Velký úspěch...;-)

24. května 2018 v 20:01 | Jiřan |  Zprávy od vody
V sobotu 19. května jsem se vydal pro změnu já poměřit své síly na rybářských závodech. Tentokrát do Hasiny u Rožďalovic. Ráno jsem si ještě rychle připravil poslední krmení vyjel tak, abych byl na místě včas. Cestou mě v několika úsecích překvapila mlha, ale jelo se celkem příjemně. A to i přesto, že večer jsme trochu neplánovaně ponocovali u známých.
Z informací, které jsem měl předem k dispozici, jsem si nebyl úplně jistý, kde přesně závody probíhají, uvedeny byly totiž trochu zamtečně názvy dvou vodních nádrží. Ovšem už v Rožďalovicích se objevilo naprosto perfektní značení, díky kterému jsem nedokázal zabloudit ani já. Ačkoli jsem tredy věděl, že jedu správně, přiznávám, že jsem trochu znejistěl na velmi úzké betonové cestě kolem rybníka, zvláště pak v místě velké prohlubně a následného stoupání do původní výšky. Pak se objevil plácek jako stvořený pro parkování, dokonce tam stálo už jedno auto, proto jsem tam zastavil. Dál vedla dost blátivá cesta, ale byla tam značka zákazu vjezdu motorových vozidel. A vzhledem k tomu, jaké mám letos štěstí na body, nechtěl jsem nic riskovat. Ještě než jsem se ale vypravil, projelo kolem mě několik aut a potom jsem na louce spatřil plno aut. I tak jsem ale zůstal věrný původnímu plácku. Navíc jsem tam našeho megana nechal pod stromy, což by se mohlo odpoledne hodit.
Dostavil jsem se k zápisu a prezenci a mile na mě zapůsobilo, jak jeden z rybářů, který vše zapisoval, následně každému podal lístek, oslovil ho křestním jménem a popřál hodně štěstí. Člověk si připadal jako mezi přáteli, což se mi jako introvertovi na podobných akcích často nestává. Vylosoval jsem si číslo 37, vzal lístek, k tomu jsem dostal ještě další lísteček s číslem 38. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, úlovkáč jsem strčil do kapsy a druhý lísteček do peněženky. Času bylo dost, proto jsem si ještě chtěl dát kafe, bohužel se zrovna rozbil nějaký generátor, takže nám obsluha nabídla, že si zapíše naše vá místa a objednávky nám tam donese. Nadiktoval jsem 38 (!). Vrátil jsem se k autu pro vybavení a potom už na své místo. I když... Abych se náhodou nespletl a neudělal trapas, podíval jsem se na lísteček, kde byla třicetosmička a utábořil se. Chytat se sice smělo jen na jeden prut, ale moje promyšlená taktika spočívala i v různé velikosti háčků, proto jsem si připravil pruty dva. A zrovna, když jsem připravoval ten druhý, objevil se za mnou nějaký na první pohled pohodář a ptá se, jestli tam opravdu mám sedět. Říkám, že jo a on v klidu nadhodí: "A nespletl jste si to s číslem na klobásu?" Sakra, připadal jsem si jako blbec. Přesunul jsem se tedy asi o pět metrů dál z třicetosmičky na třicetsedmičku. Chlap ale byl v pohodě, bylo vidět, že se stejně jako já přišel hlavně zúčastnit. Prohodili jsme pár slov, mimo jiné jsem se dozvěděl, že má rozbitý podběrák, ale že ty jeho čudly by ještě mohl vydržet. Později jsem získal pocit, že tam byli příjemní všichni, alespoň kam jsem dohlédl, vládla dobrá nálada a přátelské pošťuchování.
Když zazněl zvukový signál, každý si v klidu nahodil, ne jako jinde, kde jsou všichni připravení už několik minut předem, aby neztráceli ani vteřinu.
Měl jsem záběry prakticky na každý nához, bohužel se mi nic nedařilo proměnit, všechno bylo naprázdno. Nechápal jsem to. Vyměnil jsem tedy citlivější číhátko před špičkou za méně citlivé mezi očky prutu. Ani to nepomohlo a přišlo několik záseků do prázdna. Mezitím pán na mém "původním" místě;-) vytáhl několik karasů, pak dokonce úhoře. Další bod mé taktiky spočíval v tom, že každé krmení dostalo dvě šance, když jsem na něj ani na druhý nához nic nevytáhl, bez milosti přišla řada na další.
Blížila půlka závodu a já jsem akorát odeslal zprávu domů, že teda zatím nic, když policajt mezi očky opět ožil. Odložil jsem tedy telefon a sledoval číhátko, které na několikrát popojelo až k prutu. Zrovna jsem tam měl úplně novou nástrahu. Zasekl jsem. Je tam, proběhlo mi hlavou, když jsem ucítil slabý odpor. Asi nějaký karásek jako ostatní, měl jsem v podstatě jasno. Jenže najednou se prut prudce ohnul a nic. Vypadalo to, že jsem uvázl za něco na dně. Takže zase konec nadějí... Jenže najednou se rozjela brzda a mně došlo, že to byl jen manévr nějaké ryby. A asi trochu větší, karásek to nejspíš nebude. Pohodář odvedle mě povzbuzoval, rybář na druhé straně potom stáhl prut, abychom se nezamotali. Ačkoli jsem tajemné monstrum táhl poměrně prudce, právě z důvodů blízkosti dalších závodníků, u břehu mi odjelo doleva. Pořád jsem nevěděl, co to bude. Najednou se před sousedem s vytaženým prutem udělala vlna. Řekl bych, že docela velká, spíš taková malá tsunami. Záhadná ryba ovšem stále u dna. Podle vlasce jsem poznal, že už je přede mnou, když najednou se z vody vynořila ohromná tlama s velkými zuby (no tak jsem rybář, no:-)) a ukázalo se velké pruhované tělo. Ne, nebyla to zebra...:-) "Tý jo, candát!" vydechl jsem, možná jsem místo tý jo, použil něco jiného, nevím. Můj jinak poměrně velký podběrák, který jsem už měl připravený najendou vypadal směšně malý, pohodář odvedle mi rychle podal svůj větší podběrák. Ano ten, rozbitý, co měl už jen na čudly. Jenže ani do něj se candát ne a ne vejít. Za mnou se shromáždil hlouček rybářů a slyším dobře míněné rady, abych ho neutrhnul, zároveň cítím, že jsem pravou nohou stoupl do vody. Stal se zázrak, obří zubatý válec se nasoukal do podběráku a já ho opatrně nesl na břeh. Byl opravdu dost těžký. Až dojemně působilo chování přihlížejících - jeden mi naprosto automaticky vzal prut, druhý mi podal pean, abych se nzdržoval hledáním svého... A navíc to vypadalo, že všichni měli stejnou radost jako já, což jsem doposud na závodech nezažil. Candát byl perfektně zaseknutý, v podstatě neměl šanci se háčku zbavit - otázkou ovšem zůstává, jak dlouho by odolával můj vlasec. Rozhodčí ho rychle a pečlivě změřil a verdikt zněl rovných 80 centimetrů. Můj osobní rekord a zároveň největší ryba závodu.Bohužel candáti nejsou právě "držáci" proto se musel co nejrychleji vrátit do vody. Ano, narážím tím na fakt, že jsem si jej ani nestihl zvěčnit, i když přiznávám, že jsem si na to v tu chvíli ani nevzpomněl. Dost možná i proto, že se to dravci na břehu nelíbilo a v jednu chvilku se mocně vzepjal a nechybělo mnoho, aby mi nafackoval ocasem. Mlhavě ale tuším, že tam někdo fotil, určitě potom, když jsem ho pouštěl, proto se ještě budu snažit fotku na památku získat.
Měl jsem velkou radost, že neskončím poslední, zároveň jsem byl překvapený, protože jsem s dravcem rozhodně nepočítal. Zvláštní byla taky slyšet, jak se nesla šuškanda kolem vody, až z protějšího břehu jsem za pár minut slyšel, jak o mně mluví. V každém případě jsem dokonale rozplašil všechny ryby v našem sektoru, protože od těch deseti hodin prakticky nikdo neměl záběr. I to popotahování, které jsem předtím měl při každém náhozu, úplně ustalo. Ale kdo by to řešil, že ano...;-)
Počasí nám přálo a já se dál kochal klidem u vody, který nerušily žádné vlaky jako u nás, občas jsme něco prohodili se sousedem. Pak přišel čas oběda, dostal jsem výbornou klobásu za ten lísteček s třicetosmičkou a potom sledoval několik dalších závodníků, kteří to vzdali, protože byli bez úlovku, a proto odcházeli dřív. Kolem půl jedné jsem zaslechl, jak se kdosi baví s rozhodčím o kaprovi osmdesátníkovi. Napadlo mě, že mě nejspíš někdo v části rybníka, kam nebylo vidět, dohnal. No co, nedá se nic dělat. Přesně v jednu opět zazněl signál a bylo dobojováno. Sklidil jsem věci a odnesl je do auta, měl jsem to přece jen dál než ostatní. Když jsem ale viděl ty jejich rozpálené plechové miláčky a potom naše auto schované ve stínu, říkal jsem si, že to za to rozhodně stálo. Pak jsem se už jen tak nalehko vrátil na vyhlášení výsledků, i když tam moje jméno tedy nesjpíš opět nezazní.
Rozhodčí sečetli lístky ještě rychleji, než bylo v plánu a protože nikdo nechyběl, mohlo se přejít o něco dřív i k samotnému vyhlášení. Nejprve sice zaznělo jméno toho, kdo nachytal nejvíc, ale pak se vyhlašující opravil, že nejprve se vyhlásí největší ryba závodu, kterou byl candát a chytil ho - no přece já!:-) Asi tři z pořadatelů mi srdečně potřásli rukou a předali pohár, sekt a kýbl granulí. Měl jsem radost. Největší ale z toho, jak budou doma koukat kluci, že jejich táta, je fakt dobrej!:-)
Cestou domů jsem se ještě stavil v obchodě, abych nakoupil něco na večerní improvizovanou oslavu, kterou jsem si naplánoval u grilu. Kluci byli z ceny až nečekaně nadšení, Ála si k ní dokonce sedl a sošku ryby opatrně zasněně hladil, taky se s ní chtěli vyfotit, aby se mohli pochlubit před kamarády, co jejich táta vyhrál!:-) Navíc si myslí, že je celá ze zlata. Já doufám, že se dostanu k té fotce, pokud nějaká existuje, ale i kdyby to nevyšlo, vzpomínka mi zůstane. Doteď jsem měl rekord štiku 69 a tu taky na fotce nemám. Sice jsem se tehdy nechal vyfotit, ale bylo to ještě v době kinofilmu a bratr si neuvědomil, že musí mířit trošku vedle, než co vidí v průhledovém hledáčku. Takže na fotce byla v rohu moje hlava a louka a ryba, kterou jsem vítězoslavně držel v ruce, zůstala v propadlišti dějin. Možná je mi to tak souzeno...;-)


UPDATE 10.6.2018 - Podařilo se mi získat fotky:

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama