close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Přesun blogu

29. července 2020 v 15:52 | Jiřan
Z důvodu zrušení služby blog.cz postupně přesunu obsah Pařánkova bloga na novou adresu:


Prosím o strpení. Třináct let keců je třináct let keců...;-)
 

O2 trable...;-)

29. června 2020 v 17:18 | Jiřan
Během karanténních opatření jsme jako mnozí další (soudě podle dohledatelných internetových diskusí) čelili problémům s O2TV. Já bych celkem chápal jednodenní problem, ovšem abychom se nemohli dívat večer několik týdnů, to se mi u tak velkého operátora, jakým O2 bezpochyby je, nelíbilo ani trochu. Tím spíš, že vyúčtování žádné omezení nevykazovalo a chodilo dál na plnou částku.
Ačkoli lidé se na internet rozčilovali, že stížnosti jsou celkem zbytečné a operator se vymlouvá na velké vytížení, které přesahuje technické kapacity, já jsem si to líbit nenechal. Poslední kapkou tak bylo, když jsem zjistil, že společnost v rámci lákání nových zákazníků dávala k novým hlasovým službám O2TV jako bonus.
Jenže u takových molochů, není úplně jednoduché najít nějaký vhodný kontakt. Telefonovat operátorovi, který má naučené fráze a snaží se mě jen co nejrychleji zbavit, se mi nechtělo, chtěl jsem mít něco písemně. Při pokusu o spojení s operátorem přes webové stránky jsem byl ovšem také neúspěšný - na chatu se mi sice zobrazilo okno, do nějž jsem měl psát, jenže to nešlo. Nebylo zkrátka aktivní. Toto se dalo obejít tím, že jsem si z reklamního banneru v tomtéž okně zvolil, že chci zakoupit Go Kartu. Po chvíli se mi ale zobrazilo upozornění, že píšu mimo pracovní dobu, která je od 8:00 do 20:30. Přitom bylo 11:30 dopoledne. Při pokusu o kontakt přes O2 guru se mi zobrazilo upozornění, že nejsou online, nebo jsou vytíženi... Nakonec se mi zuřivým klikáním všude možně podařilo stížnost odeslat. Hned druhý den mi ovšem dorazila odpověď ve stejném duchu jako ostatním - síť je večer přetížena, o žádné kompenzaci neuvažujeme. Ještě byc měl zmínit, že vše bylo formulováno, jako by se jednalo o jednorázový problém, nikoli o něco, co trvalo již několik týdnů.
Člověk laik by si řekl, že přece než taková negativní reklama, co by to pro tak velkou společnost bylo, dát všem jednorázovou slevu. Věřím, že by se o takovém vstřícném kroku našla zmínka i v médiích a vlastně by se tak jednalo jakousi investici do reklamy. Navíc by potom už nikdo nemohl nadávat, vždyť chyba by byla přiznána a navíc máte slevu, tak co chcete... ;-)
Uběhlo pár dalších dní se stejnými problémy, až jsme si jednou fakt naplánovali sledování čehosi i s klukama, ale bohužel opět nemožné. V tu chvilku jsem se fakt naštval a protože na infolince ještě měli otevřeno, rozhodl jsem se zavolat.
Ovšem dovolat se živému člověku, to vůbec není jen tak. Nejprve jsem poslušně volil čísla podle nabídky, ale nakonec jsem se vždycky dostal do bodu, kdy mi automat oznámil, že děkuje za zavolání a hovor přerušil. Když se mi to stalo asi popáté, zvolil jsem jinou taktiku. Při troše štěstí se vám totiž podaří souboj se strojem vyhrát. Stačí volit jiné možnosti, než které jsou nabízeny a příznivé souhře okolností to po určité době automat vzdá a přepojí vás na živého operátora.
Ten byl velmi milý. Nejprve to na mě zkusil s takovými těmi naučenými řečičkami, ale později vyhrála jeho liská stránka a narovinu mi sdělil, jak se věci mají. Nutno podotknout, že jsem byl slušný a hned na úvod jsme si vyjasnili, že to není nic proti němu osobně. Nicméně problém stále nevyřešen.
Druhý den mi ale do mailu přišla automatická žádost o hodnocení hovoru s operátorem. A u připravených smajlíků jsem nalezl i pole, do nějž se dalo psát. Rozhodl jsem se tedy znovu popsat náš problém. Asi do hodiny mi přišla odpověď od vedoucí týmu zákaznické spokojenosti. A k mému velkému překvapení mi sdělila, že nám byla nastavena sleva na služby. Paráda, vyplatilo se.
Ukázalo se ale, jak je dobré řešit vše, co jde, písemně. Na dalším vyúčtování, které jsem obdržel byla částka beze změny. Nejprve jsem si myslel, že třeba to bude až v dalším měsíci, ale nakonec jsem zkusil podat reklamaci, k níž jsem přiložil veškerou korespondenci. Při nejhorším se dozvím, co a jak.
Uběhlo několik dní a mně přišlo rozhodnutí, že reklamace byla uznána a částka byla dodatečně snížena. Ne nadarmo se říká: Líná huba/ruka, holý neštěstí...

Traktor Live stream show, Dymytry Revolter Live Stream a další – Sportovní hala Praha, obývák (8.5. / 10.5.2020)

11. června 2020 v 16:47 | Jiřan |  Reporty z koncertů


Protikaranténní opatření se naštěstí pozvolna uvolňují, ovšem ještě před měsícem platila. A v tom období se kapely Traktor a Dymytry, které měly na letošek naplánované velké turné Monster Meeting s mnoha hosty, rozhodly udělat svým fanouškům radost online vystoupením. A rozhodně nešlo o žádné brnkačky na španělku z obýváku. Jednalo se o plnohodnotná vystoupení z pražské sportovní haly včetně veškerých pyrotechnických efektů.
Vstupné bylo zcela dobrovolné, kdo chtěl mohl přispět libovolnou částkou přes web Donio.cz. Protože mám obě kapely velmi rád, přispěl jsem bez váhání. V případě Traktoru pak dokonce třikrát - vždyť jsme doma tři velcí fanoušci. Podařilo se tak vybrat krásné částky - k dnešnímu datu činily pro Traktor 315 586 Kč a pro Dymytry dokonce 504 547 Kč. Ve druhém případě určitě sehrála svou roli nejen početná fanouškovská základna, ale také fakt, že se členové kapely Dymytry rozhodly část výdělku věnovat na dobročinné účely.
Už s týdenním předstihem jsem v obýváku provedl "zvukovou zkoušku". Aby to stálo za to, připojil jsem k televizi svůj kytarový aparát a aby toho nebylo málo a zvuk stál opravdu za to i v nižších polohách, k němu jsem ještě přidal odposlech na bicí.
V pátek 8. května večer to potom vypuklo. Koncert byl skvělý, skoro jako na živo, akorát zpočátku trošku zlobil zvuk, ovšem to nebylo na naší straně. Asi kolem třetí písničky se to podařilo zvukařům vychytat a už to bylo super. Nechtěným fanouškem se tak stal i náš zakrslý králík, který celou slávu celkem dlouho ignoroval a až v závěru začal dupat. Bohužel se nikdy nedozvíme, jestli to bylo do rytmu, nebo ze strachu. :-)
Hned v neděli se konal kocert Dymytry, tam jsme to ovšem měli ztížené v tom, že nám z jakéhosi důvodu zlobilo internetové připojení, proto jsem se po několikátém záseku ač nerad rozhodl podívat se na koncert až další den. I tentokrát se se mnou dívali Andy s Álou a i druhá online akce stála za to. Bohužel i ta byla doprovázena zvukovými problémy, které se ale po pár písničkách podařilo vyřešit.
V následujících dnech se ještě v rámci pomyslného Monster Meeting konaly online koncerty kapel Alkehol, RCZ (Rammstein Revival) a Trautenberk. Vzhledem k letošnímu kulturnímu absťáku jsem samozřejmě shlédl vše. Akorát mě tak jarní Monster Meeting vyšlo celkem na dost peněz na "vstupném"…;-)


 


Tři Sestry – Palác Akropolis / ložnice (17. 4. 2020)

15. května 2020 v 18:13 | Jiřan |  Reporty z koncertů
Protože jsou zakázány všechny hromadné akce, nemohu samozřejmě chodit ani na koncerty. Sice se tu a tam objeví odkaz na vystoupení některého hudebníka akusticky z obýváku, ale to ignoruju. Za prvé akustické sety nesnáším a za druhé to zkrátka není ono.
Už od ledna jsem měl koupenou vstupenku na květnový koncert Tří sester na turné, které mělo na jaře probíhat. Samozřejmě bylo taktéž zrušeno. Jenže k mé radosti se kapela rozhodla po mírném uvolnění opatření uspořádat řádný koncert v Paláci Akropolis, který se bude konat bez diváků, ale bude se přenášet živě. Ten okamžik nastal v pátek 17. dubna a já jsem samozřejmě nemohl chybět.
S předstihem jsem si všechno připravil a krátce po osmé začal přenos.
Zpočátku se mi to zdálo takové zvláštní, přece jen sedět na Třech sestrách u stolu, koukat do monitoru a mít sluchátka (mimochodem děkuji zaměstnavateli za sluchátka s perfektním zvukem:-)), je divné. Navíc mi to přišlo i tak trochu smutné. I kapela byla taková chladnější. Jenže aby ne - kdy se sestrám naposledy stalo, aby na podiu hrály přesilovku vůči hledišti!?:-) S přibývajícím časem (a alkoholem) se kapela stále více odvazovala a někdy po druhé třetině už nebylo nic poznat. Mně osobně tedy rušil umělý potlesk, kterým zvukař prokládal jednotlivé písně, stejně tak občas trapné komentáře, které mohli diváci po celou dobu past, ale to se dalo vyřešit jejich vypnutím.
Jinak bych řekl, že šlo o plnohodnotný koncert s nabitým playlistem a nejrůznějšími vtípky, z nichž asi nejlepší byla narážka na Babišovu velikonoční koledu, jíž se pochlubil. Jeho namaskovaná "Monika" se objevila na podiu během písně Průša je úchyl a v roli Babiše s dlouhou pomlázkou ji naháněl Jaroušek (dechové nástroje). Scéna vypadala poměrně nečekaně, protože i Fanánek se začal tak smát, že nemohl zpívat.
Přiznám se, že asi jako mnoho jiných si úplně neumím představit za jak dlouho a za jakých podmínek se znovu podívám na opravdový koncert, přece jen namačkaný dav bude viru vyhovovat a to si ani nemusíme pošmakovat na netopýrech či luskounech. Na rozdíl od kin a divadel tady nepomůže (podle mého laického názoru ani tam) ani případné prodávání jen každé druhé vstupenky. Do té doby doufám, že se pro podobnou akci rozhodne co nejvíce kapel.
Ani já, ani mnoho jiných fanoušků (soudě po konci akce) nemá problém ani s finančním příspěvkem...



Trable...;-)

15. května 2020 v 17:56 | Jiřan
V polovině dubna jsem taky dvakrát navštívil lékaře. Obecně tam moc nechodím, tím méně pak v době karantény. Vlastně mě celkem překvapilo, že mi v telefonátu na alergologii řekli, že má pravidelná návštěva jednou za půl roku platí, myslel jsem, že nikoli. Nakonec ale stejně šlo jen o jakousi zdvořilostní schůzku, protože jindy velmi pečlivý doktor mi tentokrát jen položil pár otázek a nakonec napsal recept. Tedy dva a navíc elektronické, což pro mě byla novinka. Léky jsem si chtěl vyzvednout v lékárně hned v budově, když už jsem šel kolem, ale nebyl bych to já, aby se nevyskytl problém. Paní lékárnice, mimochodem velmi příjemná, si nechala nadiktovat postupně oba kódy z esemesek, které mi ihned dorazily. Při vydávání léků se podivila, že mám poměrně dost balení jednoho z nich. Mě zase překvapilo, že mi nepodává další z léků, na nějž jsem čekal. Nakonec se ukázalo, že pan doktor omylem vystavil e-recept dvakrát na totéž, což ale samozřejmě nemám jak zjistit. Naštěstí jsme to neměl daleko zpět do ordinace. Sestra mě ujistila, že mi za chvíli přijde ještě zpráva s kódem na zbývající lék a já jsem chvilku čekal před budovou, abych si to zase hned vyzvedl. Jenže stale nic nepřicházelo, proto jsem se rozhodl, že se nedá nic dělat, vydal se k autu a vyrazil domů. Nový recept mi dorazil někdy po obědě. To už se mi do lékárny nechtělo. Tam jsem se vydal až za pár dní. Po nadiktování kódu jsem si oddechl, když lékárnice přinesla správnou krabičku. Akorát jsem lehce znejistěl, že byla jen jedna, protože vždycky dostávám dvě, aby mi vydržely na půl roku. Sice jsem se uklidňoval tím, že třeba pan doktor opravdu napsal jen jedno balení, když u toho byly zmatky, ale nakonec jsem se zeptal, jestli ta balení nebyla dvě. Lékárnice nejdřív rozhodně prohlásila, že ne, ale vzápětí se zarazila, uznala, že mám pravdu a přinesla ještě jednu krabičku. Takže moje první setkání s e-receptem nic moc. Stačilo by, aby mi léky vyzvedával někdo jiný, kdo by vůbec netušil, o co jde. Takže za mě sice dobrý, ale uvítal bych, aby v SMS bylo kromě kodu uvedeno i o jaký lék jde, případně jeho množství, abych měl zkrátka přehled.
Druhá návštěva lékaře se potom vztahovala k přeočkování po pěti letech. Bylo mi trochu líto, aby mi všechny předchozí dávky propadly, ovšem v průběhu pandemie se neočkovalo. Zbýval mi poslední měsíc, když se to trochu uvolnilo a náhodou jsem zjistil, že proti klíšťatům se očkuje i u mého praktického lékaře, což mi situaci značně ulehčilo. Protože k lékaři zase až tak často nechodím, našel jsem si na webu telefonní číslo. Bohužel to zvedla lékařka z druhé ordinace, která vůbec netušila, jestli něco takového nabízejí, proto to zahrála do autu s tím, abych si zavolal za několik dní znovu, až se situace uklidní ještě víc. Mezitím jsem ale úplnou náhodou zjistil, že známí se právě očkovat nechali, u mé lékařky, která jsem původně chtěl volat. Zkusil jsem to tedy znovu a bez jakéhokoli problému jsme se domluvili, že mohu přijít. Akorát jsem byl poučen, že momentálně je nutné počkat před budovou a zavolat si, jestli nikdo není uvnitř. To jsem tedy udělal, zrovna měli volno, proto jsem mohl do čekárny. K mému překvapení tam seděl důchodce. Ještě víc byla překvapená sestra, která mi otevřela, protože o něm vůbec netušili. I přes několik velkých nápisů si ta prostě sedl a čekal. Jelikož patřil do rizikové skupiny, vzali ho přede mnou a já si tak prodloužil pobyt ve středisku asi o 15 minut…

Rybářské závody...;-)

4. května 2020 v 18:40 | Jiřan |  Zprávy od vody
Protože teď nemůžeme na žádné výlety, kterých bychom jinak už touto dobou za sebou měli několik, jezdíme alespoň na ryby. To už tady samozřejmě padlo, stejně tak jako stesk nad tím, že nemůžeme k místnímu rybníku. Hledáme tedy nová místa. Některá už jsme si oblíbili, jiná navštívíme třeba jen jednou. Dokonce jsem ještě jednou dal šanci místní říčce, ovšem jiné její části. Tam jsem se vydal jen s Andym pěšky po skončení práce, jen tak nalehko, každý pouze s jedním prutem na plavanou. Ani tentokrát žádná sláva, jen jedna ryba, která se ale nyní smilovala nade mnou.
Kromě toho jsme se opět vydali i do lomu Stráž, který je taktéž nedaleko, ovšem tam už se musí autem. A protože bylo fakt hezky, pojali jsme to jako rodinný výlet a byli jsme tam tak úplně všichni. Kluci byli rádi, že mohli mámě ukázat místo, kde by se, jak sami říkají, mohl natáčet Vinnetou. Ještě před odjezdem mě při obědě napadlo vyhlásit rybářské závody. Ty letošní byly totiž všechny zrušeny. Aby to bylo úplně fér, tyto závody měly být dvoudenní. V sobotu žádné rekordy nepadaly, akorát Andy chytil jednu rybku.
V neděli potom bylo druhé kolo, tentokrát na našem oblíbeném místě na Labi. A tam to vypadalo úplně jinak. Já jsem naštěstí tentokrát nalíčil na kapry (rozuměj pruty ležely celou dobu bez hnutí:-)), protože v opačném případě bych se jim stejně vůbec nemohl věnovat. Andy tahal jednu rybu za druhou a nakonec ani Ála nezahálel. Konečné pořadí vypadalo tak, že vyhrál Andy s 1 + 18 rybama, na druhém místě se umístil Ála s osmi kousky. Andy to měl ještě lehce adrenalinové, protože na lehoučkou boloňku (plavačkový prut) s tenkým vlascem a malým háčkem mu zabral kapr 52 centimetrů.
Večer už doma proběhlo vyhlášení spojené s předáním cen - oba závodníci dostali feederový prut s navijákem, Andy za první místo ještě vytoužený držák na prut a za největší rybu závodu 5 kilový pytel krmení se sadou splávků.
Kapitolu týkající se ryb ještě doplním o další místo, kam jsme se podívali a tím byl lom Chrástnice u Českého Brodu. I sem jsme vyrazili úplně všichni. Sice jsme v závěru zabloudili, ale nakonec nás místní nasměrovali. Držitelé rybářských dokladů smějí až k vodě, jenže při pohledu na provizorní cestu a světlou výšku našeho nablýskaného auta jsme zvolili variantu se záverem pro pěší. Místo vypadalo celkem hezky, ale jinak žádný zázrak. Největší ryby se drze vyhřívaly hned u hladiny v rohu se zákazem rybolovu a na nás se nakonec usmálo štěstí jen v podobě jednoho krásného lína, který se slitoval nad Andym. Jinak nic.
Posledním místem, kde jsme zkoušeli své rybářské štěstí byl opět malý rybník ve vedlejší vesnici. Jenže tam je smůla, když člověk narazí na pitomce. A to se nám stalo. Při celkem druhé návštěvě celkem podruhé... Po příjezdu jsme si sedli na širší stranu rybníka. Kromě nás tam byli ještě dva další rybáři, kteří chytali na přilehlé užší straně ve vzdálenější polovině od nás. Jenže jak se ukázalo, oba vyznávali zásadu, že kdo dřív přijde, tomu patří celý rybník. Takže házeli jak nejdál to šlo, čili těsně před nás. Nám tak nezbývalo než se spokojit s prostorem pár metrů před námi. Hádat jsem se nechtěl, tak jsme se uskromnili. I tak jsme každý chytli po jednom kaprovi. Ti dva nakonec sbalili, protože se jednalo o typické masaře, takže po záběru rybu přišlápnout, aby měla o tři centimetry víc a šup s ní do tašky. My jsme se zdrželi jen do jedenácti, protože ten den bylo právě velikonční pondělí, tak kluci měli ještě "hodovací" povinnosti - i když letos omezené jen na nejužší rodinu.

Mimochodem vyfotit rybu, aby byla dobře vidět, občas není jen tak:


Některé z úlovků...;-)

Konečně umyto...;-)

4. května 2020 v 18:25 | Jiřan
V závěru března poněkud polevila karanténní opatření a bylo povoleno otevřít mimo jiné myčky aut. Vytušil jsem svou příležitost a objednal se na pobočku na Černém mostě, abych využil vyhraný poukaz. V sobotu 28. března mě tak čekal "výlet", aspoň nějaký letos… I přes sobotní dopoledne byla dálnice ve směru na Prahu prakticky prázdná. Jel jsem si svých 134 a tu a tam se přiřítila stíhačka, která kolem mě prolétla. Aby ne, s povinnými rouškami v autě (což byl podle mě absolutní nesmysl), si mnozí přišli nepolapitelní… Já jsem roušku měl taky, i když kvůli ní, abych nenakazil sám sebe, jsem si musel sundat brýle proti sluníčku, protože během snad pěti vteřin jsem je měl zamlžené a neviděl vůbec nic. Raději jsem tedy mhouřil oči vykukující z roušky…
Čištění mělo trvat dvě hodiny, blbé bylo, že přesně v tu dobu začala vyhrazená dvouhodinka v obchodech pro důchodce. Ani do DM drogerie mě nepustili a to bych řekl, že tak velká není, navíc nikde neměli žádnou cedulku. A tak, ačkoli ven se smělo chodit jen v nutných případech, musel jsem toto doporučení porušit. V obchodních centrech jsem se totiž taky zdržovat nesměl. Hned u východu jsem musel projít skupinkou asi 15 - 20 důchodců, kteří tam bez roušek v hloučku kouřili. Čas se samozřejmě vlekl jako vždycky, když se to právě nehodí.
Nicméně dočkal jsem se nakonec desáté hodiny, koupil v Lidlu pár drobností a vydal se zpátky pro auto, které už pomalu mělo být hotové. Přiznám se, že jsem byl mile překvapený, bylo vyčištěné a nablýskané naprosto dokonale, aby dobře odvedená práce ještě víc vynikla, bylo nasvícené reflektory. Uvnitř dokonce dárečky jako pozornost. To mě překvapilo asi nejvíc, přece jen jsem nic neplatil a i přesto se mnou jednali jako s váženým zákazníkem.
Takže za mě super!;-)

Vrácení jízdného...;-)

4. května 2020 v 18:09 | Jiřan
V pondělí 16. března jsem ráno jako obvykle (v předchozích dvou týdnech) přijel do práce. Celá budova byla poloprázdná, protože zaměstnavatel už před nějakou dobou oznámil, že přítomnost v kanceláři je dobrovolná. Vzhledem k tomu, že jsem nováčkem ve zkušební době, který měl všechna školení před sebou, bylo mi hloupé zůstávat doma, proto jsem poctivě dojížděl stále prázdnějšími spoji. Jenže tentokrát jsem si stihl jen udělat kávu, mezitím všem dorazil email z americké centrály, že s okamžitou platností je celosvětově ve všech našich pobočkách nařízena práce z domova a kanceláře se uzavírají. S tím jsem až tak úplně nepočítal. Tedy, tušil jsem, že to přijde, už nějakou dobu jsme si museli povinně nosit notebook kazdž den domů, ale nenapadlo mě, že takhle rychle, s okamžitou platností a ještě poté, kdy dorazím do kanclu. Nezbývalo než si sbalit všechny věci, co bych mohl potřebovat (a že jich bylo).
Po návratu domů mě napadlo, že bych se mohl podívat, jak je to s možností vrácení peněz za nevyužitou měsíční jízdenku ČD. Od jejího zakoupení uběhlo přesně 12 dní a to včetně víkendů, kdy jsem ji nevyužíval a bylo jasné, že zbývajících 19 dní neprojedu. Vzhledem k ceně 1134 korun mi bylo líto nechat to úplně propadnout. Bylo mi sice jasné, že přesnou částku s ohledem na projeté dny zpátky nedostanu, ale říkal jsem si, že když jsem nevyjezdil ani půlku, třeba by se taková Němcová (pětistovka) zpátky v peněžence objevit mohla.
Podle internetových stránek ČD nepředstavuje vrácení nevyužitého jízdného žádný problem, proto jsem se odpoledne vydal na nádraží. Slečně v pokladně byla příjemná a ochotná, převzala si od mě doklad o jízdence, IN kartu, zeptala se na důvod, který poté musela vyplnit na PC. Potom chvilku klikala a po několika minutách se na monitoru objevila ona vytoužená částka, kterou mi dráhy vrátí. 132 korun! Přiznám se, že mi zacukaly koutky, jestli to jako fakt. Kdybych to byl býval věděl, tak jsem sem býval vůbec nechodil… Ale už jsem tu byl. Vzhledem k tomu, že původní úhada proběhla kartou, i vratka musela proběhnout na kartu. Jenže my milionáři, co máme karet víc, si ne vždycky pamatujeme, kterou jsme kdysi použili. Upřímně - ani by mě to nenapadlo. Když přístroj několikrát odmítl žádost provést, napadlo to pokladní a zeptala se, jestli jsem náhodou nepoužil jinou kartu. Asi jo, proto jsem tentokrát vytáhl tu druhou a transakce proběhla.
Akorát mi teda došlo, že pokud by mi mezitím platební karta vypršela a já dostal novou, pak by se jednalo o neřešitelný problém…;-)

Výlet do myčky...;-)

17. dubna 2020 v 18:00 | Jiřan
Loni na podzim jsem v televizním pořadu Autosalon vyhrál kupón na luxusní umytí auta. Platnost do konce března letošního roku mě samozřejmě navedla na myšlenku, že nejvýhodnější bude, pokud to nechám na co nejpozději, abych se tak zbavil nánosů a zbytků prosoleného sněhu a ledu. To jsem ovšem jednak netušil, že sůl na silnici stejně jako led a sníh letos neuvidím a už vůbec mě nenapadlo, že bude život v naší zemi tak ochromený.
S týdenním předstihem jsem si zarezervoval termín na sobotu 14. března v pobočce v nákupním centru na Černém mostě. Hned ráno po otevření. Jenže v noci právě na sobotu se rozhodlo o uzavření obchodů a já jsem tak nevěděl, jestli můj termín platí nebo ne. A zeptat jsem se nemohl, protože jsem byl objednaný hned na ráno. Nezbývalo tedy než vyrazit. Před odjezdem mi ještě přišla připomínková SMS, ale ta byla automatická, takže jsem jí moc váhy nedával.
Nevěděl jsem úplně přesně, kde ta myčka je, proto jsem zaparkoval tam, co obvykle a vydal se ji hledat. Mezitím jsem se nestačil divit těm davům lidí, co si dělali zásoby v místním hypermarketu. Ovšem take jsem litoval prodavače z ostatních obchodů, kteří ve zmatku vylepovali informační plakátky na zavřené provozovny. Myčku jsem našel poměrně záhy, patro se mi totiž podařilo trefit hned. A protože u ní postávali dva zaměstnanci, hned jsem se zeptal, zda má cenu přistavovat auto, nebo jestli mají zavřeno. Odpověď zněla pro mě příznivě, proto jsme se dohodli, že za malou chvilku dorazím. Jenže jakmile jsem přijel, začali se veli omlouvat, že jim mezitím volali vedoucí a že otevírat nesmějí. No nic, čekal jsem to. Aspoň jsem tedy našemu přerostlému zakrslému králíkovi koupil zásobu sena. Když jsem potom šel se třemi balíky v rukách k autu, všichni ti, co si nesli zásoby na roční karanténu, na mě zvědavě koukali, snad jestli nemám něco trvanlivějšího než oni…;-)

Ještěže máme ty ryby...;-)

17. dubna 2020 v 17:42 | Jiřan
Mezitím nám v Česku vypukla epidemie čínské chřipky, koronaviru, kovidu, či jak tomu budeme korektně říkat a ačkoli jsme jím zdravotně postiženi nebyli, samozřejmě nám to velmi zasáhlo do života. Nejen tím, že je velmi nepraktické být v nové práci a nemoci dostat normální školení, protože vaše společnost zavřela celosvětově všechny své kanceláře, ale třeba take tím, že jsme zvyklí pořád něco podnikat a to teď nejde. Jedna z mála věcí, které nám tak zbyly, jsou ryby. Rybolov totiž patří mezi výjimky určené ministerstvem zemědělství. Jedinou vadou na kráse je tak ten náš místní vypuštěný rybník, o jehož osud mám obavy, protože letos se nenapustí určitě a kdo ví, zda se to stihne do příštího roku s ohledem na postup prací na jeho renovaci. Ale rád se budu mýlit.
Nicméně teď nám nezbývá, než hledat náhradu a jezdit po okolí. Ještě bych snad měl dodat, že vedoucí dětského rybářského kroužku měl letos opravdu dobrý čich na to, kdy dát dětem povolenky. Kdyby to nechával jen o chvilku později, měli by malí rybáři smůlu.
V neděli 8.3. jsem se vydal jen s Andym na místní říčku. Jako malý jsem tam několikrát byl a nikdy jsem nic nechytl, ovšem Andy mi nadšeně vykládal, jak je to tak skvělé, že tam byli s kroužkem a že tam je plno ryb.
No nevím, jestli tam nějaké ryby jsou, pak se před námi poměrně dost dobře izolovaly. I když je pravda, že Andy zdolal alespoň jednu takovou "sardinku". Já jsem jen tak postával u prutů, které se ani nehnuly. Jak jsem je tam položil, tak tam ležely. To pokládání myslím úplně doslova, protože vzhledem k velikosti potoku, nemůže být o jakémsi nahazování ani řeč. Když svůj zážitek popíšu hodně realisticky, pak kdybych chytal v záchodové míse, dopadlo by to stejně, i když tam bych měl alespoň šanci, že chytím h…, kdežto tady vůbec nic.:-)
Moje rezolutní prohlášení, že tam už nikdy nepůjdu, Andíka trochu rozesmutnělo…;-)

Burani v divadle...;-)

17. dubna 2020 v 17:28 | Jiřan
Vidím, že se mi podařilo můj tradiční měsíční skluz protáhnout už na měsíc a půl, ale ještě pořád dodržuju alespoň tentýž rok... :-)
Kromě toho, že jsem tedy změnil zaměstnání, jsme se v sobotu 7.3. po obědě vydali s klukama do Českého Brodu na divadelní představení Čert a Káča. Konalo se tradičně v místním kině a tak jako pokaždé dorazilo jen pár lidí. Přitom nebylo vůbec špatné. Tedy až na některé diváky. Třeba jako ty, kteří dorazili po začátku, čímž rušili všechny ostatní, když si hledali místo k sezení. Snad aby byla jistota, že o jejich příchodu vědí opravdu všichni, začala hlava rodiny po chvilce hledat v batohu svačinu pro děti. Snad tím, jak se snažil být při tom co nejméně nápadný, šustilo to o to víc. Pak se mu podařilo najít sušenku, podal ji dceři, jenže ta ji snědla a následovalo hledání další. A další a další... To, že občas vykřikne některé z dětí se dá očekávat, ale aby si s ním jeho dospělý doprovod začal normálně nahlas povídat, to mi přijde hodně divné. Aspoň já bych teda naše kluky napomenul a vše potřebné bychom si řekli až po skončení. A rozhodně se nejednalo o jednoho či dva hříšníky. V takových chvílích je mi vždycky hodně líto především herců. Jaký to je asi pocit, hrát, mluvit a do toho slyšet šustění nebo povídání.
Na druhou stranu je pravda, že třeba na naše kluky to zrovna působí výchovně, protože vidí, co se v divadle dělat nemá.
Samotné představení se nám líbilo, akorát mě překvapil Ála, když po jeho skončení prohlásil, že už to viděl (teď už nevím jestli se školkou nbeo se školou) a dokonce prý i se stejnými herci.
No, stane se…;-)

For Fishing...;-)

25. března 2020 v 18:00 | Jiřan
V pátek 21. února jsme si s Andym a Álou udělali po roce volný den a vydali se do Letňan na největší rybářský veletrh For Fishing.
Stejně jako loni i letos se mi podařilo vyhrát jednu volnou vstupenku, pro Andyho jsem potom koupil lístek v předprodeji a u Ály jsem trnul, abychom nenarazili na někoho přísného u vstupu, protože mu ještě zbývalo půl centimetru do výšky, která zaručovala vstup zdarma. Samozřejmě měřeno doma naboso, takže v zimních botách a čepici by to bylo rozhodně nebylo tak jednoznačné. Ani nevím, jak se to stalo, ale díky jakémusi zmatku jsme se ocitli u turniketu bez obsluhy, proto jsme postupovali podle instrukcí, které jsme dostali při naší minulé návštěvě výstaviště v listopadu a Ála turniket jednoduše podlezl.
Ačkoli bylo jako vždy doslova narváno, musím říct, že jsme si to celkem užili. Stejně jako každý rok, ani letos jsme neodolali a nakoupili si pár nezbytností, ovšem tentokrát jsme se drželi velmi při zemi. K obědu jsme si dali sumčí řízky, myslel jsem na ně už od loňska a před odchodem jsme se ještě zastavili v místní cukrárně hned ve vstupní hale.
Domů jsme se vrátili až v podvečer a kluci se už teď těší na další ročník.

Zamilovaný sukničkář...;-)

25. března 2020 v 17:50 | Jiřan
V úterý 11. února jsme se vydali do kolínského divadla na představení Zamilovaný sukničkář. Nejen Lukáš Vaculík v hlavní roli se zapříčinil o to, že bylo vyprodáno.
Bláznivá komedie, v níž zahýbal každý každému, mi svým stylem velmi připomínala naše filmy pro pamětníky, plné ztřeštěných zápletek. Už z toho je jasné, že nešlo o kdovíjak hlubokou kulturu, ale na pobavení to bylo víc než dobré.

Nevydařená dovolená...

25. března 2020 v 17:45 | Jiřan
V pátek 31. ledna jsme si dopoledne sbalili a hned po obědě jsme jsme vyjeli směrem na sever. Letos jsme se poprvé rozhodli strávit alespoň pár zimních dní na horách. Naším cílem byl Mníšek u Liberce. Nejprve jsem ale u poděbradského Teska musel natankovat. Přivítala nás menší fronta, přece jen zdejší ceny pohonných hmot jsou prakticky bezkonkurenční. Problém ovšem nastal, když se ke stojanu postavil jakýsi dědek, který tankoval snad poprvé v životě. Nejprve hledal, kde má jeho auto nádrž. Po nějaké době ji objevil na druhé straně, než asi předpokládal. Potom začal zkoumat instrukce na stojanu. Čas běžel, fronta stojících aut se protáhla až na přilehlý kruhový objezd. Nakonec s asistencí pána u druhého stojanu to zvládl. Jenže místo aby urychleně nasedl a uvolnil místo, nechal auto stát a odešel si povídat s někým z druhé strany. To už bylo moc na nervy ostatních, takže někteří začali troubit, což jej nechávalo naprosto klidným, až nakonec vystoupila nějaká paní a pána okřikla. Teprve potom se to začalo trochu hýbat.
Cesta k Liberci ubíhala velmi rychle, přece jen tím směrem jezdíme poměrně často. Až na dohled od chaty jsme trochu zaváhali, protože jsme si nebyli úplně jistí, kudy k ní zajet, ale nakonec to nebylo až tak složité. Příjemný majitel nás srdečně přivítal a ukázal nám ubytování. Vyložili jsme si věci a pak se vydali na průzkum okolí. Nakonec jsme došli až k nedaleké přehradě Fojtka, kde jsme se porozhlédli a vrátili se. Bohužel po sněhu nikde ani památky. Mezitím se setmělo. V chatě jsme si připravili večeři a pak se pustili do hraní her, k čemuž jsme si dali výborné (moravské) víno z místního sklípku. Všechno se zdálo být v pohodě, kluci nás přemluvili, abychom vzhledem k prádninám šli spát později.
Už asi dvě hodiny po usnutí začal Ála funět a pokňourávat. Trvalo hodně dlouho, než nám došlo, že má horečku. Do rána jsme nějak vydrželi, pan domácí nám ochotně půjčil teploměr a bylo jasné, že krátká dovolená bude ještě mnohem kratší, než jsme čekali. Nakonec jsme se dohodli, že odvezu manželku s Álou domů a s Andym se vrátíme zpátky. Jedním z důvodů bylo i to, že se nám zdálo zbytečné, aby Andy doma chytal bacily. Po snídani jsme do jedné tašky sbalili to nejdůležitější a vydali se domů. Tam jsme i se zastávkou v obchodě dorazili před polednem, s Andym jsme se rychle nasvačili a kolem dvanácté jsme opět sedali do auta. Plán na zpáteční cestu byl jasný - chtěli jsme vidět sníh, proto jsme zamířili do Bedřichova. Bohužel až v půli cesty mě napadlo, že jsme si měli do kufru hodit alespoň pekáč. Skutečně, jak jsme se blížili, tu a tam jsme zahlédli "ostrůvky" zbytků sněhu. V Bedřichově ovšem bylo bílo. Jakožto absolutní nelyžař jsem neměl ponětí, kam přesně se vydat, proto jsme jednoduše jeli pořád do kopce a zaparkovali jsme na parkovišti u kapličky. Hlídač mě poučil, že se platí až při odjezdu a automat bere jak hotovost, tak karty. Protože bylo kolem druhé hodiny a od polední svačiny doma uběhlo už hodně času, vydali jsme se s Andym hledat místo, kde bychom se mohli najíst. A zvolili jsme směr z kopce. První retaurace byla beznadějně obsazená, proto jsme pokračovali dál, až jsme se ocitli před chatou Arnika. Tam bylo místa dost. Tedy aspoň ve chvíli, kdy jsme vstoupili. Objednali jsme si a za chvilku jsme před sebou měli velké porce lákavě vypadajícího jídla. Já si zvolil plněné knedlíky, Andy knedlíky s borůvkami. A musím uznat, že ačkoli sladká jídla nejím, tentokrát bych si snad i dal říct. Docela mile mě překvapily i ceny. Postupně se jídelna zaplnila, ale to my jsme se už chystali k odchodu. O tom, že svět je malý, jsem se přesvědčil hned před chatou, kde proti nám kráčela paní, s níž se potkávám u nás ve městě. Po prohození pár slov jsme s Andym došli k jedné ze sjezdovek a konečně jsme letos viděli nějaký ten sníh. I když je pravda, že po něm tekla proudem voda, jak rychle tál. Když se nachýlil čas, vydali jsme se zpátky k autu. První podraz nastal u automatu na parkovné. Karty totiž nebral. Nejspíš nějaká technická závada, ale já jsem měl velké štěstí, že se mi podařilo vyhrabat sto korun na úhradu. Nějak jsem nestihl navštívit bankomat. Nevěděl jsem přesně, kudy se vydat, abychom dorazili k našemu ubytování, proto jsem důvěřoval navigaci. Tím spíš, když ukázala trasu, kterou jsem tak v duchu očekával. Jelikož všude chodily davy lyžařů, jel jsem velmi pomalu. Ovšem najednou jsme se ocitli na malé křižovatce, kde jedním směrem byl zákaz vjezdu a druhý směrem pěší zóna s výjimkou pro ubytované v Prezidentské chatě. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl to risknout a ačkoli jsme byli ubytovaní jinde, projeli jsme.
K naší chatě jsme přijeli, když se lehounce začínalo smrákat a Andy mě přemluvi, abychom se vydali na průzkum jakési jeskyně ve stráni, které si všimli o den dříve ze silnice. Jenže nebylo tak lehké se k ní dostat, protože se to muselo všelijak obcházet. Cestou jsme v dálce zahlédli auto, které k nám po chvilce zacouvalo a v něm seděl pan domácí a starostlivě se vyptával na Álu. Jeskyni jsme nakonec objevili, vlastně to ani až tak úplně jeskyně nebyla, spíš díra ve skále, ale Andy byl spokojený. Vrátili jsme se zpátky a snad do pěti minut se spustil velmi silný déšť. Načasování nám tedy vyšlo na jedničku.
Připravili jsme si jídlo a pak hráli karty a další hry.
Ráno jsme se vydatně nasnídali, potom si sbalili, nanosili věci do auta a rozloučili jsme se s panem domácím. Ten mi ještě polechtal ego, když se zajímal o naše auto a neskrytě ho obdivoval. :-) Pak jsme se vydali na cestu. Domů jsme nespěchali, měl jsem v plánu několik cílů v okolí. Prvním z nich byla obec Kryštofovo údolí. Tam jsme se prošli a moc se nám tam líbilo. Pak jsme popojeli ještě kousek autem, abychom si prohlédli Novinský viadukt. Sice jsem nevěděl úplně přesně, kde ho najít, ale nakonec to nebylo nijak těžké. A zanechal na nás velký dojem. Dokonce po něm zrovna projížděl vlak.
Pak jsme se vydali do Chrastavy na oběd. S klukama už jsem tam byl několikrát, jeli jsme tedy na jisto. Jen jsem si tentokrát musel nejprve udělat zajížďku k bankomatu. Potom jsme vyjeli do kopce k farmě Vysoká, kde mě překvapilo, kolik aut jsme cestou míjeli. Našli jsme si volný stůl, objednali si, ale pak nastalo nekonečné čekání. U jednoho ze stolů probíhala jakási oslava, jíž se účastnilo kolem 20 lidí a tím se ostatní objednávky velmi zdržely. My jsme nakonec čekali lehce přes hodinu a chvílemi jsem už Andymu věřil, že umře hlady. Ale nakonec jsme se dočkali. Po jídle jsme se vrátili na parkoviště, které citelně prořídlo, ale k mé smůle, třebaže tam bylo plno volných míst, naše auto zůstalo v oboustranném sevření dvou dalších. Upřímně - divil jsem se, že jsem se večer neviděl v Diváckých zprávách na Primě. Z obou stran auta a kousek z amnou zeď, čili něco pro mě. Nemít kameru a senzory po všech stranách, popojíždím tam snad ještě teď… :-)
Před námi zůstal poslední bod a to Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Když pominu poměrně obtížný vjezd na parkoviště při zahýbání vpravo jsem byl potěšen, že jsme auto mohli nechat prakticky hned u budovy a ještě o víkendu zdarma. Muzeum je poměrně rozsáhlé a v několika patrech, ale je celkem hezké. Navíc je skvělé, že u vstupu jsou skříňky na věci, takže si človk může odložit. Pro děti je navíc připravený jakýsi kvíz, do nějž mohou hledat správné odpovědi a tím se zabaví ještě víc.
Na konci si Andy vybral ještě suvenýr a největší starost měl, abychom něco přivezli Álovi. Nakonec volba padla na dvě malá skleněná zvířátka. A já jsem k tomu ještě přihodil něco pro manželku. Venku mezitím začalo pršet, ale dalo se přeběhnout bez deštníku. Cestou domů se ale rozpršelo pořádně, chvílemi se mi to zdálo až nebezpečné, protože občas nestíhaly ani stěrače. Navíc jsem si pamatoval na zprávy o hromadné nehodě na této rádoby dálnici z předchozí noci. Ale domů jsme dojeli v pořádku.
Škoda, že nám letošní první krátká dovolená nevyšla úplně podle představ…

Penzion se sklípkem

Konečně sníh...

Kryštofovo údolí - orloj a Novinský viadukt

Prázdniny...;-)

25. března 2020 v 17:30 | Jiřan
S velkým zpožděním ale přece ještě doplním alespoň několik hlavních bodů z uplynulých týdnů. Poslední lednový čtvrtek a pátek jsem si vzal v práci volno. Jednak jsem si potřeboval vybrat nějakou dovolenou a za druhé bylo pololetní vysvědčení a následné prázdniny. Ve čtvrtek 30. ledna jsem nejprve ráno odvedl kluky do školy a pak mě napadlo, že bych jim mohl jako dárek za vysvědčení koupit terč se šipkami, o nichž často mluvili. Nasedl jsem tedy do auta a zanechal za sebou uhlíkovou stopu až na Čerňák…:-)
Přiznám se, že zase tak často se mi nestává, že bych se potuloval po nákupním centru na kraji Prahy a to ještě ve všední den dopoledne hned po jeho otevření, ale zjistil jsem, že to má své výhody.
Stejně tak příjemné bylo projít si v klidu celý Decathlon, aniž bych trnul, co zase kluci budou chtít koupit.
Vysněný terč jsem objevil bez větších problémů a za nedlouho jsem se vrátil k autu.
Cestou zpět jsem se ještě rozhodl udělat zastávku v cukrárně pro nějaký ten zákusek na odpolední oslavu a všechno vyšlo tak perfektně, že jsem doma vyložil nákup a zajel pro Álu ke škole. O hodinu později jsem vyzvedl i Andyho a prázdniny mohly začít.

Kam dál