Trampové...;-)

25. července 2018 v 19:54 | Jiřan
Ačkoli jsem zhýčkaný a nejdrsnějším trampským zážitkem v mých představách je pětihvězdičkový hotel s all inclusive, navrhl jsem doma ještě jednu krátkou dovolenou. Ovšem pod stanem. Volba padla na Malou Skálu, kde jsem si svou stanovací premiéru kdysi odbyl sám. Od té chvíle ale uteklo nějakých pětatřicet let.
V pátek (13.7.) dopoledne jsem s klukama nakoupil pár posledních nezbytností, po obědě jsme napěchovali auto tak, že jsem poprvé neviděl ani přes vnitřní zpětné zrcátko a kolem půl třetí vyjeli. U Poděbrad poněkud zhoustla doprava, takže jsme ten zhruba kilometr před kruhákem u Teska převážně stáli v koloně, která se jen chvilkama dávala do pohybu. To nám to tedy začínalo. Původně jsem myslel, že se něco stalo a pouští se nějak kyvadlově, ovšem ukázalo se, že šlo jen o silný provoz. A nejspíš byl na vině i moderní zlozvyk nepoužívat blinkry.
Po vyjetí z Poděbrad už to ale šlo. Zpočátku se mi cesta strašně vlekla, ale pak jsem se najedou podíval na čas dojezdu na navigaci a zjistil jsem, že nám zbývá deset minut do cíle. To mi výrazně zlepšilo náladu. Ačkoli jsme Malou Skálu zhruba před dvěma až třemi roky navštívili a věděli jsme přesně, kde kempink je, vjezd do něj jsme minuli. Jelo zrovna nějak víc aut a nenápadná mezera mezi domy se vyloupla na poslední chvíli. Trochu jsme se projeli, než se dalo otočit a potom jsme k recepci zamířili z opačného směru, i když alespoň podle čar na silnici to asi nebylo až tak úplně správně. Jelikož do kempu až tak pravidelně nejezdíme, alespoň v tomto tisíciletí jsem se tam ocitl prvně, byl jsem poměrně překvapen, jak rychle se vyřídily formality a za malou chvilku už jsme si vybírali místo na louce. Stavění stanu taky celkem šlo, i když se mi chvílemi zdálo, že předloni na zahradě to šlo od ruky trochu lépe. Po večeři jsme se šli porozhlédnout kolem. Vypadalo to, že na druhém břehu Jizery bude probíhat nějaký koncert, ovšem ačkoli proběhla zkouška zvuku, kapela si brala různě do rukou nástroje, pak tam postávala i připravená, na hudbu nějak nedošlo. Zvláštní, nejspíš šlo o nějaké Němce.
Potom jsem se s Andíkem pustil do badmintonu. Celkem nám to šlo, ale postupně se kolem nás vyrojily děti z přilehlých stanů a mně trochu vadilo, že si kolem rozestavily sedačky a zíraly na nás.
Největší obavy jsem měl samozřejmě z noci pod stanem, s mým spánkem to není nijak závratné a moc dobře si pamatuju probdělou noc před zmíněnými dvěma lety, kdy mě zbytek rodiny přemluvil ke spaní na zahradě, v mém případě tedy ležení, a já jsem potom druhý den normálně pracoval. Bohužel se mé obavy vyplnily a ani tentorkát se mi nepodařilo usnout. Ovšem ani na chvilku, takže už přesně vím, o čem zpívá náš národní poklad ve své písni "Dlouhá noc". Nakonec jsem se ale rána přece jen dočkal.
Po nezbytné hygieně jsem se vrátil do stanu, kde se mezitím probudil Andík proto následovalo ještě jedno kolo hygieny. Potom jsme se vydali na ranní procházku k řece a následně do obchodu u vjezdu do areálu nakoupit něco ke snídani. Po našem návratu už byl vzhůru i zbytek rodiny.
Prakticky celé dopoledne si kluci vydrželi hrát na břehu. Při pozorování vodáků jsem se jen utvrdil v tom, že něco podobného by pro mě rozhodně nebylo, na hladině to vypadalo s trochou nadsázky jako v pátek odpoledne na D1. Navíc u nemalé části jde jen o 'módní' záležitost, mnohdy hraničící až se snobstvím. Díky jednomu víkendu jsem tak i změnil názor na současné snahy zákonodárců zrušit zákaz popíjení pro cyklisty a vodáky. U prvně jmenovaných jsem byl proti podobným změnám od počátku, u druhé skupiny právě odteď.
Já jsem si pak chvíli šel odpočinout do stanu, kam kolem poledne přišla manželka s dětmi, abychom mohli vyrazit na výlet, započatý obědem po cestě. Jenže zcela nečekaně začalo pršet. Chvílemi i celkem dost. Díky tomu jsme se tak přibližně o hodinu zdrželi. Když déšť ustal vzali jsme si všechny nezbytnosti a vydali se na vytoužený oběd. Mimochodem byl výborný. Z restaurace jsme zamířili rovnou vzhůru na Pantheon. Na skalnatou vyhlídku vysoko nad silnicí jsem se neodvážil, proto jsme s Andym čekali o kousek níž. Pak jsme pokračovali až k letohrádku, kde jsem se opět neodvážil na prohlídku ve skalách, takže jsem bloumal hned u kraje.
Andy chtěl za každou cenu navštívit ještě Frýdštejn, ačkoli jsme věděli, že tam bude již zavřeno (ta propršená hodinka by se nám teď hodila). Podle turistického značení se mělo jednat asi o 1,5 km, ve skutečnosti to muselo být mnohem víc, proto jsme se asi v půlce rozdělili, protože Álovi se už dál nechtělo. Vydal jsem se s ním tedy zpátky, zatímco manželka s Andym pokračovali dál. Ála směle vyšlapoval, ovšem v samém závěru skoro dole zakopl a rozbil si koleno. Aby toho nebylo málo, cukrárna, kde jsem mu slíbil zmrzlinu měla jen do pěti, čili před tři čtvrtě hodinou zavřela. Naštěstí druhá cukrárna měla mít do pěti také, ale majitel o hodinu přetáhl. Tam jsme si tedy dali nanuky. Pak jsme se stavili opět v pizzerii, abychom si objednali pizzu s sebou. Během čekání si Ála pohrál na dětském hřišti a taky se s námi na chvíli pustil do řeči jeden z místních.
Když jsme se potom u stanu dali do jídla, za chvíli dorazila žena s Andíkem. Později si kluci odešli hrát s dalšími dětmi, které se jejich rodiče snažili utahat, aby celou noc spaly a oni mohli nerušeně propít poslední noc před odjezdem. Ostatně je fakt, že v noci ze soboty na neděli bylo poněkud hlučněji než předtím. Chvilku před spaním se vyplnila moje obava, že neustálé lezení pro něco do auta, v němž přitom samozřejmě pořád všechno svítilo, se musí projevit na baterce. Vyskočilo na mě varování, abych nastartoval, protože mám téměř prázdnou baterku. Super takhle před spaním do okolí vypustit dávku škodlivin z výfuku. Je ale pravda, že stačilo pár minutek a vše se zdálo být opět v pořádku.
V noci se mi podařilo alespoň na chvíli klimbnout, i když žádná sláva to nebyla, maximálně 1-2 hodiny. Ráno se z ostatních jako první probudil Ála, tak jsme se vydali do umývárny a já využil brzkého času k ranní sprše. Bohužel venku bylo lehce chladněji, takže památku na stanování mám dosud v podobě rýmy.
Tentokrát se zbytek stanu probudil dřív než předchozí den, opět jsme si nakoupili snídani, po které si kluci nejdřív chvíli kopali s dalšími dětmi, což jsem teda neviděl moc rád, protože míč často končil v něčím stanu nebo autě. Naštěstí se nám poměrně brzy podařilo tuhle zábavu brzy diplomaticky ukončit a naše děti se pak vydaly k vodě, zatímco my jsme sbalili náš přechodný příbytek.
Trochu jsem se bál, jak auto zareaguje na stisk tlačítka start, ale motor naskočil ihned a bez nejmenších problémů. Po vyřízení formalit na recepci jsme zamířili směrem domů. Pro kluky jsme ještě udělali překvápko v podobě mírné zajížďky opět do zmrzlinárny v Mimoni, aby ochutnala i manželka. Původně jsem si myslel, že tak otestuji Andíkovu i Álovu všímavost, kdy poznají, kam jedeme, ale oba brzy usnuli a probudili jsme je až na místě.
Z netradičních druhů jsem tentokrát zvolil koprovou, štrůdlovou a špičku s vaječným koňakem. Po ledovém občerstvení jsme už mohli pokračovat domů. I tuto část cesty kluci takřka celou zaspali...;-)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama