Balaton pošesté...;-)

17. července 2018 v 18:13 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
Když jsme se na dovolenou do Maďarska chystali před šesti lety (tehdy trochu nešťastně nadvakrát), nevěřil bych tomu, že se tam budeme pravidelně vracet. Tedy rozhodně ne, že v následujících letech se tam vrátíme šestkrát. Ostatně kdyby mě to bývalo napadlo, asi bych se vrhnul na studium maďarštiny, protože bychom to využili.
V každém případě jsme si tedy letos 30. června přivstali, budík se ozval přesně ve dvě ráno a v půl čtvrté jsme odjížděli od domu. Kluci postupně usnuli, přesně jak to bylo v plánu. Tentokrát je velmi překvapivě neprobudila ani D1, tedy přesněji to její drncání. Probrali se až poté, co jsme zastavili v časné ranní koloně vzniklé jakousi drobnou nehodou v opravovaném úseku. Zpočátku to ale vypadalo na hodně dlouho.
Na Slovensku jsme si naplánovali tradiční snídani, volba padla opět na Sekuli, tentokrát se ale neukázala jako nejšťastnější. Zaprvé tam byl ještě mnohem větší bordel než v uplynulých letech, za další pak fičel vítr. A hlavně když jsme složitě projeli až na plácek, kde jsme v pohodě jedli loni, tentokrát byl z poloviny schovaný pod jakousi ohromnou kaluží. Snídani jsme tedy zkrátili na co nejkratší dobu. Zbytkem Slovenska jsme projeli velmi rychle a tentokrát po několika letech prvně bez zmatků s odstavenými auty u maďarské hranice. Hned za hranicemi se staví úsek silnice, nejspíš aby mohla být více proudová, každopádně na rozdíl od naší D1 se tam skutečně pracovalo. Troch náročnější na psychiku bylo sledování řidičských sebevrahů, kteří předjížděli v nejnebezpečnějších situacích. Na následné dálnici už bylo ale vše v pořádku. Maďaři sice na můj vkus zbytečně kličkují (zprava, zleva), ovšem jezdí jaksi bezpečněji než my. Jako v minulosti jsme se i tentokrát chtěli vyhnout kritičtějšímu úseku kolem Budapešti, proto jsme zvolili zkratku přes Pér, Kisbér a Székesfehérvár. Tam nás ovšem trochu zaskočil několikakilometrový úsek s omezením na čtyřicítku. Číslici na pravidelně rozmístěných tabulích jsme dodržovali prakticky jen my. Ostatní nás plynule předjížděli vysokou rychlostí. Nevím, ale jako cizinec si nedovolím překračovat rychlost. Tím spíš, že už jsem o dva body přišel…;-)
Po mnoha kruhových objezdech jsme se potom napojili na dálnici M7 a to už bylo vše v pohodě. Dokonce oproti minulým letům a především poplašným zprávám o kritickém víkendu, co se provozu týče, jezdilo mnohem méně aut. Především díky zdržení na naší D1 jsme do Balatonlelle dojeli až po osmi hodinách. Na parkovišti jsme zastavili přesně v půl dvanácté, zbývaly nám tedy dvě a půl hodiny do předání prázdninového domu, které jsme využili na posilnění a nákup základních věcí na první dny.

K pobytu se vrátím v některém z následujících příspěvků, v rámci popisu cesty rovnou skočím k té zpáteční o týden později. Měli jsme štěstí, že hosté po nás dovolenou odřekli, proto nám majitelé vstřícně nabídli, že klíče můžeme odevzdat, kdy budeme chtít. Domluvili jsme se tedy na půl sedmou v sobotu večer, kdy jsme již byli po večeři a po nezbytnostech mohli vyrazit. S krátkou zastávkou na nákup pár lahví vína a bonbónů do auta. Teda vína až domů samozřejmě…:-) Od obchodu jsme odjížděli před tři čtvrtě na osm a cesta ubíhala perfektně. Ála usnul hned po najetí na dálnici, Andy se poměrně dlouho držel. Podraz nastal opět po sjezdu na Székesfehérvár, kde nás čekal již dříve zmíněný úsek se čtyřicítkou. Dodnes nechápu důvod omezení, ovšem vzhledem k tomu, že značky byly rrozmístěny pravidelně po pár stovkách metrů, rozhodně bych při případné kontrole neuspěl s výmluvou na přehlédnutí. Pravdou ovšem zůstává, že jsem předpis opět dodržoval sám, ostatní nás svorně předjížděli. V jednom méně přehledném místě se za námi pár aut naštosovalo a když se silnice opět narovnala, jeden z předjíždějících mě velmi důrazně vytroubil. Nevím, nechápu, možná ta značka platila jen ve všední dny, i když pod ní žádná doplňková informace nebyla. Po jedné z přestávek na toaletu konečně usnul i Andy a oba kluci na konec spali zcela nečekaně až do Plaňan, čili prakticky až domů. V každém případě musím vyzdvihnout zážitek na Sekuli. Myslím na té její moderní části, čili ve směru do Česka. Loni jsem si tam odskočil a manželka, která šla hned po mě, už narazila na uzamčené dveře. Po letošním zážitku si říkám, kdo ví, jak to bylo, protože když jsem přišel ke vchodu do obchodu, postávalo před ním zhruba dvacet různých lidí. Na ceduli na dveřích stálo, že mají otevřeno do 24:00, jenže ono ještě nebylo ani půl dvanácté. Obsluha uvnitř předstírala jakousi činnost, jako by se nic nedělo. Stejně jako někteří jiní jsem tedy zvolil přítmí přilehlého lesíku a odjížděli jsme asi po patnácti minutách. Pumpa stále zavřená.
Na rozdíl od loňska jsme letos špatně neodbočili v Brně, i když jsem přesně poznal ten kritický bod z loňska a měli jsme trochu namále, protože před ním byla jakási uzávěrka. Vlastně si ještě vzpomínám, že mě to jaksi táhlo do Vídně, protože jsem dvakrát málem zapomněl odbočit, ale v Bratislavě mě na poslední chvíli upozornila manželka a v Brně jsem si vše stihl uvědomit sám.
Na D1 opět katastrofa. Nejkritičtější okamžik, který mi utkvěl v paměti - zúžený úsek, který se v noční tmě zdá ještě užší a najednou vás začne předjíždět Hyundai Santa Fe, čili dost rozměrné auto. Jelikož levý pruh má jen 2,2 metru, měli jsme to skutečně na zrcátka. Jenže jemu to nestačilo a v levém pruhu pokračoval až ke kamionu jedoucímu přede mnou. Jeho řidič si všiml, že se ho chystá předjet a začal mu blinkry naznačit, aby to nedělal. Marně. Řidič hyundaie se tam napasoval. Kamion se natřásal, jak jel po samém okraji, troubil a rozsvěcoval světla, ovšem na "korejského souseda" byl krátký. Vzhledem k tomu, jak blízko jsme k celé situaci sami měli, jsem si velmi oddechl, když celý riskantní manévr skončil.
Poslední vzrůšo na mě čekalo na sjezdu z dálnice, který se náhle vyloupl taktéž v zúženém úseku a měl jsem co dělat, abych ho nepřehlédl. Pak už ale všechno v pohodě. V Plaňanech se na nás až k silnici přišel podívat srnec, o pár desítek metrů dál přes cestu přeběhla srna a na obchvatu našeho rodného nás na silnici nadšeně vítal zajíc, čímž nemyslím ředitele místní školy.
U domu jsme zastavili přesně po sedmi hodinách ve 2:40.

Statistika cesta tam:
558,3 km
34,6 l benzínu

Statistika cesta zpět:
557,6 km
35,2 l benzínu
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama