Nedělní výlet...;-)

20. května 2018 v 18:57 | Jiřan
Minulou neděli (13. 5. 2018) jsem využil toho, že jsme o víkendu byli s klukama doma sami a navrhl jsem, že bychom mohli po dlouhé době zavítat do svíčkárny v Šestajovicích u Prahy a zkombinovat to se zrcadlovým labyrintem v Líbeznicích, který vyrostl v budově Divadla kouzel.
Během příprav mě kluci dost rozzlobili, proto jsem nejdříve celý výlet chtěl zrušit, následně jsem s nimi udělal dohodu, kterou mi oba podepsali:-) a mohli jsme jet.
Do svíčkárny jsme dřív jezdili poměrně často, teď jsme tam ale zavítali nejmíň po tři čtvrtě roce. Oproti jiným návštěvám se mi tam tentokrát zdál neskutečný klid. Kluci si měli vyrobit glycerinové mýdlo a sypané svíčky ve skleničce. Postup jsem měl rozmyšlený, abychom vždycky něco dělali, zatímco něco jiného nám bude schnout nebo chladnout. Nakonec jsme začali těmi svíčkami. Kluci jednomyslně bez jakéhokoli přemlouvání souhlasili s tím, že si skleničky tentokrát nebudou barvit. Moc dobře si všichin pamatujeme, jak vždycky po vyrobení tam matlali nejrůznější barvy a ty potom ne a ne uschnout, takže jsme od nich bývali zapatlaní ještě doma, když jsme je nesli z auta. A hlavně se jimi zakryly barevné proužky, které kluci předtím pracně vyrobili ve skleničkách.
Druhý bod programu představovala výroba mýdla. Ovšem ne obyčejné vykrajování jako vždy, tentokrát si kluci vybrali formičky a do nich potom opatrně kapali a nalévali mýdlovou hmotu v různých barvách. Musím se přiznat, že když jsem po vychladnutí viděl výsledek, byl jsem mile překvapen.
Ani tentokrát nesměla chybět návštěva čokoládovny, kde si kluci odlili každý svou tabulku (jednu potom já, protože jsou tři). Tentokrát se aspoň bez váhání shodli na druhu čokolády, jindy chce většinou každý jinou.
Pak jsme si obešli výběhy se všemi zvířaty, najedli se, protože oba měli velký hlad a přesunuli se k autu. Protože bývám většinou na všechno připraven, vzal jsem s sebou chladící box, aby se nám výrobky díky teplu neroztekly.
Pomalu jsme se přesunuli do Líbeznic, cesta probíhala příjemně, nikam jsme nespěchali. Shodou okolností zrovna ten den neprobíhalo žádné divadelní představení, takže parkoviště zelo prázdnotou. Bohužel asi čtyři auta, co na něm stála, zabrala jediná místa ve stínu. Trochu jsme se prošli a zjistili, že o kousek dál je nádherný plácek u jakési opuštěné budovy, která vrhá příjemný stín, proto jsem ještě přeparkoval. Pak už jsme zamířili k labyrintu. Nejprve nás pobavila zakřivená zrcadla, hlavně Ála se u nich doslova řehtal. Bohužel samozřejmě nikdy nelze docílit toho, aby dvě osoby viděly totéž, protože stojí vždycky v jiném úhlu, takže když mi Ála něco předváděl, dělal jsem, jak se bavím hlavně proto, abych mu dobrou náladu nezkazil. Potom jsme zamířili do bludiště. To bylo taky perfektní. Chvíli jsem měl vážně strach, že se už nikdy ven nedokážeme vymotat. Nakonec to ale vždycky vyšlo. Vždycky píšu proto, že kluci chtěli bloudit pořád znovu a znovu. Je teda pravda, že párkrát jsme se zamotali tak, že jsme nenašli východ, ale vylezli jsme zase vstupem. Álu moc bavilo postavit se do rohu mezi zrcadla, což potom vypadalo, že je tam hned několikrát. Taky nezapomenu, jak se lekl, když vyrazil proti mně, ale najednou zjistil, že jde jen o můj odraz v jednom ze zrcadel. Od bloudění doteď mě zachránilo jen to, že po nějaké době se klukům z toho trochu začala točit hlava.
Kluci lezli po stropě...;-)

...a nechali vzlétnout stolek...;-)

Asi po tři čtvrtě hodině jsme se ocitli venku na vzduchu a kluci mě přemluvili na nanuky, které jsme posléze spořádali v parku a mohli jsme vyrazit domů.
Dva tvrdě spící dobrodruhy jsem tam po takřka celodenním výletu dovezl někdy po čtvrt na pět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama