už podle vlasce byla těsně u břehu. Na následující pohled asi hodně dlouho nezapomenu. V ruce jsem už držel podběrák, když vidím, jak cosi velkého evidentně chyceného na háčku majestátně plave kolem břehu. Jen jsem vydechl něco jako že to je pořádný kapr. Jenže byl to bojovník, za žádnou cenu se mu nechtělo do podběráku. Možná čtyřikrát pětkrát, snad i víckrát udělal ještě prudký výpad zpátky do hlubin (no, ponechme trochu napětí a zapomeňme na to, že místní hloubka znamená tak metr vody a půl metru bahna:-)), jenže nakonec zaváhal a ocitl se v podběráku. V tu chvilku mi taky došlo, že nejde o kapra ale o krásného amura. Po přeměření bylo jasné, že jde o Andíkův nový rekord, ryba měla 61 centimetrů. Měl jsem neskutečnou radost! Andy samozřejmě taky.
Akorát on si ji chtěl nechat, putovala tedy do vezírku. Zatímco mě to za celé přibližně dvě hodiny tak možná dvakrát nesměle popotáhlo, Andík se dočkal ještě jednoho záběru, bohužel ještě v dálce o rybu přišel. I když jsem ho na podobnou situaci už několikrát připravoval, stejně to obrečel.
S přibývajícím časem se výrazně ochladilo a my jsme rozhodli sbalit. Amurovi ve vezírku asi začalo docházet, že jde do tuhého, proto i se sítí naštvaně skákal nad hladinu. Když jsme měli všechno vybavení v taškách, zbývalo nabrat trochu vody do igelitky a ukázat rybě její přechodný bejvák. Všechno šlo jako po drátkách. Tedy až k blízkému železničnímu viaduktu. Tam s sebou najednou začala igelitka neskutečně mlátit a voda z ní stříkala do výšky. Něco podobného jsem ještě nezažil. Než jsem stihl projít parkem, celé se to ještě několikrát opakovalo a na závěr jsem musel celou tašku strčit ještě do druhé, protože nechybělo mnoho a ryba se dostala na svobodu (nevím teda, na co by jí na silnici byla;-)) Konečně jsme došli domů, doplnili trochu vody a amura ještě přenesli k našim, kde se mohl prohánět ve vaně. Teda on se moc neproháněl, protože jak byl dost velký, nemohl se moc otočit...
V každém případě Andy zabodoval, trošku mu teda narostl nos do výšky, ale zaslouží si to. No a já odvolávám to, co jsem vždycky tvrdil, a to, že na našem malém rybníčku na místě vůbec nezáleží. Je to divné, ale záleží...;-)


P.S.
Ještě nedávno se ryba oficiálně jmenovala amur bílý, nejsem si ale jistý, zda se jméno nezměnilo na cosi korektního...;-)
 
 

Reklama
Reklama