Aktuálně

Desítka...;-)

9. února 2017 v 16:53 | Jiřan
Desítka nebo desítky mohou mít mnoho významů...
Tak jsem se na ten okamžik těšil, až jsem ho nakonec o čtyři dny propásl. Uplynulou neděli, 5. února, oslavil tento blog z posledních sil taky jednu desítku. Desáté narozeniny! Tehdy, když vznikl jen tak z hecu, by mě nikdy nenapadlo, že u něj vydržím tak dlouho. Uznávám, že měl a má své slabší i sillnější chvilky, i tak ale obsahuje 2794 příspěvků (původně jich bylo víc, ale jak víme, něco muselo být odstraněno pod hrozbou soudní pře. Jen tak pro zajímavost nejvíce se toho zde objevilo v průběhu roku 2009, kdy jsem průměrně zveřejnil skoro dva příspěvky denně, celkem pak rovných 700.
Deset let je dlouhá doba, za niž se přihodí hodně věcí. Třeba mě opustili babička s dědou, ale zase na druhou stranu se nám narodili dva kluci, z nichž jeden už dokonce začal chodit do školy. V pokročilém věku jsem se rozhodl udělat si řidičák, což se mi také na první pokus povedlo a pořídili jsme si auto. Vyměnili jsme byt za dům. Podařilo se mi přibrat a poté zase shodit 40 kilo. No a vystřídal jsem za tu dobu 8 zaměstnání, abych skončil tam, kde jsem nyní, čili na tom zatím úplně nejlepším místě...
Takže do další desítky hodně zdaru!:-)

Veselé Vánoce...;-)

24. prosince 2016 v 14:19 | Jiřan
Milí přátelé a čtenáři,
přeju vám veselé Vánoce a hodně štěstí a zdraví do nového roku, pokud možno už bez dalších nesmyslných experimentů...
Váš Pařánek

Už nám to začalo...;-)

2. září 2016 v 11:44 | Jiřan
A je po srandě. Včera šel Andík poprvé do školy. Doba se ovšem poněkud změnila, takže zatímco já jsem se v minulém tisíciletí do lavice těšil už několik měsíců předem, jemu se tam moc nechtělo. Taky aby jo, když, jak sám prohlásil - číst, psát i počítat už umí!:-)
To takový Ála včerejšek vyhlížel vlastně už od prvního prázdninového dne. Otázka 'Kdy už půjdu do školky?' byla na denním pořádku, někdy i víckrát. Proto nás trochu znepokojilo, když právě včera, po 62 dnech těšení se, u snídaně smutně pronesl, že se mu do školky nechce. Mezi námi - podobné stesky mu ale byly prd platné...;-)
S Andíkem jsme zamířili do školy, na schodišti jsem si uvědomil, že naposledy jsem tamtudy šel před nějakými 28 lety! Ve třídě (mimochodem vsadil bych se, že je to ta samá, kde jsem kdysi sedával já) plné rodičů jsme ho nasměrovali na jeho místo a vydali se dozadu ke zdi. Ještě předtím jsem si ale našeho školáka chtěl na památku zvěčnit. Pro člověka, který se několik let zabýval fotoaparáty, by to neměl být nejmenší problém, jenže v lavici před ním seděl vystrašený kluk s celou svou rodinou. A to doslova. Dokonce si k němu přinesli i židl i a na ní se uvelebila jeho matka. Jenže jak kolem něj zmateně pobíhali, dopadlo to tak, že na jedné fotce mám místo Andíka záda otce, na druhé jeho hlavu, na třetí matčina prsa, a na čtvrté babiččinu ruku. Škoda, že jeho děda postával opodál, jinak jsem jim mohl připravit krásné rodinné album!
Pak už se ozval zvuk zvonku, který jsem naposledy zaslechl shodou okolností v době, kdy se Andreásek narodil a já se bláhově vrátil do školství s představou, že budu mít klid. Jenže mi tehdy zatajili, že jsem na zvláštní škole a ačkoli jsem tenkrát byl velkým nepřítelem pohybu, utíkal jsem po pár měsících odtamtud pryč, co mi nohy stačily. Po úvodním přivítání a oťukávání se s paní učitelkou dorazila delegace z městského úřadu v čele s panem ředitelem. Ale tak jo, pro děti to asi bude vzpomínka, musí si připadat důležitě, i když ono to už i tak pro ně určitě bylo stresující. Pan starosta k nim promlouval, jenže nejspíš jak se snažil působit co nejvlídněji, zněl jeho hlas zcela monotónně a kdybych na chvíli přivřel oči, myslel bych si, že sleduju některých z ČS filmových týdeníků z padesátých let. Potom dětem postupně předával kytku, paní vedle něj pamětní list a dohlížela na to, aby se každý usmál na fotografa. Myslela to asi dobře, ale upřímně řečeno - kdyby takhle promluvila na mě, asi bych se rozbrečel taky!:-)
Chvilku po zvonění jsme se vydali domů. Andík se hned pustil do prvního domácího úkolu. Měl nakreslit obrázek. Jakýkoli. V duchu jsem si říkal, že to bude rychlovka, vždyť doma pořád něco maluje, jenže tentokrát to tak jednoduché nebylo. Pořád nevěděl, co nakreslit. Pak ho napadl králík, jenže to jsem se zhrozil zase já, protože co kdyby jeho králík náhodou vypadal jako zajíc? Vzhledem ke jménu pana ředitele by tak mohl být od prvního dne brán za provokatéra! Postupně jsme vyplýtvali asi deset papírů, zkoušel všechno možné, pak už byl i smutný, dokonce se začal vztekat. Nakonec se usmál a prohlásil, že už ví. Když můžou kreslit cokoli, tak prý udělá zadek s očima. Tak nevím, možná tím provokatérem skutečně bude!:-)
Nakonec naštěstí nakreslil velikou mrkev. Nevím, žádný druhý skrytý význam mě v tu chvíli nenapadl...;-)

Třicítka pokořena, úkol splněn!;-)

2. března 2015 v 17:08 | Jiřan
Na dnešní den jsem se už dlouho těšil. Vlastně jsem netušil, že to bude dneska, ale byl jsem si jistý, že to přijde! Takže v rychlosti navážu na svůj nedávný příspěvek.
Moje předsevzetí a úsilí došlo do zdárného konce a dnes jsem zjistil, že mám třicet kilo pryč!
V září jsem začínal na 108, dnes se na displeji váhy objevilo číslo 78!
Dovolte, abych se pochlubil s dalším kolem svých milníků. Vysvětlení musím dodat k chybějícímu záznamu o 83 kg, tam jsem totiž použil doping v podobě střevní chřipky a jak datum napovídá v té rychlosti jsem si ani nestihl stoupnout na váhu. Ta ale zůstala na své nižší hodnotě i po odeznění nemoci.
Asi nemusím zvlášť zdůrazňovat, že každé nové kilo směrem dolů pro mě představovalo jakousi výhru. Dalším mezníkem se pak stal 4. únor, kdy jsem si po 1,5 měsíci musel koupit menší džíny, takže teď jsem na 32/32.
Aby ovšem to hubnutí nevypadalo zase až tak ideálně, je tu i pár negativ. Odhlédnu-li od faktu, že musím utrácet za oblečení (samozřejmě je ale pořád příjemnější kupovat si menší velikosti než naopak;-)), pak dalším problémem je, že jsem si připomněl pubertu, kdy nevíte co s rukama a nohama, protože poměrně rychle vyrostete. Já jsem si taky chvilku musel zvykat, občas jsem dokonce narazil do futra dveří, což nebylo zapříčiněno opilostí, ani šilháním z hladu, ale prostě proto, že jsem měl trochu jiný odhad!:-) No a třeba v autě jsem si taky dlouho stěžoval, že si nemohu najít pohodlnou polohu, všechno mě tam tlačilo, přitom tam místa máme na rozdávání. Tuhle záhadu za mě ale poměrně brzy rozlouskla manželka.
Takže asi tak...;-)
A takhle šel čas v druhé fázi:

Jak za čtvrt roku poslat dvacítku k vodě…;-)

26. prosince 2014 v 17:58 | Jiřan
Nastává závěr roku a myslím, že nadešel čas, abych se trochu pochlubil. Se zářijovou změnou práce jsem se rozhodl, že bych se mohl trochu přiblížit své původní váze, která v posledních letech stále narůstala, až se zarazila na 108,5 kilech. Ať už jsem k tomu prožral nebo prostresoval, zkrátka to tak bylo.
Nejprve jsem o svém předsevzetí nikomu moc neříkal, kromě manželky to věděli jen noví kolegové z práce, protože to byly pořád nějaké dortíky, zákusky, čokolády, a abych se jim vyhnul, musel jsem jít s pravdou ven. Pro částečné utajení jsem se rozhodl i proto, že jsem nechtěl být terčem posměchu, až to vzdám, protože to prostě nepůjde. Jenže ono to šlo. A nečekaně rychle.
Díky novému zaměstnání nezažívám tolik stresu, mám pravidelnou životosprávu, denně spím víc než šest hodin (což jsem předtím několik let říct nemohl). Zařadil jsem svačiny, trochu pozměnil jídelníček, poslední čokoládu jsem měl někdy v srpnu, stejně jako brambůrky a podobné záležitosti. Pivo jsem také vynechal, k porušení došlo jen dvakrát - když jsme šli se všemi kolegy z práce na pivo (na pivu se těžko pije něco jiného;-)) a při oslavě narození potomka známých. Ovšem o žádné litry se rozhodně nejednalo.
K hubnutí jsem se odhodlal někdy v půlce září, přesné datum bohužel neznám, stejně jako jsem si neudělal fotku displeje na váze. Skutečně jsem nečekal, že to k něčemu povede.
Každopádně tedy půlka září a 108,5 kg. První cíl pro mě samozřejmě představovalo pokoření metráku a dvojciferné číslo na váze. Váha se ovšem zasekla na stovce a ne a ne se pohnout dolů. Nakonec se podařilo 23.října. Sice doslova o fous, ale bylo to tam!;-)
Dalším milníkem bylo pokoření devadesátky - osmička se na displeji objevila prvně 16.prosince a hned vzápětí další mezník - 17.prosince jsem si chtě nechtě musel koupit nové džíny. Další den jsme měli vánoční večírek a tam bych nemohl chodit s rukama v kapsách, což jsem předtím dělat musel. Ani ne tak z frajeřiny, ale proto, abych kalhoty neztratil. Takže sbohem 36/32, teď nosím 34/32!;-)
Suma sumárum - během tří měsíců takřka 20 kilo. A to není špatný, že ne?!;-)

Pozdrav z dovolené...

14. června 2013 v 13:51 | Jiřan
Téměř všechny přípravy na dovolenou vycházely podle plánu, stačilo si jen odškrtávat pomyslný seznam. Dokonce i to počasí se nakonec umoudřilo.
Včera mi dva vtipálci z práce, o nichž jsem se tu už zmiňoval dříve, donesli hrst forintů a ještě takovou visačku, co někdy někde museli nosit, když byli na služební cestě. Tentokrát v ní ale stálo moje jméno a maďarský text. Tím mi došlo, že je do toho opět zapleten i náš maďarský kolega. Visačku jsem si ještě v práci dal hrdě kolem krku, i když jsem nevěděl, co je na ní napsáno. Poznal jsem tam jen své jméno, město, odkud pocházím a tak nějak jsem pochopil i to, co znamená výraz Prágában. Po několika zvídavých dotazech mi došlo, že ani strůjci nápadu netuší, co tam stojí, proto přišel na řadu překladač google. "Nedotýkat se, nekrmit! V případě potřeby volejte do Prahy!" A na druhé straně pod mým jménem se skvěl titul "Prezident Maďarské Asociace Zahradníků."
Čili sranda a uvolněná atmosféra, jak se na poslední den v práci hodí. To jsem ale ještě netušil, že mi dovolená začne o něco dřív...
Alexkovi nebylo od víkendu dobře, pak se k tomu přidala ještě neustávající horečka. To už mi bylo v podstatě jasné, že nikam nepojedeme, i když doktorka naději živila výrokem, že buď bude do pátku v pořádku, nebo v sobotu musí do nemocnice. Nakonec s ním manželka šla na kontrolu už ve středu, protože mu bylo pořád zle. Nabrali mu krev na testy a výsledky nám měli sdělit v pátek. Jenže už včera doktorka zavolala, ať se sbalíme a jedeme do nemocnice. Takže jsem trochu narychlo porovnal na pracovním stole pár papírů a jel domů.
V nemocnici jsme sice nejdřív museli čekat na příjmovou lékařku, ale zase jsme alespoň mohli obdivovat, jak je tam všechno nově opravené. Pak dorazila doktorka a čas letěl. Zmínila se i o tom, že k nim volala naše dětská, takže nás probírali už před naším příjezdem na své schůzi. Podle příznaků a prvních výsledků vyslovila ortel: Infekční mononukleóza. To mi celkem padla brada, protože jednak jsem si myslel, že ta se takhle malých dětí netýká a za druhé si ještě moc dobře pamatuju moje vleklé rok trvající trápení s touhle nemocí v době mých VŠ studií, které mi ale vybojovalo alespoň modrou knížku (mladší ročníky nechť si vygooglují;-))
Dnes se diagnóza definitivně potvrdila.
Takže zasílám pozdrav z dovolené, i když tak trochu mateřské, protože jsem doma s Andym. Na pomyslný seznam jsem si totiž tak nějak zapomněl připsat bod ať jsme všichni zdraví...

Ať už je to za námi...

24. ledna 2013 v 21:40 | Jiřan
Posledních několik dnů se bojím otevřít už i blog, aby na mě nevyskočil Schwarzenberg. Nevím, zda ten pocit mám pouze já, ale řekl bych, že je zkrátka všude.
Tak jak s přímou volbou prezidenta nesouhlasím, tak jsem byl zoufalý z výběru už v prvním kole. Nejinak je tomu v tom druhém. I kdybych snad formálního předsedu TOP09 volit chtěl, po několikatýdenní masáži sdělovacích prostředků mám jasno, že s mým hlasem počítat nemůže. Když vidím lidi s plackou Volím Karla, pak se utěšuji, že jde zcela jistě o proklamaci hlasování v Českém Slavíkovi, a když vidím lidi s plackou pankáče a nápisem Karel for PreSIDent, pak si myslím něco o trapácích - už jen proto, že mi pojem Sex Pistols není neznámým, na rozdíl od většiny z těch, co odznak nosí.
Stejně tak se při pohledu na místopředsedu vlády netetelím blahem nad jeho noblesou a rozhledem evropského šlechtice, kteréžto podle novinek.cz přinesl do české politiky. Nevím, stařecký spánek kdykoli a kdekoli mi noblesní nepřijde a rozhled se zavřenýma očima také nebude kdovíjaký, co tedy mohu sám posoudit.
Jinými slovy chci říct, že podle mě proti sobě stojí dva postarší muži, mezi nimiž je jediný rozdíl - jeden je nesmyslně adorován, druhý potom zatracován. Další snad ještě ten, že jednomu z nich rozumím stěží každé páté slovo.
Milí přátelé, pokud jste mě právě ze svého seznamu nevyškrtli za to, že jsem pošpinil vaši modlu, pak chcete-li na oplátku i vy nadále mými přáteli zůstat, přestaňte mi posílat odkazy na různé brnkálisty z youtube, kteří mají potřebu se vyzpívávat z toho, jak budou volit knížepána (mimochodem knížepána znám leda tak z Rumcajse, kterého ironií osudu právě každý večer dávají), stejně jako fotky Václava Havla doplněné o věty, které nikdy neřekl a všechen další spam. Jsem asi divnej, ale s dovolením bych si názor utvořil sám, není třeba, aby mi ho kdokoli vnucoval...
Děkuji.

Takže asi tak...

1. března 2012 v 20:49 | Jiřan
Není to tak dávno, co jsem se tu rozčiloval kvůli poměrům v našem domě. Šlo o úklid. Jen pro shrnutí pro věci neznalé - svolala se schůze a tam se do mě sousedi pustili, protože přece nemůžu chtít, aby důchodci (případně jejich příbuzní) uklízeli společné prostory a že by to za ně měli obstarat ostatní. Dodnes si pamatuju, jak tam soused 3 (z našeho patra, s nímž už nějakou dobu nemluvíme) furiantsky sykal, že na tom přece nic není, že schody prostě stáhne a je to. Zkrátka byl jsem za flákače, který si hlídá jen to, aby neudělal něco navíc. Nakonec se to domluvilo v tom smyslu, že za dva byty důchodců vytřou sousedi 1 (z přízemí).
Mimochodem, ačkoli jsem původně nechtěl, zmíním se o tom - když jsme jako první po schůzce měli úklid my, v neděli dopoledne jsem vytřel schody a po obědě je sousedka 1 ještě jednou přetřela...;-) I přes to, že takhle čisté po mě snad ještě nikdy nebyly a minimálně podle rohožek se to dalo poznat.
Každopádně toto téma potom na chvíli utichlo. Ovšem neuběhl vlastně ještě ani měsíc a už zase úklid rozčeřil klidnou hladinu v našem domě.
U vchodových dveří totiž visí takové kolečko, na němž jsou vypsaná jména, a každý týden na jedno z nich ukazuje papírová ručička. Tentokrát to prvně po zmíněné schůzi vyšlo na byt důchodce 1 (přízemí). Když jsem včera přišel z práce, podivil jsem se, že tam jsou ručičky dvě. Jedna míří na jméno důchodce a druhá na sousedy 1. Zavrtěl jsem hlavou a dál tomu nevěnoval pozornost, ale když jsem zavřel dveře bytu, říká mi manželka, že když odpoledne přišla z venku, otevřel soused 1 a ptal se, jestli jsme to tam udělali my, že sice jsme se dohodli, že budou uklízet oni, ale tohle se mu nelíbí. Manželka to s nechápavým výrazem odmítla.
Jen mi to dořekla, opět jsem se strašně naštval.
Takže když jsem před měsícem tohle téma otevřel, byl jsem za toho nejhoršího a všichni si notovali, jak úklid navíc není problém a potom v tichosti anonymně "protestují"? Nehledě na to, že je to samozřejmě na nás, protože my jsme ti, kteří si pořád na něco stěžují. A to i přes to, že manželka se s dvěma malými dětmi zase tak často dolů nedostane a já jsem včera vchodově dveře míjel ve 4:15 (a to bylo vše v pořádku) a vracel se v 17:50. Stačí prostá matematika - sousedi 1 si na sebe šipku nedali, to je jasné, důchodce 1 asi taky neprovokuje, důchodkyně 2 zde už nebydlí a byt je vlastně prázdný a my jsme to taky neudělali. Zbývají sousedi 2 (druhé poschodí) a naši oblíbení sousedi 3.
Ačkoli to tak možná nevypadá, opravdu nejsem žádný Colombo, ani komisař Rex, ale čuchám cosi v tom smyslu, že sousedi 2 jsou celý den v práci a jediní, kdo jsou doma, jsou právě naši milí sousedi 3.
Takže asi tak...

Problémoví sousedi...

9. února 2012 v 11:00 | Jiřan
To jsem byl zase jednou na*ranej. Omlouvám se za silný výraz, který zde normálně nepoužívám, ale pouze naštvaný jsem opravdu nebyl.
Včera mělo totiž osazenstvo našeho vchodu schůzku. V zájmu o něco lepší orientace řekněme, že se zúčastnili: soused 3 (třetí poschodí), soused 2 (druhé poschodí) a sousedka 1 se synem (přízemí), u níž se celá sláva konala.
O víkendu jsme jí totiž poněkolikáté volali kvůli problémům s prosakováním z půdy. Při té příležitosti jsme se zmínili, že by bylo dobré změnit systém úklidu společných prostor domu. Ten totiž u nás probíhá tak, že každý uklízí od svých dveří do sklepa. Přízemí logicky pár schodů, naše nejvyšší patro toho pak má poněkud víc. Hlavním problémem ovšem byl fakt, že se tento úklid příliš nedodržuje. Navrhovali jsme tedy nabídnout toto jako brigádu třeba nějakému studentíkovi.
Lehká odbočka - než jsme začali náš byt po babičce předělávat, několik měsíců tam nebydlel nikdo. Ani my jsme tam nechodili, nicméně jednou za šest týdnů, jak úklid na každého vychází, se tam naši s hadrem vypravili. Konec odbočky.
Na včerejší schůzce jsem si připadal jako největší póvl, protože sousedka 1 ostatním přednesla, že jsme je nařkli z toho, že neuklízí. Ona se tedy šla ptát byt od bytu a všichni jí řekli, že uklízí. Když jsem dorazil do jejího bytu, soused 3 mi sotva odpověděl na pozdrav, protože se stále nepřenesl přes to, jak jsme je rušili při jejich letním flámování . Po celou dobu (1 hodina) se na mě tedy nepodíval a ignoroval mě, a i když mluvil směrem ke mně, díval se jinam. Ale na to už jsem si za těch pár let, co jeho rodinu znám zvykl, holt pan údržbář se přece nebude bavit s každým blbcem. Beru. Mimo jiné prohlásil, že uklízí. Aniž bych to podrobně sledoval (k tomu se fakt nesnížím), nemohl jsem si při několikatýdenním překračování bahna na našem patře nevšimnout, že tomu tak není. Mně osobně by to nevadilo, ale když máte dvouleté dítě, které je cestou několika patry už unavené a opírá se o schody, je celkem nepříjemné, když si bordel tahá domů. "Martine, neuklízíte!" pokusil jsem se ohradit, jenže do toho mi skočila sousedka 1, která o našem letním problému ví a naznačila mi asi jako paní učitelka ve škole, že jestli máme něco proti sobě osobně, ať to tam netahám. Snažil jsem se vysvětlit, že kdyby podobnou větu pronesl třeba pan XY, oslovím jeho. Marně. Přiznal, že třeba o silvestrovském víkendu to fakt nestihl, ale hned v týdnu prý uklidila jeho žena. Martine, opravdu myslíš Markétu v šestém měsíci? Nebo máš ještě jednu a ta uklidila někde u vašeho druhého tajného bytu? Mimochodem zvláštní, že tehdy v létě vás okřikla moje manželka a s tou se tvoje žena už normálně baví jakoby nic. Ale až se zase bude potřebovat vypovídat, jak to má s tebou doma těžký (a že u nás před roztržkou rozhodně nebyla jednou), ať prosím náš byt vynechá. Když spolu nemluvíme, tak spolu zkrátka nemluvíme! Abychom se ale vrátili k tématu - ano tuto neděli jsi uklízel, ale takhle je to vždycky - jednou ano, pak dvakrát ne.
Abych to shrnul. Sousedka 1 tam bydlí 30 let a nikdy nikdo neměl problém (až my). "Když tady vaše babička nebyla, vytírala jsem místo ní…" vpálila mi. - "Tak to ne, naši to měli napsaný v kalendáři a vždycky přišli uklidit, dokonce i odhrnovali sníh, když napadl, přestože jsme tady vůbec nebydleli." Podívala se na mě a naznačila ochotu lehce ustoupit: "Tak ale ne pokaždé," trvala tvrdošíjně na svém. "Pokaždé!" trval jsem si na svém já, protože si to opravdu pamatuju. Soused 2 byl do toho všeho zatažen tak trochu nechtěně a nevinně, až mi ho bylo líto, nicméně soused 3 vyšel jako hvězda - jejich úklid je nejlepší, mimo jiné dloube i trávu, kterou zarůstá městský chodník kolem domu. Bohužel tím, jak třeba v létě chodím s Andreáskem hodně ven, nemohl jsem si nevšimnout, že zatímco schody v domě se nemyly, chodník se dloubal a dloubal. Budiž. Ale víkendové odjezdy na chatu načasované podle úklidů hovoří za vše a to zdůrazňuji, že není třeba to nijak podrobně sledovat či kontrolovat, což mi bylo nepřímo stále podsouváno. Takže zdůrazňuji ještě jednou - opravdu nechodíme po domě a nekontrolujeme, jak kdo uklidil, sami v tom nejsme stoprocentní.
Náš návrh na placený úklid byl okamžitě smeten, mimo jiné z důvodu, že každý si přece jen lépe uklízí, když si uklízí na svém, takže ten někdo by to flákal. Moje námitka, že právě tím, jak by za to byl placen, bychom měli právo ho kontrolovat, neuspěla.
Ještě snad poslední věc k tématu - jeden byt je nyní prázdný po důchodkyni, ale je přepsaný na její potomky (kteří tam jezdí mimo jiné pravidelně větrat) a další byt v přízemí obývá starý pán, který byt také daroval potomkům, bydlícím ve stejném městě. Ale přece po nich úklid nemůžeme vyžadovat, když tam nebydlí. Ale s tím přece máme problém zase jenom my, protože všichni ostatní to chápou.
Předevčírem ráno u nás napadl sníh - cca půl milimetru. Sousedka 1 to uklidila, ačkoli službu máme tento týden my, ovšem potom zazvonila na manželku, že když bude sníh pokračovat, je už řada na ní, jelikož to na nás vyšlo. Byl jsem rád, že toto téma včera také padlo, jen vyslovila slovo sníh, skočil jsem jí do řeči s tím, že by mě zajímalo, co to mělo znamenat. Já jsem odešel ráno ve čtvrt na šest a vracím se večer v půl sedmé. "To jako vážně chceš, aby ženská na den přesně dva týdny po porodu s dvouletým a dvoutýdenním dítětem uklízela sníh?" - "Ne, nemusí uklízet, ale musí zajistit čistý chodník." Zde měl velmi trefnou připomínku soused 2, když ji informoval o tom, že za městské chodníky je zodpovědné město, o čemž ona neměla ponětí. Já se z této povinnosti nijak vyvazovat nechci, ovšem pokračoval jsem v tom smyslu, že si v zimě nebudu brát týden dovolenou jen kvůli tomu, kdyby náhodou napadl sníh. "Dovolenou si samozřejmě nemusíš brát," uklidnila mě. - "Jenže, když sníh začne padat, tak ho fakt zametu nejdřív večer." Na námitku, že tedy čistý chodník máme zajistit jinak mi naznačila, že třeba může přijít někdo z příbuzných. Ehm, jak to bylo s tím, že nemůžeme chtít po potomcích místních důchodců, aby uklízeli, když tu nebydlí…? Abych byl férový, sníh se nakonec vyřešil, vlastně tak, jak se řešil dosud, že prostě kdo dorazí první, uklidí.
Jako správní nepřizpůsobiví obyvatelé domu jsme dostali další ťavku - ostatní štve, že ignorujeme zamykání vchodových dveří. Ti, co k nám tu a tam přijdou, vědí, o čem mluvím. Dveře opatřené koulí zvenku se ještě zamykají na dva západy. Zmínil jsem se o kouli, ovšem to prý nestačí, a když někdo bude chtít, vypáčí je. Jestli chci, může mi sousedka 1 jít ukázat škody na dveřích, jak je někdo páčil. Odmítl jsem, jelikož jsem je viděl poté, co je ukazovala manželce a trvám na tom, že to od páčidla není. Snažil jsem se namítnout, že večer a ráno zamykám, ovšem přes den, když jdu s malým ven, mě to zdržuje, jelikož než stihnu zamknout, on mi může utéct na silnici, kde tu a tam projede opravdu pořádné p*ase, které ještě nezřídka během řízení píše SMSku. Následoval sousedčin trumf ve smyslu, že díky nám někdo ostatním může vykrást sklepy. Vzdávám to.
Soused 3 se vložil do debaty s tím, že jemu tedy přijde zbytečné zamykat na dva západy, stačí prý na jeden. Nová dohoda tedy zní zamykat na jeden západ. To navrhl ten soused, který když se zamykání zavedlo, si nám neustále stěžoval, jak je to na nic, protože se rozbíjí zámek. Teď proti tomu ale nic nemá. Lidi holt názory mění.
To, co mě ale štvalo opravdu nejvíc - že jsme nepřímo byli označeni za ty, kteří mají pořád problém a pak taky to, že sousedka 1 stále operovala tím, že tam bydlí 30 let a vždycky to fungovalo. Navíc mě tak nějak tlačila do toho, že tam bydlím jen chvilku (nastěhovali jsme se před 6,5 lety). Jenže mi je 33 a odjakživa tam bydlela babička, ke které jsem chodil velmi často, býval jsem u ní i o prázdninách. I přes několikateré zopakování mi je jasné, že při příštím setkání budu opět za toho nováčka, který jako první po několika desítkách letech dělá problémy.
Omlouvám se za výlev, ale muselo to ven - a to jsem vás ještě ušetřil tím, že jsem psaní nechal až na dnešek…;-) Byli jste někdy v takovém stavu, že jste se chtěli okamžitě odstěhovat? Chápu vás!

Náhubek

22. března 2011 v 21:49 | Jiřan
Ani jeden z dále naznačených případů nechci nijak zlehčovat, nicméně jedna věc mi není jasná. Už mnoho měsíců platí tzv.náhubkový zákon, díky němuž se mimo jiné nesmíme dozvědět, jak se jmenuje či vypadá grázl, který spáchal trestný čin, pokud je mladistvý. Stejně tak ale novináři nesmí zveřejnit fotku ani jméno oběti trestného činu.
Abych tedy byl korektní - minulý týden nalezli policisté tělo mladistvé osoby, po níž se pět měsíců pátralo. Po celou dobu se ve sdělovacích prostředích ukazovala její fotka, stejně jako se všude skloňovalo její jméno. Samozřejmě každý soudný člověk pochopí, že jinak by to ani nešlo. Jenže jakmile se potvrdilo, komu tělo patřilo, následoval obrat o 180°. Od té doby se zákon aplikuje ( http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/krimi/ztracene-deti/ma-vrazda-anicky-loupezny-motiv-vrah-chtel-asi-i-klice_196616.html).
V závěru minulého týdne ovšem také proběhl soud s radikály, kteří vypálili dům ve Vítkově. Nevím, chtěl bych doufat, že srdceryvné reportáže, které se objevovaly v televizi v průběhu celého týdne neměly za úkol ovlivnit odvolací soud, který by měl zůstat nezávislý na veřejném mínění. V každém případě vím, že mladistvá oběť tohoto činu splňuje požadavky náhubkového zákona (vždyť ji to ohrozí na celý život) a přesto se ve všech sdělovacích prostředcích objevují její fotografie, stejně jako její jméno. Neporušuje se zde náhodou nějaký paragraf?
Potom je tu ještě jedna dětská oběť z poslední doby - Patrik. Toho menšinová dvojice zbila a znásilnila jen proto, že byl bílý. V tomto případě byl náhubkový zákon původně dodržen tak dokonale, že se o něm téměř nikdo nedozvěděl. Nebýt několika bloggerů, kteří jej vytáhli na světlo.(http://prasek.blog.idnes.cz/c/182455/Zase-uz-je-cerna-svine-vic-nez-svine-bila.html, http://kriz.blog.idnes.cz/c/182515/Temer-ubity-Patrik-je-proti-popalene-Natalii-clovekem-2kategorie.html) Také proběhl soud. Útočníci samozřejmě zůstali tajní. Snad jen hodnota IQ jednoho z nich by mohla něco napovědět, to je vše, co nám bylo napovězeno.
Když si potom přečtu příspěvky některých chytráků, říkám si, že by snad bylo lepší, kdyby ten náhubek skutečně dostali. Už třeba jen z úcty k obětem...(http://robertpoch.blog.idnes.cz/c/183013/Patrikovi-nechteli-ohnem-vyhladit-rodinu-ale-Natalce-ano.html)

Romantika...

15. března 2011 v 20:39 | Jiřan
Já jsem sice před pár lety po schůzce s šéfem místní policie uzavřel mír a přestal se k její práci vyjadřovat a jakkoli ji kritizovat, nicméně časy se, stejně jako lidé na vedoucích místech, mění, tak proč nezměnit i svůj názor.
V neděli jsem si vzpomněl na články, které se v poslední době objevují čím dál častěji a jejichž společným jmenovatelem je šetření policejního benzínu (např.: http://www.novinky.cz/krimi/225235-policiste-setri-benzin-misto-jizd-autem-chodi-pesky.html). Chápu, že uniformovaní "ochránci" z našeho městečka často jezdí autem, když jejich obvod sahá nesmyslně široko daleko. Co jsem ale nepochopil, proč třeba v neděli, než jsme stihli s Andreáskem za ruku přejít náměstí, ho oni ve služebním autě pomalu obkroužili několikrát dokola, aby nakonec skončili v kamarádském hovoru s jedním z místních feťáků, který se při něm familiérně opíral o střechu auta a všichni se skvěle bavili.
Když jsme za chvilku dorazili na kraj parku, divil jsem se ještě víc, jelikož policista se nejspíš rozhodl vzít svou kolegyni na romantickou projížďku parkem, protože krokem jedoucí auto objelo mezi stromy zátarasy u značky zákaz vjezdu, urazilo volným tempem několik desítek metrů po cestičce, aby se posléze otočilo a stejným způsobem prokličkovalo zpátky.
Napadá mě, kde se stala chyba, že na jednom místě se benzínu nedostává, zatímco jinde ho asi mají za úkol projezdit co nejvíc?!
Možná kdyby uniformovaný páreček zaparkoval před prvními stromy a dál se vydal pěšky, měla by místní policie mezi lidmi větší váhu...

Víš, holky těžší to maj...

17. února 2011 v 19:49 | Jiřan
...prozpěvuje si Jan Nedvěd, když vypne klimatizaci své Toyoty a z chlazené schránky před spolujezdcem vytáhne ešus.
Vzpomněl jsem si na tuhle písničku, když jsem v Mladé frontě četl o šéfce kabinetu ministra školství Janě Machálkové. Jak jsem se tak loni probíral inzeráty s pracovními nabídkami, ty z nejrůznějších státních úřadů jsem postupně přestal číst. Ani s vyskokoškolským vzděláním (což byl pokaždé jeden z požadavků) jsem na ně totiž neměl. Prakticky všude se objevovaly nesplnitelné podmínky, nejčastěji typu - 5 a více let prokazatelné praxe ve státní správě (na obdobné pozici) a podobně. Co se dá dělat, pomyslel jsem si, armádu několika set tisíc státních úředníků neposílím, a začal se poohlížet po opravdovém, i když náročnějším zaměstnání.
To slečna Dobešová má asi jiné přednosti. Se střední pedagogickou školou si ji blonckostrana Věci veřejné vybrala na post personální poradkyně na ministerstvo školství, kde se osvědčila natolik, že posléze povýšila na šéfku kabinetu. V podstatě je tak bývalá učitelka mateřské školy s maturitou nadřízenou učitelů, ale i profesorů (myslím těch opravdových, ne těch ze středních škol, co si tak jen nechávají říkat). Práci vykonává, jak jinak, než skvěle, vždyť v prosinci podle uniklých informací zvěřejněných v tisku se na její výplatní pásce objevilo 145 tisíc. Na třináctou platovou třídu celkem slušné.
Aby toho nebylo málo, dnes se v tisku objevila informace, že ministr školství si své podřízené, která v současnosti studuje na soukromé vysoké škole, váží dokonce natolik, že za ní nejspíš napsal i seminární práci (http://zpravy.idnes.cz/ministr-skolstvi-dobes-psal-podrizene-praci-na-vysokou-skolu-p6n-/domaci.asp?c=A110216_205808_domaci_mad ). Že by i studium bylo až takovou věcí veřejnou? Pan ministr se k tomu samozřejmě nechce vyjadřovat, snad by veřejnost nechtěla něco takového jako vysvětlení... Navíc "tohle jsou útoky, které jen mají odvést pozornost a zdržovat mne v klíčovém úkolu, což je příprava státních maturit," reagoval. Celkem vtipná věta, poté, co se celá příprava táhne od roku 1997, což je (při mé slabé matematice 14 let). To už celkem chápu, že čas zabitý dvouminutovou odpovědí novinářům může celý projekt zhatit.
Na webu ministerstva chybí životopis jediného zaměstnance. Hádejte, kterého, nápověda - žena... Po přečtení rozhovoru s vysoce postavenou studující úřednicí, plného fotografií, už jej ale ani vidět nemusím. Při pohledu na fotky jsem přesvědčený, že kvalifikaci má hodně dobrou...;-)

Správce...;-)

11. února 2011 v 18:19 | Jiřan
Když někdy na podzim probíhala stávka důležitých zaměstnanců školství, jako třeba kuchařek, uklízeček, školníků a dalších, kteří mají se školstvím společnou pouze sympatickou pracovní dobu (ve velké většině případů ještě příjemnější, než samotní pro tuto oblast zcela nevýznamní učitelé), měl jsem tady spoustu hloupých řečí, jako že jsou trapní, že nevím, co by ještě chtěli a podobně. Nyní mi nezbývá, než se alespoň některým z nich omluvit, protože jsem skutečně netušil, v jak těžkých podmínkách musí pracovat.
Třeba náš pan školník (tedy pardon, ač nevím, co taková funkce znamená - oficiálně správce budovy). Já se tady už několik týdnů rozčiluju nad tím, že v soukromé nadnárodní společnosti musím několikrát do týdne začínat už v šest, jenže to si ještě můžu gratulovat. Už nejednou se mi totiž stalo, že po čtvrté ráno, když procházím kolem školy, on, chudák, už musí pracovat. Soudě tedy podle toho, že se u něj svítí. Musí mít na starosti něco skutečně důležitého, když to musí zařizovat během noční (podle zákoníku tedy i s odpovídajícím příplatkem), jelikož přes den je zaneprázdněn spravováním budovy.
Já totiž vůbec nevěřím tomu, že by náš pan školník (tedy pardon, ač nevím, co taková funkce znamená - oficiálně správce budovy) využíval možnosti být po dobu přestavby svého domu zadarmo ubytován v hotelu s kompletním zázemím jménem Škola...;-)

V kolínské nemocnici...

4. února 2011 v 18:59 | Jiřan
Nakonec se nedalo nic dělat a včera večer jsme s Andreáskem jeli do nemocnice. Hned od příjezdu jsem si tam ale připadal jako blbec.
Zasekli jsme se totiž hned u první závory. Z minulosti jsem zvyklý, že některý vrátný ji bez řečí zvedne hned, jakmile spatří blížící se auto, jiný si hraje na důležitého a počká, až vystoupíte, nahlásíte mu účel návštěvy (proč člověk asi večer do nemocnice jezdí?!), cosi zamumlá a otevře. Včera jsem vystoupil a přichází ke mně starý vrátný, který se už zdálky smál. "Vy sem asi moc nejezdíte, že ne?" Hm, přiznávám, že do nemocnice nemířím každý den.
"Tamhle si musíte vzít lísteček a pokud se zdržíte déle než 20 minut, u patologie zaplatíte za vjezd." Nevím, kde je patologie a nevím, proč mě někdo chce zkásnout ještě venku, ale budiž. Převážná část areálu kolínské nemocnice opět připomíná jedno velké staveniště, proto jsme chvíli marně bloudili ve spleti úzkých silniček, až jsme se nakonec vrátili k budově recepce. Paní (mimochodem velmi ochotná) mi chtěla vysvětlit, kudy to máme objet, ale došlo jí, že je to dost složité, proto poprosila kolegu, aby mi cestu ukázal venku. Při té příležitosti mě zkasírovala o 90 korun za návštěvu pohotovosti. Čili druhý lísteček, aniž bychom se zatím čehokoli dočkali (a to je mi jasné, že ještě po skončení pobytu v nemocnici zaplatíme za dvě osoby.) Pán mě venku začal navádět, jenže v tom si uvědomil, že se k budově s dětskou pohotovostí vlastně legálně nelze dostat. Krátce se zamyslel a prohlásil: "Tam potom zahněte doprava. Sice je tam zákaz vjezdu, ale dneska sněží, tak vás nikdo neodtáhne." Super. Při představě že podobně bloudí někdo, kdo ve stresu přiváží rodičku (porodnice je ve stejné budově), jsem nevěděl, zda se smát, nebo plakat. Dojeli jsme na místo, zahnuli do zákazu, jenže ejhle - parkoviště pro pacienty je z druhé strany, kam se ovšem kvůli stavbě nedá vjet. Před námi jen pár míst vyhrazených pro lékaře. Ale když dneska díky sněhu neodtahují...
Dorazili jsme do čekárny pohotovosti, kde bylo pár lidí a já se vydal hledat toaletu. Přece jen kombinace stresu a dlouhé cesty (z vlaku rovnou do auta) udělala své. Jak dlouho jsem se mohl na malé zdržet? Dvě minuty? Tři? Vrátil jsem se a manželka s Andreáskem už byli v ordinaci. Ani jsem se nestihl usadit, když se opět objevili. Chtěl bych zdůraznit, že zpravidla nejsme problémoví, nicméně manželka nahlas prohlásila: "Kráva!" Péče paní doktorky spočívala v prohlášení, že ona není příjem do nemocnice. A že jestli chceme hospitalizovat, musíme jinam, ona že nám nepomůže. Tak nevím, jestli právě stávkovala, nebo jí už dokonce doběhla výpovědní doba, každopádně aby si člověk příště nastudoval lékařské učebnice, aby přijel se správnou diagnózou rovnou na určený pokoj, ne? Ještě se případně sám odoperoval, ustlal po sobě a za sebou zavřel dveře. No nic. Vyjeli jsme tedy o několik pater výš na příjem. Před dveřmi manželka zjistila, že ji kráva sice dala jakýsi počmáraný útržek, ale nechala si kartičku pojištěnce. Bylo nám jasné, že mně by jej nevydala, proto jsem s malým zůstal nahoře a manželka se vrátila. Kráva už měla prázdnou čekárnu a dávala si se sestrou kafíčko.
Poté, co nám otevřela sestřička na dětském, připadal jsem si jako v jiném světě. Sestřička s cizím přízvukem byla neuvěřitelně hodná. Stejně tak druhá, o něco mladší, která se věnovala lidem před námi (shodou okolností z našeho města). Ta jim dokonce chtěla pomoci s taškama, ale obě paní prohlásily, že už to mají nacvičené a s díky odmítly. Jenže sestřička je tam prý od toho a zvedala velkou tašku. Paní namítla: "Přece nepůjdu s prázdnýma rukama jako princezna." Sestra ji však s úsměvem uzemnila: "A přece tak nepůjdu já!" Zíral jsem s pusou dokořán...
Čekal jsem na chodbě, než proběhlo veškeré papírování a za chvilku se opět objevila první sestra, uvedla mě na prázdný pokoj, poprosila, abych malého oblékl do pyžama, že si pro něj přijde. Po krátkém zápasu se mi podařilo zapnout poslední cvoček a paní se za mnou opět objevila. Téměř omluvně se mě zeptala, zda už si může Andreáska odnést na odběry. Opět s otevřenou pusou jsem přikývl.
S manželkou jsme ještě domluvili co a jak a já se vydal k autu. Přece jen jsme měli odvoz a nechtěl jsem ho zdržovat víc, než bylo zapotřebí. A navíc ještě nám zbývalo najít patologii. Po chvilce bloudění jsem prohlásil, že se zeptám na recepci. Opět ochotná paní mi vysvětlila cestu, už se totiž nevyjíždí jako obvykle, a za okamžik jsme stáli u automatu, kde jsem měl provést úhradu. Naštěstí jsem lehce technicky nadán a měl jsem s sebou dostatek drobných, proto jsem se dokázal zorientovat a provést úhradu, nicméně ještě jsme neměli vyhráno. Dorazili jsme k závoře jenže ta se ne a ne zvednout. Došlo nám, že se musíme poprat s podobnou mašinkou jako u vchodu. Po pár vteřinách tápání, kdy už za námi stálo další auto, jsme pochopili, že se musí zespodu přiložit původní lístek. Docela štěstí, že jsem jej nevyhodil po uhrazení poplatku v automatu, nikde jsem si nevšiml upozornění, že jej ještě budu potřebovat. Stále se ovšem nic nedělo. Známý na místě řidiče tedy stiskl tlačítko a ozval se ospalý vrátný. "Pusťte nás ven," poprosil známý. - "Musíte přiložit lístek!" - "To už tady nějakou dobu děláme!" - "Tak asi špatně!" Po krátkém rozhovoru se závora zvedla a já si otřel pot z čela.
Na závěr děkuji panu L. a samozřejmě i jeho partnerce za ochotu a pomoc!
Zajímalo by mě, zda doktorka, která včera večer v kolínské nemocnici sloužila na dětské pohotovosti také podala výpověď a chystá se s ostatními lékaři do zahraničí. S jejím vstřícným jednáním tam na ni určitě čekají s otevřenou náručí.

Pozná se, že stávkují?

7. prosince 2010 v 20:09 | Jiřan
Hm, na zítřek je ohlášená stávka komunistů. Pardon, odborářů (bývalý "taťka" odborářů Falbr - dnes europoslanec za ČSSD, další předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch - dnes senátor za ČSSD...) Původně jsem si přál, aby bylo opravdu psí počasí, protože jsem byl zvědavý, kolik stávkujících je skutečně zapáleno pro své myšlenky a kolik si jen chce užít dovolenou. Vzhledem k posledním demonstracím, kdy se ale většinou dav dostal na odpovídající úřady, které posléze demoloval, si ale nejsem jistý, co by bylo lepší.
Pro učitele mám jakousi slabost, ovšem opravdu mě zklamalo, že se stávky účastní taky. Přiznám se, že jsem tento fakt pochytil až během víkendu, protože během řečí o stávce jsem stále slýchal, že se bude týkat státních úředníků, kteří nesouhlasí se snižováním platů. Čili s něčím, co se v uplynulých pár letech dotklo všech ostatních, kteří ale nestávkovali, protože jinak by si mohli hledat nová místa. Možná se ale učitelé připojí pouze z jakési solidarity, protože nevylučuji, že se jim přidání nelíbí, a z toho důvodu proti němu protestují.
Dále se prý chystají stávkovat nepedagogičtí pracovníci škol, také typičtí úředníci. Samozřejmě nemohou chybět úřednice kuchařky. Dobrá, ať si tedy doplní vzdělání dejme tomu na střední s maturitou a v jídelnách dohlíží na děti. Také by nebylo od věci lépe rozvrhnout nákup a přípravu surovin, aby si toho hromady nenosily domů. To by se potom jistě našla i nějaká ta kačka k platu. Otázkou zůstává, zda by se to kuchařkám líbilo.
Dalšími typickými stávkujícími úřednicemi mají být uklízečky ve školách. Jako vystudovaný učitel jsem mimo jiné musel dohlížet na to, aby si děti po sobě uklízely. Pokud jsem nějaké odpadky přehlédl, musel jsem je uklidit sám, protože jinak jsem dostal vynadáno právě od uklízeček. Mimochodem - pozná se ve středu vůbec, že stávkují?
A jako třešinka na dortu - opravdoví úředníci. Ano, ti, kteří vám při každé návštěvě dají najevo, že vy jste tu kvůli nim a že je obtěžujete. Také ti, kteří vás odmítnou obsloužit 15 minut před koncem úředních hodin, protože dovedete si představit tu nespravedlnost, že by dvakrát v týdnu (úřední dny jsou pondělí a středa) odcházeli třeba o pět minut později? Je fakt, že vy si to možná představit dovedete, protože se vám to děje denně. A jsou to taky ti úředníci, kteří během úředních hodin mají kafíčko, cigaretku... A potom je v 17:00 potkáte na druhém konci města, než je jejich úřad, kde jim právě padla. V pátek pak už někdy po obědě. Kromě hluku a transparentů - poznáme, že stávkují?

Český slavík

28. listopadu 2010 v 12:49 | Jiřan
Po roce opět nastalo několikaměsíční období všemožných rekapitulací a anket, na jehož počátku bývá Český slavík. Ačkoli se ve výsledcí žádné překvapení očekávat nedá, nenechal jsem si jej ujít a tady je pár mých postřehů.
Hned v úvodu jsem se doslova zhrozil, to když bylo vyhlášeno celovečerní hlasování v kategorii Objev roku. Nikoho nemohlo nechat na pochybách, která že stanice má tuto anketu pod palcem. Nevěřím tomu, že se u nás v uplynulém roce neobjevil nikdo jiný, než pan Nula a slečna Nicka, neboli Bendig a Konvičková, jinak též neúspěšní finalisté novácké Superstar. Nicméně je mi jasné, že Nova si musí připravit půdu před dalším ročníkem, kterému bude konkurovat X-Faktor (kdo by to řekl, že má země s deseti miliony obyvatel tolik talentovaných lidí, aby se tu každý rok uživilo několik takových soutěží...)
Několikrát v průběhu přenosu mě napadlo cosi o trapnosti, hlavně když někteří pozvaní zneužívali přímého přenosu k tomu, aby si rýpli do Novy - viz třeba Lucie Bílá nebo Jan Kraus, když nepokrytě prosazovali primáckou soutěž Česko-Slovensko má talent, v níž mají funkci porotců. Přišlo mi to tak trochu nefér. Korunu tomu pak dal právě druhý jmenovaný, když měl v závěru vyhlásit vítěze jedné z kategorií a místo toho stále cosi vykládal. Ponechám stranou, zda to bylo vtipné či ne, rozhodně ale nešlo o jeho show, celý večer byl kvůli zpěvákům. A jestli má cosi proti Nově, která mu zatím jako poslední významná TV stanice ještě nezobala z ruky, pak měl asi zůstat doma. Myslím, že moderátor Bouček se pěkně zapotil, když se ho snažil zastavit. A propos - pan moderátor... Nepřišlo mi právě zdvořilé, aby v závěru přímého přenosu tlačen časem skákal do řeči oceněným, kteří ještě mluvili a on už je posílal sednout. Je mi ale na druhou stranu jasné, že šlo spíš o tlumočení pokynů z režie.
Mimochodem u obrazovky jsem se vlastně zhrozil víckrát - třeba pokaždé, když se v záběru ocitl Filipečíneček Lucie Bílé. Jeho vizáž skutečně nešla přehlédnout. Tuhle zpěvačku jsem měl dřív docela rád jako člověka, ale od té doby, co začala prošlapávat cestičku právě svému protekčnímu synáčkovi (který je mimochodem tak geniální ve svých 15 letech točí klipy francouzským zpěvákům a připravuje nový repertoár pro maminku - jak před dvěma týdny prozradila v magazínu MF Dnes), mi začíná být celkem nesympatická.
K samotným výsledkům se vyjadřovat nebudu, Gott je Gott a ač s tím můžu nebo nemusím souhlasit, nedovedu si představit žádného nástupce, což je ale způsobeno především bídou, která se u nás line z éteru. Mám snad jen radost, že lidé dali najevo duu Vondráčková - Michal, co si o nich myslí. Teď snad jen, aby si organizátor ankety začal shánět právníka, až jej zažalují, že Helenka nebyla oceněna... (ostatně já si jej začnu po této větě hledat taky!;-))
Jinak mi přišlo, že večer neměl šťávu a mám pocit, že vím, co bylo jedním z důvodů. Skutečně totiž nechápu, proč ten, jenž vybíral písně, co zazní, zvolil téměř samé uspávací odrhovačky, u nichž by jeden chcípnul (použiju-li mé oblíbené hodnocení). Já neříkám, že byly nekvalitní, ale pokud chci přenos oživit, pak bych mě volit jinak. Největší vypalovačkou tak snad byla jen Ewa Farná, v jejíž písničce byla několikrát použita ukradená pasáž od slovenského Teamu. Vzhledem k přítomnosti vdovy po Petru Mukovi se mi zdálo i poněkud necitlivé, když Petr Kolář spustil právě Mukovu píseň Ty tančíš sama (tady), já tančím sám (tam)... Olympic byl trapný jako vždy, pokaždé mě pobaví pouze basák, který paří už X let stále stejně, ať hraje ploužák nebo něco rychlého. Pan Janda se možná u záznamu přesvědčí, že zpívat naživo v televizi je něco jiného než opilým návštěvníkům vesnické zábavy.
Mám-li to shrnout, přišel mi letošní ročník tak nějak nezvládnutý.

Volby...

18. října 2010 v 21:29 | Jiřan
K výsledkům voleb je asi zbytečné se nějak obšírněji vyjadřovat, včera na internetu a dnes v novinách o nich bylo napsáno víc než dost. Snad jen jediná věc.
V sobotu odpoledne jsme chvíli sledovali průběžné výsledky na ČT24. Po chvilce mě to sice přestalo bavit, přece jen několik hodin ukazovat grafy a analyzovat sečtení průměrně 15% lístků, to asi dokáží jen na jediné stanici na světě, stejně jako odvysílat medailónek o nejstarším zvoleném kandidátovi (KSČM - jak jinak) do obecního zastupitelstva a hned po něm oznámit, že se statistický úřad spletl a 102-letý kandidát zvolen nebyl.
Nejvíc mě ale překvapily závěry pozvané politoložky z VŠE. Sice nejsem tak hloupý, abych předpokládal, že nějaký ten politolog by mohl být pravičák, ale skutečně jsem netušil, že u nás jsou dvě Prahy. Paní totiž mimo jiné uplynulým volbám vyčetla, že celá Praha byla doslova oblepena plakáty ODS.
Tak já asi jezdím do té jiné Prahy, protože jsem si nějak nevšiml, že by oranžový plakát s nápisem "Hlasujte proti bezohledné vládě" byl podepsaný ODS. Stejně tak je pro mě novinkou, že pan Tůma, beroucí si téměř na každém kroku "Prahu na triko", kandidoval za tuto stranu. A co třeba vozy metra polepené nálepkami "Láďa Karský - Ulice bez špíny", které dál popisovat nebudu, jelikož nechci, aby mi byl blog zablokován z důvodu rasismu. Na dalších pro mě nepochopitelně stranou ODS vylepenými plakáty byly třeba ty s třešněmi a sloganem "S lidmi pro Prahu, Prahu pro lidi". A nesmím zapomenout ani na dalšího kandidáta ODS, jímž je s heslem Slušnost, rozhodnost, důslednost Josef Zieleniec. A Markéta Reedová, která se na mě taky culila snad na každém kroku? Skutečně byla kandidátkou na primátorku za ODS?

Oříšek...

15. října 2010 v 22:19 | Jiřan
V posledních dnech jsem místy až vrtěl hlavou nad tím, čeho jsou politici schopní. Pracuji na Praze 11, kde se o tomto víkendu odehrávají trojnásobné volby. Tomu také odpovídaly předvolební akce kandidátů.
V podstatě každý den jsem se mohl zadarmo najíst předvolebními koláči a záviny, doplnit šatník stranickými tričky, nabrat psací potřeby, nebo jen zaplnit kontejnery na tříděný odpad předvolebními letáky. Sice jsem trochu nechápal, proč se všichni soustředili na lidi, kteří přijížděli metrem, přece jen stačí trochu přemýšlet a každému musí dojít, že právě to rozhodně nejsou potencionální voliči, když sem přijíždí za prací odjinud. Ale na to si musí každý přijít sám. Přiznám se, že jak jsem tak kličkoval mezi postávajícími politiky a hosteskami, mnohdy mi jich bylo líto. Nejvíc asi jednoho, z nejmenované bezvýznamné strany, který se osamocený každé ráno snažil oslovit "voliče" a jen tak neúspěšně bloudil davem linoucím se z metra, z nichž se nikdo nenechal zastavit. Aby taky jo, když o pár kroků dál se mohl zadarmo najíst. Přišlo mi to celé spíš jako někde na trhu, kde se vám snaží vychválit a vnutit nefunkční zboží. Zkrátka lehce nedůstojné... Úsměv na tváři mi pak vyvolal především jeden nejmenovaný politik, který se rozhodl jít lidem tak blízko, že si nezapomněl obstarat ochranku (s nápisem Security na zádech), jež se od něj nehnula na krok.
V každém případě ale nechci, aby tento příspěvek vypadal jako prázdné tlachání a žehrání na politiku. Volit půjdu hned zítra a stejně jako pokaždé od svých osmnácti let budu volit stranu se třemi písmeny v názvu. I když vlastně tentokrát ne tak docela. Rozhodl jsem se, že asi dva lidi z kraje volebního lístku nemusím a potom ještě jednu zhruba z prostředka, proto budu muset KŘÍŽkovat (raději bych tedy kroužkoval;-)) a letos tak budu muset svůj výběr doplnit i lidmi z nějaké jiné strany, když preferenční hlasy už nejsou to, co bývaly. A to bude vzhledem k celkovému počtu čtyř u nás kandidujících stran dost velký oříšek...

Chudinky...

21. září 2010 v 10:49 | Jiřan
O dnešní pražské demonstraci ví asi každý. Co mě ale nejvíc překvapilo, kdo všechno se na ní chce přiživit. Zaměřím se na kuchařky.
Během své pedagogické praxe jsem jich pár poznal. A ať se dámy snažily sebevíc, o tom, že nikdo nikdy nedělal tak těžkou práci jako ony, mě vážně nepřesvědčily ("Zkuste se tahat s těma velkejma hrncema!"). Co si budeme povídat, není žádným tajemstvím, že rodina kuchařky ze školní jídelny ušetří měsíčně slušnou částku tím, že nemusí tolik utrácet za suroviny. Zkrátka vždycky se dá něco ulít. To jsem měl na mysli neoficiální půlku přilepšení si.
Potom ještě v mnoha jídelnách (i v té, kam jsem chodil já) existuje ta oficiální možnost, kdy zůstávají k dispozici nevyzvednuté obědy. Nejde o nějaké zbytky, ale o regulérní jídlo, které nebylo včas odhlášené, nebo se zkrátka neodhadly porce. Tam už se platilo. Ovšem kde se najíte za deset korun? Právě ve školství. U nás to bylo tak, že se o toto jídlo mohli přihlásit i učitelé, jenže ti to téměř ihned vzdali. Existovala totiž daná hierarchie rozdělování, kdy na prvním místě byly právě chudinky kuchařky ("Když už s tím měly tolik práce..."), poté uklízečky a teprve v samém závěru se o zbytky mohli hlásit učitelé. Ano, ti, kteří narozdíl od uklízeček několik let studovali, ti, kteří se musí i nadále vzdělávat a ti, bez nichž by první dvě skupiny ve frontě na jídlo byly bez práce...

Golden kids...

14. září 2010 v 19:29 | Jiřan
Nedá mi to, abych se nevyjádřil ke sporu mezi zpěvačkou Vondráčkovou a paní Zpěvačkou Martou Kubišovou. Samozřejmě pozadí celé kauzy do podrobností neznám, to bylo jen mezi nimi, i když soudní tahanice sleduji. Přijde mi ale zvláštní, jak se Vondráčková (ne)vyrovnává s verdiktem NEZÁVISLÉHO soudu.
Ohánět se řečmi, že dopis osobností na podporu paní Kubišové není demokratický, mi přijde stejně na hlavu, jako tvrdit, že Čína je kolébkou demokracie. Právě v demokracii je přece běžné, že si každý může vyjádřit svobodně svůj názor a podepsat petici, o jejíž pravdě je přesvědčen. Tvrdit, že soud byl tímto otevřeným dopisem ovlivněn a nerozhodoval proto nezávisle, to už je možná i na nějaký ten paragraf (nevím, nejsem právník, ale sedláckým rozumem bych řekl, že rozhodnutí soudu je nezpochybnitelné a pokud někdo nesouhlasí, může se odvolat, ale ne veřejně napadat jeho nezávislost). V posledním vyjádření už paní Vondráčková byla opatrnější a na otázku, zda soud mohl být ovlivněn, odpověděla jen: "Možné to je, ale nemohu to tvrdit." Já si tedy zcela bezelstně například myslím, že je i s manželem úplně blbá a trapná, ale pozor - možné to je, ale tvrdit to nemohu...
Abych to nějak shrnul, loni jsem v zaměstnání měl několikrát tu čest hovořit telefonicky s paní Kubišovou a marně vzpomínám, kdy jsem měl na drátě někoho tak příjemného, vstřícného a ochotného. Stejně tak není tajemstvím, že se paní Vondráčková s panem manželem soudí skoro s každým (tedy - možné to je, ale nemohu to tvrdit - nerad bych se totiž taktéž ocitl na lavici obžalovaných;-)) a také je veřejně známo, že se s ní přestala bavit i vlastní rodina. I ve zmíněném sporu figuroval ještě pan Neckář, který se taktéž přidal na stranu Kubišové.
A to mně, prostému Pařánkovi, stačí, abych si udělal vlastní názor.
 
 

Reklama