Řiď, ať jedeš líp...

Nový člen rodiny...;-)

28. září 2018 v 12:50 | Jiřan
Včera odpoledne nastal čas loučení. Loučení s naším megánkem. Měl jsem trochu strach, že to kluci (nebo dokonce já sám:-)) obrečí, ale nakonec to dopadlo poměrně dobře. I když je fakt, že několik dní předem jim to přišlo líto a ve středu večer měl slzy v očích Andík, zatímco ve čtvrtek ráno se dokonce naplno rozbrečel Ála. Ale chápal jsem to, přece jen jiné auto nepoznali - Andymu byl rok, Ála ještě nebyl na světě, když jsme si megana přivezli. Je teda pravda, že se vlastně oba vezli i starou thalií - Ála jednou z porodnice, tak jen pro připomenutí - auto jsme si koupili proto, abychom byli mobilní, kdyby se klukům něco stalo. Hlavně taky pro případ porodu. No a jak se to tak někdy sejde, těsně před Álovým narozením přišel pátek třináctého ledna a já jsem tehdy naboural garáž. A to pořádně. Nějakou dobu jsme tak byli odkázáni na náhradní vůz, který nefungoval úplně bezproblémově. O tom jsem zde ale tehdy psal.
Megánek to se mnou mnohdy neměl jednoduché, musel rozdýchávat všechny mé začátečnické přešlapy a že jich nebylo málo, o čemž svědčí historické příspěvky zde v rubrice 'Řiď, ať jedeš líp…' Ovšem už mu bylo sedm, a takové sedmileté auto už není žádný mladík. Tu a tam potřebuje i nějaký ten wellness v podobě nezbytného servisu, proto jsme se začali poohlížet po novém modelu. Díky dobrým zkušenostem s Renaultem i se servisním místem jsme měli o značce víceméně jasno. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou nevěry, ale ten servis okolo nakonec zvítězil. Zvolili jsme opět megana. Ovšem i tak jsme se rozhodli pro novou zkušenost a nevybrali jsme si tentokrát kombíka, ale sedan, který se u tohoto modelu nazývá GrandCoupé. Kapacitu kombíka jsme za těch několik let využívali hlavně pro cesty na dovolenou, jinak jsme tam jako většina lidí vozili vzduch. A je pravda, že ten současný kufr je taky veliký, i když samozřejmě lehce omezený tvarem karoserie.
Včera odpoledne jsme tedy dojeli do Brandýsa, kde na nás už čekal zahalený nový člen rodiny. Po nezbytném papírování jsme se přesunuli do předávací místnosti, plachta byla slavnostně stržena a v tu chvilku bylo jasné, že jsme opravdu zvolili fešáka. Navíc díky nesmyslně tvrdé regulaci motorů ze strany EU jsme získali poměrně neodolatelnou nabídku a máme tak i výbavu a funkce, po nichž bychom jindy ani nepokukovali. Jak jsme se ale už cestou domů přesvědčili, jsou nejen rozmazlující, ale především velice návykové. Pro mě je nejdůležitější parkovací kamera a hlavně automatické parkování! Takže konečně nebudu potřebovat prázdné fotbalové hřiště, abych bezpečně zaparkoval! A to ještě s rukama za hlavou!:-)
Po seznámení s možnostmi auta nám s ním prodejce vyjel ven, kde jsme tak měli možnost naposledy vidět obě auta hned vedle sebe, přenesl jsem dětské sedačky a čelili jsme prvnímu problému. Při přípravě nového auta zapomněli zkontrolovat držáky bezpečnostních pásů a ty tak byly schované pod sedačkou. Na jedné straně se mi je po chvíli zápasení podařilo vyndat, ale na druhé to nešlo, takže jsem musel poprosit technika o pomoc. Ten si potom zavolal ještě posilu a za chvíli jsme tak mohli vyjet. Tedy nejprve pár metrů vedle k benzince, až poté domů. Základ je samozřejmě stejný, ale jinak tam mám pocit, jako kdybych měl čerstvý řidičák. Tak snad si brzy zvyknu. Ovšem co je uživatelsky super - automatické stmívání všech přístrojů a displejů podle okolního světla. Stačí zajet pod most, jas se sníží a hned po vyjetí se opět zvýší. A další věc, která ale může být i nebezpečná - hlasitost audiosystému se automaticky reguluje tak, aby pocitově zněl stále stejně nahlas. Pokud přidám a auto začne být hlučnější, podobně se upraví zvuk hudby a naopak. Taky super, ovšem jen do té chvíle, než zjistíte, že díky tomu ani nevnímáte, že jedete na devadesátce přes sto.
Tak snad nám nový megánek bude sloužit tak dobře jako ten starý. Já se budu snažit mu tolik nenakládat a hlavně dávat pozor při výjezdu z garáže…;-)

Šumava...;-)

13. srpna 2018 v 20:01 | Jiřan
Na minulý víkend jsem naplánoval mini dovolenou na Šumavě, jestli se tedy dva dny tak dají nazvat. Přiznám se, že co se týče výběru lokace, nechal jsem se inspirovat nedávným seriálem Policie Modrava, takže volba padla na Filipovu Huť hned u Modravy. Několik dní předem jsem se strachoval kvůli počasí, protože ačkoli je sucho a teplo, v předpovědi se v našem cíli stále držel na sobotu i neděli déšť.
Jelikož je to od nás celkem pěkný kus cesty, byl jsem rád, že se nám v sobotu podařilo vyjet už těsně po osmé ráno. Cesta utíkala nečekaně rychle, první zdržení nastalo v jakési rozkopané vesnici u Říčan (nepamatuju si název), protože jsme přijížděli ke křižovatce ve tvaru T a potřebovali odbočit doleva, jenže semafor, který pouštěl stojící auta byl umístěn před křižovatkou z našeho pohledu vpravo a samozřejmě jsme na jeho světla neviděli. Trochu nepraktické. Navíc se tam právě otáčel velký náklaďák, takže dokonalý zmatek...
Po najetí na Pražský okruh už se ale všechno zdálo zalité sluncem, stejně tak na D4, která se střídavě mění z klasické silnice na dálnici. Doslova průšvih se ovšem konal ve Strakonicích. Před příjezdem do města nekonečná stojící kolona, kde jsme strávili několik desítek minut. Kdo by to čekal - i Strakonice se dočkaly rozkopání a staví se tam nový kruhák. Auta kyvadlově nepouštěl semafor, ale živí lidé, kteří se velmi dobře bavili. Možná bych si dovolil kacířskou myšlenku, ale kdyby tam stál v každém směru jen jeden z nich a druhý vždycky vyfasoval lopatu, mohlo by být hotovo o poznání dřív. Nejhorší bylo, že zatímco z opačného směru vždycky projelo nějakých 40 - 50 aut, z našeho směru pouštěli sotva deset. A díky tomu že se před nás nacpalo několik motorkářů, které si dělníci netroufli zastavit, padla jedna ze stopek na nás a my tak strávili ještě posledních několik dlouhých minut přímo v čele, což před uzavírkama v neznámých městech obzvlášť miluju, protože je vždycky všechno tak skvěle značené, že se prakticky nikdy nestane, že by člověk nevěděl, kudy po staveništi dál...;-)
Čím víc jsme se blížili k cíli, tím větší stoupání jsme museli zdolat a s tím se pojí také nejrůznější zatáčky, které především na manželku nepůsobily nejlépe, ale držela se statečně, zastavit nechtěla. Vzhledem k tomu, že bylo poledne, přenastavil jsem ve Filipově Huti navigaci k hotelu, abychom se naobědvali a teprve poté ubytovali. V tom okamžiku jsem zjistil, že jsem doma nechal část vytištěných podkladů, na jednom z papírů byla i adresa právě vyhlédnuté restaurace. Jenže kdyby jen adresa… Ono se blbě hledá něco, co nevíte ani jak se jmenuje.
Ovšem tak nějak mlhavě jsem si něco vybavoval a naštěstí jsme hotel opravdu našli. Mimochodem - jmenoval se Mádr. Museli jsme nejprve vyřešit problém na přeplněném parkovišti a mezitím se slušně rozpršelo. Samotná restaurace nás skutečně nadchla, až teda na pár křičících dětí a jednu ženu typu 'já jsem matka, kdo je víc.' Jídlo naprosto perfektní. Na luxusních toaletách byl k dispozici dokonce i deodorant. Po zaplacení jsme se vrátili k autu a s potěšením zjistili, že mezitím déšť ustal. Při vyjíždění na hlavní silnici jsem chtěl zamachrovat, že to dám i přes veliký kopec (moc na výběr jsem neměl, jinak bych musel couvat přes celé parkoviště, kde už ovšem postával jiný vůz, který si vyhlédl naše místo). Když jsem potom musel dát přednost jinému autu na hlavní a zjistil, že mám co dělat, abych udržel našeho megana na ruční brzdu stát, trochu jsem znejistěl. Ovšem rozjezd se mi povedl na jedničku s hvězdičkou.
Přejeli jsme k našemu hotelu, kde jsme se hned ubytovali, přestože jsme dorazili s předstihem. Teda ještě jsme nejprve museli vyřešit problém s nefunkční kartou od dveří, která, jak se později ukázalo, byla špatně naprogramovaná.
Mraky na obloze se sice honily, ale nepršelo, proto jsme se odpoledne vydali na výlet pěšky do Modravy po naučné stezce podél potoka a poté na Tříjezerní slať. Přímo v Modravě jsme si ovšem dali opět v hotelu Mádr krátkou pauzu. Sice pivo nepiju, ale tentokrát jsem udělal výjimku a objednal si degustační pivní tác. Díky tomu jsem ochutnal hned čtyři piva z malého pivovaru Bizon: Liška (10°), Vzteklá zmije (11°), Žíznivý medvěd (13°) a Straka Ipa (14).

Nemohli jsme se shodnout, které z piv je nejlepší.
Při pozdějším prohlížení fotek jsme ovšem objevili znamení shůry u vzorku č.3, takže je jasno...;-)

Po občerstvení jsme pokračovali dál podél potoka a v samotném závěru nás čekal výstup do pořádného kopce. Jelikož jsme ale věděli, že z Modravy zpátky do Filipovy Hutě nás odveze autobus, nenechali jsme se zastrašit. Co se vyvolání strachu týče, to se povedlo ceduli na samém vrcholku, protože mezi obrázky přírodních pozoruhodností, které se na nás těší, byla i zmije. Ovšem buď díky tomu, že z nás cítila tu Vzteklou zmiji z hospody, nebo kvůli podmračenému počasí jsme naštěstí žádnou nepotkali.


Čas se pomalu nachýlil, proto jsme se vydali prudkým kopcem dolů zpátky. V Modravě jsme měli ještě asi čtvrt hodiny čas a podařilo se nám objevit tzv. Obývák u soutoku Modravského a Roklanského potoka. Celkem příšernost, která za návštěvu nestojí, ale samotný soutok hezký. Autobus přijel včas, dokonce ještě na místě čekal, aby neodjel dřív, protože je Šumava strašně friendly k cyklistům, táhne za sebou dokonce vozík se stojany na kola.


Po návratu na náš hotel jsme se přesunuli do restaurace na večeři, která nás celkem příjemně překvapila. Každý jsme měli něco jiného, ale oba jsme si pochutnali. Já jsem se možná jen trochu ukvapil s dokoupením polopenze při ubytování, protože jsem si neuvědomil, že zasen úplně všechno jím (například polévky, zákusky...), ale i tak cena nevyšla nijak zvlášť nepříznivě.
Protože je tomu tak vždycky, ani mě nepřekvapilo, že zatímco večer v pohodě usnu, za pár hodin se probudím a už ne a ne usnout. Pracovně, abych byl in, jsem si to už před lety nazval hotelovým syndromem.;-) Takže ačkoli bylo naprosté ticho, probudil jsem se před čtvrtou a zíral do tmy. A to jsem si bláhově myslel, že po sobotním výletu budu spát jako zabitý!
Jak jsem se tak mlel, tak mi potom manželka říká, že se mám jít podívat, jestli třeba neuvidím šumavský východ slunce. To mi přišlo jako perfektní nápad, proto jsem se oblékl a kolem páté vyrazil ven. Ačkoli jsem zmlsaný tropickými nocemi, napadlo mě vzít si s sebou raději mikinu a hned před hotelem jsem ji ocenil. Přece jen Šumava není Polabí...;-) Můj plán na ranní vyhlídku mi poněkud zkazilo to, že směrem na východ se rozkládaly samé kopce a lesy. I tak jsem se ale vydal směrem, kde jsem tušil, že bych něco mohl zahlédnout. Šel jsem nejprve po zelené, na dalším rozcestí jsem pokračoval po žluté pod Březovou horu, protože mi bylo jasné, že tam už přece něco být vidět musí. Bohužel jsem se přepočítal, takže po nějakých 2 kilometrech jsem se vrátil. Východ slunce jsem neviděl. Snídaně se podávala až od osmi, což je pro nespavce jako jsem já doslova za trest, jelikož tou dobou už bych klidně mohl mít třeba oběd. Takže zatímco ostatní dorazili ke stolům rozespalí a odpočatí, já už měl v nohách 4 kilometry a k tomu hlad jako vlk.


Po odhlášení se z hotelu jsme autem zamířili na Antýgl, kde jsme chtěli zaparkovat a ještě se projít podél řeky Vydry. Trochu mě zklamalo parkoviště. Já nemám nic proti tomu, když si každý nechá za všechno platit, ale vadí mi, když někdo ze mě dělá blbce. Třeba jako když máte možnost zaplatit 40 korun za dvě hodiny nebo 70 korun za 24 hodin. Jako co? Za dvě hodiny se nedá stihnout vůbec nic. A když zaparkuju v neděli v půl desáté, na co mám placenou i noc až do pondělní půl desáté?
Trasa podél řeky mi byla ohromně sympatická už jen tím, že tam byl zákaz vjezdu cyklistů. Ovšem ani zátarasy u vstupu, ani velká značka, některým z nich nic neříkají. No, nikdy jsem se netajil tím, co si o mnohých z nich myslím. V každém případě jsme pohodlnou procházkou došli k Turnerově chatě, tam si dali občerstvení a pomalu se vraceli zpátky, abychom si dali oběd. Při hledání nějaké té restaurace jsme nejprve trochu zabloudili, ale pak jsme se ocitli u hotelu Antýgl. Usadili jsme se k jednomu z volných stolů, na kterém ležel zapomenutý talíř se zbytkem pstruha. Bohužel přesto, že kolem nás obsluha několikrát prošla, aniž by cokoli nesla, jediný, kdo si nás všímal, byla moucha lovící zbytky z talíře. Po nějaké době jsem si všiml, že i hosté u ostatních stolů marně čekají byť i jen na pití, proto jsme se po čtvrt hodině zvedli a odešli. Než tohle, to si radši dáme něco dole v restauraci u kempu Antýgl. Ovšem tohle záhadné slovo je asi prokleté, protože jedno horší než druhé. Venku ošklivý polorozpadlý plastový nábytek, otrhané slunečníky, na dveřích cedulka 'Točená limča došla'. Vešli jsme do zašlé tmavé místnosti a iluze návratu v čase o nějakých třicet let byla naprosto dokonalá. Papír s pár smaženými pokrmy přelepený cedulkou: 'Smažená jídla nejsou' Ať jsme jídelák zkoumali jakkoli, vyšlo nám, že mají jen párek a klobásu. Mezitím se k nám přibelhal pán, který obsluhoval. Rozhodli jsme se pro adrenalin a objednali si dvakrát klobásu. Pán nám do rozlámané ošatky hodil pro každého jeden gumový rohlík a jeden krajíc chleba, pokynul mi, abych si vzal ubrousky, potom vzal do ruky kalkulačku a zíral na nás. Když už to bylo trochu trapné, pronesl, že čeká, až se zapne proud. Chvilku jsme mysleli, že máme opravdu smůlu a nejde elektřina, jenže za další chvilku si pán poklepal na hlavu a dodal: "Až se mi tady zapne proud." Vyšli jsme ven ke stolku, kde u svých párků a klobás seděli další labužníci a za chvilku nám pán ty naše přinesl ke dveřím. Doběhl jsem k němu a musím uznat, že jsem byl mile překvapen, protože vypadaly perfektně. A snad i díky hladu tak i chutnaly.
Po gurmánském zážitku jsme se už vrátili k autu a zamířili směrem na sever, čili do středočeského kraje. První zásek nastal očekávaně ve Strakonicích, kde jsme si opět postáli u budovaného kruháku, ovšem tentokrát mnohem kratší dobu než v opačném směru o den dříve. To nejhorší nás ale potkalo jen o pár kilometrů dál za městem. Začalo to problikáváním protijedoucích aut. Očekával jsem nějaký policejní zátah, ovšem najednou jsme dojeli stojící kolonu. Nekonečnou. Jak jsme později zjistili z rádia, důvodem byla nehoda. Zhruba hodina, kterou jsme tam strávili, se stala přehlídkou prasečin, kterých jsou řidiči schopni - ať už různých kliček zprava, zleva, objíždění úseku a následné rvaní se zpátky o pár kilometrů dál, když se to objet nepovedlo, předjíždění kolony vlevo, když zrovna nic nejelo proti a následné tlačení se mezi auta, když se proti něco blížilo... Pomalu jsme se ale z kritického místa dostali a pokračovali dál.
Když se ale potom v rádiu ozvalo, že další nehoda je u Benešova, neváhali jsme ani chvilku a úsek dálnice opustili. Stejně jsme měli ještě v plánu pozdravit se s klukama, kteří trávili víkend na nedaleké farmě. Tu jsme mimochodem taky nemohli najít, navigace byla asi taky dost nešťastná, protože v jednu chvíli nás dovedla někam mezi pole, kde pak trvala na tom, abychom po jednom z nich pokračovali dál, ciž se nám ovšem moc nezdálo. Jak se později ukázalo, cíl byl nakonec úplně jinde. Už jsme byli velmi blízklo a opět jsme se dostali do úzkých. Cizinec, který si právě cosi nakládal do auta, nás ale nasměroval. Mezi námi - zlatá jízda po poli. Ale megan to nakonec mezi stromy a skálami, do kopce, z kopce i přes koleje zvládl...;-) Díky nečekaným problémům v dopravě jsme se mohli zdržet jen chvilku, i tak nám ale kluci stihli skoro všechno ukázat. Kolem osmé jsme odjížděli a ještě jsme se rozhodli koupit si v tesku něco k jídlu, přece jen se cesta dost protáhla. Místní supermarket překonal naše představy. Myslím tím ty nejhorší. Mezi prázdnými regály jsem nakonec našel poslední tři kousky pečiva, přestože do zavíračky zbývala hodina. Jen o něco déle nám ještě trvala cesta domů, která až na mnou mírně překročenou rychlost (bohužel v měřeném úseku) probíhala už dobře. Akorát tedy jsem se opět nechal nachytat a omylem zabočil podle šipky Český Brod, abych si hned uvědomil, že jsem se už kdysi zařekl, že tamtudy už nikdy nepojedu. Silnice lesem je totiž jen pro jedno auto a nedovedu si představit, jak bych se tam s někým dokázal minout. Naštěstí těch několik dlouhých kilometrů nikdo nejel a my se ocitli v brodských Zahrádkách. Tam jsme se vymotali a po pár dalších kilometrech a celkových sedmi hodinách jsme konečně přijeli domů.
Cesta ze Šumavy nám tak trvala úplně stejně jako před měsícem od Balatonu...

Statistika:
472,3 km
33,1 l benzinu

Balaton pošesté...;-)

17. července 2018 v 18:13 | Jiřan
Když jsme se na dovolenou do Maďarska chystali před šesti lety (tehdy trochu nešťastně nadvakrát), nevěřil bych tomu, že se tam budeme pravidelně vracet. Tedy rozhodně ne, že v následujících letech se tam vrátíme šestkrát. Ostatně kdyby mě to bývalo napadlo, asi bych se vrhnul na studium maďarštiny, protože bychom to využili.
V každém případě jsme si tedy letos 30. června přivstali, budík se ozval přesně ve dvě ráno a v půl čtvrté jsme odjížděli od domu. Kluci postupně usnuli, přesně jak to bylo v plánu. Tentokrát je velmi překvapivě neprobudila ani D1, tedy přesněji to její drncání. Probrali se až poté, co jsme zastavili v časné ranní koloně vzniklé jakousi drobnou nehodou v opravovaném úseku. Zpočátku to ale vypadalo na hodně dlouho.
Na Slovensku jsme si naplánovali tradiční snídani, volba padla opět na Sekuli, tentokrát se ale neukázala jako nejšťastnější. Zaprvé tam byl ještě mnohem větší bordel než v uplynulých letech, za další pak fičel vítr. A hlavně když jsme složitě projeli až na plácek, kde jsme v pohodě jedli loni, tentokrát byl z poloviny schovaný pod jakousi ohromnou kaluží. Snídani jsme tedy zkrátili na co nejkratší dobu. Zbytkem Slovenska jsme projeli velmi rychle a tentokrát po několika letech prvně bez zmatků s odstavenými auty u maďarské hranice. Hned za hranicemi se staví úsek silnice, nejspíš aby mohla být více proudová, každopádně na rozdíl od naší D1 se tam skutečně pracovalo. Troch náročnější na psychiku bylo sledování řidičských sebevrahů, kteří předjížděli v nejnebezpečnějších situacích. Na následné dálnici už bylo ale vše v pořádku. Maďaři sice na můj vkus zbytečně kličkují (zprava, zleva), ovšem jezdí jaksi bezpečněji než my. Jako v minulosti jsme se i tentokrát chtěli vyhnout kritičtějšímu úseku kolem Budapešti, proto jsme zvolili zkratku přes Pér, Kisbér a Székesfehérvár. Tam nás ovšem trochu zaskočil několikakilometrový úsek s omezením na čtyřicítku. Číslici na pravidelně rozmístěných tabulích jsme dodržovali prakticky jen my. Ostatní nás plynule předjížděli vysokou rychlostí. Nevím, ale jako cizinec si nedovolím překračovat rychlost. Tím spíš, že už jsem o dva body přišel…;-)
Po mnoha kruhových objezdech jsme se potom napojili na dálnici M7 a to už bylo vše v pohodě. Dokonce oproti minulým letům a především poplašným zprávám o kritickém víkendu, co se provozu týče, jezdilo mnohem méně aut. Především díky zdržení na naší D1 jsme do Balatonlelle dojeli až po osmi hodinách. Na parkovišti jsme zastavili přesně v půl dvanácté, zbývaly nám tedy dvě a půl hodiny do předání prázdninového domu, které jsme využili na posilnění a nákup základních věcí na první dny.

K pobytu se vrátím v některém z následujících příspěvků, v rámci popisu cesty rovnou skočím k té zpáteční o týden později. Měli jsme štěstí, že hosté po nás dovolenou odřekli, proto nám majitelé vstřícně nabídli, že klíče můžeme odevzdat, kdy budeme chtít. Domluvili jsme se tedy na půl sedmou v sobotu večer, kdy jsme již byli po večeři a po nezbytnostech mohli vyrazit. S krátkou zastávkou na nákup pár lahví vína a bonbónů do auta. Teda vína až domů samozřejmě…:-) Od obchodu jsme odjížděli před tři čtvrtě na osm a cesta ubíhala perfektně. Ála usnul hned po najetí na dálnici, Andy se poměrně dlouho držel. Podraz nastal opět po sjezdu na Székesfehérvár, kde nás čekal již dříve zmíněný úsek se čtyřicítkou. Dodnes nechápu důvod omezení, ovšem vzhledem k tomu, že značky byly rrozmístěny pravidelně po pár stovkách metrů, rozhodně bych při případné kontrole neuspěl s výmluvou na přehlédnutí. Pravdou ovšem zůstává, že jsem předpis opět dodržoval sám, ostatní nás svorně předjížděli. V jednom méně přehledném místě se za námi pár aut naštosovalo a když se silnice opět narovnala, jeden z předjíždějících mě velmi důrazně vytroubil. Nevím, nechápu, možná ta značka platila jen ve všední dny, i když pod ní žádná doplňková informace nebyla. Po jedné z přestávek na toaletu konečně usnul i Andy a oba kluci na konec spali zcela nečekaně až do Plaňan, čili prakticky až domů. V každém případě musím vyzdvihnout zážitek na Sekuli. Myslím na té její moderní části, čili ve směru do Česka. Loni jsem si tam odskočil a manželka, která šla hned po mě, už narazila na uzamčené dveře. Po letošním zážitku si říkám, kdo ví, jak to bylo, protože když jsem přišel ke vchodu do obchodu, postávalo před ním zhruba dvacet různých lidí. Na ceduli na dveřích stálo, že mají otevřeno do 24:00, jenže ono ještě nebylo ani půl dvanácté. Obsluha uvnitř předstírala jakousi činnost, jako by se nic nedělo. Stejně jako někteří jiní jsem tedy zvolil přítmí přilehlého lesíku a odjížděli jsme asi po patnácti minutách. Pumpa stále zavřená.
Na rozdíl od loňska jsme letos špatně neodbočili v Brně, i když jsem přesně poznal ten kritický bod z loňska a měli jsme trochu namále, protože před ním byla jakási uzávěrka. Vlastně si ještě vzpomínám, že mě to jaksi táhlo do Vídně, protože jsem dvakrát málem zapomněl odbočit, ale v Bratislavě mě na poslední chvíli upozornila manželka a v Brně jsem si vše stihl uvědomit sám.
Na D1 opět katastrofa. Nejkritičtější okamžik, který mi utkvěl v paměti - zúžený úsek, který se v noční tmě zdá ještě užší a najednou vás začne předjíždět Hyundai Santa Fe, čili dost rozměrné auto. Jelikož levý pruh má jen 2,2 metru, měli jsme to skutečně na zrcátka. Jenže jemu to nestačilo a v levém pruhu pokračoval až ke kamionu jedoucímu přede mnou. Jeho řidič si všiml, že se ho chystá předjet a začal mu blinkry naznačit, aby to nedělal. Marně. Řidič hyundaie se tam napasoval. Kamion se natřásal, jak jel po samém okraji, troubil a rozsvěcoval světla, ovšem na "korejského souseda" byl krátký. Vzhledem k tomu, jak blízko jsme k celé situaci sami měli, jsem si velmi oddechl, když celý riskantní manévr skončil.
Poslední vzrůšo na mě čekalo na sjezdu z dálnice, který se náhle vyloupl taktéž v zúženém úseku a měl jsem co dělat, abych ho nepřehlédl. Pak už ale všechno v pohodě. V Plaňanech se na nás až k silnici přišel podívat srnec, o pár desítek metrů dál přes cestu přeběhla srna a na obchvatu našeho rodného nás na silnici nadšeně vítal zajíc, čímž nemyslím ředitele místní školy.
U domu jsme zastavili přesně po sedmi hodinách ve 2:40.

Statistika cesta tam:
558,3 km
34,6 l benzínu

Statistika cesta zpět:
557,6 km
35,2 l benzínu

Dálniční pirát...;-)

24. dubna 2018 v 21:16 | Jiřan
To si takhle jedete po dálnici z Německa, posloucháte pořádně nahlas hudbu, když vás zezadu začne problikávat kamion. V tunelu rychlost omezená na 80, na tempomatu 84, což ve skutečnosti přesně 80 je. Sice nikde nikdo, ale proč se honit. Když jsem z tunelu vyjel, rozhodl jsem se předjet druhý kamion, abych neměl pana nervózního za zadkem. Ať si bliká na kolegu. Pár set metrů mezi dvěma tunely na hranicích mi k tomu budou stačit. Po úspěšném manévru jsem se zařadil zpátky a ocitl se opět v tunelu s předpisovou rychlostí. Po jeho opuštění jsem se chvilku kochal výhledem do sluncem zalité krajiny, když mě předjel stříbrný superb. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, po dálnici jezdívám 114-116 km/h, takže někteří letci mě míjejí téměř nadzvukovou rychlostí. Je teda pravda, že ti se zpravidla do pravého pruhu nezařazují, ten je pod jejich úroveň. Po pár sekundách se ale zmíněnému superbu modře rozblikalo zadní okno a čtu zřetelný nápis: 'Policie, jeďte za mnou.' Tímto způsobem jsem byl stavěn prvně, proto jsem nejprve moc nevěděl, co mám dělat, tak jsme jen slepě následoval blikající auto před sebou. Zamířili jsme na první sjezd a tam zastavili přímo na tzv. šikmých rovnoběžných čarách rozdělujících dálniční sjezd a nájezd v opačném směru. Dlouho se nic nedělo, až jsem dokonce znejistěl, jestli nemám aktivně vystoupit. Po několika minutách vystoupil policista, začal si ještě u auta upravovat oblečení a teprve poté pomalu zamířil ke mně. Otevřel jsem okno a slyším takovou tu známou formulku o občanském a řidičském průkazu a dokladech od vozidla. Jenže pak jsem zaslechl ještě cosi o projednání přestupku.
"Přestupku?" Zopakoval jsem nechápavě.
"Ano, v tunelech jste jel správně osmdesát, ale ta osmdesátka platí i mezi tunely, kde jsme vám naměřili 98."
Sice jsem se rázem stal dálničním pirátem, ale aspoň předpisovým, protože jsem nijak nezapíral, nevymlouval se, snažil jsem se působit zkroušeně a slušně. Na otázku, zda jsem ochoten přestupek projednat na místě, jsem taky nudně přisvědčil. Pan policista si tak kameru na klopě zapínal úplně zbytečně, i když možná mě bude ukazovat jako troubu, který všechno odkývá. Když jsem postával u jejich auta a čekal, než se vše vyřídí, viděl jsem na velkém monitoru fotku s nápisem 98 km/h, takže to jsem byl asi já, zapírat by tak stejně nemělo cenu. Naopak mě policista uklidnil, že jde jen o drobný přestupek, který ale museli řešit a že mi proto dávají nejnižší možnou pokutu. Která ovšem bude spojena s dvěma body, což si ale už vyřídí úřad, protože pro hlídku případ zaplacením končí.
Pak jsem se ještě zeptal, jestli mi poradí, kde se nahoře mohu otočit, abych se vrátil na dálnici, ale bylo mi řečeno, že se mám otočit přímo na tom nájezdu, kde jsme stáli. Super, jako by nestačilo, že po dálnici pálím téměř stovkou, teď se tu ještě budu otáčet přes dvojitou čáru a šikmé rovnoběžné čáry... Tak snad mě u toho nevyfotí nějaká konkurenční hlídka!;-)
Když jsem pokračoval dál k Praze, měl jsem trochu vztek - čert vem ty peníze, ale ty dva body zamrzí. Na tempomatu opět 116 a kolem mě tu a tam prolétl někdo vysoko nad 130.
Někdo má holt kliku, no...;-)
P.S. - Akorát teda trochu nechápu ten název pokutového bloku, když jsem vše uhradil na místě...;-)

Zpátky do Riesy...;-)

24. dubna 2018 v 20:57 | Jiřan
Uplynulý víkend se nesl ve znamení koncertu s velkým K. Už v pátek jsem měl volno a poté, co jsem odvedl kluky do školy a školky, vyrazil jsem do Německa, kde se v Riese konal koncert kapely Frei.Wild. Skupina se tam vrátila po dvou letech - stejně jako já...;-)
Od domu jsem odjížděl v 9:30 a cesta ubíhala perfektně, letní počasí a představa toho, co mě čeká, mi dodávaly dobrou náladu. U Prahy mě pobavila hláška navigace 'Jeďte 142 km', což byla vzdáolenost do první další "odbočky". Vlastně poprvé jsem jel po dokončené D8, naštěstí nestabilní podloží zůstalo stabilní a já tak kolem čtvrt na dvanáct přejel hranice. Tentokrát jsem vynechal zastávku na naší poslední pumpě, kde obvykle zastavuji, rozhodl jsem si udělat taktéž tradiční pauzu taktéž na prvním odpočívadle na německé straně. Že se nejednalo o dobrý nápad jsem pochopil, když jsem vzal za dveře od toalet a zjistil, že jsou zamčené. Takhle jsem si tedy přivítání nepředstavoval. Nejhorší, že se tam nedá jít ani ke stromečku. Jednak tam žádný není, ale hlavně je tam plno německých policajtů, kteří si tam stahují podezřelá auta ke kontrolám. Naštěstí další odpočívadlo už bylo plně funkční. Trochu jsem se zhrozil, když jsem za Drážďanami projížděl kolem nekonečné kolony v druhém směru ve třech pruzích, snad to zítra bude lepší.

Když mi navigace ukazovala nějaké dvě minuty do cíle, objevila se přede mnou cedule značící objížďku uzavřené silnice. Tomu se říká pech, pár stovek metrů před cílem. Ovšem jsou objížďky a objížďky. Zatímco u násmnohdy představují záruku dobrodružství a mnohakilometrového bloudění, v Německu bych se nedokázal ztratit ani já. Žluté cedule s šipkami se pravidelně objevovaly po několika metrech a přišlo mi, že jsem si snad ani nezajel, protože u hotelu jsem se objevil právě včas. V průjezdu na parkoviště jsem na chvilku musel zavřít oči a nastražit uši, jestli neuslyším plechy - pár centimetrů navíc na každé straně by se celkem hodilo, ale prakticky přesně v jednu jsem bez škrábance zaparkoval.;-)
Paní na recepci mi dala klíč od pokoje a ještě mě instruovala ohledně nočního návratu z arény. Tričko s logem kapely bylo jasně výmluvné. Stejně tak se na mě usmívali někteří z dalších hostů, které jsem potkal v areálu hotelu. Stejně tak mě přátelsky zdravili fanoušci ve městě, kterých se všude procházelo skutečně hodně. Přesně v duchu sloganu jedné z písní kapely - 'Eine Freundschaft, eine Liebe, eine Familie'.
Po odložení si věcí v pokoji jsem se vydal do blízkého Lidlu pro něco k pozdnímu obědu a po něm jsem se vydal na procházku do města. V nákupní galerii jsem měl v plánu zakoupit si aktulální album kapely, které jsem našel bez nejmenších problémů, slečna u pokladny se pak na mě usmála a uznale prohodila: "Nochmal reinhören vor dem Konzert..."

K samotnému koncertu se vrátím ve vlastním příspěvku, teď přeskočím ke zpáteční cestě, kterou ale také rozdělím.
Se spaním v hotelech mívám problémy, ovšem tentokrát jsem byl mile překvapen, když jsem se probudil až v půl šesté. To s přehledem představovalo můj dosavadní rekord. Po ranní hygieně a snídani jsem se vydal na procházku do ještě skoro spícího města. Opět se ukázalo, jak jsou (třebaže východní) Němci příjemní - potkal jsem několik pejskařů, z nichž mě všichni pozdravili 'Guten Morgen'. To se mi u nás asi nestane...;-) U labe jsem pozoroval východ slunce a pak pokračoval dál. Měl jsem v plánu stavit se pro pár drobností domů v místním Kauflandu, který se nachází nedaleko hotelu, abych se potom nezdržoval. Jen jsem se den předtím nepodíval, v kolik v sobotu otevírají. K mému překvapení už v sedm, takže jsem zaplul mezi regály.
Protže bylo ještě poměrně brzy, fungovaly zatím jen dvě pokladny, u nichž se ale vytvořily dlouhé fronty ranních nedočkavců jako já. No vida, aspoň něco máme stejné jako v Německu, když už ne ty ceny a kvalitu. Když jsem si namarkované zboží přerovnal do vozíku nastala pro mě perná chvilka. Karta byla tatiž zamítnuta. A zase a znovu. Přitom ještě předešlý den fungovala bez problémů. Dav za mnou zašuměl - je mi to jasné, nějaký Rusák nemá na zaplacení. Po několikátém pokusu napadlo paní pokladní zkusit kartu postaru zastrčit do čtečky a po zadání PINu jsme si oddechl, protože na displeji se objevilo OK.
Potom ještě papírování v hotelu a cesta domů, která opět začínala objížďkou, perfektně znbačenou i v druhém směru. Všechno bylo perfektní, po kvalitních okreskách se po ránu jelo velmi příjemně a dálnice už byla úplně v pohodě. Tedy až na opravovaný úsek, kde jsem chvíli popojížděl krokem.
Kolem desáté jsem přejel hranice a až do té doby, než mě předjel stříbrný superb, jsem si jízdu vysloveně užíval. O tom ale v dalším příspěvku.
Pak jsem volal domů a zjistil, že Andy se podle plánu ráno vydal do místního trybářského obchodu, kde si chtěl nakoupit červy na nedělní chytání. Nakoupil tam plno věcí, ale na jednu věc zapomněl. Na červy. Už o nich mluvil strašně dlouho, takže jsem si dovedl představit, jak byl zklamaný. V tu chvíli jsem začal horečně přemýšlet, jestli by to šlo nějak zařídit, a pak mě napadlo, že bych mohl sjet na Čerňák, který stejně cestou míjím a tam mu jich pár koupit ve zverimexu. Červi jako červi, ne? Akorát mi to musí pořádně zabalit, protože já na to nesáhnu a rozhodně nemám nejmenší chuť je nějak honit po autě.
Mise do obchodu byla úspěšná, ale o chvilku později jsem se zhrozil, když jsem chtěl jako obvykle najet na dálnici. Nájezd byl totiž uzavřený. Takže jsem se motal někde po krajích Prahy, než se mi konečně podařilo na D11 dostat.
U kluků jsem příjezdem zabodoval, protože jsem jim do telefonu slíbil, že na ně zatroubím a to jsem k jejich velké radosti splnil. Jestli si sousedi dávali poobědového šlofíka, pak asi jejich radost byla podstatně menší...;-)

Tradiční statistika:
525,6 km
33,6 litrů benzínu
300 Kč pokuta
2 body

Sobotní cestování...;-)

15. srpna 2017 v 22:43 | Jiřan
V sobotu jsme se vydali na návštěvu příbuzných do východních Čech. Tentokrát jsme nikam nespěchali, a protože Andík si ráno přispal, nechali jsme ho klidně spát, dokud se sám neprobudil.
Už na dálnici se mi zdálo, že je poněkud hustší provoz, než jsme zvyklí, ale pořád to jelo a to bylo hlavní. V Hradci jsme nemohli přehlédnout nekonečnou stojící kolonu aut v druhém směru, kde byla rozkopaná silnice a doprava svedena do jednoho pruhu. Už v tu chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, že zpátky tudy asi ne. Ačkoli nám přála zelená vlna, na jednom semaforu jsme schytali červenou, nejspíš to rozhodil nějaký troufalý chodec stisknutím tlačítka u přechodu...;-) Každopádně jsme zastavili druzí v našem (prostředním) pruhu. Jaké bylo naše překvapení, když se na semaforu rozsvítila dodatková šipka směrem vpravo a auto před námi se suverénně rozjelo přímo vpřed do křižovatky. Naštěstí řidiči zleva byli pomalejší takže se vlastně nic moc nestalo.
I v dalším úseku za Hradcem jezdilo viditelně víc aut než obvykle, i když je pravda, že většinou směrem do Hradce. Pak před nás ze strany vjel kdosi s přívěsným vozíkem. Taky mohl počkat, když viděl, že za námi nikdo není, ale na to už jsem si prakticky zvykl. Problém nastal hned v následující vesnici, kde jsme jeli asi čtyřicet, tak jako ten před námi, jenže on najendou z ničeho nic dupl na brzdu a zastavil. Kdybych zrovna nesledoval situaci na sto procent, protože bych žádný podraz nečekal, byli bychom v sobě. Takhle jsem stihl prudce zabrzdit, i za cenu toho, že se ostatní v autě pořádně prohnuli směrem dopředu. Už za malou chvilku bylo jansé, co stálo za podivným manévrem. Už v Týništi, kde jsme zastavili u krámu, jsem Andíkovi ukazoval, policejní auto, které z kruháku mířilo přesně naším směrem a povídám: "Hele, policajti a jedou tam co my, doufám, že nás nebudou někde stavět!" A těch si potom u silnice právě všiml pán před námi, který nejspíš neměl čisté svědomí a na poslední chvíli chtěl zahnout do malé boční uličky. Jenže muži zákona si ho už tou dobou všimli a on tedy pokračoval k nim. Samozřejmě musel zastavit. Policista s terčíkem zůstal trochu nepochopitelně stát přímo uprostřed silnice, takže jsem do poslední chvíle netušil, jestli nás bude chtít kontorlovat taky, ale protože se pořád nemohl rozhodnout, nakonec jsem ho tedy objel. Na plné čáře... Ale co mi zbývalo, měl jsem tam snad zastavit a koukat na něj?:-) Dlouhatánská kolona aut stojících u železniční přejezdu, která nás uvěznila až na poměrně dalekém kruháku, už mě ani nijak nemohla překvapit.
Ale ani cesta zpátky neprobíhala tak, jak jsem si původně představoval. Těsně před Hradcem jsem se tedy rozhodl kritický rozkopaný úsek objet jinudy a na jedné z velký křižovatek jsme místo doleva zatočili doprava. Tak jsme ostatně kdysi jezdívali. Ještě jsem vtipně prohodil, že doufám, že když už jedeme složitěji, nebude to tam taky uzavřené. Bylo, ale naštěstí byl provoz mnohem menší, takže jsme v koloně neuvázli. Hoší bylo, že kluci se těšili na návštěvu mekáče na D11, ale my, ačkoli jsme jeli přesně podle značek, jsme se na dálnici zkrátka nedostali. Nutno ovšem podotknout, že zatímco kluci byli zklamaní, já jsem byl poměrně nadšený, protože krásná stará hradecká silnice č.11 byla prakticky prázdná a jelo se po ní moc pěkně. Až ke kruhovému objezdu v nějakém městě, kde jsme se rozhodli vyjet směrem k dálnici. Ačkoli z našeho směru nebylo nikde žádné varováním doslova na poslední chvíli jsem si všiml, že kruhák je celý vyfrézovaný a nájezd na něj je lemován asi 20 centimetrovým ostře ohraničeným schodem. Vzhledem k množství zcela zbytečných značek v okolí si myslím, že by nebylo špatné nějakou výstražnou postavit i sem. Tím spíš, když široko daleko nestál ani se o lopatu neopíral žádný dělník, který by mě zdálky mohl připravit na nějaký zádrhel. Ale to bych asi chtěl moc. Ale ubrzdili jsme to, auto za námi taky, takže se vlastně nestalo nic závažného, jen že jsem si pořádně zanadával.
U nás jsme si ještě museli udělat zajížďku do obchodu, ale v půl osmé jsme byli doma a já tak mohl připravovat všechno nezbytné na ryby na nedělní ráno...;-)

Výlet na Slapy...;-)

10. srpna 2017 v 19:46 | Jiřan
Ani minulý víkend jsme se nenudili doma. Na sobotu jsem vymyslel zpestření v podobě výletu na Slapy spojeného s projížďkou parníkem.
Měli jsme na výběr dopolední nebo odpolední variantu, nakonec jsem se rozhodl pro tu dřívější. To ovšem znamenalo, že jsme ráno museli trochu pohnout. Parník sice z místa, které jsem zvolil na základě toho, že to tam už tak trochu známe, vyjížděl ve čtvrt na jedenáct, ovšem v dnešní době rozkopaných silnic a všemozžných uzávěrek člověk nikdy neví. Čistě podle googlu i navigace jsme měli na místě být v půl desáté, takže nějaká ta minutka k tomu a ještě se krásně v klidu projdeme. Aspoň tak jsem si to vysnil, když jsme v osm hodin odjížděli od baráku.
Už ani nemusím zdůrazňovat, že jsme celou cestu v autě poslouchali hity Bombarďáka, které se klukům snad nikdy neomrzí a to přesto, že nám ta dvě alba hrají už od jejich červnového koncertu stále dokola. Všechno šlo perfektně podle plánu, navigace ani jednou nezaváhala a za chvíli jsme u Benešova odbočovali směrem na Konopiště. Jenže po pár kilometrech, zrovna jsem klukům hlásil, že nám do cíle zbývá patnáct minut, jsme minuli ceduli s informací, že nějaká silnice je uzavřena. "Doufám, že to není ta naše", pronesl jsem rádobyvtipnou poznámku. Já totiž nikdy dopředu nevím, jestli ta která vesnice je na naší trase nebo ne. Jenže jen jsem to dořekl, dorazili jsme na menší křižovatku, kde jsme měli odbočit vlevo. Provizorně instalovaná cedule ovšem nemilosrdně ukazovala, že tím směrem je neprůjezdná slepá silnice. Oranžová objížďková šipka nás směrovala vpravo. Super. Jeli jsme tedy doprava, ovšem nikde žádná další šipka, ta první byla zároveň poslední. A že jsme minuli pěkných pár křižovatek... "Je to dobrý, za patnáct minut tam jsme," oznámil jsem klukůmp při pohledu na displej navigace. Po několika kilometrech na minisilničkách i takový ignorant jako já poznal, že se začínáme nabírat směr tam, kam jsme původně chtěli. A skutečně - přijeli jsme na další opuštěnou křižovatku. Dopravní značka ukazovala vlevo neprůjezdnou silnici, což bylo zcela logické, protože ten úsek jsme právě složitě objeli. Jenže slepá neprůjezdná silnice byla vyznačena i vpravo. Tedy tam, kam jsme měli zatočit. Píp píp píp - asi tak by vypadal přepis toho, co jsem v tu chvíli vypustil z pusy. A samozřejmě nikde žádná šipka, která by nás měla vést. Dva ze čtyř směrů uzavřeny, třetím jsme přijeli, zbývalo tedy jet rovně. Na navigaci jsem navolil objížďky, protože jsem v tu chvíli už vůbec netušil, kde jsme. A opět několikakilometrová motanice mezi poli a vesnicemi. "Tak kluci, patnáct minut potřetí a snad naposled, protože jestli tam ani teď nedojedeme, vracíme se domů!" Zahlásil jsem už mnohem méně nadšeně. Naštěstí ovšem se za chvíli objevila šipka Rabyně a já začal věřit, že to fakt dáme. Tak trochu nečekaně jsme přijeli z druhé strany, proto jsem minul sjezd do placeného prostoru, kde jsme měli nechat auto. Jen o pár desítek metrů dál jsme se ale pohodlně otočili a mohli se vrátit. Za vjezd do "areálu" padesát korun na den, no dobře, no. Bylo kolem desáté, zatím bylo obsazeno jen pár míst ve stínu. Zaparkovali jsme tak, aby se nám potom dobře vyjíždělo a svižným krokem zamířili k zastávce parníku. Kdo by to byl řekl, že to budeme mít jen tak tak... Na místě už čekali lidé, loď měla malé zpoždění, ale dočkali jsme se. Usadili jsme se a sledovali ruch na hladině okolo. V jednu chvíli mě trochu vyděsil Ála, když se mě zeptal, jestli nemám bonbon, že se mu dělá bléé a naznačil, co by se mohlo stát. Naštěstí jsem jeden jediný měl v tašce, ostatní jsem nechal v autě, ovšem měl jsem strach, zda mu to na skoro dvouhodinovou jízdu bude stačit. Po chvilce mi ale hlásil, že už je to dobré a na další bonbon si ani nevzpomněl.
Kluky trochu zklamalo, že si nemohli koupit lízátka jako předloni, na která si hned po ránu vzpomnělil, malý bar byl ale uzavřený. EET si holt vybrala daň.
Cesta probíhala v klidu, jen párkrát jsem měl pocit, jako by se kapitán loď teprve učil řídit. To když jsme pokaždé o kousek minuli molo a potom k němu couvali. Jednou pak už po odvázání jsme pořád stáli na místě, no kdyby stáli, my jsme se proudem blížili ke břehu, ale opravdu hodně. Kameny, od kterých nás dělily snad už jen centimetry vypadaly hrozivě. Nevím, snad kapitán hledal zpátečku, nebo co, jisté je, že ji nakonec našel, plnou parou jsme vycouvali a mohli pokračovat. Na konečné jsme tentokrát nemuseli vystupovat, i když na chvilku jsme na pevninu přece jen vylezli, protože Álovi se chtělo čůrat, přičemž největší starost samozřejmě měl, aby nám parník neujel.
Na cestu zpátky jsme na Andíkovo přání změnili místo. Ačkoli když to tak vezmu, byla ta cesta poměrně dlouhá, utekla velmi rychle a kluci celou dobu v klidu seděli. V Rabyni jsme vystoupili a vydali se hledat místo, kde bychom se mohli najíst. Tajně jsem sázel na penzion, v němž jsme kdysi bydleli a vařili tam velmi dobře. Bohužel nás přivítala velká cedule, že restaurace je jen pro ubytované. Nechci šířit nějaké nepravdy, ale vsadil bych se, že i tady za to může EET... Pokračovali jsme tedy dál, kluci naříkali, že mají hlad a trumfovali se, co všechno by snědli. Ála dokonce tvrdil, že by si dal klidně i buchtišky se šodó a to je teda vážně co říct!:-) Minuli jsme jednu zrušenou restauraci, ale hned jsem si všiml cedule konkurence. Zamířili jsme tedy tam. Usadili jsme se venku, Ála si sám objednal řízek s hranolkama a kečupem, já jsem potom požádal o jídlo pro mě a zeptal se, jestli palačinkami uvedenými pod dezerty se dá normálně najíst. Andíkovi totiž padly bez váhání do oka. Číšník sebejistě potvrdil, že ano. No to ještě neznáš naše kluky, pomyslel jsem si...;-) Ale opravdu, když se před námi ocitly talíře, bylo jasné, že hlady trpět nebudeme. Ála dostal ohromný řízek s hromadou hranolků a Andík velké složené palačinky, zalité hromadou šlehačky a ještě doplněné vanilkovou zmrzlinou. Ála si posteskl, že si to měl dát taky, ale když jsem mu připomněl, že šlehačku nejí, vrátil se pokorně k řízku. Jestli nás slyšel kuchař, musel se radovat, protože kluci nadšeně vykřikovali, jak je to strašně dobré.Bohužel nás celou dobu zcela neodbytně otravovaly vosy, chvílemi bylo doslova nemožné jíst. Jedna nakonec spadla do Álova skoro dopitého džusu, tak jsem sklenici přikryl, aby byl klid. Pak zase přiletěla další a snažila se dostat do sklenice. Pomohl jsem jí tam tedy a po přikrytí jsem sklenici se zbytkem pití opatrně naklonil, aby se vosa taky vykoupala. Podařilo se a kluci mě obdivně poplácali po ramenou. Pozorovali jsme topící se vosy a pak nás překvapila následující scéna. Vosy se najednou chytly jako když se perou, chvíli se kroutily a potom jedna z nich chcípla. To pro nás, amatárské biology:-), bylo velké překvapení, že se takhle navzájem dokážou během chvilky zabít. Mezitím jsme všichni dojedli, když nás míjel číšník, zasmál se a se slovy: "To on to opravdu snědl, nebo jste mu pomohl?" se podíval na Álu jako kdyby právě prohrál sázku.
Po jídle jsme se vrátili k autu a když jsme jeho vnitřní teplotu srazili na přijatelnou hodnotu, mohli jsme se pomalu pokusit o cestu domů. Ano, ta slova pomalu a pokusit se jsou velmi důležitá. Mezitím se totiž areál kompletně zaplnil auty, která stála úplně všude, i po obou stranách úzké silnice, po které stále přijížděla nová a do toho se valily davy lidí k místnímu koupališti. Naivně jsem se rozjel směrem vzhůru těsně kolem stojících aut. Jenže vidím, že proti sjíždí jiné auto. Nezbývalo, než vycouvat zpět. Druhý pokus, po pár metrech další auto. Znovu jsme tedy sjeli zpátky. A ještě jednou. Až napočtvrté se na nás usmálo štěstí a auto v protisměru se objevilo, až když jsme byli takřka nahoře. A vzhledem k tomu, že tam právě končily řady těch zaparkovaných, tentokrát jsme dostali přednost my. Přiznávám, že jsem si dost oddechl, když jsme vjížděli na hlavní silnici.
Na Slapech jsme byli už několikrát a vždycky jsem si říkal, že bych rád zastavil u vyhlídky na nádrž, jenže pokaždé tam bylo plno. Tentokrát jsme ji takřka opuštěnou míjeli už ráno, ale díky objížďkám jsme neměli čas. A zcela nečekaně tam bylo poloprázdno i nyní. Zastavili jsme tedy na chvilku, udělali pár fotek a mohli pokračovat domů. Chtěl jsem se vyhnout uzavřeným úsekům, proto jsem následoval pokyny navigace, jenže tentokrát si oproti ránu reputaci trochu pokazila, protože několikrát se nás snažila přemluvit i k lesní cestě přes kořeny mezi stromy. Naštěstí jsem se ani jednou nenechal nachytat. Tedy vlastně až skoro v závěru, kdy jsme jakousi zkratkou dojeli až do Brodu. Už po pár desítkách metrů jsem si uvědomil, že takhle jsem naletěl už jednou. Ale dalo se to přežít, i když pro příště si snad budu pamatovat, že tudy ne.
Když už jsme se tam vyloupli, zamířili jsme do Lidlu, kde jsme koupili pár věcí, abychom mohli den zakončit menší grilovačkou, a pak už opravdu hurá domů...;-)

Cesta domů...;-)

13. července 2017 v 21:23 | Jiřan
Jak už tady zaznělo, na cestu domů jsme se vydali v osm večer. Ještě než jsme opustili město, museli jsme se vypořádat s kolonou aut, ale pak už to bylo dobré. Kluci hned usnuli a my uháněli po dálnici. Je teda pravda, že provoz byl o něco hustší než při cestě sem o týden dříve, ale nic strašného. Akorát jsme se pro jistotu i tentokrát rozhodli využít zkratku mezi M7 a M1, abychom nepokoušeli nějaké zbytečné zdržení u Budapešti.
Vlastně pořád se nám jelo celkem pěkně, nechápu, kde přesně se to zadrhlo. Asi na Slovensku, kde jsme si chtěli udělat čůrací pauzu, opět u Sekule, ale na té vybavenější straně. Po zaparkování se kluci probrali, já si zatím odskočil. Žena mezitím stála s kluky před autem. Pak jsme se chtěli vystřídatm jenže ona se za chvilku vrátila s tím, že mezitím benzinka na půlhodiny zavřela. Čekání byla samozřejmě hloupost, tak jsme pokračovali dál, že jí zastavím jinde. Další možnost byla hned na hranicích. Cedule nabízela parkoviště a restauraci. Logicky tam přece musí být i toalety. Manželka ještě ze srandy projevila přání, abych jí zavezl až úplně před ně. To ještě netušila, jak bude její přání reálné. Když jsme tak bloudili nechutným parkovištěm mezi odstavenými kamiony, jediné záchody široko daleko byly dvě nechutné Toi Toi kadibudky. Kde se necházela ona slibovaná restaurace, to vážně netuším. Zastavil jsem tedy až přímo před budkami, jenže hned po otevření dveří se až do auta linul zápach. Tak tady ne, rozhodla manželka bez váhání a jeli jsme dál. Jenže to máte minutku k minutce a dojezdový čas zobrazený na displeji navigace se neúprosně posouval. Pak jsme se ocitli už v Česku, což jsme poznali i podle toho, že se na záchodech platilo. 15 korun. Ovšem v porovnání s poslední zastávkou...;-) Horší bylo, že kvůli všem zastávkám se dokonale probrali kluci.
Další komplikace nastala v Brně. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale pořád jsme jeli po značkách směr D1 - Praha, když najednou se za jakýmisi betonovými zátarasy objevila naše odbočka, k níž jsme se neměli jak dostat. Pokračovali jsme tedy do centra. Naštěstí navigace vše velmi rychle přepočítala a co si tak matně pamatuju z loňska, nová trasa byla snad ještě příjemnější. Katastrofa nastala klasicky na D1. Všemožná zúžení vypadají za denního světla nepříjemně, ale dají se přežít, když člověk nenarazí na blbce za sebou, před sebou či vedle sebe. Ovšem v noci je to teprve ten pravý zážitek. Hlavně když se sjíždí dva zúžené pruhy v k sobě a za provizorně odděleným protisměrem zuřivě blikají světla tak, že do poslední vteřiny žijete v tom, že právě váš pruh bude převeden tam. A v poslední chvíli si uvědomíte, že problém je jen v ledabyle rozestavěném značení za přechodnými betonovými svodidly. Do toho se ozval Ála, že mu není dobře. Nejvyšší čas na kávu. Několik benzinek a odpočívadel bylo kvůli rekonstrukci uzavřeno, zachránit mě měl mekáč. Jenže tam před pár minutami zavřeli, jak jsem já a další po(s)tupně přijíždějící řidiči zjišťovali. Aspoň že hned vedle stála benzinka...
Nemohl jsem se dočkat, až dálnici konečně opustíme. Naštěstí brzy všichni usnuli a poslední úsek trasy jsem tak mohl zdolat bez dalších přestávek. Očima jsem zkoumal bezprostřední okolí silnice, protože jsem nejprve minul hejno srnek, pak nějakého tchoře či co a nakonec zajíce. Nechtělo by se mi cokoli z toho trefit. U Kolína pak začalo pršet, ale po půl čtvrté jsem šťastně zaparkoval u domu a mohl probudit ostatní.
Letošní nekonečná cesta zpátky teda nic moc...
Bohužel nemohu uvést tradiční statistiku ujetých kilometrů a spotřebovaného paliva, ale celkem jsme včetně výletů zdolali 1475,7 km.

Cesta na dovolenou...;-)

12. července 2017 v 22:39 | Jiřan
I letos jsme se rozhodli dovolenou strávit u maďarského Balatonu. Celkově popáté v řadě, ve stejném ubytování pak potřetí. Už měsíc předem si kluci tradičně odstřihávali jednotlivé dny do odjezdu, což nejvíc prožíval Ála, který na to myslel hned po probuzení. Hned na začátku června dokonce navrhoval, že by odstřihl několik dní najednou, abychom mohli jet hned.
V pátek po vysvědčení jsme ještě oslavili konec školního roku v kavárně u kačera a večer jsme se potom vrhli na balení. Andík ne a ne usnout, takže jsem měl co dělat, abych věci do auta nerovnal za tmy. A to jsem měl v plánu jít brzy spát, abychom mohli vyjet co nejdříve. Nakonec jsem se tedy do postele dostal po jedenácté a budík se ozval ve dvě. Po lehké snídani jsem přenosil poslední drobnosti do auta, usadili jsme kluky, kteří se mezitím dokonale rozkoukali a kolem třetí jsme vyjížděli. Začátek cesty byl poněkud kritičtější, Ála si stěžoval, že ho pobolívá břicho, proto jsme museli jet opatrně. A úsek do Havlíčkova Brodu je sice poměrně bezproblémový, ovšem ne pro ty, kterým v autě nebývá nejlépe. Ale zvládli jsme to a ocitli se na dálnici, kde se zpravidla v předchozích letech kluci probouzeli. Pro mě to byla s přehledem a podle očekávání nejhorší část cesty, ale na opravovaných úsecích jsem si nastavil omezovač a o sníženou rychlost se tak nestaral.
Hned za hranicemi ale cesta utíkala neskutečně rychle a plynule. Přestávku na snídani jsme si udělali na odpočívadle Sekule. Název mě vyprovokoval k historce o strašidle Sekuli, které tam přebývá, čemuž kluci k mému překvapení opravdu uvěřili. Celé to podpořil fakt, že ačkoli v opačném směru dálnice je již několik let krásně opravené, se stolky, lavičkami, dětským hřištěm, na naší straně jde o ošklivý plac za benzinkou, kde kromě opuštěných hromad hlíny a plácku z rozpadajícího se betonu s rozbitými pouličními lampami z 80.let a nechutnými popenicemi, není nic. Nám to ale stačilo.
Pak jsme pokračovali až k maďarským hranicím, kde byla neskutečná fronta aut, čekajících na dálniční známku a já nevím, na co ještě. My jsme je ale plynule objeli a pokračovali dál, známky jsem si tradičně pořídil ještě u nás v pražském ÚAMK. V Maďarsku jsme si jízdu už užívali, dálnice pěkná, provoz nijak velký (i přes nekonečná varování v televizi o nejkritičtějším právě prvním prázdninovém víkendu). Pro jistotu jsme se stejně jako vloni vyhnuli úseku kolem Budapešti, kde jsme v předchozích letech zažili kolony, a z dálnice M1 sjeli na Györ směrem na Pér, Kisbér a Mór. Po někoolika desítkách kilometrů na okreskách, kde to mimochodem bylo občas trochu o život (naprostými mistry v předjíždění v nepřehledných úsecích, dokonce i když proti jede auto zůstávají i po roce Slováci) jsme se opět napojili na dálnici, tentokrát M7 a po ní jsme pohodlně pokračovali až do cíle. Čas jsme měli skvělý, proto jsme zařadili pár přestávek, abychom na místě nebyli moc brzy.
Pauza těsně před cílem

Po půl jedenácté jsme zaparkovali u místního McDonaldu a dali si jídlo. Možná i pod vlivem měnící se klientely jsme neměli problémy s dorozumíváním, tentokrát ovšem v angličtině. To je tak, když si sem někdo někoho natahá a pak radši jezdí na dovolenou do zemí, kde se toho někoho bát nemusí... Po jídle jsme přejeli o pár desítek metrů vedle k Lidlu, kde jsme nakoupili pár nezbytností. Letos prvně byly ale po předchozím experimentu obchody opět otevřeny i v neděli, takže žádný velký nákup. Maďaři jsou zkrátka rozumní...
Ubytovat jsme se mohli od druhé hodiny odpoledne, ještě nám pár minut zbývalo, proto jsme nechali auto na nedalekém parkovišti a vydali se zjistit, jak to vypadá. V domě byla akorát paní, její syn se ještě koupal v Balatonu, jak nám vysvětlila. Bohužel ona, ač Maďarka, je prototypem všech vtipů o Češích, takže předpokládá, že když bude mluvit pomalu, musíme jí přece rozumět. Bylo to ale spíš úsměvné. Pár vrásek mi udělalo jen to, když kluci na pískovišti začali s roční přestávkou stavět "plošticolárium". Aby řeč nestála, chtěl jsem ji o tom informovat s pomocí maďarské konverzace. Když najdu něco jako děti, hrát si, brouk, tak tomu přece musí rozumět. Bohužel má výslovnost asi stále není perfektní:-), ale když jsem jí jednotlivá slova ukázal, pochopil jsem, že došlo k nedorozumění. Chudák paní si myslela, že si stěžuju na to, že jim tam lezou brouci...:-) Naštěstí za chvíli se objevil Géza a díky jeho "Mutti gesagt" a maďarského "jak to mám říct" jsme se domluvili o poznání lépe!:-) Předali jsme jim malé dárky, které nás napadlo vzít s sebou (becherovka a lázeňské oplatky) a oni nás pozvali na návštěvu k nim domů. Podle nás to ale měli připravené už předem, protože se nijak nedomlouvali. Takže už v sobotu odpoledne jsme měli jasno o čtvrtečním programu. Do té doby ale ještě zbývalo hodně času...;-)

Na výlet a domů...;-)

8. listopadu 2016 v 16:27 | Jiřan
Ani tentokrát jsem se v hotelu příliš nevyspal. Ulehl jsem kolem půl druhé a přesně ve 3:30 jsem se díval na telefon v domnění, že už je ráno. Od té doby jsem nezamhouřil oči.
Snídaně se vydávala od šesti, takže jsem měl času víc než dost. Před šestou jsem si sbalil všechny věci, chvíli počkal, abych nevypadal příliš hladově, a vydal se do přízemí na jídlo. Nutno dodat, že jsem si skutečně dopřál.
V sedm jsem na recepci vyřídil papírování a v půl osmé jsem opouštěl parkoviště. Bohužel jsem se opět ukázal jako beznadějný bloudič, protože jsem se tak moc soustředil na najetí do správného pruhu, že jsem místo vpravo zcela automaticky odbočil vlevo, odkud jsem přijel. Trvalo hodně dlouho, než se mi naskytla příležitost k otočení. Aby bylo jasno - nemířil jsem hned domů, rozhodl jsem se pro malou zajížďku.
Asi před dvěma týdny se v novinách objevila informace, že rakouský parlament schválil zboření rodného domu Adolfa Hitlera a to mě právě motivovalo k malému výletu. Nic za tím, prosím, nehledejte. I když na druhou stranu si nemůžu pomoct, ale přijde mi poněkud zvláštní 70 let po válce bořit dům, kde se před 127 narodil pozdější zločinec a žil tam do svých 3 let. Dalším krokem by tak třeba mohlo být vymazání 20.dubna z kalendáře, že bychom měli 19. a pak hned 21. To aby si někdo něco nepřipomínal... Myslím, že muzeum by bylo rozumnější.
No nic. Cesta utíkala celkem rychle, využil jsem tedy alespoň rakouskou dálniční známku, akorát počasí nestálo za moc. V Braunau jsem zaparkoval u Merkuru, kde jsem potom chtěl koupit nějaké drobnosti dětem. Zdržím se přece jen chvilku, je to kousek. No jo, jenže ne pro mě. Nebyl bych to já, abych opět nezabloudil. Šel jsem sice po správné ulici, vždyť hned u parkoviště byla šipka s jejím jménem, ale vydal jsem se opačným směrem. Cestou jsem potkal policajty, kteří si fotili ulomenou značku (to nebyla moje práce:-)) a překvapilo mě, že se na mě podívali a sami od sebe mě pozdravili: "Grüss Gott!" Aneb pomáhat a zdravit!:-)
Po nějaké chvíli mi bylo divné, že stále nejsem v cíli, dokonce jsem se ocitl na úplném okraji města. Ptát se na cestu mi přišlo trochu zvláštní. Otočil jsem se tedy zpět a až po velké době mi všechno došlo. Zmatek v tom udělal ten obchoďák... Pak už to byl opravdu jen kousek. Jenže dům jsem málem přešel, jak nenápadně vypadá. Navíc z něj odstranili číslo popisné. Pak jsem si ale všiml pamětního kamene z tábora v Mauthausenu a bylo mi jasné, že jsem u cíle. Přiznávám, že lidé si mě podezíravě prohlíželi, když jsem vytáhnul foťák, takže jsem si připadal trochu jako zločinec.
Vrátil jsem se k autu a vydal se nakoupit nějaké sladkosti a dárky domů. Oproti Německu byl vozík prázdnější, bohužel se to samé dá říct i o peněžence. Rakouské ceny jsou zkrátka vyšší. No a potom jsem se už konečně vydal domů.
Zvolil jsem stejnou trasu jako ráno, ovšem tentokrát jsem nijak nebloudil. Vlastně jediné výtržnosti jsem se dopustil hned zkraje na kruháku u parkoviště, kde jsem neodhadl rychlost blížícího se auta zleva a dalo by se říct, že jsem ho omezil, možná i trochu ohrozil. Ale zase když už se zdravím s místními policisty...:-) Dál už jsem ale zase jel zcela předpisově. Minul jsem Linec, kde jsem kupodivu nezaváhal, přestože navigace mě hnala přes centrum a potom jsem si na jediném odpočívadle udělal pauzu na oběd. Teda ono tam bylo ještě jedno, jenže šlo spíš o malé parkoviště s dvěma TOIkami a já jsem se tam mezi pár kamionů už nevešel. Díky tomu jsem si tedy dopřál větší luxus, i když mě trochu vypekli na toaletě, kde jsem si řádně namydlil ruce, abych posléze zjistil, že neteče voda. Po jídle jsem pokračoval v cestě.
Netrvalo to dlouho a ocitl jsem se v Česku. Teď teprve začala ta pravá legrace. A to hned v Budějovicích, které byly v časném odpoledni dokonale ucpané. Pokračovalo to i na rozestavěných úsecích, kde jsem ale tentokrát alespoň nezabloudil. No a vrchol představovala trasa kolem Benešova, kde silničáři připravilli tak úzký provizorní pruh, že jsem si mohl vybrat, zda si zahrát bowling a srážet kužely levým bokem auta, nebo jet pravou stranou přesně po hraně vyfrézovaného úseku. Zvolil jsem druhou možnost, snad jsem si příliš nezničil pláště.
U Prahy se spustil déšť, ale i přes hustší dopravu, přece jen hodina už trochu pokročila, se dalo jet bez problémů. Kolem páté jsem potom po dvou hodinách spánku a pětistech kilometrech zaparkoval před domem.
Akce Linec úspěšně za mnou. Díky okolnostem se ale tato destinace k mým oblíbeným budoucím turistickým cílům nejspíš nezařadí...



Statistika:
510,4 km
30,1 l benzinu

Do Lince na koncert...;-)

4. listopadu 2016 v 13:04 | Jiřan
Jak už tady padlo, v úterý mě čekala poměrně dlouhá cesta na koncert do Lince. Ono to vlastně není zase až tak daleko, ale díky chybějící dálnici je to nekonečné.
První zádrhel nastal, když jsem si do navigace zadával adresu hotelu. Zcela nečekaně našla pouze ulici, čislo popisné nikoli. Snad to tam tedy najdu, povzdechl jsem si. Ovšem cesta byla plná zoufalého bloudění a uzavírek od samého začátku. Objížďka kvůli zavřenému mostu, chybějící cedule, to všechno se mi stavělo do cesty. Rozkopaný úsek kolem Benešova už měl být dávno hotový, alespoň podle informací z tisku. Nebyl, takže jsem si postál v nekonečné koloně. Nepamatuji si ani přesně, kde které staveniště bylo. Ono by to šlo, kdyby na celém úseku byly dvě tři, ale tohle přesahovalo kapacitu mé paměti. Někde před Budějovicemi jsem podle šipek sjel z rozestavěné silnice, nebo možná dálnice, nevím, za mnou plno aut, jenže na nadjezdu jsem si všiml, že všichni za mnou zmizeli. Jen o pár metrů dál jsem pohledem do zpětného zrcátka zjistil, že ostatní sjeli zase hned dolů podle šipky, která ale v našem směru chyběla. Super, neměl jsem se kde otočit, jel jsem tedy dál. Pro změnu na Vídeň, jak mě po pár desítkách metrů informovala tabule. Když jsem se konečně otočil, mohl jsem pokračovat do Budějovic. Vždycky jsem si myslel, že když už do Rakouska chybí dálnice, že aspoň jsou všude obchvaty, ale to jsem se taky mýlil. Musel jsem pěkně centrem města. Takže zase brzda, plyn v plynule popojíždějící koloně.
Za jihočeskou metropolí už to celkem šlo, akorát se mi teda chtělo na malou a nebylo kde zastavit. Říkal jsem si, že někde u hranic to půjde, ale najednou jsem viděl modrou ceduli EU (ani slovo o Rakousku, nic) a došlo mi, že jsem za "čárou". Projel jsem několik vesnic, což bylo celkem vtipné, protože v Rakousku (a nejen tam) se právě slavil státní svátek (zatím se ještě kupodivu slavit smí) a všude proudily davy slavnostně oblečených lidí, do toho kapely v uniformách, krojích, všude policajti...
Netrvalo dlouho a ocitl jsem se na rychlostní silnici S10. A to byl další problém, ona je nějak nově dostavěná a navigace ji ještě moc neznala, takže se mě snažila přesvědčit ke změně na okolní okresky. Aby toho nebylo málo, značení celkem nic moc (nebál bych se říct spíš nic, než moc), žádná odpočívadla, takže jsem mohl jen doufat, že jedu správně. Když už se mi cesta zdála hodně dlouhá, objevilo se přece jen jedno odpočívadlo, kde jsem se mohl trochu zorientovat. S mými schopnostmi ovšem nadlidský výkon. Ani jsem se nenadál a uháněl jsem po dálnici A7. Poznal jsem to vlastně jen podle cedulky u okraje. Kdybych neměl známku koupenou předem, vůbec netuším, kde bych ji sehnal, nikde jsem nemíjel žádnou prodejnu ani benzinku.
U Lince jsem si pamatoval, že mám zvolit sjezd 8 - Voestalpine / Chemiepark. Po chvilce motání mě navigace informovala, že jsem v cíli. Ovšem ten pro ni představovala část ulice, která patřila snad k těm nejdelším v celém Rakousku. Absolutně jsem netušil, kam jet, ale matně jsem si pamatoval, že právě továrna Voestalpine je někde tím přibližným směrem. Jenže u ní jsem se zamotal a ocitl se na parkovišti pro zaměstnance. Co teď? Zastavil jsem asi na místě pro manažery, podle aut okolo, náš renault se mezi mercedesy a audinami vyjímal skvěle, a přemýšlel, co dál. Pak jsem si vzpomněl na jméno zastávky MHD před hotelem, v jejímž názvu byla také ulice. Zkusil jsem ji zadat do navigace a pokračoval k ní.
Najednou jsem poznal hotel, který jsem viděl na fotce na internetu. Akorát průšvih byl, že jsem jel po čtyřproudé silnici a měl jsem přejet tramvajové koleje, abych se dostal k parkovišti. Jenže právě v tom kousíčku, kde se přejet daly (jinde nebyly zapuštěné v zemi), zrovna stála tramvaj. Odstavená mimo zastávku. Za mnou hromada aut, nechápu to (vždyť mají slavit svátek, ne?;-)), pokračoval jsem tedy dál. Někde se otočím a při troše štěstí se přes koleje konečně dostanu. Jenže ono se nebylo kde otočit. Až po několikakilometrově zajížďce jsem konečně vjel na jakýsi soukromý pozemek a pak mohl zamířit zpět. Téměř po pěti hodinách za volantem jsem se ocitl jsem na parkovišti ve dvoře za hotelem a hned jsem zpozorněl, protože všude kolem chodili tak trochu podezřelí lidé. Uprchlíci. Doufal jsem, že ráno najdu auto na svém místě.
Hotelu jsem se trochu bál. Při rezervaci jsem si prošel pár recenzí, které byly zcela protichůdné. Někteří si stěžovali na zápach cigaret, záchodů, hluk z ulice, jiní si pobyt nemohli vynachválit, výborná snídaně, tiché pokoje, čitota, skvělý poměr cena - výkon. Když jsem mezi popisovanými nedostatky narazil i na výtku ohledně příliš horké kávy, bylo rozhodnuto. Ono to s těmi negativy nejspíš nebude tak horké...;-) Dvě hvězdičky v Rakousku přece nejsou dvě hvězdičky někde v Afgánistánu a za tu cenu to přece jednu noc vydržím.
Postarší recepční mi vysvětlila co a jak a vydal jsem se na pokoj. Čekal jsem hrůzu, ale pohoda. Nic jsem necítil ani na chodbě, ani v pokoji, uznávám, že vybavení nebylo nejmodernější, ale poměrně čisto, ručníky, vlastní koupelna s WC, lednička, televize (tu jsem mimochodem ani nezapnul), přesně jak stálo v popisu. Byl jsem spokojen. Myslím, že hlavní problém "recenzentů" byl ten, že si objednají relativně levný pokoj s dvěma hvězdami a pak čekají komfort drahé pětihvězdy.
Dodržel jsem tradici mých zahraničních výjezdů a dal si ke svačině místní víno. Jenže díky zavřeným obchodům, jsem si tohle rakouské vezl už z domova s sebou!:-))
Pak jsem se šel projít ven, abych věděl, kde jsou v okolí zastávky atd. Na ulici jsem potom dostával stále větší strach z noční cesty z koncertu. Nečekal jsem, že tolik Rakušáků chodí zabalených v prostěradle! Radši jsem se o tom ani nezmiňoval ve zprávě zaslané domů...;-)



Statistika:
302,4 km
18,5 l benzinu

Výstava v Žirči...;-)

22. srpna 2016 v 12:40 | Jiřan
V sobotu jsme se po roce vydali na výstavu drobných zvířat do Žirče u Dvora Králové nad Labem. Překvapilo mě, jak si oba kluci pamatovali výlet z loňska. Ála mi tedy velice poutavě vyprávěl nejrůznější zážitky, bohužel ale z úplně jiné cesty, ovšem Andík si vzpomínal dobře.
Ráno jsem ještě musel koupit benzin, blikající kontrolka nedávala naději, že by těch posledních pár kapek stačilo. Velmi mě překvapila doslova mela u místní benzinky, postál jsem si tam dost dlouho, především díky lidem, kteří schválně zastaví nikoli u prvního stojanu vpředu, ale hezky vzadu, čímž zablokují hned dva, další si po zaplacení jdou popovídat, a jiní si s sebou přinesou maličký kanystřík, ale k jeho naplnění potřebují asistenci, přičemž za tu dobu se vedlejší řada aut stihne posunout o dva vozy. Nakonec jsme vyjížděli kolem půl desáté a začínalo poprchávat.
Trochu jsem nečekal tak velký povoz, prakticky celou cestu až na posledních pár kilometrů jsme jeli v souvislé koloně, ale alespoň rychle. Na dálnici nás nejprve předjela trojice pracháčů ve výstavních sporťácích (corvette, mustang...) s prémiovými espézetkami, kteří si ale jízdu užívali a s přehledem dodržovali dálniční limity a kromě nich jsme potkali i několik nablýskaných youngtimerů. Na konci dálnice u Hradce nás změřili policajti, ovšem jednak jsem sníženou rychlost dodržoval a zadruhé byli zdálky vidět, takže ten, koho by přece jen za rychlou jízdu zastavili, by nejspíš z auta vystoupil s bílou holí...;-)
V Hradci jsme shlédli divadelní etudu, kdy jsme dojížděli auta stojící na červené u křižovatky. Rozsvítila se zelená a oktávka přede mnou se rozjela, jenže auta před ní ne a tak zablokovala malou odbočku. To se ale nelíbilo pánovi v červeném golfu jedoucímu proti, který tam zrovna mířil. Já jsem mezi námi prozíravě ponechal mezeru, takže on s teatrálními a vulgárními gesty včetně pokřiku z okna projel mezi námi a oktávkou a hned na kraji ulice zastavil. Neohroženě a odhodlaně vystoupil, že si to půjde s řidičem před námi vyříkat. Jenže v oktávce se najednou otevřely hned troje dveře, s čímž nerózní bijec asi nepočítal, proto se rychle otočil, sklesle sedl do svého auta a odjel. Podobné scény nechápu, no tak si deset vteřin počkám, ne?
Obec Holohlavy mi z loňska v hlavě utkvěla nejen kvůli názvu, ale i kvůli semaforům u rozkopané silnice, kde jsme si pěkně postáli. Letos jsem si opravený úsek pochvaloval až asi do půlky, kde uprostřed nové silnice zela označená propadnutá díra. Asi hodně kvalitní stavitel...
V Žirči jsme narozdíl od loňska na parkoviště zamířili vjezdem nikoli výjezdem, proto jsme se nemuseli nikomu vyhýbat. Zarazilo mě uvítání, kdy mě mladý kluk požádal o dvacku (čekal jsem víc) se slovy: "Dobrý den, vítejte v Žirči..." (čekal jsem míň!:-) Pak už mě postupně několik dobrovolných hasičů navigovalo přes louku k volnému místu. Aut tam stálo opravdu hodně.
Cestou k parku jsem klukům dával ke svačině jejich oblíbené sušenky. Ani já bych jich nezvládl sníst tolik, co každý z nich, jenže když zásoby zmizely, Ála ještě s plnou pusou začal kňourat, že má hlad. Přišlo mi trochu hloupé hned od vstupu běžet ke stánku s jídlem, tím spíš, že jsem si byl jistý, že nikdo hlady neumírá. Naštěstí jsme spatřili první výstavené exempláře a Ála na jídlo zapomněl. Na chvilku. Zato ale hned zatoužil po malých housátkách. Potom zase po slepičce, husičce, po kouhoutkovi, králíčkovi... Dokonce vážně pronesl, že se sám zeptá pánů, co tam vystavují a dohodne se. Naštěstí jsem mu zvládl namluvit, že ti lidé v bílých pláštích (zvláštní, kde jsme to vlastně byli?;-)) se jmenovkami jsou jen pomocníci a ti to nevědí. On by je jinak nejspíš opravdu oslovil...;-)
Chvilku jsme sledovali soutěž Králičí hop a potom zase procházeli mezi klecemi. Postupně jsem tedy slyšel ještě prosby o morčátko nebo taky papouška. Po chvilce už ale opět přišel na řadu hlad. Ačkoli letos v areálu bylo znatelně méně lidí než loni, fronta u karavanu s občerstvením byla neskutečná. Ani ne co do počtu lidí, spíš časově. Stáli jsme asi sedmí v řadě. Po patnácti minutách se ale naše pořadí nijak nezměnilo. Problém byl, že uvnitř obsluhovala jedna ženská a většina lidí si dávala langoše. Což znamenalo přijmout objednávku, upatlat placku, usmažit ji a vydat, zatímco párek v rohlíku, na nějž jsme čekali my, představoval několik vteřin - rohlík, díra, hořčice/kečup, párek, odchod. Jenže fronta byla jen jedna. Andík mě začal přemlouvat, abychom to vzdali a šli radši na trdlo. To Ála hned zamítl. Po chvíli si to ale rozmyslel a souhlasil. Radši jsem se ještě dvakrát ujistil, protože bych nerad zbytečně ztratil naši těžce vydobytou pozici. Když jsme se blížili ke stánku s trdlem, Ála pronesl, že až to nesní a řekne, že mu to nechutná, tak se nemám divit. Divil jsem se tedy už předem. Ten Ála, který na dovolené denně spořádal jedno trdlo a to jen proto, že jsem mu druhé odmítal koupit, mi tady tvrdí, že mu nechutná?
Po sladkém pozdním obědě jsme pomalu zamířili k východu a k parkovišti. Kluci plní zážitků si cestou ani nevšimli, že jsme míjeli "mekáče" a to je tedy pocta nejvyšší...;-)

Výlet do Krkonoš...;-)

27. července 2016 v 17:14 | Jiřan
Na neděli naplánovaná návštěva příbuzných se musela na poslední chvíli zrušit. Klukům to bylo líto, proto jsem jim ještě před spaním slíbil, že vymyslím náhradní program. V tu chvíli jsem už samozřejmě měl asi tři tipy.
Ráno, když Andík a za chvilku i Ála přiběhli, dal jsem jim na výběr z možných cílů. Na plné čáře to vyhrály Krkonoše. Rychle jsme tedy připravili vše nezbytné a vyjeli. Tentokrát komplet všichni čtyři. Nechtěli jsme ztrácet čas, který jsme mohli lépe využít na čerstvém horském vzduchu. Sice bylo zataženo, ale večer jsem sledoval, jak má být na horách a slibovali polojasno.
Potřebovali jsme koupit něco k jídlu, stavili jsme se tedy cestou v poděbradském tesku. Bohužel kruhák u něj je stále průjezdný pouze kyvadlově a dostat se na parkoviště tak znamená čekání na dvou semaforech a několikakilometrovou zajížďku. Vybaveni zásobami jsme pokračovali dál. Hlavní dva rozdíly oproti sobotě představovala celkem prázdná silnice a počasí - pořád zataženo.
Na několika místech jsme si zase postáli na semaforech, letos je to opravdu něco, ale brzy jsme se ocitli v Podkrkonoší a za chvilku jsme byli takřka u cíle. Dva kilometry od Benecka jsme museli zvolit poslední objížďku, díky níž jsme míjeli jakousi rallye, kde jsem měl chvilku obavu, abychom se nechtěně nepřimotali do závodu. Bylo to tam trochu nepřehledné.
Po půl jedenácté jsme zaparkovali na Benecku. Obloha zatažená. Vzali jsme si všechny nezbytnosti a v tom začalo pršet. Bylo nadmíru jasné, že jde jen o krátkou přeháňku, vždyť jsem přece před cestou do hor zodpovědně sledoval předpověď! Zamířili jsme tedy k autobusové zastávce a na tu chvíli se usadili uvnitř. Jenže déšť neustával. Nakonec jsme v provizorním příbytku strávili skoro hodinu a půl včetně oběda. Během něj jsme se rozhodli, že alespoň výšlap na Žalý podnikneme i v dešti. Kluci si vzali pláštěnky, k tomu jsme měli deštník. Stoupali jsme po cestě vzhůru a hned po několik metrech mě kromě deště znechutili postupně ještě asi tři mrtví hadi na zemi. Brrr.
Po dvou kilometrech do kopce jsme se ocitli u rozhledny. Nejsem příznivcem výšek, čili bylo jasné, že budu čekat dole. Jelikož bylo zataženo, nechtělo se tam ani ženě. Jenže zcela překvapivě nás začal přemlouvat Andík, že by chtěl nahoru. Manželka tedy vyjednala u pokladny, že zaplatí až podle toho, jestli si to děti cestou nerozmyslí. Jenže Andy překvapivě zabojoval a za chvíli už mi mávali zeshora!:-)
Cesta zpátky z kopce ubíhala o poznání příjemněji. Překvapilo mě, že kluci i přes nepříznivé počasí byli celkem dobře naladěni, což vlastně částečně rozptýlilo i mou původně špatnou náladu. Vrátili jsme se na parkoviště do naší oblíbené budky na zastávce. Já jsem přeparkoval, abychom měli auto co nejblíž. Převlékli a přezuli jsme kluky, rychle je posadili dovnitř, aby byli v suchu a za chvíli jsme už všichni ujížděli domů. Po chvilce přestalo pršet...
Minuli jsme stále probíhající rallye a několik uzávěrek na silnici. Pár kilometrů před Novou Pakou jsme dojeli stojící kolonu. Lidé vystupovali z aut a chodili se dívat, co se stalo, vypadalo to na pořádnou bouračku. Velmi pomalu jsme se posouvali dopředu, ale měl jsem pocit, že to bylo spíš díky těm, kteří to vzdali a otočili se. Skoro po hodině jsme zjistili, co bylo důvodem - asi 30 metrový úsek v Nové Pace, jímž se muselo projíždět kyvadlově. Co na tom, že stovky aut stály zablokované v koloně (a věřím tomu, že tomu tak nebylo porvé), na uzavřeném úseku stál pouze jeden opuštěný válec, jinak nikde nikdo až na člověka, který s plácačkou řídil dopravu, aby se auta nehromadila ve městě. Neskutečné!
Nejlépe to vyřešil Andík, který to celé prospal. Před Poděbrady se ozval Ála, že se mu chce čůrat, jenže nebylo kde zastavit. Sjel jsem tedy na opuštěnou malou silničku na kraji nějaké vesnice a zastavil. Manželka s ním šla ven a já vidím ve zpětném zrcátku první auto. Hned po něm druhé, následované velkým autobusem. Poté se k nám blížilo auto zepředu i zezadu zároveň... To jsme tedy ani jeden nečekali!:-)
Vrátili jsme se zpátky na naši trasu a dojeli do Poděbrad, kde jsem na náměstí na křížovatce směrem k mostu a na Nymburk měl přednost, ale v poslední chvíli mi přímo do cesty vjelo auto z vedlejší silnice. Zastavit jsem stihl jen tak tak, ale ani jsem nijak nenadával. Hned jsem si totiž vzpomněl, že přesně to samé se stalo před lety mně, kdy jsem já nedal přednost, protože jsem zkrátka auto na hlavní neviděl. Ta zatáčka je tam asi trochu matoucí...
Pak jsme si ještě postáli u polouzavřeného kruháku u teska a za chvíli byli doma. Zbývalo už jen venku ověsit sušák promočenými věcmi. A že jich bylo...:-)

(D)efektní výlet...;-)

17. července 2016 v 8:56 | Jiřan
Ve čtvrtek bylo hnusně, výletní maraton jsme tedy přerušili, ale hned v pátek jsem klukům splnil další sen. Vydali jsme se do Jevan, které oni milují. Sice bylo pod mrakem a žádné teplo, takže mi bylo jasné, že na klasický piknik nedojde, ale na procházku lesem dobré.
Ve Svatbíně u Kostelce, v úseku zúžené silnice mezi domy se ze zatáčky vyřítilo auto a mně nezbývalo než to vzít přes takový vylezlý kanál. Drcnutí to bylo pořádné, ale na to je řidič v Česku samozřejmě zvyklý. O chvíli později jsem slyšel jakési cvakání, ale zdůvodnil jsem si ho kvalitou silnice, případně nalepeným blátem na kolách, protože jsme minuli úsek, po kterém projel traktor z pole. Hlavou mi proběhla i myšlenka na defekt, ale předpokládal sem, že bych slyšel nějakou ránu. To se nestalo, proto jsem to pustil z hlavy.
Těsně před Jevany jsem musel na chvilku zastavit, protože klukům bylo "strašné vedro" a ty zbývající asi tři minuty už prý nemohli vydržet, takže jsem jim musel sundat mikiny (v dětských sedačkách to sami nezvládnou). Zajel jsem pravou stranou až do trávy, abychom nepřekáželi. V Jevanech byl trochu zmatek, protože dělníci přestavovali most přes říčku, či kanál, co tam vede k rybníku. Zamířil jsem na parkoviště, kde měli stavaři částečně základnu a připravili jsme se na velkou cestu do lesa. V tu chvíli jsem si vzpomněl na cvakání a podíval se na pravé přední kolo. Bylo prázdné. Co teď? Došlo na mé noční můry, navíc v poslední době to trochu viselo ve vzduchu - večer před odjezdem na dovolenou jsem právě toto kolo kontroloval, protože vypadalo poloprázdně, což se nakonec vysvětlilo tím, že stálo na nerovnosti. Cestou z dovolené mě pak problikávala auta a na defekt jsem v tu chvíli taky pomyslel. A teď jsem se tedy dočkal.
No vida, jak se mi vyplatila červnová prohlídka v servisu, díky níž jsem dostal na čtvrt roku zdarma značkovou asistenci od Renaultu. Vytočil jsem bezplatné číslo z papíru, který jsem naštěstí měl s sebou. Bylo 10:56. Po malé chvilce se ozvala příjemná operátorka, zapsala si několik informací a sdělila mi, že do hodiny by měl přijet technik, ale vše ještě upřesní následnou esemeskou. Za pár minut mi skutečně přišla zpráva s informací, že ve 12:00 dorazí asistenční služba. Zbývalo nám tedy asi 45 minut, což nebylo nijak zlé, navíc auto bylo zaparkované, nikde jsme nepřekáželi. Prošli jsme se tedy u rybníka a před dvanáctou už postávali na parkovišti. Z kufru jsem vydoloval rezervu, abychom se pak nezdržovali.
Ve 12:06 mi přišla další zpráva. Tentokrát s dotazem, zda asistenční služba dorazila a jestli je vše v pořádku. Odpověděl jsem, že zatím ještě čekáme na příjezd, ale žádná hrůza. Nečekal jsem, že by s úderem dvanácté někdo přijel. Za malou chvilku mi ale zvonil telefon a pán na druhém konci se mě ptal, kde přesně mě najde, že vjíždí do Jevan. Pak už jsme spatřili auto s nápisem ze zprávy. Zastavilo vedle nás a vystoupil takový zvláštní podmračený pán. Pozdravili jsme se a já nemohl přeslechnout jeho silný ruský přízvuk. Několikrát se pátravě rozhlédl všemi směry a zamířil ke mně. Bylo zataženo, fičel vítr a na parkovišti jsme v tu chvíli byli sami, protože dělníci ze stavby odešli na oběd. Dostal jsem trochu strach. Najednou zpoza lavičky vykoukl Ála a nahlas pozdravil. Pán se rozzářil a pospíchal k němu. Pozdravil ho taky, podal mu ruku, představil se a zeptal se, jak se jmenuje. Pak se objevil Andík, taky nahlas pozdravil a situace se opakovala. Trochu se mi ulevilo.
Auto si vyfotil ze všech směrů. Pak si nasadil rukavice a já se věnoval klukům. V tom se ozvala strašná rána, až jsem si málem cvrnknul do kalhot - technik přinesl ohromný zvedák na auto a hodil ho na zem. Vzhledem k tomu, jak se stále rozhlížel, se mi obavy na chvilku vrátily!;-) Je pravda, že toho moc nenamluvil. O to víc ale pracoval, takže za malinkou chvíli už auto klesalo ze zvedáku zpátky na zem. Prohlédl si prázdné kolo a pak mě překvapil svou domněnkou, že se mu nezdá píchlé, spíš by řekl, že vzduch unikl kolem ventilku. Pak se mě ptal, kam chci kolo dát, nesměle jsem špitl, jestli by to šlo na připravený hadr v kufru, on se usmál a s naprostou samozřejmostí řekl, že jasně, záleží na mě.
Pak jsem vyplnil a podepsal formulář a rozloučili jsme se. Bylo 12:25. Podle mě úžasná rychlost.
Asistenční služba Renaultu tedy na velkou jedničku!:-)

Cesta domů...;-)

14. července 2016 v 14:47 | Jiřan
Abychom dovolenou uzavřeli, zbývá ještě zmínka o cestě zpátky. Jako pokaždé i tentokrát jsme se domů vydali na noc. Po opuštění prázdninového domku jsme nejprve jeli doplnit pohonné hmoty. Tam mě překvapila podivná reakce obsluhy, paní od ÖMV přede mě flákla účtenku a ani se na mě nepodívala. Trochu mám pocit, jestli za to nemohla moje komunikace v němčině, jinak mě nic nenapadá. Ale šlo o jediný exces za celý týden. Pak jsme se jeli navečeřet a koupit nezbytnosti na cestu a domů. Ta nám tak začala účtenkou z Aldi s krásnou sumou 666 Forintů. K čertu!:-)
Hned na úvod jsem také přišel o pomyslné dva životy, to když nejprve před námi vycouvalo na silnici auto a já nečekal, že hned po rozjetí zase zabrzdí. Bylo to jen tak tak. A podruhé, když před námi jeli maďarští policajti, já to oznamuju Álovi, který má pro policii slabost a díky tomu jsem si nějak neuvědomil, že zastavili kvůli odbočení. To by byla hezká tečka. Ačkoli počítačové hry nehraju, bylo mi jasné, že dva životy jsou pryč a po třetím už by mohl přijít GAME OVER.
Ale to už jsme vyjeli z města, takže byl klid. Jako první po pár minutách usnul Ála, jen o chvilku později i Andík. Nikam jsme se nehnali, chvílemi jsem se kochal krásným západem slunce, o němž manželka prohlásila, že je to kýč. Vzpomněl jsem si na obrázky s kytkama doma a radši to moc nekomentoval!:-)
Chvíli jsem přemýšlel, jestli jet přes Budapešť jako každý rok, nebo zvolit stejnou trasu jako před týdnem. Nakonec jsem se rozhodl pro tu delší ovšem jednodušší variantu - po obchvatu hlavního města. Trochu jsem měl strach z případného bloudění po maďarském venkově.
Několikrát jsem měl pocit, že mě problikávala auta zezadu (jel jsem v pravém pruhu a nijak je neblokoval), tak jsem přemýšlel, o co jde, nebo jestli se mi to jen zdálo. Na Slovensku jsem pak předjel jakýsi turecký tirák a ten mě bez jakýchkoli pochyb opět probliknul dálkovými. To už jsme řešili, co se děje, jestli mi svítí zadní světla a podobně. Na prvním parkovišti jsem zastavil, ale na nic nepřišel. Doteď nevím, o co šlo. Opět na mě zapůsobil průjezd Bratislavou, nasvícený hrad vypadá téměř magicky. No a ještě mi v hlavě utkvěl Bulhar, který se za mnou odkudsi vyloupl, předjel mě myškou zprava doleva a opět zmizel.
Zatímco Andík se probral právě u našich východních sousedů, Ála na chvilku otevřel oči u Brna. To jsem zrovna prohodil k manželce, která se stále držela, že v Brně to zase bude mela, abych nezabloudil. Jen jsem to dořekl, otočila se k oknu a spala. Navigace ovšem fungovala naprosto spolehlivě, stačilo se jen soustředit na množství pokynů typu odbočte vpravo, pak se držte vlevo, odbočte vlevo, pak se držte vpravo a po pár minutách jsme se vymotali. Celá posádka auta spala, neměl jsem tedy důvod zastavovat. Kdybych někde pauzu udělal, určitě by se zbytečně probudili. Za Havlíčkovým Brodem mě dost vytáčeli lepiči, pravděpodobně mířící domů z diskoték. Nechci ani domýšlet, kdyby se přede mnou objevil třeba zajíc a já musel přibrzdit. Přece jen po půlnoci je pravděpodobnost setkání s nimi podstatně větší než přes den. Ale to asi těm, co jim nestačí mých 95 na tachometru, nemá cenu vysvětlovat.
Žena se na chvíli probrala někde v Čechách a pak až za Kolínem, kluky jsme potom doma museli přenést z auta. Cesta, na niž jsme se vydali přesně v 19:00 tak bez nejmenších problémů skončila 15 minut po druhé ranní.
Já usnul někdy kolem půl čtvrté a probudil se v šest. Klasika, já si přispat nedovedu...

Statistika:
622,3 km
38,8 l benzinu

Cesta na Balaton 2016...;-)

11. července 2016 v 19:04 | Jiřan
Zpravidla se říká, že dotřetice všeho nejlépe, ovšem naše dovolená se konala u Balatonu už počtvrté v řadě. Zamířili jsme tam tradičně na první prázdninový týden.
V pátek prvního jsem už měl volno, v podvečer jsme naložili auto a já se donutil jít dřív spát. Ulehl jsem tedy už v půl jedenácté. Budík se ozval přesně ve dvě a o padesát minut později už jsme odjížděli od domu. Páteční ranní televizní vysílání varovalo před policejními manévry, kdy v úvodu prázdnin měl na silnice dohlížet trojnásobek běžného počtu strážců pořádku. Bez napínání hned prozradím, že za celých cca 230 km přes Česko jsme nezahlédli ani jednoho. Čili vlastně pravda - třikrát více než obvyklé nic je stále nic!:-)
Cesta k Havlíčkovu Brodu, kde jsme se měli napojit na D1 probíhala bez nejmenších komplikací, kluci spali. Andíka pak probudily rány právě na naší nejstarší dálnici, Ála zaspal i to. Na měřených úsecích jsem nenechával nic náhodě. V předchozích letech jsem předepsanou rychlost příliš nedodržoval, protože i když na osmdesátce tachometr ukazoval 100, zezadu na mě najížděli nedočkavci. Tentokrát jsem vždy přepnul tempomat na omezovač, nastavil na něm 82 km/h a o víc se nestaral. A musím uznat, že i ostatní předpis dodržovali. Jedinou výjimku představovali cizinci, kteří občas prolétli jen pár centimetrů od nás v levém zúženém pruhu.
Na hranicích se Slovenskem jsme nezastavovali, dálniční známku jsem zakoupil s předstihem a navigaci jsem už z domova měl předpisově na okně vlevo. Oba kluci už ale byli vzhůru, takže jsme zařadili první přestávku spojenou se snídaní. Z loňské noční cesty zpět jsme si pamatovali skvělé moderní parkoviště Sekule, jenže zázemí v opačném směru jaksi pokulhává. Jen nepořádek a opuštěné staveniště. Nám to ale stačilo.
Na maďarských hranicích přišel první drobný zádrhel, přesně jako loni - na celnici v místě s omezenou rychlostí, zákazem předjíždění a zákazem zastavení jsme dojeli stojící auta, jejichž posádky postávaly kolem a evidentně neměly v plánu pokračovat dál. Stejně jako loni nezbývalo nic jiného než nerespektovat značky a auta objet, abychom mohli pokračovat.
Pořád jsem přemýšlel, zda zvolit prověřenou trasu přes Budapešť, nebo jestli bude lepší před Budapeští z M1 sjet a po okreskách se dostat na M7 několik kilometrů za hlavním městem. Jednalo se totiž o kritický úsek, kde jsme loni stáli v nekonečné koloně a letos dopravní informace slibovaly situaci ještě horší. Nakonec jsme do toho šli a u Györu sjeli na Kisbér, Mór a Székesfehérvár. O tom, že se jednalo o šťastnou volbu svědčil asi jeden kilometr, který jsme po najetí zpátky na dálnici absolvovali v zácpě. Ušetřili jsme tak hodně času, nervů a hlavně paliva. Takhle jsme jen dvakrát stáli na semaforech v opravovaných úsecích. A vlastně také zjistili, že na maďarských silnicích jsou s přehledem největší prasata Slováci. V nepřehledných úsecích s plnou čarou se jich tam několik honilo.
Po jinak pohodové jízdě s několika přestávkami jsme zaparkovali u McDonalda v Balatonlelle přesně v půl dvanácté. Zhruba za dvě hodiny jsme se mohli ubytovat, takže oběd, nákup nejnutnějších věcí a už jsme mířili k našemu přechodnému domovu. Po dobrých zkušenostech stejnému jako loni.
Majitelé se s námi srdečně přivítali, ukázali nám kompletně zrekonstruované bydlení, paní ani po roce nepochopila, že maďarsky stále neumíme a pán zápasil s německými slovíčky, ale bylo to opět úsměvné.
Potom se rozloučili a nám začal týden dovolené.

Statistika:
556,5 km / 34,5 l benzinu

Čtyři lidi v ZOO...;-)

14. června 2016 v 15:46 | Jiřan

Ani uplynulý víkend jsme neproseděli doma. V pátek v podvečer se mi nečekaně ozval pan O., takže jsem se zhruba po roce objevil v hospodě, ovšem až poté, co jsem svědomitě uspal děti.
Na sobotu jsme žádný výlet v plánu neměli a to bylo jedině dobře, protože bych nejspíš ještě večer něco nadýchal. Jelikož se ale v průběhu odpoledne umoudřilo počasí, rozpálil jsem k večeru alespoň gril. Předím jsem ale ještě musel s klukama do teska, protože co by to bylo za grilování bez jahod. To je tedy aspoň heslo Andíka, našeho vrchního grilovače jahod.
V neděli hned po ránu jsem zkontroloval předpověď počasí, protože jsme chtěli do ústecké ZOO, abychom konečně využili vstupenky, které jsem někdy na jaře vyhrál. Všude mělo pršet, ale pro Ústecký kraj platila jen 10% pravděpodobnost deště. Docela jsem si oddechl, protože kluci se tam už těšili. Vyjeli jsme někdy před devátou. Chtěl jsem se vyhnout rozkopané Jižní spojce, proto jsme z D11 sjeli předposledním sjezdem a objetím Prahy jsme se dostali na D8. Samozřejmě jsme si maličko zabloudili, ale nebylo to až tak strašné. Problém byl jako skoro vždy ve směrových tabulích, které byly v místech více méně jasných, ale tam, kde by je člověk potřeboval, tam chyběly. V Líbeznicích, čili těsně před dálnicí, jsem ještě natankoval u vyzkoušené pumpy s velmi příznivými cenami a překvapilo mě, že když jsem se chtěl ujistit, že jedeme správně, paní, co obsluhovala, nevěděla. A to jsme byli cca 3 km od dálnice. Nakonec jsme ale "déosmičku" našli.
Až k Lovosicím, kde končí její první část, se jelo krásně, tam ale nastal drobný zádrhel, kdy navigace tradičně trvala na cestě po dálnici. Té, která neexistuje. Sjeli jsme tedy do Lovosic a tam jsem ji na parkovišti u Lidlu přenastavil. Následoval příjemný úsek po krásné rovné silnici v těsné blízkosti Labe. Akorát jednou jsem se tam rozčílil. Řidič světle modré felicie před námi se náhle rozhodl předjet před sebou jedoucí kamion. Problém byl, jak už to tak u felicií bývá, že moc nejela, takže marně funěla vedle kamionu. A to i ve chvíli, kdy se proti ní řítilo auto v protisměru a marně na řidiče blikalo. Už jsem přemýšlel, jestli mám raději zavřít oči, hledat lékárničku a nebo se modlit, abychom to neodnesli taky, když protijedoucí auto prudce zabrzdilo a sjelo ze silnice k trávě, aby nenastal čelní střet. Felicie dokončila předjížděcí sebevražedný manévr a pak se nám někde ztratila. Předpokládám, že z důvodu náhlé nevolnosti řidiče.
Ačkoli jízdu za kamiony nevyhledávám, neměl jsem důvod to jakkoli měnit, protože tento jel zcela předpisově. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u ZOO. Taková trochu ostuda hned na úvod je prakticky chybějící parkoviště. Maličký plácek pro pár aut je hodně nedostatečný. Čekalo na nás ale místo u vedlejší firmy, kde jsme si nevšimli žádného omezení a vzhledem k tomu, že byla neděle a tím pádem zavřeno, zaparkovali jsme tam.
Hned za dolním vstupem jsme si nasedli do připraveného vláčku, abychom se nemuseli pěšky sápat do stometrového převýšení. A za pár minut jsme od horního vchodu už po svých zamířili procházkou směrem dolů za zvířaty. Byl čas oběda, proto jsme se zastavili u prvního občerstvení, kde jsem zapříčinil trochu trapas. Objednávalo se uvnitř a obsluha potom venku vyvolávala přinášená jídla. Já jsem přeslechl, co manželka objednala klukům a když se ozvalo jídlo, o němž jsem byl přesvědčen, že je jejich, přihlásil jsem se. Až později jsem zjistil chybu, a když se pak lidem za námi snažili vnutit to původně naše jídlo, přál jsem si být neviditelný. Na svoji nepatrnou obranu musím dodat, že ti lidé přišli až po nás, i proto mě tedy nenapadlo, že budou mít objednávku dřív. No nic, stanou se horší věci.
Když jsme se najedli a zastavili se na několika dětských koutcích, mohli jsme konečně pokračovat.
To je mimochodem další věc, k níž mám připomínku. Bývaly doby, kdy děti chodily do ZOO kvůli zvířatům, ovšem ta jsou dnes až na druhém místě. Hlavním úkolem se nejspíš stalo udržet lidi v areálu co nejdéle, aby utratili víc za občerstvení a podobně. Takže zatímco některé výběhy se rozpadají, děti si hrají na fungl nových prolézačkách, kterých jsou plná města. Ono je pro některé rodiče také výhodné tam děti vypustit a nevšímat si jich. Dost možná díky jakýmsi povinným předpisům zdobí všechny cedulka se zákazem kouření, zatímco třeba ve zmíněné restauraci jsme měli v poledne na stole popelník a lidé kolem zvesela kouřili. Sice to bylo venku (stejně jako hřišťátka), ale kouř šel na nás. Zde ještě musím zdůraznit, že nejsem militantním bojovníkem proti kouření, třeba v klasických hospodách ať se klidně kouří (když tam jdu, počítám s tím, že načichnu), ale ne tam, kde se dá očekávat vyšší koncentrace dětí, jako třeba v ZOO (nebo u nás v cukrárně!:-))
Nerad bych ale, aby příspěvek vyzněl negativně, ZOO se nám líbila a je asi zbytečné tady popisovat jednotlivá zvířata!:-) Ještě mě pobavil jeden z bufetů, kde jsem si chtěl dát kávu, zatímco manželka s kluky byla v pavilónu s hady a plazi. V roce 2016 mi nabídnutý turek nebo rozpustné nescafe v polystyrenovém kelímku vyvolal úsměv na tváři. A to si nemyslím, že bych byl nějaký snob s nosem nahoru!:-)
Jak jsem se již zmínil, mezi zvířaty se nám líbilo, navíc počasí nakonec ukázalo svou příznivou tvář, což asi málokdo čekal, díky čemuž tam nebylo nijak přelidněno. I proto naše návštěva nakonec trvala poměrně dlouho. Na cestu domů jsme se vydali až někdy před pátou. V první části na chviličku usnul Andík, zatímco po zastávce na večeři to zalomil Ála, kterému to vydrželo až do rána.
Druhý den se mě kluci ptali, kdy tam zase pojedeme, což je pro mě pokaždé důkazem, že se ten který výlet opravdu vydařil. Takže vzato kolem a kolem - naprostá spokojenost.

Medvědův svátek...;-)

25. dubna 2016 v 16:45 | Jiřan
I poslední den našeho chlapského cestovatelského týdne jsme měli plno práce. Museli jsme totiž na Konopiště, kde slavil svátek medvěd Jirka. Už dlouho jsem se snažil najít bližší informace, zda se bude konat něco oficiálnějšího jako loni, ale pořád nic. Aby kluci nebyli zklamaní, vymyslel jsem to tedy tak, že se tedy na medvěda aspoň podíváme, na mobilu připravím dárcovskou SMS na jeho nový výběh a každý z kluků jednu odešle. V sobotu večer jsem ale přece jen objevil aktuální zprávu - slavnostní hostina začne v 11 a kdo chce, může přinést nějaké dobroty, jako třeba banány, hrušky, bílý jogurt...
Ráno jsme to tedy ještě vzali u nás přes Tesco. Nechtěl jsem toho brát moc, loni tam bylo milion lidí, proto jsem byl přesvědčený, že stačí pár věcí. Koupil jsem dva banány, čtyři hrušky a dva jogurty. Přiznám se, že sám si kupuju ty nejlevnější, ovšem pro medvěda jsem samozřejmě zvolil opačný extrém!:-) No a nakonec jsem ukradl u pečiva dva pytlíky, do kterých jsem jídlo poté rozdělil, aby oba kluci měli pocit, že něco dávají.
Cesta na Konopiště probíhala bez nejmenších problémů, trochu jsem trnul, jestli zase nebude nějaký problém při přejíždění D1, ale i tam vše klaplo tak, jak má. Starosti mi dělal jen ukazatel teploty na displeji v autě, protože jsme vyjížděli ve dvanácti stupních a postupně to klesalo až na dva stupně. A to mi na duben přijde jako velký extrém. Aby toho nebylo málo, začalo dokonce sněžit. Velké štěstí, že jsem měl pro jistotu v kufru také zimní bundy. Přece jen během týdne se nám už hodily.
Parkoviště blízko zámku zelo prázdnotou. Pořádně jsme se nabalili a vydali se vzhůru do kopce. Kluci trochu brblali, přece jen byli rozsezení z auta, Andík dokonce záhadným způsobem zakopl, ale ačkoli jsem měl pocit, že se couráme, nahoře jsme byli za chvilku. Medvěd ve výběhu ještě nebyl, ale hostina se mu už aranžovala. Nevěděl jsem, komu náš "příspěvek" dát, proto jsem pak zavolal na jednoho z pánů dole a on si pro to přišel. Kluci byli samozřejmě nadšení, když potom viděli, že skutečně i naše jídlo se tam připravuje. Akorát mi došlo, že zatímco loni jsme měli problém se tam vůbec probojovat, letos dorazilo jen pár jednotlivců.
Jirka se do jídla nakonec pustil už asi ve tři čtvrtě na jedenáct a viditelně mu chutnalo. Když jsme se vynadívali, vydali jsme se na procházku kolem zámku. Pár turistů tam přece jen bylo, hlavně Rusáci, kteří nejspíš razí nová pravidla slušného chování. Snad všichni z nich totiž kašlali na zažité 'nejdřív se vychází, potom se vchází'. Novinka v jejich podání by se měla nazývat: Nejdřív Rusák, potom ostatní.
Ještě před zahradou jsme potkali páva, kterému se postupně přestalo líbit, jak jej okukujeme, takže roztáhl ocas a jakýmsi šustěním se nám pokusil nahnat strach. Kluci byli nadšení, já si taky nevzpomínám, zda jsem někdy něco podobného viděl takhle zblízka. Jenže jsem potom nemohl kluky přemluvit, abychom už šli. Chtěli tam stát, dokud zase peří neschová. Andík ho ještě provokoval tím, že mu několikrát zopakoval, že se ho stejně nebojí. Jenže páv najednou několikrát vykřikl a v tu ránu byl Andy pryč, jak se lekl!:-)
Když jsme se ocitli v parku (teda ona to vlastně byla Růžová zahrada), zrovna svítilo sluníčko a až na tu zimu bylo celkem hezky. Šli jsme se podívat i do skleníků. Tam mě mile překvapilo, že slečna chtěla vstupné pouze po mně, čekal jsem platbu za nás všechny, na netu jsem nenašel zmínku o žádném věkovém omezení. Jediný problém byl, že nás požádala, že za deset minut odchází na oběd, tak jestli bysme to tak nějak mohli stihnout. Bylo to šibeniční, ale dalo se. I když je pravda, že náš botanik by tam klidně strávil času mnohem víc.
Pak jsme se už pomalu vraceli k parkovišti. Manželka mě mezitím esemeskou informovala o předpokládaném času přjezdu z Londýna, čímž jsem se tak nějak orientačně řídil. V Benešově jsme se ještě krátce zastavili v Lidlu a pak už uháněli směrem domů.
V Českém Brodě jsme se ocitli s malým předstihem, bylo tam mnohem tepleji než na Konopišti a asi tak v tu samou chvíli musel přijet i autobus s manželkou, protože jsme potkávali děti se zavazadly. Šli jsme tedy tím směrem a za chvíli jsme byli komplet. Kluci mě potom přemlouvali, abych jel domů co nejrychleji, protože byli zvědaví, co jim máma přivezla.
Když jsme kolem čtvrté zaparkovali před domem, měli jsme za pět "prázdninových" dnů za sebou 1040 kilometrů. A všichni plno zážitků...;-)

P.S.
Pranostika je pravdivá bez ohledu na počasí, aneb na svatého Jiří vylézají hadice a štíři...

Farma Blaník...;-)

22. dubna 2016 v 22:25 | Jiřan
Ani včera jsme neseděli doma. V deset dopoledne jsme se vydali na Farmu Blaník. Jestli vám to nic neříká, nejste sami, já jsem se o ní dozvěděl asi před dvěma týdny, když se v novinách objevil rozhovor s jejím majitelem (bývalým šéfem soutěže Miss) a přišlo mi, že by to nemuselo být špatné.
Navigace mi nabídla dvě trasy, tu přes Kolín jsem ale kvůli několika uzávěrkám hned zavrhl, takže nezbývalo než zamířit směrem k Sázavě na Uhlířské Janovice a Vlašim.
Od rána bylo jasné, že narozdíl od předchozího dne se počasí vydaří, takže jsme si s klukama cestu po uzoučkých silničkách užívali. Až do chvíle, kdy jsme kdesi u Kácova měli po nadjezdu minout dálnici D1. Jedná se totiž o opravovaný úsek a právě most, který jsme tak trochu potřebovali, chyběl. Abychom se na druhou stranu dostali, museli jsme najet na dálnici, minout uzavřený následující sjezd a až na tom druhém vyjet. Potom se na dálnici vráti v opačném směru a opět u toho původního sjezdu (ovšem na druhé straně) opět sjet. Kvůli pár metrům jsme si zajeli nějakých 14 kilometrů. Slušné. Navíc situace kterou nesnáším - dva zúžené pruhy bez toho odstavného a hlavně nájezd opatřený stopkou. Na vytížené dé jedničce opravdu super. Takže nezbývá, než se obrnit trpělivostí a když se po několika minutách vyskytne mezera, s plynem v podlaze, třista z místa...;-)
Už někde ve Vlašimi se objevily první cedule ukazující směr na farmu, takže nebylo možné zabloudit. Dokonce ani já jsem to nedokázal!:-) V poledne jsme dorazili na upravenou rozlehlou louku, která slouží jako parkoviště. Díky tomu, že byl všední den, stálo tam jediné auto. Postavili jsme se hned vedle, protože to maličko pofukovalo, vzali jsme si i bundy a vydali se do areálu. Velmi příjemná paní v kanceláři, kde se výjimečně prodávaly vstupenky, nám vše vysvětlila a jako první zastávku jsme zvolili restauraci. Kluci pohrdli dětskými jídly a oba zvolili bramborový knedlík plněný uzeným se zelím a já pikantní masovou směs. Zanedlouho před námi stály talíře a já byl zvědavý, jak se s takovou hromadu naši mladí vypořádají. Ačkoli oba tvrdili, jak jim to chutná (a skutečně to bylo i vidět), oba zvládli přibližně polovinu. Usměvavý pan číšník poté prohlásil, že si hned říkal, že jsme si docela věřili.
Opustili jsme restauraci a skončili hned na dvoře u rybníčku, kde kluci dlouho vydrželi pozorovat okrasné ryby všech velikostí. Jak prázdné parkoviště naznačilo, skutečně v areálu skoro nikdo nebyl, proto jsme se nemuseli nijak omezovat. Mě vlastně otravovaly jen ty bundy, které jsme si brali zbytečně, protože bylo příjemné teplo a stačily nám mikiny. Zbytek jsem tahal v ruce. Kluci viděli neskutečné množství zvířat, namátkou koně, osly, krávy, kozy, ovce, prasata, králíky, slepice, husy, pávy... Kozy se mohly i krmit a hladit, jedno kůzle se svou matkou pobíhalo mimo výběh a vesele poskakovalo po stole s lavičkou, ostatní byly v "mazlící zahrádce". Kluci zamířili dovnitř, jenže chuť na dobroty měla nejen kůzlata, ale i kozlové. Ačkoli nic nedělali, jen loudili, kluky svou neodbytností nakonec rozbrečeli. Během chvilky se tam ale objevila slečna chovatelka, ujistila se, že se nám nic nestalo, mláďata oddělilava kluci se tak mohli věnovat pouze jim.
Jinak skluzavky, trampolíny, prolézací dřevěné hrady... Na obou našich dětech bylo vidět, jak si to všechno užívají, až mi bylo líto je kolem čtvrté přesvědčovat, že bychom se měli vydat zpět. Jednak jsem sám už byl trochu unavený, ale hlavně jsme měli v plánu ještě krátkou zastávku v cukrárně ve Vlašimi. Při odchodu z farmy se kluci několikrát ujistili, jestli tam letos ještě pojedeme, pak jsme se konečně usadili v autě a během asi deseti minut se přesunuli do nedalekého města. Trochu jsme si zabloudili - slepé ulice, jednosměrky, nakonec jsem někde zaparkoval s tím, že do cukrárny na náměstí se určitě nějak dostaneme i pěšky. Měl jsem pravdu, stačilo jít pořád z kopce, chvílemi hodně prudkého. Dali jsme si dortíky, džusy a já kafe a pak jsme mohli pokračovat v cestě domů. Ála okamžitě usnul, Andík naopak celou cestu mudroval. Třeba jako v Hošticích, kde je taková ta značka "Pozor krávy", pod níž je doplňková tabulka "Koně" a přitom tam pobíhaly kachny. Díky té dé jedničce (v podvečer opravdu hodně přeplněné) se nám cesta trochu protáhla, ale byla příjemná, jediné vzrůšo představovala bouračka dvou aut na kopci kolem Radimské skládky. Někdy kolem čtvrt na osm jsme ale už parkovali před domem.
Závěr? Druhý den a druhý vydařený výlet!:-)

Pod parou...;-)

21. dubna 2016 v 21:57 | Jiřan
I přes srdceryvnou scénu především Andíka, která vyvrcholila zoufalým dopisem, nám toto úterý odjela máma do Blondýna (jak říká Ála). Já jsem si od středy vzal volno, abychom mohli s klukama něco podniknout. Dlouho dopředu jsem sledoval předpověď, která se po(s)tupně měnila od hnusu do sluníčka. Ála sice chtěl do školky, protože měli naplánovaný výlet do vedlejší vesnice, ale nakonec se i na něj usmálo štěstí, protože akce na poslední chvíli o den posunula a on se jí tak přece jen mohl zúčastnit.
Já měl program více méně vymyšlený, ale nakonec jsem jako první akci naší pánské jízdy zvolil výlet s velkým V a hned první den jsme se vydali do Německa do města Radebeul, odkud jezdí parní vlak. Na internetu jsem si našel všechny informace. Zde je asi pravý čas připomenout mou mizernou paměť na čísla. Podle jízdního řádu vlak odjížděl v 10:31. Nechtěl jsem nic riskovat, proto jsme z domova vyrazili už v sedm. Cesta měla trvat asi dvě a čtvrt hodiny plus nějaká ta pauza, případně něco nečekaného.
To nastalo hned v Praze, kde byla příšerná zácpa (zkrátka všední ráno, kdy všechny antisocky jezdí po jednom autem;-)). Čas příjezdu do cíle na navigaci se povážlivě protáhnul. Ještě bych rád vyseknul poklonu blbec dne pánovi v dodávce Albert, který mi velmi nečekaně vjel do cesty. Za Prahou už to ale utíkalo rozumně. Hned za hranicemi klasická čůrací pauza, při níž mě pobavili Rumuni, které odchytili němečtí policajti v civilním autě (tomu říkám "tajní", ne jako u nás nablýskané nejnovější octavie, uniformovaní Němci seděli v oprýskaném starém autě, kde by je nikdo nečekal), odstavili je hned vedle nás a chtěli zkontrolovat jejich pasy. Nevím, možná jsem abnormálně inteligentní;-), ale i kdybych nerozuměl ani slovo jako ti dva Rumuni, pak zcela logicky - když mě na hranicích zastaví policajti v uniformě a říkají mi: "Passport!", tak co asi můžou chtít? No, "turistům" to ne a ne dojít...;-)
Nádraží Radebeul Ost jsme našli bez nejmenších problémů, akorát jsem nevěděl, kde přesně zaparkovat, proto jsme se museli i jednou otočit, ale nakonec jsme parkoviště našli. Přitom jsme už viděli stojící vlak s kouřící lokomotivou. Bylo něco po čtvrt na jedenáct. Času tedy dost, pamatoval jsem si přece odjezd v 10:31! Vydali jsme se na nástupiště, já jsem se ještě ujistil u strojvedoucího, jestli si lístek můžeme koupit až ve vlaku a on nám ještě doporučil, ať jdeme až dozadu, že tam je volné místo. První vagóny byly skutečně plné. Šli jsme pomalu podél vlaku a než jsme nastoupili, ještě jsem nechal kluky vyčůrat. V tom na nás volá průvodčí, jestli jedeme taky. Odpověděl jsem, že ano a on, ať si tedy nastoupíme. Co blbne? napadlo mě, vždyť ještě není půl!
Nastoupili jsme a přesně v tu chvíli se vlak rozjel. A já si všiml pověšeného jízdního řádu - odjezd nebyl v 10:31, ale v 10:21! Zkrátka jsem si to popletl. Takže díky českému čůrání zažili Němci poprvé zpoždění a díky svému smyslu pro přesnost z toho byli řádně mimo...;-) V každém případě jsme měli neskutečnou kliku. Kdybych býval věděl, že to jede takhle, asi bych v zoufalosti změnil plán, že stejně nemáme šanci to stihnout a nejspíš bychom tedy jeli opačným směrem.
Ačkoli trasa má nějakých 16 kilometrů, vlaku trvá její zdolání 50 minut. Po této době jsme vystoupili na nádraží Radeburg, kde se po chvíli mašina přepojí a jede se zpátky. Jak jsem se u průvodčího ujistil, cestu lze jednou přerušit, což jsme udělali v Moritzburgu. Měli jsme hodinu a půl do dalšího spoje, abychom se prošli. Zamířili jsme k "profláknutému" zámku;-), ale bohužel byla příliš velká zima. Slibovaných 15 stupňů se sluníčkem se nekonalo, bylo pod mrakem a teploměr v autě nám při dopoledním příjezdu ukazoval 3 stupně. Naštěstí jsme byli připravení, vzali jsme si s sebou jak jarní tak zimní bundy, pro které jsme se na místě nakonec rozhodli. Oblečeni jsme tedy byli dost, ale studený vítr byl i tak nepříjemný. Proto jsme došli jen k rybníku před zámkem, tam jsme se najedli a vydali se pomalu zpátky. Na nádraží si kluci nabrali plný batoh turistických letáků a za chvíli přijel vlak. Tento spoj zde končil a po přehození mašiny mířil zpět. Sledovali jsme z bezprostředná blízkosti, jak lokomotiva přijíždí k vagónům a při spojování se s námi začal vybavovat její strojvedoucí. Tedy s námi... Velmi příjemně mluvil na kluky. Jenže ti mu samozřejmě nerozuměli ani slovo, tak na něj jen mlčky zírali. On se naoko zamračil a zeptal se, jestli s ním nemluví. To byl nejvyšší čas, abych mu konečně osvětlil, že nejsme Němci.
Vrátili jsme se do Radebeulu a už autem jsme ještě přejeli do Kauflandu, kde jsem klukům slíbil koupit nějaké sladkosti. Byl to kousek, ale trval poměrně dlouho, protože jsme se zasekli na poslední křižovatce, kde jsme museli zahnout do leva, jenže jsme pořád měli červenou. Ve směru rovně i zleva se vystřídala čtyřikrát (!) zelená, za námi už se nahromadilo několi aut včetně tramvaje, když jsme se teprve dočkali. Zvláštní...
Po krátké zastávce v obchodě jsme se vydali domů. Čas dojezdu na navigaci ukazoval 17:30 a ačkoli dálnice u Drážďan byla celkem plná, nic nenasvědčovalo tomu, že by se doba návratu měla nějak změnit. Když pak kluci usnuli, bylo jasné, že pojedeme pěkně svižně. Jenže všechno se opět změnilo v Praze, kde jsme se zařadili do prakticky stojící kolony. Po nějaké době jsem si oddechl, že to máme za sebou, protože jsme minuli bouračku, jenže moje radost byla předčasná, jelikož jsme hned stáli zase. Druhá bouračka. Postupně jsme se ale dosoukali až k D11 a tam už to bylo dobré. Rozhodně jsme ale ještě na tom byli celkem dobře v porovnání se směrem do Prahy, kde to stálo úplně.
Domů jsme dojeli o hodinu a čtvrt později a hlavně za sluníčka a příjemné teploty.
Nemohlo tak být od rána?;-)

Statistika
447,1 km / 30,9 litrů benzínu

 
 

Reklama
Reklama