Reporty z koncertů

Traktor - naše náměstí (26.5.2018)

10. června 2018 v 17:03 | Jiřan
Ačkoli hudební program v rámci místní pouti probíhal v sobotu 26. května už od pěti odpoledne, pro mě připadal v úvahu jen Traktor v půl desáté. Jasně, Čoka a jeho Bypass znám, ale prioritu jsem měl jasně stanovenou. A předchozí kapely jsou pod mé rozlišovací schopnosti.
S Andym jsem z domova odcházel až někdy po osmé a pořád bylo strašné vedro. Proto jsem zvolil kraťasy a tričko, na Andíka jsem byl přísnější, musel si vzít džíny - to kdyby se třeba ochladilo. Cestou na náměstí mi ho ale bylo celkem líto, jak se musel pařit. Aspoň se mu hodilo drsné potítko s lebkou, které jsem mu k jeho velké radosti věnoval, protože vzhledem ke svému věku ho už sám nepotřebuju. U školy jsme potkali jeho spolužáka mířícího s babičkou domů, který na něj přes ulici zavolal: "Andy, kam jdeš?" Andy se hrdě nadechnul a odpověděl: "Na koncert!"
Na plácku vedle lékárny, který byl zvolen nečekaně velmi výhodně, protože hluk se nijak zvlášť do města nenesl (třeba u našeho nedalekého domu nebylo slyšet vůbec nic), právě řádil Vilém Čok a my jsme obhlédli, co kde mají. Museli jsme působit vtipně, protože ačkoli si Andy vzal jedno ze svých drsných triček, držel se mě za ruku. U stánku s merchem Traktoru jsem mu koupil suvenýr (samozřejmě dvakrát, aby to doma Álovi nebylo líto) a k tomu jsme zdarma dostali velkou fotku kapely. Do začátku jejich setu zbývalo ještě hodně času, proto jsem se rozhodli si to ještě zanést domů. Během chvilky jsme ovšem byli zpátky. Vystoupení Viléma Čoka bylo zakončeno krátkým ohňostrojem, což bylo milé a nečekané překvapení, stejně jako z důvodu zpoždění jediný přídavek v podobě notoricky známé znělky kresleného seriálu Kačerov.
Při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že v půl desáté se nezačne, nejsme holt v Německu, kde bývají na vteřinu přesní. Čekání mi ale tentokrát nijak zvlášť nevadilo. Jasně, byl bych radši, kdyby se začalo co nejdřív, aby Andy moc neponocoval, ale tak trochu jsem s tím počítal. Horší bylo, že se poněkud ochladilo.
S přesně třicetiminutovým zpožděním spustilo v deset hodin intro Traktoru, následované Děvkou č.5 a dalšími peckami. V playlistu si své místo našly písně Artefuckt, Láskožrouti, Caligula, Uveď nás v pokušení, Neber si rockera, ploužák Bolest hrdinů, Amygdala (mimochodem až dosud jsem netušil, co to slovo znamená), cover od Motorhead No voices in the sky, Vstaňte pane Lincolne, Kdy dojdou náboje a vzduch, Defenestrace, Bludičky, mé oblíbené Letokruhy a Katakomby. Asi toho bylo víc, ale už přece jen nějaký ten den uběhl, takže lovím ve vzpomínkách.
Nevím, jestli se Andy nadšením, že je konečně na "pořádném" koncertě tak rozjel, nebo jestli mu bylo tak chladno či chtěl zapůsobit na mě, v každém případě pořádně pařil a já ostatně taky. Hlavně v druhé půli jsme ani neměli moc na výběr, protože už nám oběma byla pořádná zima, takže všemožným skákáním jsme se vlastně snažili nezmrznout.
Přišlo mi úsměvné, že zpěvák Traktoru během večera stále uzdůrazňoval, že jde o oslavu 140 let místních hasičů, což bylo lehké nedorozumění (protože nešlo jen o hasiče), na druhou stranu je fakt, že jsou kapely, které ani pořádně neví, ve kterém městě právě hrají...;-)
Poslední tóny dozněly přesně v jedenáct, kapela si ještě vyfotila tradiční selfíčko s publikem a narážkou na GDPR, a já s Andym jsme se vydali svižným krokem domů. Jednak na 8 leté dítě bylo už poměrně pozdě a za druhé jsem se těšil do tepla.
Hodinové vystoupení nemělo chybu. Jasně mohlo by být delší, na druhou stranu nešlo o samostatný koncert a taky jsem to měl kousek od gauče...;-)

Frei.Wild, Goitzsche Front, Artefuckt - SACHSENarena Riesa (20.4.2018)

24. dubna 2018 v 22:01 | Jiřan

Bylo mi jasné, že kontrola u vstupu bude ještě důslednější než předloni, proto jsem se k hale vydal s dostatečnou rezervou. Venku postávaly davy lidí, ovšem sekuriťáků (a sekuriťaček) u vchodů bylo tolik a odváděli perfektní práci, že jsem se ani nenadál a ocitl se uvnitř. Víc než hodinu před začátkem, s čímž jsem ani zdaleka nepočítal.
Trochu jsem se prošel, ale zase tolik toho k vidění nebylo, proto jsem se nejprve prodral na toaletu a pak si už našel místo na tribuně. Chvilku před začátkem dorazila tlupa Němců a požádali mě, jestli bych se mohl posunout o dvě sedačky, protože chtěli místa vedle sebe, jenže někdo jedno uprostřed koupil. Tak sorry, jako, no...:-) Uvnitř haly bylo opět velké množství sekuriťáků, stejně tak se tam pohybovaly velmi pohledné záchranářky s nápisem Malteser, dokonce jsem si chvilku pohrával s myšlenkou, že bych mohl omdlít...:-)
Asi nikdy nepřestanu pět ódy na německou přesnost, je vysoce návyková. Začátek plánovaný na 19:30 znamenal, že přesně v 19:29 nečekaně zhasla světla a přestala hrát reprodukovaná hudba, aby na pódium přišla první předkapela. Tou byl německý Artefuckt. Slyšel jsem je prvně, nijak neurazili, ani nenadchli, zkrátka normální německý punkrock. Já jsem poněkud zbaběle s prvními tóny sáhl pro vatu, abych neohluchl, nečekal jsem takovou hlasitost už u prvních předskokanů. Ti se přesně po 30 minutách rozloučili, bylo jasné, že dojde k nějakým úpravám. Jenže zatímco u nás pojedné kapele začnou po pódiu zpravidla bezcílně bloumat nejrůznější "bedňáci" a vše trvá nekonečně dlouho, tady jsem se ani nestihl rozkoukat a najednou hrála druhá kapela. 20:04, přesně pět minut po posledním tónu Artefucktu. Pro mě jednoznačně světový rekord!:-) Druhými předskokany se stali taktéž němečtí Goitzsche Front, kteří ovšem narozdíl od předchůdců s Frei.Wild absolvují celé aktuální turné Rivalen und Rebellen. Ty už jsem znal o něco víc, i když taky žádná sláva. Pořádně jsem se chytil až u závěrečné hitovky Der Osten rockt! Přesně ve 20:38 dozněl poslední akord a třebaže si fanoušci snažili vynutit přídavek, kapela musela podium vyklidit. To by tak hrálo, aby hlavní hvězdy večera nastoupili se zpožděním...;-)



Během posledních příprav se klasicky postupně zesilovala reprodukovaná hudba, především výběr skladeb byl zajímavý - kromě Bon Jovi zazněli třeba Roxette. Finále před začátkem obstarali Offspring, kde v refrénu do rytmu několikrát problikla světla, čímž se publikum dostávalo do varu.
V devět hodin spustilo intro a po něm Frei.Wild v plném nasazení zahájili s titulní skladbou Rivalen und Rebellen, hned následovanou další novinlkovou peckou Wir bringen alle um. Jelikož nové album se u mě zatím ještě ani nestačilo ohřát, měl jsem trochu obavy, co se objeví na playlistu, ovšem ten byl umně poskládán jak z novinkek tak z prověřených hitů, jako třeba hned následující píseň Frei.Wild nebo LUAA Rock 'n Opposition (pro neznalé jde o zkratku Leckt Uns Am Arsch - překlad raději uvádět nebudu, jelikož příspěvek smolím před desátou večerní;-)).
Podium bylo nevykle upravené tak, že kolem dokola vedl jakýsi kulatý most, či jak to nazvat, na který mohli muzikanti vyběhnout, stejně tak vpředu mezi lidmi byla plošina, která se zvedala do výšky, když se na ni některý z hudebníků postavil. Fanoušci v prvních řadách tak měli možnost být svým idolům skutečně velmi blízko. Celý koncert byl naprosto bezchybný, akorát lehce mě znejistila Philippova poznámka před jinak velmi romantickou písní Verbotene Liebe, verbotener Kuss. Tu totiž věnoval uprchlíkům, kteří překonávají Středozemní moře... To jsem vážně nečekal, bohužel jsem se ujistil v myšlence, že Němci jsou v tomto problému zkrátka nenapravitelní. Tím spíš, když právě kapele Frei.Wild je předhazována (zcela nesmyslně) inklinace k ultrapravici, během turné se pořádají demonstrace proti koncertům, o čemž jsem se tu ale v minulosti již mnohokrát rozepisoval. Mimochodem píseň odehrál Philipp s klavírem. K němu se ještě jednou vrátil u Auf zum Schwur, kdy kolem něj byly rozestavěny na něj mířící lampy.
Před další z novinkových vypalovaček Fick dich und verpiss dich se Philipp zmínil o 'Arschloších' (ten počeštěný výraz vypadá velmi zvláštně:-)) a navrhl, aby každý, kdo ve svém okolí nějakého zná, zvedl prostředníček.
Sedm minut po půl jedenácté se Frei.Wild rozloučili, ale po pár minutách se vrátili s přídavkem. Jeho úvod obstarala akustická verze Sie hat dir nen Arschtritt gegeben, při níž se všichni čtyři posadili do kruhu na zvedací plošině, v rozích hořely pochodně...
Jako poslední píseň zazněla stará dobrá Das Land der Vollidioten. Po velké děkovačce si Philipp pohodlně lehl k bicím jako na gauč a ještě zaznělo outro v podobě písně Wir sind viele, při němž se kapela nekonečně dlouho loučila s fanoušky.
Někdy po jedenácté jsem se dostal z arény ven a s davy dalších mířil směrem do centra. Oproti parnému odpoledni se poněkud ochladilo, i když jsem měl mikinu, ale naštěstí hotel se nachází poměrně blízko, proto jsem zase tolik nepromrznul.
Koncert si zaslouží velkou jedničku (hvězdičku bohužel mažu za ty "uprchlíky"!:-))


Playlist:
Rivalen und Rebellen
Wir bringen alle um
Frei.Wild
LUAA Rock 'n Opposition
Yeah, Yeah, Yeah
Herz schlägt Herz
Wir reiten in den Untergang
Allein nach vorne
Antiwillkommen
Wir brechen eure Seelen
Verbotene Liebe, verbotener Kuss
Es geht hier um mein Leben
Südtirol
Hab keine Angst
Auf zum Schwur
Fick dich und verpiss dich
Unvergessen, unvergänglich, lebenslänglich
================
Sie hat dir nen Arschtritt gegeben
Zusammen und vereint
Und ich war wieder da
Das Land der Vollidioten
(outro - Wir sind viele)





Traktor, Gate Crasher – MSD Kolín (24.3.2018)

5. dubna 2018 v 22:54 | Jiřan
Není dobré posuzovat kapely jen podle názvu. Třeba v případě kapely Traktor si téměř každý myslí, že jde o nějakou vesnickou tancovačkovou skupinu, od níž se dají čekat leda tak převzaté věci. Aspoň tak tomu bylo, když jsem se zmínil, že se chystám na jejich koncert do Kolína. Loni jsem ho bohužel propásl, protože jsem se o něm dozvěděl úplně na poslední chvíli. Proto jsem letos nenechal nic náhodě a do kalendáře jsem si březnový termín vyznačil hned, když se objevil v programu - nepletu-li se, bylo to již na podzim.
Tentokrát jsem měl trochu problém se zaparkováním, před Billou někdo odstavil auto blbě a všichni ostatní se řídili podle něj, čímž uprostřed nevznikly klasické dvě řady ale pouze jedna. A po krajích bylo plno taky. Když jsem celý plácek objel, začal jsem rychle vymýšlet, kam zamířím, když v tom jsem si všiml místa přímo před vchodem do Kiku. Sice z jedné strany větší auto trochu přesahovalo, ale vešel jsem se, Dokonce se dalo i jakž takž rozumně otevřít dveře, i když jsem doufal, že se do vozu vedle nebude dobývat nějaký tlusťoch. I když je pravda, že on stál za vymezeným místem...
U vstupu do kulturáku jsem si pomyslel, jak je dobře, že jsme se nenechali ničím zastrašit a hlavně že jsme nezměnili své návyky, když při koncertě německých Hämatom jsem musel kontrole ukázat kapsy a batoh, zatímco tentokrát nikde nikdo, kdo by po něčem podobném toužil.
Předkapela Gate Crasher začala včas a její zhruba hodinový set se mi dost líbil. Asi stárnu, vždyť to už je podruhé v řadě za sebou, co se mi líbili i předskokani!:-)
Po nezbytné pauze asi kolem čtvrt na deset začalo na pódium nastoupila pětice Traktor ve složení Martin Kapek zpěv, Stanislav Balko kytara, Karel Ferda basová kytara, Pavel Balko bicí a Petr Bartošek klávesy. Hned na úvod zazněla Děvka č. 5. a playlist se inspiroval dévédéčkem Prach a vzduch. Během nějakých 80 minut tak zazněly perfetní hity jako Artefuckt, Láskožrouti, Caligula nebo Svatá Cecilie. Ačkoli zpěvák Martin s publikem komunikoval, nešlo o nijak rušivé ani dlouhé pauzy. Svižnější rockové pecky jako třeba Neber si rockera tu a tam vystřídaly i balady typu Bolest hrdinů... Po písni Amygdala došlo na dva covery, v nichž klávesák vzal do ruky baskytaru a basák elektrickou kytaru. Ten první se jmenoval Jsem nabitej a v originále šlo o Tubthumping od britských Chumbawamba (které jsem před mnoha lety také viděl na vlastní oči) a hned poté No voices in the sky od Motörhead. Pak se opět trochu zvolnilo, došlo totiž na Vstaňte, pane Lincolne. Po ní následovaly Kdy dojdou náboje a vzduch, Sybil a Defenestrace. Hodiny ukazovaly 22:40, když se pětice rozloučila.
Bez zbytečného zdržování se ovšem po pár minutách vrátili ještě s trojitým přídavkem Bludičky, perfetkní Letokruhy a úplný závěr obstaraly Katakomby, které dozněly v jedenáct.
Koncert byl perfektní jak po hudební a pěvecké stránce, tak také po té vizuální, v průběhu večera se rozhodně nešetřilo na ohňových efektech, což bylo znát při cestě ven, kdy byla dokonale zakouřená chodba. Skoro jako dřív, kdy ji okupovaly hordy kuřáků...;-)
Po návratu na parkoviště jsem si už z dálky oddechl, protože moje auto bylo stále v sevření těch původních, nemusel jsem se tedy obávat žádných odřenin. No a už před půl dvanáctou jsem odemykal dveře doma.

Dymytry, Hämatom, Jerem I., - MSD Kolín (24.2.2018)

5. března 2018 v 18:15 | Jiřan
Minulou sobotu mi sice začal týden dovolené, ale rozhodně jsem nezahálel doma na gauči. Jak už jsem se tu zmínil, nejprve jsme jeli do Prahy do divadla a aby té kultury nebylo málo, hned večer jsem zamířil do kolínského kulturáku na koncert. Zatímco naprostá většina přítomných tam mířila za kapelou Dymytry, pro mě byla jasným magnetem druhá skupina - německý Hämatom, který už jsem chtěl také zařadit na jakýsi svůj "to do" seznam koncertů v Německu.
Samozřejmě to nemám nijak potvrzené, ovšem tipuji, že přítomnost hvězd z Mnichova se podepsala na kontrole zavazadel u vchodu, kterou jsem v Kolíně zažil v minulosti snad jen jednou, ale hlavně na tom, že předkapela začala hrát v 19:55, přestože začátek byl plánovaná na osmou a všichni víme, jak to s tou přesností na koncertech u nás bývá. Úvodní pětačtyřicetiminutovka teda patřila brněnské kapele Jerem I., která mě mile překvapila, poslouchat se to rozhodně dalo! Snad jen ten zvuk mohl být lepší, přišel mi celkem dost nevýrazný. O to víc potom vynikl nástup Hämatomu pět minut před devátou. Přirovnal bych to skoku o několik desítek let dopředu - světla, zvuk, všechno!
Jako úvodní skladba zazněla Zeit fur neue Hymnen následovaná Mein Leben - Meine Regeln. čtveřice ve strašidelných maskách to dokonale rozjela, kromě světelných efektů došlo i na ty ohňové, nejen na okrajích pódia, ale třeba jako když basák "West" začal kroutit hlavou, čímž roztočil jakýsi kus provazu, který mu z masky visel, a přímo z něj začaly sršet jiskry. Zpěvák "Nord" se snažil i lehce komunikovat s publikem, jednoduchou angličtinou, které bylo velmi dobře rozumět, ovšem přítomní se sice snažili reagovat, ale evidentně mu nerozuměli. Ještě o něco horší "spolupráce" nastala, když chtěl, aby lidé zpívali případně křičeli nějakou tu část refrénu v němčině. Jakmile ale použil pár naučených jednoduchých vět v češtině, dostalo se mu velmi vřelé odezvy.
Píseň Ahoi uvedl slovy, že ví, že toto slovo u nás známe. Další pecka Kids (2 Finger an den Kopf), o níž po skončení prohlásil, že se jednalo o premiéru v Česku byla opravdu hodně nahlas, což se ostatně k této hudbě velmi hodí. Následovaly Seelenpiraten, Auge Um Auge, Made In Germany, Wir Sind Gott nebo Leck Mich! Na začátku Mörder přitáhli na podium elektrické křeslo, které jakoby probíjelo blesky. V něm byl svázaný Nord a odzpíval tak celou píseň. Působivé, jen nešlo přehlédnout problémy v komunikaci mezi německým a českým zvukařem, kdy ten německý na českého nešťastně několikrát volal, aby zhasnul světla, aby efekty lépe vynikly, ale trvalo hodně dlouho, než to "pánovi světel" došlo. Během té hodinu trvající perfektní show jsem se jednou i trochu bál, to když lidem hodili jako dárek trička, která samozřejmě doletěla jen do prvních řad. Proto na pódium přitáhli jakési čtyřhlavňové dělo, kterým pak začali mířit do publika. V tu chvilku jsem si v duchu vzpomněl na všechny ty zprávy, kdy na různých koncertech dojde k požárům. Pak zamířili přímo směrem, kde jsem stál i já, z jedné hlavně se blýsklo a cosi černého vyletělo k nám. Skoro všichni stojící v těch místech jsme se prudce sehnuli k zemi (viditelně jsem ty černé představy neměl jako jediný;-)), ovšem pak se ukázalo, že tak efektně k nám doletělo pouze další tričko. Další ho pak následovala do dalších koutů sálu.


Když Hämatom dohrál a pódium opět zakryla improvizovaná opona, mohl jsem klidně jet domů, pro mě vrchol večera už dávno nastal. Ovšem když už jsem tam byl, počkal jsem si samozřejmě i na Dymytry, které jsem vlastně měl na živo spatřit prvně. Dosud jsem je měl jen naposlouchané. Nevím, kde se stala chyba, že jsem jejich koncerty takovým strašlivým způsobem ignoroval.
Pět minut po čtvrt na jedenáct se kapela slavící 15 let hraní pod maskou představila skladbou Ne nikdy! Už po pár taktech bylo jasné, že jsem udělal dobře, že jsem zůstal, i tento skoro hodinu a půl trvající set stál za to. Zazněly skladby jako Věrní zůstaneme, Pod vodou, skvostná balada Z pekla, vyprávějící příběh o Jacku Rozparovači, S nadějí, Jsem nadšenej, Captain Heroin, Benzín, Harpyje, Sedmero Krkavců, Ztracená generace, Lunapark. Došlo i na několikaminutové doslova ďábelské sólo na bicí Miloše Meyera, kdy jsem se musel několikrát pořádně podívat, jestli má opravdáu jen dvě ruce, protože to, co předváděl je zkrátka nenapodobitelné. Po něm zazněly ještě skladby Média a Barikády.
Koncert se opravdu hodně povedl a jestli v tomto duchu budou pokračovat i další akce roku 2018, pak se mám skutečně na co těšit. Trochu mě zchladil vlastně až návrat do auta, kdy poměrně dlouho trvalo, než v -11 stupních začne konečně topit a přestože jsem v něm nějakých 5-10 minut čekal, než jsem se odvážil sundat bundu a vyjet, nakonec se první závan horkého vzduchu z ventilace dostavil až na půli cesty domů, někde u Pap oilu. Druhý den ráno si manželka myslela, jak jsem vykřičený z koncertu, ale ve skutečnosti jsem byl jen pořádně vymrzlý...;-)

Harlej, Dilated – MSD Kolín (16.12.2017)

22. prosince 2017 v 19:42 | Jiřan
Naprosto ideální zakončení letošní koncertní sezóny mě čekalo uplynulou sobotu v kolínském kulterním domě, kam zavítal Harlej. Protože jsem měl odpoledne celkem rozlítané, dorazil jsem do Kolína o něco později. Na vstupenkách bylo sice uvedeno, že začátek je od sedmi, ovšem vzhledem k tomu, že se nejednalo o žádný dvojkoncert, ale o klasiku s jendou předkapelou, bylo víc než jasné, že dřív než v osm se nezačne. Zpočátku mě ještě čekala drobná komplikace s parkováním, protože parkoviště v centru bylo zcela přeplněné, přesně jak jsem se obával a mně tak nezbylo než se přesunout až k tesku.
Do kulturáku jsem dorazil ve chvíli, kdy už předkapela hrála. Já se nijak netajím tím, že předskokany obecně moc nemusím, protože mnohdy je to opravdu utrpení. Kapelu Dilated jsem navíc vůbec neznal. O to větším překvapením pro mě bylo, že se to poslouchat dalo, možná i díky ženskému vokálu, který přece jen nebývá až tak obvyklý. Jenže jejich set se mi po nějaké chvíli začal zdát poměrně dlouhý, což bylo způsobeno tím, že všechny písničky byly tak nějak na jedno brdo. Trochu jsem zbystřil jen k závěru, kdy jeden z muzikantů ohlásil další píseň, která měla být z jejich punkových začátků, ovšem není punk všechno, co se tak nazývá a jestli jejich vzory byly takové "punkové" legendy jako Jaksi taksi, Totální nasazení a podobné, pak by to zhruba odpovídalo.
Po rozloučení došlo k nezbytným úpravám na pódiu, ty byly ovšem nečekaně rychlé, takže velmi brzy zazněly úvodní fanfáry a jako první přišla tradičně na řadu pecka Zfetovanej.
Jelikož jen o pár dní dříve se v Kolíně konal koncert Tří sester, měl jsem velkou možnost srovnání. Kdysi jsem byl jejich nekritickým fanouškem, později jsem se párkrát zarazil, když se mi jejich vystoupení sice líbilo, ale musel jsem si přiznat i nějaké ty zápory a stále častěji jsem sváděl jakýsi vnitřní boj, jestli jsou lepší sestry nebo právě Harlej. Po uplynulém víkendu už odpověď znám. Pomyslnou první příčku mezi domácímiu kapelami u mě zabral Harlej. Jak vlastním vystoupením, tak tím vším okolo, s čímž souvisí i lidi, kteří na tu kterou kapelu ve velkém chodí. Tři sestry jsou bohužel už nějakou dobu hodně módní kapelou, která ve velkém přitahuje lidi, co se běžně pohybují spíš v prostředí diskoték pro náctileté. Harleji se to naštěstí zatím vyhýbá. Mohu-li právě porovnat i diváky, pak tentokrát to bylo o něčem úplně jiném. Abych to zkrátil, když se mě někdo zeptá, co lidi, řeknu v pohodě. Když se na totéž někdo dotáže po koncertě TS, zpravidla odpovím: Pitomci...;-)
Vystoupení Harleje sice trvalo asi jen hodinu a dvacet minut, ovšem až na obvyklý krátký akustický setík se nevyskytla ani chvilka k oddechu. Jestli se nepletu, pak píseň Balada věnoval Tomáš (zpěv) svému vážně nemocnému předchůdci Vláďovi, který se údajně v sále taky nacházel.
Koncertní zážitek jako vždy perfektní a teď už můžou začít vánoce…;-)

Bombarďák – Divadlo Minor (28.11.2017)

3. prosince 2017 v 12:26 | Jiřan
Na úterý jsem měl naplánované volno. Hlavním důvodem byl odpolední koncert kapely Bombarďák spojený s křestem aktuálního alba 3FO3, na který se hlavně naši kluci už hodně dlouho těšili. A to i proto, že šlo o tak trošku raritu, protože normálně kapela vystupuje ve složení kytara, basa, zpěv, případně nějaké ty foukací nástroje, ovšem tentokrát byly přislíbeny i bicí a saxofon. Vstupenky jsem měl koupené od první minuty, kdy se začaly po půlnoci na 15.10. prodávat.
Do divadla Minor jsme dorazili včas, ještě jsme dokonce chvíli museli čekat, než nás vpustili dovnitř. Tam jsme si potom zabrali výborná místa ve druhé řadě. Tentokrát to ovšem bylo lepší i v tom, že narozdíl od minule se tam objevilo vyvýšené podium. Jako obvykle se lidi trousili ještě nějakou dobu po plánovaném začátku, ale zpoždění nebylo nijak tragické. Hlavně Álu jsem pro jistotu připravil na to, že to tentokrát bude trochu hlasitější, bubny se totiž ztlumují poměrně špatně, takže se jim musí přizpůsobit ostatní nástroje. Kapela po celou dobu vystupovala ve čtveřici a basáci se střídali hlavně podle toho, jestli Filip Nebřenský zrovna nehrál na nějaký z dechových nástrojů.
Vystoupení bylo opět plné vtipných poznámek a gagů, nicméně bylo znát, že přece jen i s těmi bicími se už domlouvá trochu hůř. Jedním z vtipných okamžiků byla třeba výzva, aby v případě, že někdo udělá chybu, publikum hlasitě zavolalo 'Fůůůj fůůůj', zatímco, když bude vše v pořádku, mají zakřičet 'Hurá, hurá, ta je hezká'. Když na to později všichni už zapomněli, ozval se při první příležitosti škodolibě kytarista Michal Dalecký, aby svým hlasitým fůůůj připomněl zpěvákovi, že se spletl.
Je fakt, že s přibývajícími alby má kapela víc a víc písní a playlist logicky není nafukovací, nicméně na všechny oblíbené došlo, navíc jsme slyšeli taky třeba píseň Bulící, kde se mi líbí především sólo na "fňukací nástroje" a kapela zahrála taky písničku Zich, kterou si každou chvíli zpívají naši kluci doma.
Po přídavku jsme se vydali na vlak a domů jsme přijeli ještě v rozumnou dobu na to, že druhý den nás čekala škola a školka...;-)

Miloš Meier: Drumming Syndrome - Divadlo Kolín (27.11.2017)

3. prosince 2017 v 12:01 | Jiřan
Stále ještě aktuální týden mi začal pěkně zostra. V pondělí jsem dorazil z práce domů, rychle jsem se najedl a pak jsem se přesunul do Kolína, kde v divadle vystupoval jeden z v současnosti nejlepších českých bubeníků Miloš Meier se svou show Drumming Syndrome. Poměrně dlouho jsem přemýšlel, jestli mám zvolit vlak nebo jet autem. Začínat to mělo v sedm, vlak zpátky mi vždycky jede kolem půl. Logicky jsem vycházel z toho, že to tak po hodině a půl skončí a na vlak bych to tedy měl tak akorát. Jelikož se ale den předtím poněkud ochladilo, rozhodl jsem se nakonec pro auto. A udělal jsem dobře.
Měl jsem maličko obavy, abych věděl, kam v divadle jít, na lístku totiž stálo "Aréna jeviště", což mi vůbec nic neříkalo. Nakonec se to ale z důvodu velkého zájmu přesunulo do normálního sálu, akorát se nevcházelo hlavním vchodem ale z boku, což je něco pro mě, který se ztratím klidně i na na záchodě.
Začalo se s akademickou čtvrthodinkou. Na podiu stála jen bicí souprava a kolem byly různé světelné efekty. Miloš si sám pouštěl podklady a do nich předváděl své umění. Zazněly písně například od Slipknot, Korn, Dymytry, ale take třeba Aerosmith nebo Bon Jovi. O univerzálnosti hudebníka svědčily ovšem i skladby od Roxette nebo dokonce Justina Biebra!!:-) Občas se promítlo krátké video z některých bubenických festivalů a zaznělo i pár historek. Když se Miloš rozloučil, s hrůzou jsem zjistil, že je čtvrt na deset, nikdy bych nevěřil, že dvě hodiny tak rychle utečou. Vlastně jediné, co mi tak trochu vadilo, byly kouřové efekty, které se narozdíl třeba od koncertního sálu v klubu v divadle přece jen táhnou poněkud jinak a zůstávají v hledišti. Nevím proč, ale dost mě z toho pálilo v nose. Ale přežít se to dalo, žádná tragédie.
Než jsem se vymotal z divadla bylo skoro půl a měl jsem velkou radost, že na mě čeká auto, protože mrznout hodinu v pondělně vylidněném Kolíně, to by se mi opravdu nechtělo.

Tři sestry, Alkehol – MSD Kolín (18.11.2017)

23. listopadu 2017 v 19:33 | Jiřan
Stejně jako v minulých letech i letos došlo na tradiční podzimní zastávku Tří sester v Kolíně v rámci dvojkoncertního turné. Tentokrát s nimi dorazil i Alkehol a setkání pojmenovali Sudová přitažlivost.
Začátek akce byl naplánovaný o něco dřív než bývá v kulturním domě zvykem, ale to se dalo čekat, vyrazil jsem tak, abych na místě nemusel dlouho čekat, ale zároveň, aby mi nic neuteklo.
Má cesta na tento koncert se nálem stala cestou poslední, protože těsně než jsem u domu zařadil jedničku, vzal jsem si bonbon z hroznového cukru, který jsem v autě našel. Jenže jak to u těchto sladkostí bývá, po rozkousnutí se téměř rozsypou v puse a mně nějakým záhadným způsobem zaskočilo, že jsem se nemohl nadechnout, tak jsem jel krokem, docela hlasitě sýpal a přemýšlel, jestli mám zastavit a zvonit na manželku, nebo hrdinně zemřít za volantem. Naštěstí po několika pokusech jsem dech popadl a kulturnímu zážitku nestálo nic v cestě.
Kulturák byl jako tradičně od začátku platnosti nekuřáckého zákona v obležení zavislých na nikotinu, mezi nimiž jsem musel v oblacích kouře projít, ale uvnitř to bylo v pohodě. Aby se zamezilo nekonečným frontám na pití, pivo se čepovalo hned na několika nouzových místech, navíc v souladu se sponzorem byl Budvar nahrazen Radegastem. Mě jako řidiče to ale nechávalo chladným.
Trochu jsem doufal, že by nemusela být žádná předkapela a mé přání bylo vyslyšeno. S akademickou čtvrthodinkou se na podiu objevil Alkehol v obměněné sestavě (kdy Tondu Rauera na basu nahradil Honza Bárt Bartoš, který ovšem tak úplně cizí není, jelikož s Otou Herešem hraje v kapele Törr).
Úvod patřil písničce Hospodo nalejvej a pak už to šlo ve velmi rychlém sledu, jedna pecka za druhou. Jedním hitem vzdal Alkehol hold Třem sestrám - vybrali si Zelenou a zahráli ji skvěle. Snad nejhorší na tom celém je to, že si člověk uvědomí, jak stárne - Alkehol totiž letos slaví 25 let existence. Tentokrát jsem si říkal, jaké mám štěstí, protože zpravidla se vždycky nejvyšší člověk v celém sálu postaví přede mě. Tentokrát se rozčilovali lidé pár metrů vedle a já se v duchu usmíval, jaké mám štěstí. Jenže mi to nevydrželo dlouho, protože z ničeho nic se přede mnou objevili dva nebo tři habáni, kterým jsem byl stěží po ramena. "To snad musel dorazit basketbalový klub", proběhlo mi hlavou.
Po skončení první části koncertu se sál vylidnil, kuřáci utíkali ven doplnit si dávku a já si vybral strategické místo. Bohužel bylo otevřené i první patro a blbečky tam stojící nenapadalo nic jiného, než na ty dole lít pivo a jako terč jsem tam stat nechtěl. Přestávka se mi zdála nekonečně dlouhá, na to, že po celou dobu bylo na podiu vše připraveno pro obě kapely a vlastně po Alkeholu se jen odklidily jedny bicí, aby na jejich místě mohl tradičně vyrůst výčepní pult, to bylo až zbytečně moc.
Někdy kolem tři čtvrtě na deset jsme se ale dočkali a začalo hrát tradiční intro, které bylo přerušeno zvukem valících se pivních sudů. Jako první zazněla Ztráta imunity a mně dost překvapilo, že zatímco v minulosti Fanánek zpravidla postával u mikrofonu, tentokrát pobíhal po celém prostoru podia a mikrofon podával i lidem v prvních řadách. I tak jsem se ale nemohl ubránit dojmu, že měl zvýšenou hladinu alkoholu v krvi. Už ani nepamatuju, kdy jsem ho naposledy viděl při zpěvu postávat s půllitrem piva v ruce. Když ho zmohla únava, odpočíval na sudu osudu, jak jej sám nazval.
Taky Tři sestry nacvičily jednu pecku od Alkeholu, volba padla na prastarý hit Dejvice, který kdysi na prvním albu zpíval právě Fanánek. Z takových těch raritek došlo ještě na Maminku, která své tradiční místo v playlistu nemívá.
Bohužel mezi lidmi se našlo pár pitomců, takže kelímky s pivem létaly nejen zezadu dopředu, ale i opačným směrem a chvílemi atmosféra docela dost zhoustla. Můj obdiv patřil těm, kteří se nejspíš nechtěli zdržovat v šatně a tak dorazili v zimních bundách. Ze mě lilo v tričku, tohle bych asi nepřežil. No a pak mě tradičně štvali ti, kteří si hrají na drsňáky. Taky jsem byl mladý a když jsem se chtěl vyřádit, šel jsem do kotle, načež jsem si cestou domů kontroloval, jestli mám všechny kosti celé. Jenže jsou i takoví, kteří chtějí působit tvrdě, ale kotle se bojí. Ti potom dělají bordel mezi lidmi, postávajícími v pozadí, protože tam jim (kromě nich samotných) nic nehrozí.
Celkově se ale akce řadí k těm hodně povedeným. Cestou k autu jsem na ulici spatřil zaparkovaného bílého superba s nápisem BK Mladá Boleslav a jakýmsi symbolem lva, což by vysvětlovalo ty eifelovky v jednu chvíli přede mnou.

Bombarďák - Vila Štvanice, Praha (10.11.2017)

16. listopadu 2017 v 20:06 | Jiřan
Na minulý pátek jsme měli už dlouho naplánovanou akci v Praze. Abych byl přesný - koncem listopadu pojedeme s klukama na křest CD jejich oblíbené kapely Bombarďák a mezitím se vylouplo ještě jedno pražské vystoupení v rámci festivalu VILOmeniny (není tam hrubka, je to od slova vila;-)), takže jsem koupil lístky i tam. Opět s předstihem, protože pak už bylo tradičně vyprodáno. Jelikož o týden dřív Ála onemocněl, říkal jsem si, že to do té doby už bude dobré. Jenže zatímco jemu rýma a kašel v podstatě zmizely, ve středu vyskočila horečka pro změnu Andíkovi.
V pátek jsem pracoval z domova s tím, že dokonce budu končit podstatně dříve, abychom se stihli přesunout do Prahy. Andy byl velmi rozumný a smířil se s tím, že zůstane doma, Álu jsme pořádně zachumlali, protože ho začalo pobolívat ucho a venku foukal vítr. Na koncert ale chtěl. Vyjeli jsme tedy ve dvou, další dvě vstupenky holt propadnou. Pro všechny případy jsem je ale vzal také s sebou.
Ála se těšil, dokonce když jsem se neprozřetelně zmínil, že tramvaj, která v dálce přijížděla před nádraží, je naše, nemilosrdně mě táhl v poloběhu, abychomm ji stihli.
Do "Vily" na Štvanici jsme dorazili přesně hodinu před začátkem. Uvnitř je to velmi alternativní, omítka kompletně omlácená až na cihly a pár stolečků hned za dveřmi u baru. Bylo tam dost plno, což korespondovalo s tím, že tam nebylo příliš místa. Přisedli jsme si k někomu k jednomu stolku a já jsem se přesunul o pár metrů k baru, abych mu koupil něco na zahřátí a pro sebe dvojku vína. Horký džus byl opravdu horký a Ála mezitím, co se zubil a opakoval, jak se těší, se snažil ho do sebe dostat. Nejspíš v domnění, že čím dřív to vypije, tím dřív se ve vedlejším sále začne hrát. Členové kapely se postupně scházeli, zpěvák v dobré náladě naoko vynadal kytaristovi, že zatímco on z Mostu je už dávno na místě, Pražák jde pozdě…;-) Tentokrát chyběl kytarista Michal, ale zdatně ho zastoupil Matěj, který jindy hraje na baskytaru. Chvíli čekání jsme si zkrátili posloucháním zvukové zkoušky, na níž zazněly i písně, které jsme naživo ještě neslyšeli. Jak jsme tak seděli shodou okolností u stolku přímo u kasy, najednou jsem zaslechl, jak se někdo ptá, zda by nebyla ještě vstupenka, v předprodeji už zbyla pouze jedna a oni doufali, že na místě ještě třeba seženou. Zatímco slečna u pokladny se obměkčit nedala, já jsem vycítil svou příležitost a nabídl jsem lístek, který jsme měli navíc. Pokladní si všimla, že mám dva a nabídla mi, že i ten druhý mohu nechat u ní a pokud by se prodal, dá mi za něj peníze. Neměl jsem co ztratit, navíc jsem nepočítal s prodejem ani jednoho, proto jsem jí vstupenku předal a opět se posadil k Álovi. Neuběhly snad ani dvě minuty a někdo mi klepe na rameno: "Promiňte, tady máte peníze za ten druhý lístek…" Takže vlastně dvojnásobná radost - jednou já, že nám vstupenky nepropadly a podruhé někdo, kdo už ani nečekal, že se tam dostane.
Chvíli před plánovaným začátkem se odtáhl závěs, oddělující prostor sálu a já jsem měl co dělat, abych stačil Álovi, který se tam hned hnal. V pět byla kapela připravená, ale jedna z pořadatelek je poprosila, aby ještě nezačínali, že lidi ještě přicházejí. No jasně, to je ten nešvar, který se podle mě pořád víc
rozšiřuje. Navíc je to začarovaný kruh - začátek v pět, lidi začnou v pět chodit a kvůli nim se to posune. Jenže oni přijdou třeba o 5-10 minut později, vidí, že o nic nepřišli, proto příště přijdou ještě déle. Nesnáším opozdilce!
Nakonec jsme se ale dočkali, přičemž regulérní začátek se ještě zdržel kvůli technickým problémům, kdy silně vazbily odposlechy. Kapela s humorem sobě vlastním radila zvukaři a zároveň přítomným, jak si mají zacpávat uši. Když přestalo pískání, zavazbila pro změnu baskytara. A to dokonce tak, že se na mě Ála s hrůzou v očích otočil a špitl, že se mu tam nelíbí. Asi dvacet minut po páté vystoupení začalo.
Velmi mile mě překvapil přístup pořadatelů, protože ačkoli bylo oficiálně vyprodáno, návštěvníci rozhodně nebyli v sále namačkáni, bylo tam tak příjemně. Myslím, že standardem je spíš opačný přístup, kdy se prodává lístků na samé hranici.
Od úplně prvních tónů se viditelně dobře bavily jak děti tak dospělí. A to i mezerách s vtipnými komentáři protagonistů. Dokonce vlastně i během písniček - třeba jako když zpěvák začal vtipně utěšovat chlapečka, který se rozbrečel, když mu v ruce praskl balónek. V množství písniček těžko vypíchnout nějaký hlavní hit, protože tahle kapela má jenom hity. Ty jsou navíc prokládány také vtipnými gagy, takže vyhrazená plus mínus hodinka pokaždé uteče neskutečně rychle. V jedné pasáži písničky Otesánek mají děti vykřikovat cokoli, co je štve, aby to Otesánek snědl a ono to tak zmizelo ze světa. Zpravidla se dostane tak na tři věci, které jsou zapracovány do textu. Většinou jde o klasiku - škola, rýma… Už minule v Minoru se přidal i Ála a volal "smůla ze stromu", tehdy na něj ale nedošlo. Tentokrát ano. Zpěvák ho zaregistroval, jen mu v hluku úplně nerozuměl. Ukázal na něj tedy, ať to zopakuje, pak místo smůly slyšel kůru, ale nakonec to dobře dopadlo. Álu uznale pochválil, že je to "dobrá volba", kapela odehrála sloku o smůle ze stromu. Ála byl štěstím bez sebe. Vlastně stejně jako těsně před začátkem koncertu, kdy se odvážil dojít k čekající trojici muzikantů, aby jim do očí řekl, že se mu moc líbí, jak hrají.
Kolem čtvrt na sedm produkce skončila a zatímco ve Vile probíhal další program, my jsme se přesunuli k zastávce tramvaje. Mimochodem díky probíhajícím stavebním úpravám nebyla cesta nic moc, ačkoli byla velmi krátká. Hodiny ukazovaly 18:24 a já jsem se podíval do jízdního řádu, kdy nám to jede. V 18:24! Rozhlédl jsem se, jestli nám to právě neujelo, ale měli jsme štěstí a za malou chvilku jsme nastoupili do tramvaje a díky tomu jsme stihli i následný vlak.
Bohužel to, že si sednete do svého vlaku ještě nemusí znamenat, že máte vyhráno. Zastavili jsme v Klánovicích a uvnitř to silně zasmrádlo pálením umělé hmoty. Do toho vagónem procházeli naštvaní lidé. Až později jsme zjistili, že se nemohou otevřít dveře, protože stojíme na kraji nástupiště a zadek vlaku je mimo. Pak zhasla světla a vlak potemněl. Ačkoli u nás dovnitř pronikalo aspoň světlo z lamp zvenku, Ála dostal strach. My, zkušení cestující, jsme ale věděli, že proběhne restart řídící jednotky, který to při troše štěstí vyřeší. Nejhorší ale bylo, že jedna z cestujících dostala jakýsi záchvat z toho smradu a uzavřeného prostoru. Dokonce tak silný, že ji museli uklidňovat dva průvodčí. Dokonce jí několikrát nabídli zavolání lékaře, ovšem ona se rozhodla zabojovat, aby prý nezdržovala ostatní. Přístup průvodčích se mi ale líbil - jednak nás stale informovali, co se děje a za druhé se ukázkově a starostlivě věnovali i té paní.
Domů jsme ale nakonec se zpožděním dorazili…;-)

Horkýže Slíže, ZakázanÝovoce, Mean Messiah - MSD Kolín (14.10.2017)

18. října 2017 v 20:55 | Jiřan
Jak už tady padlo, během předchozího víkendu mě přepadl jakýsi moribundus, proto jsem nákup vstupenky na koncert v předprodeji nechával na poslední chvíli. Vycházel jsem z toho, že když je cena 280 v předprodeji a na místě pak podstatně vyšší, že se den před akcí bude ještě pořád dát koupit. Ještě ve čtvrtek jsem na stránku koukal, ale říkal jsem si, že nákup uskutečním až v pátek. To jsem pak hned ráno, ještě před osmou, navštívil stránky kolínského kulturáku a tam nevěřícně zíral na červený nápis: Předprodej ukončen. Super, to jsem jako právě prokoučoval padesát kaček? Nedalo mi to a chvilku jsem pátral na všemožných vstupenkových webech, až jsem nakonec objevil odkaz přímo na stránkách kapely. Sice lístek stál o dvacku víc než o den dříve, ale pořád o třicet míň než na místě!:-)
Do Kolína jsem nijak nepospíchal, předkapely mě tradičně příliš nezajímají. Tentokrát ovšem ta první, Mean Messiah, mě velmi mile překvapila. Trojice hrající trash metal hrála dost dobře. Ve tři čtvrtě na devět se ale rozloučila a za čtvrt hodiny se na pódiu objevila kapela Zakázaný ovoce. Už podle názvu jsem si je mlhavě vybavoval a podle načesaného zpěváka jsem je hned bezpečně poznal. Chápu, že je móda, říkat si, že hraju punk nebo punk rock, ovšem to, že si to napíšu na velké logo nad pódiem, ze mě ještě punkera ani punkrockera nedělá. Holčičí popík zůstane holčičím popíkem, i když v poslední písničce zazní stokrát "mr*ání". Takže zatímco Mean Messiah mě dokonale naladili, během Zakázanýho ovoce jsem zase málem usnul. A ten tři čtvrtě hodinový blok byl sakra dlouhý.
Asi deset minut po desáté začalo hrát intro Horkýžů, na pódiu se objevil Kuko v kovbojském jako 'KUlhavý KOkot" v doprovodu dvou slečen, prošel improvizovanými lítacími dveřmi jako do saloonu a oznámil, že s ním přišel zákon, protože tady je zákon v řiti, načež se otočil, nadzvedl dlouhý kabát a ukázal zadnici v tangách, protože měl vzadu na džínách vystřižený otvor. Kupodivu v kabátu vydržel odehrát celý concert, což asi nebylo snadné. Jako první zazněli Traja spití roboši a pak už jeden hit za druhým . Namátkou došlo na Nazdar!, Silný refrén, Motorkárska, Emanuel Bacigala, Líza a Wendy, Shanghai Cola, Náboženské zvyky, A ja sprostá, Mám v p... na lehátku, Holandská, Logická hádanka, Maštaľ… Asi po hodině se Horkýže rozloučili, ale po chvilce se ještě vrátili s přídavkem Malá žužu a L.a G. Song.
Nikdy bych nečekal, že to řeknu, ale objevil jsem velkou výhodu protikuřáckého zákona. Nemám na mysli ty prvoplánové řečičky o tom, jak mi nesmrdí oblečení, s tím přece musím počítat, když jdu někam jinam než do mléčného baru, ale hlavní pozitivum je v tom, že zatímco dřív se ke konci setu předkapel prostor před pódiem zaplňoval, tentokrát i v poslední pauze všichni kuřáci zmizí ven, takže si člověk bez problémů může zabrat takřka jakékoli místo. A to je paráda!:-)

Bombarďák - Kulturní centrum Vonwillerka, Žamberk (26.8.2017)

29. srpna 2017 v 20:03 | Jiřan
Ani o právě uplynulém víkendu jsme se nedostali na ryby, místo toho jsme v sobotu dopoledne odjeli k příbuzným na chatu k Pastvinské přehradě. Načasování nebylo tak úplně náhodné - v blízkém Žamberku totiž měla večer v rámci festivalu Ejhle loutka vystupovat skupina Bombarďák, kterou naši kluci doslova milují a (nejen) v autě ji tak posloucháme pořád dokola. A to už od června, kdy jsme jejich vystoupení viděli prvně a koupili si dvě alba. Hned ráno mě pobavilo, když jsem zaslechl Álu, jak se na záchodě ptal Andíka, jestli se těší na Bombarďáky...;-)
Odpoledne na chatě uběhlo v příjemném duchu u grilu velmi rychle a po půl sedmé jsme se začali chystat na přesun do Žamberka. Mimochodem tomu u chaty říkám kopec, když jsme nacouvali na cestu a chtěli se rozjet, auto mi neudržela ani ruční brzda...:-) Adresa kulturního centra Vonwillerka naštěstí nebyla pro navigaci neznámá, jinak nevím, nevím, jak bychom tu zapadlou bývalou továrnu našli. Ale když jsme se blížili, nedalo se přehlédnout to množství zaparkovaných aut. Festival má evidentně mezi místními dobré jméno. Do sálu či jakési haly jsme přišli akorát ve chvíli, kdy probíhala krátká zkouška a prakticky přesně v sedm vystoupení začalo. Protože tam nebylo žádné podium, vzal jsem si Álu na klín, aby přes lidi před námi viděl. To bylo vlastně asi jediné mínus, jinak "Bombarďáci" hráli skvěle, stejně jako v Kolíně jsme měli zaskakujícího basáka. Jedním z nejvtipnějších momentů určitě byla "úplně nejtišší kapela" v mé nejoblíbenější písničce Datel, nebo pózy v písničce Vyfoť mě, případně uvedení sólového pěveckého čísla kytaristy Michala Daleckého s tím, že se právě v té tovární hale kdysi narodil... Ale popisování by bylo na hodně dlouho. Snad jen namátkou pár dle mého soudu perel z jedné z mých oblíbených písní o tom, jak zvířata hrají fotbal, když nahrají míč volovi, ten jim faulem odpoví, když nahrají morčeti, chytne ho a odletí… Zápas jsou jatka, kterým příhlíží i Petrovští.
Koncert skončil v osm, potom ještě následovala autogramiáda, naši kluci se se svými idoly vyfotili a za šera jsme se vraceli k autu. K chatě jsme dojeli za úplné tmy.
Abych to shrnul - jsou dětská vystoupení, která se nelíbí ani dospělým ani dětem. Pak jsou taková, která se líbí dětem, ale dospělí se nudí. Potom jsou akce, na nichž se baví jak děti tak dospělí a posledním stupněm je, řekl bych, právě Bombarďák!:-)

Škwor, Ultima – MSD Kolín (17.3.2017)

22. března 2017 v 11:58 | Jiřan
V závěru minulého týdne jsem zahájil letošní koncertní sezónu. Do Kolína dorazil Škwor a to je zkrátka povinnost...:-)
Vstup: 19:00, Start: 20:00 stálo na vstupence. No jasně, to známe... Nicméně pro jistotu jsem z domova vyjel včas. Menším problémem se ukázalo najít místo k parkování, parkoviště před Billou bylo dokonale zasekané do posledního místečka, dokonce i trochu víc, takže jen projet zpátky se ukázalo jako docela obtížné. Nakonec se na mě usmálo štěstí a já nechal auto nedaleko. Akorát jsem celý večer přemýšlel, zda se tam vůbec stát může. Přezul jsem se do koncertní obuvi (ve které řídit nechci, protože boty jsou tak těžké, že bych měl plyn pořád u podlahy:-)) a vydal se ke kulturáku. Kolín se opět pochlapil, předkapela spustila přesně s úderem osmé hodiny. Jmenovala se Ultima a musím uznat, že po dlouhé době mě předskokani velmi oslovili. Zvláštní bylo, že kromě dvou zpěváků ji tvoří jen bubeník a kytarista. Hudebně mi jejich produkce velmi připomínala právě začátky Škworu. Čtveřice se rozloučila po padesáti minutách a následovaly třicetiminutové úpravy, nakonec za jakousi bílou oponou, která při intru kapely Škwor sloužila jako promítací plátno, aby posléze spadla a odkryla scénu.
Úvodní píseň Tak to jsme my dala od prvních tónů znát, že hned můj úvodní koncert se zařadí k těm nejlepším. Na stěně za pódiem byly rozvěšeny jakési led obrazovky, na kterých probíhala projekce vhodně doplňující hudbu. Nešlo ale o typické videoklipy. Aby toho nebylo málo, každou chvíli z kraje pódia vyšlehly obrovské plameny nebo alespoň slouzpce kouře. Kdyby tam někdo natočil krátké video a ukázal mi ho, asi bych měl velký problém uvěřit, že jde o koncert české kapely v kolínském kulturním domě.
Playlist byl zaměřen především na písně z posledního alba, což ostatně naznačoval už i název aktuálního turné. Mezi nimi ale samozřejmě došlo i na prověřené hity jako třeba Celebrity, Sympaťák... Ve 22:40 se kapela rozloučila, aby se za chvilku vrátila s čtvrthodinovým setem přídavků. A pět minut po jedenácté po písni Mý slzy neuvidíš nastal definitivní konec.
Na závěr bych si dovolil citovat Hrdličku po Síle starejch vín: "Ty vole, Kolín, bylo to skvělý!" Naprostá pravda! Nejlepší a nejprofesionálnější vystoupení, jaké jsem dosud v Kolíně viděl! A že jich už bylo...:-)



Tři Sestry a Horkýže Slíže: Bratia & Sestry Radegast Tour 2016 – MSD Kolín (19.11.2016)

26. listopadu 2016 v 10:58 | Jiřan
V sobotu odpoledne jsme se vrátili z Prahy, chvilku jsem se ohřál doma a po rychlé večeři jsem zamířil do Kolína na tradiční podzimní koncert Tří sester. Tentokrát společně se slovenskými Horkýže slíže. A ještě jedna změna - nemusel jsem řídit, svezl jsem se se známým. Ještě nás ale čekala zajížďka přes Suchdol pro dalšího známého. Se svými zeměpisnými znalostmi jsem se zhrozil, že do Kolína pojedeme přes Prahu a chvíli jsem zvažoval, že si vezmu kinedryl. Nakonec se ale ukázalo, že ne každý Suchdol musí nutně být v Praze.
Po prvotních problémech s hledáním místa na zaparkování jsme auto nechali v jedné z ulic a za chvíli už jsme se ocitli v kulturáku. Lidí víc než dost, ale i tak jsem měl pocit, že třeba oproti loňsku to ještě šlo. K mému překvapení se nekonala žádná předkapela a dvě minuty před osmou se na jevišti objevili Horkýže. Tedy abych byl úplně přesný - dorazili dva chlapíci se smotaným červeným kobercem a žádali lidi, aby ustoupili, aby se mohl koberec natáhnout až k limuzíně. Poté přišel Kuko (basa, zpěv) převlečený za bezdomovce. Bylo víc než jasné, že ani po letech se kapela z Nitry nezměnila a vystoupení se ponese v humorném duchu. Známé pecky jako Malá Žužu, Náboženské zvyky, A ja sprostá, Silný refrén, Ukáž tú tvoju ZOO, Liza a Wendy, Shanghai Cola, Telegram Cigarety, Logická hádanka, Kybel gitu Emanuel Bacigala, L.A.G. song... byly provázeny vtipnými hláškami typu Cesty boží a cesty močové jsou nevyzpytatelné. Horkýže se zdrželi přibližně hodinu a dvacet minut včetně přídavku. Po stranách pódia stály veliké slovenské valašky (je mi jasné, že označení není správné;-)) v pozadí potom obrysy klasického kosočtverce s třemi velkými obdélníky na projekci klipů uprostřed - přesně v souladu s logem Tří sester.
Po přestávce dorazily Tři sestry, tentokrát bez dechovkového intra. Navíc osiřelé o před třemi týdny zesnulého Františka Kacafírka. Mimochodem v průběhu historie kapely se jedná už o třetí ztrátu (1996 - bubeník Hadr, 2008 - Franta Sahula), myslím, že do třetice už by to mohlo stačit. Playlist jako vždy velmi bohatý - od nejstarších písní jako Nechci do ústavu až po novinky typu Kocovina. Zcela nezvyklé mi přišlo, že Fanánek poněkud netradičně nestál u stojanu s mikrofonem, ale pohyboval se po podiu s mikrofonem v ruce.
Koncert se mi líbil, nicméně ničím příliš nevybočoval, o čemž jsem se přesvědčil nejlépe tak, že si po týdnu nic speciálního nevybavuju. Samozřejmě došlo i na přídavky, v jejichž závěru jsem se přesunul do šatny, abych tam potom netrčel ve velké frontě.
Domů jsme to brali opět přes Suchdol, jeli jsme opatrně, protože cesta trochu připomínala ZOO - začalo to myší, pokračovalo zajícem, několika srnkami a když jsem se začínal bát, co většího ještě přijde, uklidnila mě liška.
Tak snad zase za rok...;-)


VOLBEAT, Airbourne, Crobot - TipsArena Linz (1.11.2016)

4. listopadu 2016 v 17:16 | Jiřan

Hotel, kde jsem se ubytoval, se nacházel na druhém konci Lince než TipsArena. Naštěstí vstupenka na koncert platila už pět hodin předem i jako jízdenka na MHD a čekal mě jen jeden přestup.
Zastávka byla jen pár metrů od hotelu, což se mi málem vymstilo, protože jsem měl pořád dost času a najednou jsem zjistil, že mi to jede za deset minut. A to jsem se ještě musel převléknout do pařanského - tričko a mikinu Volbeat jsem měl vzorně nachystané!:-)
Stihl jsem to bez problémů. Na přestupu Goethekreuzung jsem chvilku nevěděl, kam přeběhnout, netušil jsem totiž, jestli mám hledat tramvaj nebo autobus, naštěstí mi ale nějaká rodina poradila. Trochu mě tlačil čas, na přestup jsem měl jen tři minuty. Za chvíli se objevil autobus a dovezl mě až k Aréně. Tu jsem přehlédnout nemohl, valily se tam davy. Koncert měl začít asi za hodinu a půl.
Našel jsem konec fronty a postavil se do ní. Jenže se mi za chvíli začalo chtít na malou, takže jsem se potom musel znovu vrátit na konec. V tom jsem před sebou uslyšel češtinu. Za chvíli jsem se dal do řeči s dvojicí z Prachatic. Uznávám, že to měli podstatně blíž!:-)
Postupovali jsme hodně pomalu, což za chvíli nevydrželi lidé úplně vzadu a prorazili pásky, které pomáhaly formovat nekonečného hada. V tu chvíli nastala pořádná mačkanice. Přesně v osm jsme stále ještě byli venku a zevnitř začala znít první předkapela Crobot. Konečně jsem se dostal k sekuriťákům a v tu chvíli mi bylo jasné, proč to tak dlouho trvá. Služba si osahávání doslova užívala, dokonce mi zkontrolovali i čepici, což se mi teda ještě nikde nestalo. Potom už zbývalo posledních pár desítek metrů do haly. Tam jsem se zorientoval poměrně rychle a našel si svůj sektor.
Američtí hardrockeři Crobot hráli ještě za světla. Nebyli špatní, ale ani nic extra. Těsně před půl devátou se rozloučili a následovala úprava obrovského pódia. Ve 20:40 nastoupili australští Airbourne. To už znělo podstatně lépe, něco ve stylu AC/DC, na druhou stranu si myslím, že dost udělal i lepší zvuk. Během vyhrazených padesáti minut zazněly hity z průřezu všemi alby. V půl desáté konec a největší úpravy na scéně.

Playlist Airbourne:
Ready to Rock
Too Much, Too Young, Too Fast
Rivalry
Girls in Black
Diamond in the Rough
Breakin' Outta Hell
Stand Up for Rock 'n' Roll
Live It Up
Runnin' Wild

Přesně v deset hala potemněla, začalo hrát intro provázené ostrými světly, načež za prvních tónů The Devil's Bleeding Crown spadla ohromná opona s logem kapely. Hned od první chvíle bylo jasné, že uši dostanou pořádně zabrat, šlo bezpochyby o jeden z mých nejhlasitějších koncertů.
Volbeat hraje už (nebo možná teprve) 15 let, ovšem za tu dobu úspěšně láme rekordy v žebříčcích a získává nejrůznější ocenění za vystoupení. Teď jsem se o jejich kvalitách konečně mohl přesvědčit naživo. A šlo o neskutečný zážitek. O jejich profesionalitě svědčí i to, že Michael Poulsen (zpěv a kytara) si pravidelně po každé druhé písni rychle vyměnil kytaru, to aby snad nezazněl jediný rozladěný tón. A kdo jej slyšel zpívat, tomu musí být jasné, že v tomto hudebním stylu se jedná o skutečně skvělého zpěváka! Na ohromném pódiu stály tři mikrofony, u nichž se Michael postupně střídal. Po obvodu vedla jakási "silnice", po níž se dalo vyběhnout nahoru, kde stál čtvrtý mikrofon.
Koncert neměl jediné slabé místo, dokonce došlo i na krátkou verzi převzatého hitu I only wanna be with you (u nás známým jako Chytila jsem na pasece motýlka;-)), díky němuž jsem kdysi na tuto kapelu přišel. Vlastně jediným záporem večera se ukázalo, že neskutečně rychle utekl. Po čtvrt na jedenáct se Volbeat rozloučili, bylo ale jasné, že ještě neřekli poslední slovo. Za chvilku se vrátili s pětadvacetiminutovým přídavkem. Jako úplně poslední zazněla píseň Still Counting, při níž na pódium dorazili jejich místní dětští fanoušci a pak už konec.

Playlist Volbeat:
The Devil's Bleeding Crown
Heaven nor Hell / A Warrior's Call / I Only Want to Be with You
Lola Montez
Let It Burn
Sad Man's Tongue
Hallelujah Goat
The Gates of Babylon
Slaytan
Dead but Rising
16 Dollars
For Evigt
Guitar Gangsters & Cadillac Blood
Boa [JDM]
Goodbye Forever
Rebound
The Garden's Tale

Přídavek:
Black Rose
Doc Holliday
Seal the Deal
Still Counting

Po koncertě jsem očekával problém s cestou do hotelu, přece jen poslední spoj mi jel minutu po půlnoci, opět jsem netušil, jestli mám hledat tramvaj nebo autobus, do toho tisíce lidí mířící z haly... Vydal jsem se s davem, který se najednou rozdělil na dvě části, já pokračoval rovně, když v tom jsem z té druhé části zaslechl název zastávky, z níž jsem měl jet (zpátlky to jelo odjinud než tam). Nevěděl jsem ale, jestli na ni míří, nebo jen o ní mluví. I tak jsem ale přeběhl k nim. A za chvíli jsem skutečně spatřil vytouženou zastávku. Do odjezdu zbývaly tři minuty. Jenže pořád nic nejelo. Ani jsem si nebyl jistý, zda stojím dobře, protože kromě mě se tam až po chvíli objevili dva další lidé. Pak ale u nás zastavilo auto s logem místní hromadné dopravy a pán nás informoval o tom, že spoj určitě přijede, ale bude mít zpoždění, protože stojí v zácpě před arénou. Zeptal jsem se, jestli mám šanci, že na mě počká přípoj, pán se zamyslel a pak zavrtěl hlavou, že asi ne. I tak mi ale přišlo super, že takhle informují. Za malou chvilku dorazil takřka prázdný trolejbus. Až na další zastávce se tam nahrnul dav z koncertu. Já byl úplně vzadu a najednou slyším křik z přední části. Přes lidi jsem ale neviděl, co se děje. Stáli jsme na křižovatce, už jsme propásli několikátou zelenou a já se začal loučit s poslední tramvají.
Opodál stálo policejní auto, policista z něj k nám zamířil, řidič na něj zavolal z okna, on se vrátil pro kolegu, a zatímco si oblékali rukavice, běželi k nám. Po nějaké chvíli vytáhli ven několik lidí a my jsme konečně mohli pokračovat. Jenže jen pár metrů, málem jsme totiž přejeli nějakého ožralu, který se postavil až k nám a jak si trolejbus najížděl, málem ho srazil. Řidič na něj cosi zakřičel, mladík si to nenechal líbit, ale i přes alkoholové opojení pochopil, že proti kolosu nemá šanci a uhnul.
V 0:16 měla odjíždět moje poslední "dvojka", jenže teprve ve dvacet pět jsem vystoupil z trolejbusu. Vůbec jsem nevěděl, kam se vydat. Tentokrát jsem alespoň tušil, že hledám tramvaj, ale troleje nikde. Pak jsem si všiml schodiště do podzemí a cedule. Vydal jsem se tam. Co kdyby... O kousek dál jsem si musel vybrat, zda doprava nebo doleva a pokračovat dolů. Přišel jsem na nástupiště jako v metru a ve druhém směru stála tramvaj s číslem dvě. Rychle jsem vyběhl zpátky nahoru a druhým vchodem se dostal na správné nástupiště. Tam kdosi postával, rychle jsem se tedy zeptal, jestli to jede mým směrem, pán kývnul, v rychlosti jsem si otevřel dveře a skočil dovnitř. Během chvilky jsme se rozjeli. Tomu říkám zázrak!
Na hotel jsem dorazil kolem jedné a měl jsem velkou radost, že jsem to zvládl a taky že jsem ušetřil za taxíka (MHD jsem měl se vstupenkou na koncert zdarma!)


Ukázky odjinud:


Plexis, Apple Juice, Moped 56 – MSD Kolín (8.10.2016)

13. října 2016 v 13:40 | Jiřan
Letošní podzim je hudebně velmi bohatý. Ta největší akce mě sice čeká zhruba až za tři týdny, ale už teď v sobotu jsem si dopřál jinou srdcovku.
Začátek byl sice plánovaný na dvacátou hodinu, ale jednalo se o punkový večer, čili jen největší optimista by očekával úvodní tóny s úderem osmé. Děti jsme dali spát podstatně dřív než obvykle a když kluci usnuli, rychle jsem se převlékl do "pracovního" a mohl jet. Před domem jsem lehce znejistěl, protože trochu krápalo, ale pak jsem si říkal, že to v Kolíně přeběhnu, deštník nebude potřeba. Těsně před Kolínem se ale spustila pořádná průtrž a abych se přiznal, kombinace tmy, kaluží a světel mi dovolila jet spíš po paměti, rozhodně jsem na silnici nerozeznával žádné čáry. Parkoviště bylo stejně jako o týden dřív naprosto plné, tentokrát opravdu jen jedno jediné poslední místo. Vypnul jsem motor a čekal, jestli se průtrž zklidní. Akorát jsem stihl poslat SMS domů, když pršet přestalo. Že se mi přání splní tak rychle, to jsem ani ve snu nečekal.
Před kulturákem nikdo, lehce jsem znejistěl, jestli jsem si nespletl datum. V tom jsem ale před sebou spatřil Petra Hoška, jinak frontmana (zpěv, basa) Plexisu a mohl jsem si tedy oddechnout. V těsném závěsu z aním jsem došel až dovnitř. K mému překvapení nikde nikdo, komu bych mohl ukázat svou v předprodeji vzorně koupenou vstupenku, tentokrát jsem tedy svou horlivostí trochu prohloupil. Ještě víc jsem užasl, když jsem vešel do sálu, úpravou zmenšeného, navíc i s pár stoly, a tam odhadem jen tak dvacet lidí, z toho ještě možná půlka patřila k účinkujícím. Akorát hrála první z předkapel - berounský Moped 56. Sice jsem se ještě vrátil k autu, abych si tam nechal bundu, protože šatna byla zavřená, ale to byla otázka pár minut, podstatnou část jejich vystoupení jsem stihl. A rozhodně to nebylo špatné. Prakticky jediná věc, která mi přišla hodně divná, bylo to ticho v mezerách mezi písněmi. Jak tam někdo prohodil - byl by slyšet spadnout špendlík. Když zpěvák po deváté oznámil poslední písničku a řekl, že se loučí kapela Moped, ozval se takový zvláštní týpek: "A jak se jmenujete, kluci?" Všichni se začali smát, že je to dobrý vtip. Jenže ten člověk to nemyslel v žertu: "Ale vážně!" dodal. Až na svislou českou vlajku, která byla pověšena opačně, to na začátek bylo velmi slušné. Příjemný jednoduchý, ale melodický punk ve starém stylu, jak se na kapelu z osmdesátých let, v níž krátce působil i Vilém Čok, sluší. V hlavě mi utkvěly hlavně Tak si tady žijem, To se nám to jenom zdá, 200 prasat...
Vzhledem k takřka prázdnému sálu nikdo nespěchal s přípravami na další vystupující. Ty už jsem znal, Apple juice, personálně spřízněný s Plexisem. Pět minut před desátou začali a bylo jasné, že tempo nabírá na obrátkách. Občas nečekané pauzy, kdy se něco ne úplně povedlo, ale to třeba já mám rád. Před půl desátou nastal technický problém. Nebyla slyšet baskytara. A pokud jde o jeden ze tří nástrojů, je to problém. Apple juice se začal balit s omluvou, že odešla bedna. Někdo přede mnou to komentoval slovy, že by ho taky nebavilo hrát, když tam nikdo není a že jako výmluva je to dobrý, já jsem byl na vážkách, jestli fakt k něčemu došlo nebo ne. Každopádně mi bylo jasné, že by to znamenalo konec večírku. Jenže najednou bylo všechno v pořádku a ukázalo se, že šlo jen o jakési nedorozumění mezi zvukařem a basákem. I tak už ale zazněla jen poslední věc. Set trval přesně 40 minut. To není moc, na druhou stranu - zpěváka a kytaristu Dušana Lébla ještě čekala druhá směna v Plexisu. Tentokrát trvala pauza jen 20 minut, jenže zatímco předtím ji vyplňovala alespoň hudba Ozzyho, tentokrát jsem si připadal jako po návratu v čase, prostě něco jako Televarieté. Zvláštní...;-)
Jinak ale doba postupuje mílovými kroky, třeba jsem poprvé viděl, aby zvukař vše nastavoval přímo na podiu přes tablet.
Ve 22:50 jsme se konečně dočkali a Plexis spustil Už toho mám dost. Jedna vypalovačka střídala druhou. Na známou Svět jsou bary, jinak cover od Ramones, pozval Petr Hošek na podium jednoho z fanoušků, dal mu baskytaru a chopil se jen mikrofonu jako za starých časů. Podle jeho slov se jednalo o světovou premiéru bez zkoušky. Pět minut po půl dvanácté se Plexis rozloučil. Bylo jasné, že opravdový konec to ještě není. Zvláštní týpek, o němž jsem se zmiňoval na začátku Hoška odchytil a něco mu zuřivě vysvětloval. Pak se kapela vrátila a Petr Hošek prozradil, že se právě dozvěděl, že jsou namistrovnaý frajeři, kteří to už dělají jenom pro peníze! Přitom se tvářil, jako by to byla pravda. Následovaly ještě Cesta k druhejm a Ona neví o co jde, kterou zpěvák uvedl vtipnou historkou 90.let. Ve tři čtvrtě na dvanáct konec a já se vydal zpátky k autu.
Stejně jako o týden dříve mě půlnoční Kolín nijak nenadchnul, na náměstí i kolem podezřelé partičky, rozbíjení lahví, křik. Jestli městská policie zrovna někde úplně vybírala pokuty za špatné parkování, nevím... Když jsem se usadil v autě, přiřítil se na parkoviště bavorák, nejmíň stovkou a zastavil kousek ode mě. Trochu jsem měl strach, tak jsem otálel, naštěstí za chvilku odjeli a já se v klidu vymotal z centra. Na samém kraji Kolína přede mě od benzinky vjeli policajti a já tak měl doprovod skoro až domů. Akorát ještě jeden postřeh - když proti vám v noci jede blikající sanitka, nevidíte vůbec nic, jen majáky nahoře, dole, uprostřed, do toho světla. Nic moc...;-)
No a na závěr - je mi jasný, že Plexis, který hraje už nějakou tu dobu, není tak atraktivní jako moderní rádobypunkové partičky, ale i tak - Kolíne, styď se!
Playlist Plexisu:
Už toho mám dost
Mezi cvoky
Punk a pláč
Černý vrány
Už mi to kroutí nohy
Sid Vicious
To
Slepý náboje
Krize
Špek
Síla v srdci
Svět jsou bary (RAMONES)
Calambre
Mejdan v ulicích
Mistrovství v zírání (Co čumíš)
Půlnoční rebel
-----
Cesta k druhejm
Ona neví o co jde


Ukázka (odjinud):

Harlej, Gate Crasher, ZakázanÝovoce - Staré Lázně, Kolín (30.9.2016)

5. října 2016 v 16:44 | Jiřan
Letošní Mezinárodní den hudby, který připadá na 1. října, jsem oslavil s denním předstihem. Už v pátek večer totiž do Kolína zamířil Harlej na tradiční podzimní zastávku.
Po příjezdu do města jsem se trochu polekal, abych měl kde zaparkovat, protože už silnice směrem k náměstí byla dost obležená a parkoviště u Billy z dálky taky vypadalo dost plně. Nakonec tam ale míst bylo celkem dost.
Ke Starým lázním jsem dorazil kolem osmé a až ven už byla slyšet muzika. U vstupu jsem se ujistil, že jsem opět udělal dobře, když jsem si vstupenku pořídil v předprodeji, ušetřil jsem tak 70 korun. Ukázal jsem vytištěnou stránku s kódem ke kontrole, scanner bliknul zeleně, jenže pořadatel mi něco říkal. Nechápavě jsem se na něj podíval a on to zopakoval: "Ale to máte jenom jeden lístek!" Jestli jsem předtím koukal divně, tak teď jsem musel vypadat nejmíň jako neúspěšný absolvent zvláštní školy. V hlavě mi to začalo šrotovat. Jsem tady já, nikdo jiný, na co dvě tedy vstupenky? Situaci naštěstí zachránila mladá paní, co přišla hned po mně, protože té to došlo o poznání dřív. "My tady nejsme spolu, já čekám na manžela, zdržel se venku!" Deset kaček za šatnu je potom, řekl bych, až symbolická lidovka.
Po příchodu do sálu už tedy hrála první předkapela Gate Crasher. Ze začátku mi to přišlo tak trochu jako Argema, ale postupně jsem jim docela přicházel na chuť. Jelikož jsem řídil, přemýšlel jsem, co si dát k pití. Nakonec jsem se rozhodl pro sodovku. A to byla rána. Když jsem se minulý týden zmiňoval o příjemném překvapení ohledně cen v centru Prahy, kdy za 4 decky vína chtěli 90 korun, tak tady mě dostali opačně. Rovných 50 korun za obyčejnou sodovku, to by mi přišlo hodně i v Praze. Natož pak v Kolíně. Podle chuti to Evian zrovna nebyl...
Jako druzí vystoupili ZakázanÝovoce. No... Měli všude napsáno punk rock, tak dejme tomu, že to tak budeme nazývat, přece jen doba se mění. Ale stejně jako u předchůdců, s přibývajícím večerem se mi partička kolem zpěváka-modýlka líbila víc než na začátku. Pět minut po desáté skončili.
Sál se postupně zaplňoval a když před půl jednáctou spustilo intro, byla návštěvnost velmi slušná. Jako první Harlej spustil tradičně Zfetovanej, v těsném závěsu následovalo Volání krve. Hned od prvních tónů jsem si říkal, že díky ďábelskému tempu bude dvouhodinový koncert za půl hodiny u konce. Kapela jela skvěle jako vždy, pár facek by zasloužil akorát zvukař, protože aby to vazbilo skoro třetinu koncertu, to mi přijde moc. Tím spíš, že u předkapel se podobný problém nevyskytl, navíc Harlej není v Lázních žádným nováčkem. Až na zmíněné problémy se zvukem ovšem koncert neměl chybu. Zazněla drtivá většina všech hitů, včetně novinky Hodný holky zlý kluky chtěj, k níž byl právě v pátek zveřejněn videoklip.
Na nejočekávanější číslo v podobě Svařáku došlo až během přídavku. Tonda Rauer odehrál své sólo v leže a plynule ho změnil na Ovčáky čtveráky, z nichž potom přeskočili do Highway to hell a dále do Katapulťácké Až se bude psát rok 2006. Přes tyto můstky ale nakonec dozněla původní óda na svařené červené víno.
Pět minut po půlnoci večírek skončil a po vyzvednutí věcí z šatny jsem se vydal k autu. Shodou okolností ten den jsem četl jakýsi rozhovor s šéfem kolínských policistů, kde se mu kdosi svěřoval, že má strach chodit v noci po Kolíně. Na popůlnočním náměstí jsem pochopil proč. Přidal jsem tedy raději do kroku a za chvíli už autem uháněl směrem domů.
Až na ten zvuk a ceny nealko stál Harlej opět za to. Jako ostatně vždy.

Krucipüsk (Rozpal To Fest) - Sokolovna Pečky (17.9.2016)

20. září 2016 v 16:44 | Jiřan
Už ani nevím, kdy naposledy jsem naživo viděl Krucipüsk, nepočítám-li pár minut loni během společného koncertu s Třemi sestrami, kdy jsem přišel pozdě. Proto jsem nemohl chybět, když o víkendu přijeli až k nám.
Už v týdnu jsem si obstaral v předprodeji vstupenku. Ne snad že bych se bál, že se tam nedostanu, nalákalo mě, že jsem tak ušetřil rovnou stovku.
Krucipüsk představoval hlavní lákadlo, o tom není nejmenších pochyb a podle toho jsem se zařídil i já. Do místní sokolovny jsem dorazil až krátce před plánovaným začátkem jejich setu, upřímně - ostatní vystupující mi jsou jaksi ukradení. Vzpomněl jsem si ale na svůj první koncert, který se shodou okolností odehrál na témže místě před nějakými 30 lety. Tehdy jsem byl namáčklý hned na pódiu, kde vystupoval Pepa Melen se svou rodinnou kapelou...;-) No, byla jiná doba, navíc mně bylo kolem nějakých 8 let. Každopádně jsem už tehdy měl krásně zalehlé uši...;-)
Akorát dohrával místní Roxor a já zjišťoval, že naprostou většinu přítomných nejenže neznám, ale ani jsem je nikdy neviděl. To značí, že se k nám sjeli fanoušci zdaleka. Pak nastala nekonečně dlouhá pauza. Plánovaná půl desátá minula, třič tvrtě, deset... Až někdy po čtvrt na jedenáct spustil Tomáš Hajíček se svou partou úvodní Aeronehet. Nečekal jsem, že v rozpadající se sokolovně se dočkám tak skvělého zvuku, kdy kombinace basy a bicích mi rozvibrovala vnitřnosti. V playlistu se objevilo poměrně dost nových písní, bohužel poslední dvě alba mě právě moc neoslovila. Naštěsí došlo i na prověřené pecky, takže kromě Boombay nebo Čest práci zazněly Belzebub disco, Cesta, Druide, Criminal, Rock'n'roll to neni prdel, Cirkus dneska nebude nebo Mamö.
Protože jakožto mladý frajírek jsem rezignoval na nošení hodinek, ale navíc jsem doma nechal i telefon, mohu jen odhadovat, že vystoupení trvalo kolem hodiny. Následoval jeden přídavek v podobě mé asi nejoblíbenější hitovky - Láska je kurva.
Po skončení jsem měl v plánu hned vyrazit domů, nakonec jsem se ale ještě na dlouho zakecal venku a domů jsem tak došel někdy před jednou ráno.
Akce byla povedená, mohl by se tedy alespoň přibližně dodržovat časový rozpis, ale to asi v tu chvíli moc lidem nevadilo. Dvě rvačky, které jsem zahlédl se poměrně rychle uklidnily, jednou k tomu lehce přispěl kytarista Jarmut svou výzvou, aby si radši dali pivo. Největší průšvih jsem nakonec viděl v tom, že poměrně záhy došly zásoby pití.
Tak snad zase někdy příště.

Ochutnávka (odjinud):

Harlej, Resumé – Rachot Chotutice (26.3.2016)

29. března 2016 v 9:49 | Jiřan
Když nad tím teď přemýšlím, za ten prodloužený víkend (v mém případě pouze na tři dny) jsem toho stihl opravdu hodně. V sobotu večer, poté co kluci usnuli (to byla podmínika staršího syna, protože pokud bych vyjel dřív, prý by to byl důkaz, že mám koncerty radši než vlastní děti!:-)), jsem se ještě vydal do nedalekých Chotutic, kam i letos zavítal Harlej, tentokrát v rámci turné k 20. výročí! Vstupenku jsem měl už z předprodeje, takže žádný stres. Z domova jsem odjížděl někdy kolem čtvrt na devět.

Začátek byl plánovaný na 20:30. Asi jsem se namlsal přesně před týdnem v Německu, ale když tentokrát ještě v devět nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco dít, už mě to trochu přestávalo bavit. Nakonec předkapela začala ve 21:22. Asi jsem čekal něco víc, přece jen Resumé je hostem celého turné, ale jedním slovem propadák. Přiznám se, že už hodně dlouho jsem se takhle nenudil a nemohl jsem se dočkat, až přijde poslední písnička. Takový nezáživný kinder punk, přičemž, slovo punk používám jen z toho důvodu, že jsem si to přečetl na jejich stránkách. Vyhrazených zhruba padesát minut bylo snad nejdelších v mém životě, zpěvák neustále opakoval: "Tak pome!" a můj vytoužený okamžik tak nastal až deset minut po desáté. To tedy trojice položila nástroje, zmizela a já se v duchu modlil, aby se nevrátili s přídavkem. Naštěstí se tak nestalo.
To Harlej byl tradičně úplně o něčem jiném, intro začalo asi pět minut po půl jedenácté a pak hned Zfetovanej. Jako pokaždé střídala jedna pecka druhou, podium bylo do posledního místa zaplněné velkou scénou, po stranách dvě plošiny ve výšce, na něž během hraní několikrát vystoupali Tonda (kytara) a Kolinss (basa). Skvělá světla, výborný zvuk, člověk si rozhodně nepřipadal jako na vesnické zábavě. Co se zvučení týče, opravdu skvostně zněly hlavně bicí, při přechodech jsem chvílemi měl pocit, že se mi převrací všechno v břiše. Paráda!:-)
Ačkoli jeden známý hit stíhal druhý, nějak jsem měl pocit, že mi v playlistu něco chybí, ovšem nedokážu říct co. Dost možná se mi to jen zdálo kvůli pořadí písniček, nevím. V každém případě zaněly: Přirození, Kapitán Morgan, Z kuby kiwi, Zrzi zrzi, Na prodej, Zemětřesení, Malá nevěrná holka, Než to s náma půjde ke dnu, Katalog, Proč pocit mám (který Tomáš Hrbáček uvedl slovy, že když to psali, netušili, že se bude tak líbit, přičemž právě tahle písnička se mezi mé nejoblíbenější zařadila hned při prvním poslechu Alba Harlej University, a to jak díky hudbě tak především pro skvělý text). V úvodu a závěru Kulisácké vzal Tomáš do ruky akustickou kytaru. Při Harlej Krišna se celá kapela sešla na kraji podia, bubeníkovi Liboru Fantovi tam přinesli kopák, na který hrál ve stoje, Kolinss vzal místo basy do ruky tamburínu. A samozřejmě nemohl chybět asi nejznámější - Svařák. Na minutu přesně o půlnoci nastal konec, ale po chvilce se kapela vrátila a přidala pár kousků, přičemž úplný závěr obstarala tradičně Optimistická.
Když si to teď tak zpětně vybavuju, nezaznělo asi akorát Rozvíjej se buřtíku v Tondově podání. Tak nevím, možná ten můj pocit, že něco chybělo, vyvolal jen lehce chladnější kontakt s publikem, ale i tak se koncert vydařil na jedničku.
Potom už zbývalo si jen vystát frontu u šatny a někdy před jednou jsem parkoval před barákem.

Přirození (z aktuálního DVD):

Frei.Wild, SpitFire – SachsenArena, Riesa (19.3.2016)

24. března 2016 v 17:08 | Jiřan


17.prosince přesně v 17:00 začal předprodej vstupenek na současné jarní turné kapely Frei.Wild a už o pár minut později jsem se stal šťastným majitelem jedné z nich. A den D nastal minulou sobotu, jak už tady v předchozím příspěvku padlo.
Po zhruba třistakilometrové cestě jsem se po sedmé večer vydal z hotelu k SachsenAréně. Už jsem měl vyzkoušené, že díky skvělé poloze hotelu cesta zabere nějakých deset minut. Ačkoli nikde ve městě se nenacházel žádný plakát, snad aby nepobuřovaly tu část Němců, která tuto kapelu nenávidí a předhazuje jí radikální pravici.
V desetitisícovém davu jsem se po dlouhém čekání konečně dostal k ochrance u hrazení, která mě důkladně prošacovala. Jenže pak na mě sekuriťák něco zakřičel a já v okolním hluku vůbec nechápal, co se děje. Až po jeho druhém pokusu, kdy se netvářil ani trochu mile, mi došlo, že si mám rozepnout bundu, aby viděl, zda nepronáším něco pod ní. Nevím, jestli vypadám jako typický německý pravicový radikál, ale asi ho zmátlo, že jsem měl prázdný batoh.…;-)
Pak jsem se už protlačil ke vchodu do haly, jenže to jsem měl vyhráno napůl. I uvnitř čekal neprodyšný dav. I tak jsem si ale chtěl odložit bundu do šatny. Vystál jsem si frontu u jedné, ale ačkoli ještě zbývalo několik lidí přede mnou, obsluha najednou ukazovala, že mají plno a poslali nás dál, kde byly další dvě šatny. Jedna z nich se zaplnila po chvilce a u té třetí mi už zdálky ukazovali, že nemám šanci. No nic, bundu jsem narval do batohu.
Pak jsem se postavil k jednomu ze stánků se zbožím kapely. Měl jsem totiž spadeno především na XTREME EDITION aktuálního alba Opposition, která se skládá ze tří cédéček a dvou dévédéček z loňského turné. Za pár minut už jsem designově opravdu povedenou plechovou krabici třímal v ruce. Mezitím už ale hrála předkapela.
Ačkoli moje láska k Německu vzala díky událostem z uplynulého roku poněkud za své, minimálně jedna věc se jim musí nechat. Když na vstupenkách stojí, že se začíná ve 20:00, pak to skutečně znamená, že za minutu osm zhasnou světla a první tóny předkapely se rozezní přesně podle plánu.
O Spitfire jsem tedy minimálně na hudebním poli dosud nikdy neslyšel, ale neznělo to vůbec zle. Asi bych měl podotknout, že šlo o Němce, neboť jak jsem se později dovzdělal, další kapela stejného jména existuje i v Americe. Přesně vymezených třicet minut uteklo velmi rychle, i když uznávám, že za to asi mohlo i to, že jsem část jejich vystoupení prostál u stánku a ve frontě na WC, která byla opravdu neskutečná a pokud člověk nechtěl řešit nějaký problém, musel se do ní postavit už hodně dlouho předtím, než vůbec potřeboval.
Při pohledu na hodiny jsem tak nějak automaticky čekal, že Frei.Wild začnou v devět hodin, o to větší bylo mé překvapení, když intro Hart am Wind zaznělo o pět minut dřív. Hned potom spustili Philip a spol Wir reiten in den Untergang, následovanou skladbou Frei.Wild. Oproti loňskému koncertu v Drážďanech byl od první chvilky znát velký rozdíl - všechno se soustředilo hlavně na hudbu, žádná projekce, žádné pyrotechnické efekty, jen světla a pořádný nářez. V podstatě jediný z větších proslovů se týkal nedávné opětovné nominace na německou cenu Echo, z níž byli před lety diskvalifikováni na nátlak ostatních umělců, další rok a další nominace, kdy kapela na protest odstoupila sama. No a letos právě řešili, jaký přístup zvolit tentokrát.
SachsenAréna nebyla úplně vyprodaná, ale Philipův odhad 10-12 tisíc lidí byl celkem přesný, podařilo se mi později najít informaci, že dorazilo přes 10,5 tisíce lidí. Koncert měl náboj a spád od začátku do konce, i lidé na tribunách od prvních tónů stáli. Těžko vypíchnout nejlepší chvilky, bylo jich totiž hodně. Došlo jak na starší tak na nové skladby a ani jsem nemohl uvěřit tomu, že se den předem na webu objevila informace, že kapelu trápí chřipka a horečky (stejně jako předskokany). Perfektní výkon tomu rozhodně ani v nejmenším nenasvědčoval.
Před půl jedenáctou se kapela rozloučila, potom se ještě vrátili s dvěma přídavky a na úplný závěr zaznělo ve tři čtvrtě na jedenáct outro Die Band, die Wahrheit bringt. Třetí koncert letošního turné definitivně skončil.
Pak nastala mela, když se tisíce nadšených fanoušků vydaly ven. V tu chvíli jsem uvítal, že nemám nic v šatně, i tak jsem si ale radši počkal, abych se vyhnul té největší tlačenici.
Tak snad zase někdy, v duchu hesla Eine Freundschaft, eine Liebe, eine Familie - přesně tak jsem se celý večer cítil…;-)

Playlist (bez nároku na 100% dokonalost;-))
Intro Hart Am Wind
Wir reiten in den Untergang
Frei.Wild
LUAA-Rock'n Opposition
Niemand
Unvergessen, unvergänglich, lebenslänglich
Weil du mich nur verarscht hast
Fühlen mit dem Herzen, sehen mit den Augen
Die Zeit vergeht
Wir brechen eure Seelen
Wir Gehen Wie Bomben Auf Euch Nieder
Südtirol
Sie hat Dir nen Arschtritt gegeben
Allein, ohne dich, bei dir
Allein nach vorne
Feinde Deiner Feinde
Das Land der Vollidioten
-----------
Wie ein schützender Engel
Sieger stehen da auf, wo Verlierer liegen bleiben
Outro - Die Band, die Wahrheit bringt


Frei.Wild - Unvergessen Unvergänglich Lebenslänglich:

Z "deníku" kapely: Třetí den turné - Riesa

Tři sestry, Krucipüsk – MSD Kolín (21.11.2015)

27. listopadu 2015 v 12:36 | Jiřan

V sobotu krátce poté, co odjela návštěva, jsem musel rychle vykoupat Andreáska, uložit ho a i přes jeho dojemné prosby, ať neodcházím, podpořené pláčem, jsem se vydal do Kolína na koncert Tří sester.
Trochu jsem se obával cesty, protože jsem měl dokonale zamrzlé auto, kapičky na kapotě a skle se proměnily v pevnou ledovou vrstvu a dokonce šly otevřít jediné dveře. Naštěstí ty na místě řidiče, ostatní byly přimrzlé. Pro jistotu jsem tedy jel opatrněji než obvykle, ale nic nečekaného se nepřihodilo. Teda až na úplně přeplněné parkoviště, které jsem nakonec ani neobjel, protože někteří tam nechali auta i v takových místech, že nebylo možné projet (zdravím řidiče bílé dodávky;-)) a musel jsem tak nakonec vycouvat. Nakonec mi nezbývalo, než zaparkovat na ulici poměrně daleko od náměstí.
Další drobná komplikace nastala u vstupu při kontrole mé elektronicky objednané vstupenky. Pořadatel načítal vytištěný QR kód mobilem, ale ať jej bral z jakéhokoli úhlu, na displeji se mu zobrazoval název akce "Eva a Vašek". To mě docela šokovalo, i když nakonec celkem pobavilo. Po několika marných pokusech pán mávnul rukou a pustil mě. Nad zmíněným kódem byl správný název, navíc já asi nevypadám jako cílovka zmíněné dvojice, takže mi důvěřoval.
Do sálu jsem dorazil krátce po půl deváté a Krucipüsk zrovna hrál Cirkus dneska nebude. Bohužel mi velmi brzy došlo, že tentokrát dvojkoncert začal včas a ne s obvyklým zpožděním, s nímž jsem tentokrát zcela výjimečně počítal, navíc bez předskokanů, takže jsem od první kapely stihl jen pár písniček. Ale i ty stály za to - Rock'n'roll to není prdel a stejně tak jedna ze závěrečných Láska je kurva, kterou Tomáš Hajíček uvedl slovy, že když nás čekají ty poslední vánoce… Kupodivu to byla jediná narážka na současnou politickou situaci. Čekal jsem hlavně cosi před písničkou O strašlivé vojně s Turkem, ale marně. I s přídavky se Krucipüsk rozloučil po deváté hodině a po nezbytné době na pódiové úpravy se v půl desáté rozeznělo tradiční intro Dechovky. A pak už zase jedna pecka za druhou, od Ztráty imunity, přes starší Angelo mutuje (myslím, že moc lidí v sále Angela nepamatuje) až po prastaré Sny o lahvích sody. Z novinek pak zazněly Kocovina, Svatá Petra, Plechový Ježíš a z tradičních kousků Mexiko, Zelená, Nechci do ústavu, Kovárna… Při Kalhotky ze Lhotky vytáhla Supice kalhotky (z kapsy) a hodila je do publika. Na pódium se ještě jednou vrátil Tomáš Hajíček a společně s Fanánkem zazpívali Hoja hoj, kterou kdysi převzali už legendární Hubert Macháně.
Před jedenáctou se Sestry rozloučily, ale bylo jasné, že jest+ budou přidávat, definitivní konec pak představovaly písně Fáma a Modlitba pro partu. Úplný konec nastal asi ve čtvrt na dvanáct.
Nejspíš jako malá příprava či ochutnávka na nadcházející velký vánoční koncert v O2 Aréně probíhala vzadu velká projekce, ale ne klasické promítání, nýbrž na takvé ohromné světelné stěně, jak to bývá na velkých koncertech profi kapel. A Tři sestry už rozhodně jednou z takových jsou.
Nebýt kulturák tak neuvěřitelně narvaný, asi by koncert neměl chybu. Mimochodem, když se vrátím ke vstupence, může mi někdo vysvětlit, proč se píše cena v předprodeji, která neplatí? Sice to měly být tři stovky, ale po potvrzení všeho, co se potvrdit muselo, k ceně přiskočí ještě jakýsi manipulační poplatek, který není specialitou Kolína, avšak vůbec nechápu, za co si připlácím, když si vstupenku kupuju sám přes net, zaplatím ji bezhotovostně a na vlastní náklady si ji pak vytisknu. V každém případě by místo tří stovek na plakátě měla být cena 310. To jen pro pořádek.
Cesta domů proběhla v pohodě, držel jsem se striktně předpisů, protože jsem postupně viděl dvě policejní hlídky, které chytly jiné řidiče. I tak jsem se dvakrát lekl, prvně, když mi pár metrů před autem přeběhl zajíc a podruhé ještě o něco víc, když se ze stromu přímo proti mně vznesla ohromná sova a minuli jsme se sotva o metr.

 
 

Reklama
Reklama