Sobotní cestování...;-)

Úterý v 22:43 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
V sobotu jsme se vydali na návštěvu příbuzných do východních Čech. Tentokrát jsme nikam nespěchali, a protože Andík si ráno přispal, nechali jsme ho klidně spát, dokud se sám neprobudil.
Už na dálnici se mi zdálo, že je poněkud hustší provoz, než jsme zvyklí, ale pořád to jelo a to bylo hlavní. V Hradci jsme nemohli přehlédnout nekonečnou stojící kolonu aut v druhém směru, kde byla rozkopaná silnice a doprava svedena do jednoho pruhu. Už v tu chvíli jsem začal přemýšlet nad tím, že zpátky tudy asi ne. Ačkoli nám přála zelená vlna, na jednom semaforu jsme schytali červenou, nejspíš to rozhodil nějaký troufalý chodec stisknutím tlačítka u přechodu...;-) Každopádně jsme zastavili druzí v našem (prostředním) pruhu. Jaké bylo naše překvapení, když se na semaforu rozsvítila dodatková šipka směrem vpravo a auto před námi se suverénně rozjelo přímo vpřed do křižovatky. Naštěstí řidiči zleva byli pomalejší takže se vlastně nic moc nestalo.
I v dalším úseku za Hradcem jezdilo viditelně víc aut než obvykle, i když je pravda, že většinou směrem do Hradce. Pak před nás ze strany vjel kdosi s přívěsným vozíkem. Taky mohl počkat, když viděl, že za námi nikdo není, ale na to už jsem si prakticky zvykl. Problém nastal hned v následující vesnici, kde jsme jeli asi čtyřicet, tak jako ten před námi, jenže on najendou z ničeho nic dupl na brzdu a zastavil. Kdybych zrovna nesledoval situaci na sto procent, protože bych žádný podraz nečekal, byli bychom v sobě. Takhle jsem stihl prudce zabrzdit, i za cenu toho, že se ostatní v autě pořádně prohnuli směrem dopředu. Už za malou chvilku bylo jansé, co stálo za podivným manévrem. Už v Týništi, kde jsme zastavili u krámu, jsem Andíkovi ukazoval, policejní auto, které z kruháku mířilo přesně naším směrem a povídám: "Hele, policajti a jedou tam co my, doufám, že nás nebudou někde stavět!" A těch si potom u silnice právě všiml pán před námi, který nejspíš neměl čisté svědomí a na poslední chvíli chtěl zahnout do malé boční uličky. Jenže muži zákona si ho už tou dobou všimli a on tedy pokračoval k nim. Samozřejmě musel zastavit. Policista s terčíkem zůstal trochu nepochopitelně stát přímo uprostřed silnice, takže jsem do poslední chvíle netušil, jestli nás bude chtít kontorlovat taky, ale protože se pořád nemohl rozhodnout, nakonec jsem ho tedy objel. Na plné čáře... Ale co mi zbývalo, měl jsem tam snad zastavit a koukat na něj?:-) Dlouhatánská kolona aut stojících u železniční přejezdu, která nás uvěznila až na poměrně dalekém kruháku, už mě ani nijak nemohla překvapit.
Ale ani cesta zpátky neprobíhala tak, jak jsem si původně představoval. Těsně před Hradcem jsem se tedy rozhodl kritický rozkopaný úsek objet jinudy a na jedné z velký křižovatek jsme místo doleva zatočili doprava. Tak jsme ostatně kdysi jezdívali. Ještě jsem vtipně prohodil, že doufám, že když už jedeme složitěji, nebude to tam taky uzavřené. Bylo, ale naštěstí byl provoz mnohem menší, takže jsme v koloně neuvázli. Hoší bylo, že kluci se těšili na návštěvu mekáče na D11, ale my, ačkoli jsme jeli přesně podle značek, jsme se na dálnici zkrátka nedostali. Nutno ovšem podotknout, že zatímco kluci byli zklamaní, já jsem byl poměrně nadšený, protože krásná stará hradecká silnice č.11 byla prakticky prázdná a jelo se po ní moc pěkně. Až ke kruhovému objezdu v nějakém městě, kde jsme se rozhodli vyjet směrem k dálnici. Ačkoli z našeho směru nebylo nikde žádné varováním doslova na poslední chvíli jsem si všiml, že kruhák je celý vyfrézovaný a nájezd na něj je lemován asi 20 centimetrovým ostře ohraničeným schodem. Vzhledem k množství zcela zbytečných značek v okolí si myslím, že by nebylo špatné nějakou výstražnou postavit i sem. Tím spíš, když široko daleko nestál ani se o lopatu neopíral žádný dělník, který by mě zdálky mohl připravit na nějaký zádrhel. Ale to bych asi chtěl moc. Ale ubrzdili jsme to, auto za námi taky, takže se vlastně nestalo nic závažného, jen že jsem si pořádně zanadával.
U nás jsme si ještě museli udělat zajížďku do obchodu, ale v půl osmé jsme byli doma a já tak mohl připravovat všechno nezbytné na ryby na nedělní ráno...;-)
 

Tři kapři a velryby...;-)

Úterý v 21:49 | Jiřan |  Zprávy od vody
Předminulou neděli jsme s Andíkem opět vyrazili na ryby. Já jako vždy s předstihem už na čtvrtou, abych si užil trochu toho pověstného klidu (tentokrát bez dunění techna), Andy dorazil později. Dlouho jsem byl bez záběru. Pak dorazil pán, o němž jsem se tu už jednou zmiňoval, který místní rybník objevil minulý měsíc, bere všechny ryby, které dosáhnou míry, ovšem zároveň pomlouvá ostatní, že všechno hned vytahají, proto žádná opravdu velká ryba nemůže ve vodě zůstat. Ale hlavně má tendenci mě poučovat, jak mám správně chytat. Nechci působit nafoukaně, ale kdyby věděl, kolik jsem letos pustil u nás zpátky kaprů, kteří měli 50-65 centimetrů, nejspíš by ho kleplo. Tentokrát ale přívlačil. Sice marně, protože odcházel bez záběru, ale i tak se u mě zastavil a začal mě opět přesvědčovat, že bez rohlíku nemám šanci, protože tady berou kapři jedině na pečivo. "Včera jsem tady byl odpoledne a chytil jsem tři kapři a dva cejny. Ty jsem teda hned hodil tady do struhy..." snažil se dodat vážnosti svým slovům. Tak zaprvé - miluju spojení 'chytil jsem tři kapři':-) a za druhé člověk, který hází cejny do hnusné špinavé a zarostlé struhy je blb, a pokud si k tomu ještě říká rybář, pak by měl papíry vrátit. A největší korunu tomu "zkušený" důchodce dodal tím, že mi nakonec přinesl kus chleba, abych si prý taky něco chytil...
Nicméně ještě než odjel, zabral mi (na moje krmení!:-)) první lysec 42 centimetrů a v průběhu dopoledne jsem nakonec vytáhl celkm 'čtyři kapři' :-) a ještě asi pět cejnů. A to jsem vlastně celou dobu chytal jen na jeden prut, prootže ten druhý jsem měl celou dobu nastražený na dravce. Jenže stejně jako dvakrát v týdnu večer, ani tentokrát jsem neměl štěstí - sice jsem měl už dva záběry, tedy lépe řečeno něco mi nástrahu dvakrát dokonale ožralo a nechalo jen kousek masa kolem háčku, ale to je tak všechno. Uklidňoval jsem se tím, že to třeba byl malý úhoř, proto mi to ani nebylo nijak líto.
Andík dorazil kolem deváté, jeden prut si nastražil na položenou a s druhým se pokoušel čarovat na plavanou. Neúspěšně, ale pořád ho to baví. Tentokrát se mu to alespoň tolik nezamotávalo. Teď si vzpomínám, že jsem vlastně měl takový výcvik ve vázání háčků, protože jsem si z dlouhé chvíle všechno převázal a hned na první následující záběr mi naštěstí až na břehu kapr háček utrhl. Později mi to zamotal malý cejn tak, že jsem opět musel stříhat a pak ještě jednou. Do toho jsem měnil návazce na Andíkově prutu. Vzhledem k tomu, že pokaždé jde o dva háčky, trénink to byl víc než dostatečný.
Tento víkend jsme se na ryby dostali znovu v neděli. Je znát, že se prodlužuje noc, protože ráno ve čtyři je větší tma a trvá podstatně déle, než se rozední. Poměrně brzy mi přišel krásný záběr na prut na dravce, ovšem stejně jako nedávno, ani tentokrát se mi to nepodařilo zaseknout, ryba to zkrátka stihla vyplivnout. Přesně ve třičtvrtě na devět to začalo cosi okusovat naprosto přesně jako o týden dříve a co mě překvapilo nejvíc, že bych si podle té neznámé ryby mohl řídit hodinky. Tentokrát nástrahu dostrkala až úplně ke břehu a potom ji nechala. Lépe řečeno jen zbyteček kolem háčku. Ještě bych možná mohl dodat, že jsem si v týdnu pořídil nové speciální háčky. Dva druhy - jedny speciálně na candáty a druhé, ty byly na radu pána z obchodu, to jsou prý tutovka, podle vzhledu ale nejméně na žraloky, případně by je mohl použít jeřábník na stavbě, kdyby se mu urval hák na jeřábu. Zatímco já jsem zvolil ty lehčí, Andíkovi, který chtěl taky zkusit nějakého toho dravce, se samozřejmě zalíbila ta mnohem robustnější varianta. Dorazil někdy po deváté, já jsem mu upravil návazec a prut s kusem cejna propíchnutým obrovským tlustým hákem jsem mu potom nahodil stranou nedaleko břehu, aby se nám "nemotal". Nahodit ode mě ho chtěl proto, aby mu nástraha neuletěla. Narozdíl ode mě si nechal utaženou brzdu, přece jen má ještě kratší prsty a asi by se mu případně špatně sekalo. Nechal jsem mu tedy aspoň skoro metrový průvěs u čihátka a prut jsme pevně umístili do vidliček. Stejně nic nepřijde, ale co kdyby. Jenže zatímco já se snažím od brzkého rána, případně pozdě do noci, kdy dravci podle všech příruček a zkušeností mají lovit, oni to asi nevědí. Jak jinak si vysvětlit, že jsme se v jedenáct hodin zrovna zabývali Andíkovým druhým prutem, když jsme uslyšeli strašnou ránu. Podívali jsme se na jeho prut hozený stranou a zjistili, že zvuk byl způsobený prudkým nárazem čihátka do prutu, který se kymácel ve vidličkách a z čeho jsem byl doslova šokovaný - utažená brzda vrčela, jak si cosi silou snažilo brát vlasec z cívky. Andík skočil po prutu, zasekl a bylo jasné, že jde o jeho životní úlovek. Jednu chvíli se lekl, že se mu ryba vyvlékla, ale ta jen chvilku plavala směrem ke břehu a pak si to zase rozmyslela. Bohužel ale po pár minutách se vyvlékla opravdu. Andík chvilku pofňukával, mně ho bylo taky líto, na druhou stranu možná lepší, že jsme ještě neviděli, co a jak velké to bylo, pak by to asi zamrzelo ještě víc. Nicméně já si jsem takřka stoprocentně jistý, že šlo o nějakou větší štiku. Bohužel tentokrát vyhrála ona. Zvláštní také bylo to, že prut jsme chtěli už vytáhnout, protože předtím mu to "ťukalo", ale pak už dlouho nic, tak jsme měli v plánu po přehození druhého prutu zkontrolovat i tento. Kdybychom byli trich rychlejší, o ten krásný záběr bychom se připravili úplně.
Snad abychom se nehádali, uběhlo jen pár minut a mně se rozjel prut na položenou. Neskutečný záběr, kdy si ryba brala metry vlasce, se mi podařilo zaseknout a po chvilce kapra nasměrovat ke břehu. Bylo jasné, že jde asi taky o jeden z mých životních úlovků. Ryba s sebou vůbec neházela, jen "mohutně" plula ke břehu. Bohužel se ale nenechala přitahovat, spíš si plula tak, jak chtěla sama, já jsem se jen snažil směr korigovat. Jenže zatímco u těch menších kaprů se to zpravidla daří, tady jsem měl smůlu a kapr si to zamířil doprava a já jen bezmocně sledoval, jak mi vlasec začíná protínat větve keře vedle mě. A pak přišlo to nejhorší - v kořenech, kam ryba zcela vědomě celou dobu mířila, se mi vyvlékla, prut se narovnal a já mohl jen namotat vlasec.
Tentokrát nám tedy ryby daly pořádně za vyučenou. Nezbývá, než nabrat síly na příště, protože takhle to rozhodně nemíníme nechat...;-)

Výlet na Slapy...;-)

10. srpna 2017 v 19:46 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
Ani minulý víkend jsme se nenudili doma. Na sobotu jsem vymyslel zpestření v podobě výletu na Slapy spojeného s projížďkou parníkem.
Měli jsme na výběr dopolední nebo odpolední variantu, nakonec jsem se rozhodl pro tu dřívější. To ovšem znamenalo, že jsme ráno museli trochu pohnout. Parník sice z místa, které jsem zvolil na základě toho, že to tam už tak trochu známe, vyjížděl ve čtvrt na jedenáct, ovšem v dnešní době rozkopaných silnic a všemozžných uzávěrek člověk nikdy neví. Čistě podle googlu i navigace jsme měli na místě být v půl desáté, takže nějaká ta minutka k tomu a ještě se krásně v klidu projdeme. Aspoň tak jsem si to vysnil, když jsme v osm hodin odjížděli od baráku.
Už ani nemusím zdůrazňovat, že jsme celou cestu v autě poslouchali hity Bombarďáka, které se klukům snad nikdy neomrzí a to přesto, že nám ta dvě alba hrají už od jejich červnového koncertu stále dokola. Všechno šlo perfektně podle plánu, navigace ani jednou nezaváhala a za chvíli jsme u Benešova odbočovali směrem na Konopiště. Jenže po pár kilometrech, zrovna jsem klukům hlásil, že nám do cíle zbývá patnáct minut, jsme minuli ceduli s informací, že nějaká silnice je uzavřena. "Doufám, že to není ta naše", pronesl jsem rádobyvtipnou poznámku. Já totiž nikdy dopředu nevím, jestli ta která vesnice je na naší trase nebo ne. Jenže jen jsem to dořekl, dorazili jsme na menší křižovatku, kde jsme měli odbočit vlevo. Provizorně instalovaná cedule ovšem nemilosrdně ukazovala, že tím směrem je neprůjezdná slepá silnice. Oranžová objížďková šipka nás směrovala vpravo. Super. Jeli jsme tedy doprava, ovšem nikde žádná další šipka, ta první byla zároveň poslední. A že jsme minuli pěkných pár křižovatek... "Je to dobrý, za patnáct minut tam jsme," oznámil jsem klukůmp při pohledu na displej navigace. Po několika kilometrech na minisilničkách i takový ignorant jako já poznal, že se začínáme nabírat směr tam, kam jsme původně chtěli. A skutečně - přijeli jsme na další opuštěnou křižovatku. Dopravní značka ukazovala vlevo neprůjezdnou silnici, což bylo zcela logické, protože ten úsek jsme právě složitě objeli. Jenže slepá neprůjezdná silnice byla vyznačena i vpravo. Tedy tam, kam jsme měli zatočit. Píp píp píp - asi tak by vypadal přepis toho, co jsem v tu chvíli vypustil z pusy. A samozřejmě nikde žádná šipka, která by nás měla vést. Dva ze čtyř směrů uzavřeny, třetím jsme přijeli, zbývalo tedy jet rovně. Na navigaci jsem navolil objížďky, protože jsem v tu chvíli už vůbec netušil, kde jsme. A opět několikakilometrová motanice mezi poli a vesnicemi. "Tak kluci, patnáct minut potřetí a snad naposled, protože jestli tam ani teď nedojedeme, vracíme se domů!" Zahlásil jsem už mnohem méně nadšeně. Naštěstí ovšem se za chvíli objevila šipka Rabyně a já začal věřit, že to fakt dáme. Tak trochu nečekaně jsme přijeli z druhé strany, proto jsem minul sjezd do placeného prostoru, kde jsme měli nechat auto. Jen o pár desítek metrů dál jsme se ale pohodlně otočili a mohli se vrátit. Za vjezd do "areálu" padesát korun na den, no dobře, no. Bylo kolem desáté, zatím bylo obsazeno jen pár míst ve stínu. Zaparkovali jsme tak, aby se nám potom dobře vyjíždělo a svižným krokem zamířili k zastávce parníku. Kdo by to byl řekl, že to budeme mít jen tak tak... Na místě už čekali lidé, loď měla malé zpoždění, ale dočkali jsme se. Usadili jsme se a sledovali ruch na hladině okolo. V jednu chvíli mě trochu vyděsil Ála, když se mě zeptal, jestli nemám bonbon, že se mu dělá bléé a naznačil, co by se mohlo stát. Naštěstí jsem jeden jediný měl v tašce, ostatní jsem nechal v autě, ovšem měl jsem strach, zda mu to na skoro dvouhodinovou jízdu bude stačit. Po chvilce mi ale hlásil, že už je to dobré a na další bonbon si ani nevzpomněl.
Kluky trochu zklamalo, že si nemohli koupit lízátka jako předloni, na která si hned po ránu vzpomnělil, malý bar byl ale uzavřený. EET si holt vybrala daň.
Cesta probíhala v klidu, jen párkrát jsem měl pocit, jako by se kapitán loď teprve učil řídit. To když jsme pokaždé o kousek minuli molo a potom k němu couvali. Jednou pak už po odvázání jsme pořád stáli na místě, no kdyby stáli, my jsme se proudem blížili ke břehu, ale opravdu hodně. Kameny, od kterých nás dělily snad už jen centimetry vypadaly hrozivě. Nevím, snad kapitán hledal zpátečku, nebo co, jisté je, že ji nakonec našel, plnou parou jsme vycouvali a mohli pokračovat. Na konečné jsme tentokrát nemuseli vystupovat, i když na chvilku jsme na pevninu přece jen vylezli, protože Álovi se chtělo čůrat, přičemž největší starost samozřejmě měl, aby nám parník neujel.
Na cestu zpátky jsme na Andíkovo přání změnili místo. Ačkoli když to tak vezmu, byla ta cesta poměrně dlouhá, utekla velmi rychle a kluci celou dobu v klidu seděli. V Rabyni jsme vystoupili a vydali se hledat místo, kde bychom se mohli najíst. Tajně jsem sázel na penzion, v němž jsme kdysi bydleli a vařili tam velmi dobře. Bohužel nás přivítala velká cedule, že restaurace je jen pro ubytované. Nechci šířit nějaké nepravdy, ale vsadil bych se, že i tady za to může EET... Pokračovali jsme tedy dál, kluci naříkali, že mají hlad a trumfovali se, co všechno by snědli. Ála dokonce tvrdil, že by si dal klidně i buchtišky se šodó a to je teda vážně co říct!:-) Minuli jsme jednu zrušenou restauraci, ale hned jsem si všiml cedule konkurence. Zamířili jsme tedy tam. Usadili jsme se venku, Ála si sám objednal řízek s hranolkama a kečupem, já jsem potom požádal o jídlo pro mě a zeptal se, jestli palačinkami uvedenými pod dezerty se dá normálně najíst. Andíkovi totiž padly bez váhání do oka. Číšník sebejistě potvrdil, že ano. No to ještě neznáš naše kluky, pomyslel jsem si...;-) Ale opravdu, když se před námi ocitly talíře, bylo jasné, že hlady trpět nebudeme. Ála dostal ohromný řízek s hromadou hranolků a Andík velké složené palačinky, zalité hromadou šlehačky a ještě doplněné vanilkovou zmrzlinou. Ála si posteskl, že si to měl dát taky, ale když jsem mu připomněl, že šlehačku nejí, vrátil se pokorně k řízku. Jestli nás slyšel kuchař, musel se radovat, protože kluci nadšeně vykřikovali, jak je to strašně dobré.Bohužel nás celou dobu zcela neodbytně otravovaly vosy, chvílemi bylo doslova nemožné jíst. Jedna nakonec spadla do Álova skoro dopitého džusu, tak jsem sklenici přikryl, aby byl klid. Pak zase přiletěla další a snažila se dostat do sklenice. Pomohl jsem jí tam tedy a po přikrytí jsem sklenici se zbytkem pití opatrně naklonil, aby se vosa taky vykoupala. Podařilo se a kluci mě obdivně poplácali po ramenou. Pozorovali jsme topící se vosy a pak nás překvapila následující scéna. Vosy se najednou chytly jako když se perou, chvíli se kroutily a potom jedna z nich chcípla. To pro nás, amatárské biology:-), bylo velké překvapení, že se takhle navzájem dokážou během chvilky zabít. Mezitím jsme všichni dojedli, když nás míjel číšník, zasmál se a se slovy: "To on to opravdu snědl, nebo jste mu pomohl?" se podíval na Álu jako kdyby právě prohrál sázku.
Po jídle jsme se vrátili k autu a když jsme jeho vnitřní teplotu srazili na přijatelnou hodnotu, mohli jsme se pomalu pokusit o cestu domů. Ano, ta slova pomalu a pokusit se jsou velmi důležitá. Mezitím se totiž areál kompletně zaplnil auty, která stála úplně všude, i po obou stranách úzké silnice, po které stále přijížděla nová a do toho se valily davy lidí k místnímu koupališti. Naivně jsem se rozjel směrem vzhůru těsně kolem stojících aut. Jenže vidím, že proti sjíždí jiné auto. Nezbývalo, než vycouvat zpět. Druhý pokus, po pár metrech další auto. Znovu jsme tedy sjeli zpátky. A ještě jednou. Až napočtvrté se na nás usmálo štěstí a auto v protisměru se objevilo, až když jsme byli takřka nahoře. A vzhledem k tomu, že tam právě končily řady těch zaparkovaných, tentokrát jsme dostali přednost my. Přiznávám, že jsem si dost oddechl, když jsme vjížděli na hlavní silnici.
Na Slapech jsme byli už několikrát a vždycky jsem si říkal, že bych rád zastavil u vyhlídky na nádrž, jenže pokaždé tam bylo plno. Tentokrát jsme ji takřka opuštěnou míjeli už ráno, ale díky objížďkám jsme neměli čas. A zcela nečekaně tam bylo poloprázdno i nyní. Zastavili jsme tedy na chvilku, udělali pár fotek a mohli pokračovat domů. Chtěl jsem se vyhnout uzavřeným úsekům, proto jsem následoval pokyny navigace, jenže tentokrát si oproti ránu reputaci trochu pokazila, protože několikrát se nás snažila přemluvit i k lesní cestě přes kořeny mezi stromy. Naštěstí jsem se ani jednou nenechal nachytat. Tedy vlastně až skoro v závěru, kdy jsme jakousi zkratkou dojeli až do Brodu. Už po pár desítkách metrů jsem si uvědomil, že takhle jsem naletěl už jednou. Ale dalo se to přežít, i když pro příště si snad budu pamatovat, že tudy ne.
Když už jsme se tam vyloupli, zamířili jsme do Lidlu, kde jsme koupili pár věcí, abychom mohli den zakončit menší grilovačkou, a pak už opravdu hurá domů...;-)

 


Batmanova kachnopárty...;-)

6. srpna 2017 v 19:29 | Jiřan |  Zprávy od vody
Ani minulou neděli jsme s Andym samozřejmě nemohli vynechat pravidelné rybaření. Já jsem si opět přivstal, ale tentokrát jsem nějak nestíhal, protože k rybníku jsem dorazil se zpožděním až asi pět minut po čtvrté. Měl jsem v plánu jeden prut nahodit klasicky a druhým opět pokoušet nějakého toho dravce, jenže to nakonec nevyšlo.
Večer jsem vyndal z mrazáku pár kousků rybiček na nastražení a dal na manželčinu radu, že je stačí nechat v lednici. Jenže jsme si ani jeden neuvědomili, že nějaké čtyři hodiny mohou být trochu málo. Ráno jsem potom vzal pytlík a zjistil, že bych do nich mohl zapíchnout tyčku a servírovat je jako rybí nanuk. Napadlo mě tedy strčit je na chvilku do mikrovlnky na rozmrazovací program. Jenomže když jsem se na ně po chvilce znovu podíval, zjistil jsem, že jsou docela horké a tak trochu se rozpadají. Prostě se během té chvíle snad uvařily, takže připomínaly spíš filé. Samozřejmě jejich nastražení na háček se ukázalo jako naprosto nemožné, takže nakonec jsem byl okolnostmi donucen chytat na oba pruty normálně na položenou.
Ačkoli několik kilometrů od nás probíhala nelegální technoparty, jejíž zvuk byl i na tu dálku slyšet velmi nahlas, už od začátku to vypadalo na celkem úspěšný den, protože první záběr mi přišel asi po 40 minutách. A byl to hned takový dvoják. Abyste tomu rozuměli - na háček se mi chytil cejn, jenže přesně v ten okamžik, kdy jsem chtěl zaseknout, vrazil mi do vlasce letící netopýr. Na tom by nebylo vůbec nic zvláštního, to je u nás na rybníku běžné. Jenže poprvé se mi stalo, že se ten netopýr do vlasce zamotal tak, že se nedokázal vyprostit. Není tajemstvím, že existují určitá zvířata, kterých se štítím, či bojím. A zrovna netopýr k mým vytouženým mazlíčkům taky nepatří. Vůbec jsem netušil, co dělat. Mrskal jsem prutem v domnění, že zvíře nějak spadne, ale bylo to marné. Myšlenku, že bych vlasec odstřihl, jsem zapudil hned, protože bych tak přišel o několik desítek metrů, které by se navíc potom válely někde ve vodě, takže příště bych se do toho hned zamotal. Po nekonečné době se na mě ale usmálo štěstí, a když jsem prutem švihl úplně ze všech sil, netopýr spadl do vody. Ve tmě jsem se o něj potom už nestaral. Možná ale pomohly spíš nadávky než hrubá síla!:-)
Bohužel kromě tohoto úlovku se podstatná část dopoledne nesla právě ve znamení cejnů. Teda kromě toho nemožného techna a několika desítek kachen, které už několik měsíců mají na našem rybníku takovou svou nelegální kachnoparty a rybářům dost znepříjemňují život. Až mnohem později se mi podařilo nalákat kapra, který měl lehce nad míru. Už kolem půl deváté dorazil Andík a tím mi tentokrát úplně skončil klid. Nejprve jsem mu totiž podle jeho přání převázal jeden prut na plavanou, což se ukázalo jako velká chyba, alespoň z mého pohledu. Prakticky při každém druhém náhozu (a že jich bylo!) se mu zamotal vlasec, takže místo svých prutů, jsem se věnoval rozmotávání toho jeho. Chvílemi jsem byl už dost naštvaný, ale když jsem se zeptal, jestli ho vážně baví chytání, při kterém vlastně vůbec nechytá, naprosto nečekaně mi odpověděl, že ano. Přitom mu žádná ryba nezabrala, naopak na druhém prutu jeden záběr prošvihl a další dva jsem mu stihl zaseknout já. Ve všech případech tedy šlo o cejny.
Někdy před jedenáctou mě napadlo zkusit starý trik, který fungoval před dvaceti lety, když jsem chytal jako ještě mladý puberťák a teď se tomu směju. Tehdy totiž zásadně rybáři z jedné strany nahazovali za půlku a rybáři z druhé strany taky. Pokud někdo nahodil před půlku, neměl šanci na záběr. Logicky totální nesmysl, vždyť když někdo hodí před půlku, pak chytá v místě, kde to bere tomu z druhého břehu, který má nástrahu za půlkou. Nicméně nikde nikdo, koho bych tím omezoval, proto jsem Andíkovi řekl, ať se dívá, jak se nahazuje, pořádně jsem se rozmáchl a letělo to opravdu daleko. Prut jsem položil do vidliček a s něčím pomáhal Andymu, když se mi rozeřvala brzda. Utíkal jsem zaseknout a po menším boji byl na břehu opravdu krásný šupináč, který měřil 44 centimetrů. Ze srandu se ptám Andíka: "Tak co, mám ho nechat?" On se na mě podíval a odpověděl, že on je už teď kamarád ryb, takže on by si ho nenechával. "Tak ho teda pustím!" řekl jsem, jenže Andík se na mě smutně podíval a svedl to na Álu, že prý by mu to bylo líto. Po nějaké době tedy přišel ke slovu vezírek.
Nalíčil jsem na háčky a opět vší silou poslal nástrahy do dáli. Tentokrát to trvalo chvíli déle, ovšem za nějakých dvacet minut opět záběr jako blázen a vytáhl jsem úplně stejného kapra. Protože už se blížilo poledne a měli jsme toho s sebou víc než dost, začal jsem balit, takhle ve dvou to trvá nekonečně dlouho. Ale měl jsem radost, že jsem si nakonec zachytal.
Andík si povzdechl, že by taky bral takového kapra, ale i tak tvrdošíjně setrval u plavané. Komu není rady...;-)


Výlet do hor...;-)

6. srpna 2017 v 19:04 | Jiřan
Před týdnem v sobotu jsme se rozhodli zopakovat si loňský propršený výlet do Krkonoš. Ráno jsme se přivstali a potom už jsme se stavili u poděbradského Teska, kde jsem chtěl doplnit nádrž. Tamní samoobslužná benzinka nabízí velmi zajímavé ceny. Bohužel byla právě mimo provoz, protože doplňovali zásoby. Doufal jsem, že než si nakoupíme svačinu na cestu, bude hotovo a chvíli to tak i vypadalo, protože když jsme chtěli odjet z parkoviště, chlap od cisterny odnášel nějaký papír a už se tam chystalo vjet nějaké auto. Rozhodli jsme se tedy, že ještě malou chviličku počkáme, ale pak jsme viděli, jak se benzinuchtivý řidič ptá, načež se vrátil do auta a odjel. My jsme ho tedy následovali. Hned za Poděbradama ale byla jiná pumpa, dokonce s takřka shodnými cenami, takže jsme zastavili tam.
Cesta ubíhala perfektně, až do chvíle, kdy se klukům začalo chtít čůrat, ale poměrně dlouho se nedalo nikde zastavit. Pár kilometrů před cílem se ale v kopci zničehonic vylouplo jakési odpočívadlo, takže i tento problém jsme vyřešili. Když jsme tam tak chvilku stáli, docela nás dostalo, když kolem nás doslova prolétla dvě auta, která přes parkoviště předjížděla traktor. Někdy mám pocit, žře jsem asi příliš připo..., ale tohle bych si nedovolili už jen proto, že bych měl strach, že mi do cesty vstoupí někdy z řady stojících aut.
Zaparkovali jsme stejně jako loni na Benecku a při pohledu na krásně modrou oblohu jsem měl radost, že tentokrát pláštěnky i deštníky mohou zůstat hluboko v kufru auta. Akorát jsme si vzali mikiny, protože zatímco na sluníčku bylo vedro, ve stínu bylo celkem chladno. Potom jsme se vydali k rozhledně Žalý. Hezké počasí má jednu nevýhodu a to, že rozhodně nikde nebudete sami. To se samozřejmě dá čekat, nijak mi to nevadilo, ale přece jen trošku mě rušilo to, že pán, který šel za námi s dětmi, jim nahlas zpíval. Nad mnoha věcmi nehnu brvou, ale tohle nebylo nic moc. Během stoupání k rozhledně měli kluci střídavě krizi a zatímco jako první se dostavila u Ály, v samotném závěru zcela ovládla Andíka, takže do cíle dorazil doslova z posledních sil. Nahoře jsme se nejprve najedli a potom se manželka s dětmi vydaly na rozhlednu. Já jsem raději stejně jako minule čekal dole. Jednu věc asi nikdy nepochopím - doma se Andík postaví na židli a už se bojí slézt, ale tady se najednou výšek nebojí...:-)
Dolů z kopce jsme se rozhodli využít jinou trasu, což se klukům nejprve nelíbilo, ale nakonec se museli přizpůsobit. Cestou mi tak nějak tradičně vadili kolaři, není nic příjemného stále být ve střehu, aby někoho nesrazil cvok na kole, který samozřejmě nesmí ani na malou chviličku zpomalit, vždyť jede přece závod - teda alespoň podle dresu určitě...
Původně jsme mysleli, že se ocitneme u centrálního parkoviště, čímž uděláme jakýsi okruh, ale nějak jsme se přepočítali a najednou stojíme u našeho auta. Vrátili jsme se tedy pár desítek metrů k hotelu Kubát, protože jsme klukům za jejich výkon slíbili nanuky. Sice s pořádnou vysokohorskou přirážkou, ale dejme tomu.
Potom jsme si ještě chvíli poseděli na louce a nakonec se vydali domů. Kluci v autě hned usnuli. Zařadili jsme malou zajížďku, abychom dokoupili zásoby na večerní grilování a tím jsme potom taky zakončili poměrně náročný den.
Přiznám se, že zatímco v sobotu jsem byl fit, v neděli to bylo trochu horší a ještě ve středu mě bolely nohy...;-)

Ryby, kino, ale když nejde o život, jde o ...;-)

28. července 2017 v 21:01 | Jiřan
Na minulou neděli jsem s ohledem na nepříznivou předpověď počasí naplánoval odpolední návštěvu kina, kde nás zlákal kreslený film Já padouch 3. Původně jsme tam tedy měli jet už v sobotu, ale zatímco Ála skákal nadšením, Andíkovi se moc nechtělo.
Jelikož už na dovolené se mi po mnoha letech celkem srovnalo spaní a zatím se to stále drží, probudilo mě až ranní volání Andíka, jestli jsem doma nebo na rybách. Venku totiž zcela nečekaně svítilo sluníčko. I když se mi moc nechtělo, vzpomněl jsem si, jak byl Andy v sobotu smutný, že si nezachytá, proto jsem všechno urychleně připravil a po snídani jsme se vydali k rybníku. Už před domem jsem ale zaváhal, protože se stihlo zatáhnout a začínalo krápat. Cesta nám tentokrát trvala déle, protože jsem byl drsný a trval jsem na tom, abychom každý nesli něco, proto si Andík kolem mě nejezdil na kole, ale funěl dva metry za mnou, přestože nesl pouze své dva pruty, malý lehký batůžek a 800 gramovou stoličku. Tu jsem si od něj nakonec raději vzal. Na své oblíbené místo jsme došli už v dešti a to mě ještě čekalo převázání jednoho z Andíkových prutů. A lilo a lilo. Andymu propouštěla pláštěnka a aby toho nebylo málo stéhala mu po ní voda na stoličku, takže jsem ji mokrou schoval pod strom a nechal ho sedět na své. Naštěstí mu zabralo aspoň pár cejnů, já jsem jich i s ohledem na nástrahu chytil podstatně méně. Navíc jsem na druhém prutu měl opět kus rybky. Asi za dvě a půl hodiny jsme museli začít balit, pořád v dešti.
Jenže už cestou domů se začínala projasňovat obloha a když jsem odemykal, svítilo jnám nad hlavou sluníčko! Takže vydrželo pršet přesně přes tu dobu, kdy jsme byli venku!
Film v kině měl začínat ve 14:15, měli jsme tedy dostatek času, abychom se v klidu najedli a přemístili se na Černý Most. Parkoviště bylo s ohledem na nedělní odpoledne mnohem víc zaplněné než obvykle, ale přestože na navigačních tabulkách svítily u volných míst nuly, místo jsme našli. A rozhodně nebylo poslední, aspoň na chvilku, protože když jsme od auta odcházeli, nahrnulo se tam mnoho nových.
Nejprve jsme zamířili k pokladnám, abychom si stihli vyzvednout rezervované vstupenky. Ovšem měli jsme štěstí, protože tam skoro nikdo nebyl a hned jsme tak šli na řadu. Pak jsme se ještě prošli, kluci narozdíl ode mě procházky po nákupních centrech milují a za chvilku jsme se vrátili ke kinu. Vystáli jsme si ještě frontu na popcorn, bez nějž by to pro kluky nebyl ten správný prožitek a pak jsme si zabrali svá místa.
Vybrali jsme si dobře, několikrát jsem si všiml, jak se kluci smějí a některé scény přišly vtipné i mně, přestože obecně nějakým 80's a 90's nijak neholduju. Zatímco dřív jsme vozili část nesnědeného maxi popcornu domů, tentokrát mi kluci už asi v půlce filmu hlásili, že mají dojedeno.
Když film skončil, dali jsme si jako sváču dortíky ve Světozoru. Myslím, že už jednou jsem si tady povzdechl, že jediné, co mi tam vadí, že frontu stojíte u prosklených pultů, kde si vyberete zákusek, jenže objednáváte si jakoby za rohem a mezitím zapomenete, co jste to vlastně chtěli. Tím spíš, je-li toho víc. Protože Ála o zákusky moc nestojí, několikrát jsem mu vyhrožoval, že mu už nikdy žádný nekoupím. Nakonec se mi ho ale pokaždé zželí. Tentokrát tvrdil, že jeden konkrétní dortík zná a má ho moc rád, Andík potvrdil, že ten mu opravdu chutná. Samozřejmě to nemohlo dopadnout jinak, než že zákusek za 59 korun roznimral a řekl, že mu nechutná... Potom jsme ještě zaběhli do Decathlonu, protože o dovolené jsme zjistili, že moje brýle sluší i klukům a navíc mají tak univerzální velikost, že jim sednou stejně perfektně jako mně. A taky jsme zašli do Globusu, protože jsem chtěl koupit brikety na grilování. Bohužel jsem neměl drobáky na vozík, musel jsem tedy tři pytlíky nosit v ruce. Ačkoli se to nezdá, jsou totiž celkem lehké, nebylo to nijak pohodlné.
Obecně nemám rád ježdění po parkovištích u obchoďáků, pamatuju si už z autoškoly, jak mi instruktor kladl na srdce, abych tam nedůvěřoval žádným přednostem, protože každý se tam při parkování už vidí mezi regály a přemýšlí, co si hodí do košíku. Zrovna tentokráýt se mi to vyplatilo - zatímco většinou všude bývají přednosti zprava, na Čerňáku je jízda upravena značkami. A to se takhle jakoby po hlavní blížíte ke křižovatce, kde vám auto právě zprava má dát přednost, jenže místo auta tam jede doslova tank v podobě BMW X6, jehože řidič ze své výšky vůbec neví, že tam jede ještě někdo jiný. Jel sice pomalu, ovšem jel stále. Na poslední chvíli jsem tedy zastavil, jenže on se mým směrem ani nepodíval, a ačkoli nás dělily centimetry, on o tom nejspíš vůbec nevěděl....
Zbytek cesty ale už proběhl bez problémů.
Doma jsme se trochu rozkoukali a pak jsem jel uklidit auto do garáže, kluci mi po chvíli přesvědčování dělali doprovod. Akorát jsme vyjížděli zpoza rohu, když u našeho domu zastavily tři puberťačky se psem. Zpomalil jsem a ve zpětném zrcátku vidím, jak se pes nakrčil a jak z něj padají dárečky. Zastavil jsem, nechal auto stát uprostřed silnice a vidím, jak holky urychleně odcházejí. Doběhl jsem je tedy a požádal, aby si to uklidily. Ta, co psa držela na vodítku na mě nejprve nechápavě zírala a pak něco potichu špitla. Znovu jsem rázně zopakoval, ať si to uklidí. "Já s sebou nemám pytlík," špitla sotva slyšitelně. Jasně, kdo by čekal, když jdu venčit psa, že udělá hromádku, to je přece strašné překvapení. Bohužel jsem vyměkl, protože jsem svolil, že se pro to vrátí. V duchu jsem doufal, že manželka slyšela povyk, podívala se z okna a holky poznala. Já je totiž viděl prvně. Jenže když jsme se vrátili, hromádka byla stále na svém místě a mně bylo jasné, že jsem udělal velkou hloupost. Navíc poslední záchrana taky zklamala - žena ty puberťačky taky nikdy neviděla, nejspíš byly u někoho na návštěvě. Není ale moc lidí, co by v našem městě měli chrta, takže podezření by tu bylo, což je ale asi tak všechno. Nicméně mám poučení pro příště - až zase někoho nachytám, nepustím ho, dokud nebude trávník čistý. I kdyby to měl sbírat prstama.
Pejskařům po několika zkušenostech už totiž nevěřím ani slovo...

Kázat vodu...;-)

28. července 2017 v 20:53 | Jiřan |  Zprávy od vody
Minulý víkend jsme měli celkem nabitý. V sobotu jsme potřebovali něco uklidit odvézt, proto jsem ranní vycházku na ryby podstatně zkrátil. Vzhledem k tomu, že jsem tam seděl už od řtyř ráno, tolik se mě to nedotklo, ovšem Andík si tentokrát nezachytal, protože nemělo cenu, aby tam později na malou chvilku chodil. S sebou jsem si vzal jen pár druhů krmení.
Jen pár minut po mně dorazil starší rybář, který se mnou prohodil pár slov. Jelikož nebyl místní, trochu se vyptával. Maličko jsem si povzdechl, že zatímco zkraje jara jsem chytal samé krásné kapry nad padesát (rekordní pak byl lysec 65cm), teď je to slabší a ačkoli záběrů mívám dost, většinou jde o kapry někde kolem míry. "No jo, to oni to hned vytahali," pokýval pán důležitě hlavou a odešel si sednout kousek ode mě. To ještě jsem netušil, jak podstatná ta jeho věta bude.
Nahodil jsem jeden prut klasicky a na druhý jsem nastražil kus cejna v domnění, že by se snad mohl splést nějaký ten dravec. Jenže se v podstatě nic nedělo. Tedy až na jedno popotažení právě na cejna, kterým se čemusi podařilo ho stáhnout z háčku, jak jsem zjistil asi po čtvrt hodině.
Pán vedle zatím měl jeden záběr za druhým. Asi po dvou hodinách jsem si všiml, že balí. Když procházel kolem mě, zeptal se, na co chytám a jestli nechci rohlík, že prý jedině na ten to bere. Následovala ještě přednáška, na co jsou místní kapři zvyklí, přičemž třeba nejrůznější "foukačky" jsem už mnohokrát vyzkoušel, ale na dně ležely bez povšimnutí. Pečivo jsem s díky odmítl, vzhledem k poměrně krátké vycházce jsem nechtěl ztrácet čas obvyklým taháním cejnů. Trochu se mě dotklo, že mě poučuje, když mnohdy jsem jediný, kdo tahá jednoho kapra za druhým. Rybář potom ještě prohodil, že si dá věci do auta a vrátí se pro ryby. Za chvilku si kolem mě nesl ve vezírku dva kapry těsně nad míru a já si vzpomněl, jak jen o pár desítek minut dříve s despektem mluvil o "nich", jak všechny větší kapry během pár dní vytahají. Napadlo mě, jestli je skutečně nutné odnášet si hned dva kapry, jestli by jeden nestačil, nicméně hodně lidí to tak dělá.
Jakmile odjel, napadlo mě trochu nakombinovat krmení a hned po nahození jsem dostal první pěkný záběr od dvaačtyřicátníka. Pustil jsem ho, znovu nastražil totéž a do pěti minut další záběr. Ryba stejně velká, jen šlo pro změnu o lysce. Bohužel poté začaly mé vylepšené nástrahy chutnat i cejnům a jelikož na druhý prut stále nic, nastal nejvyšší čas vypravit se domů.

Na rybách...;-)

20. července 2017 v 20:45 | Jiřan |  Zprávy od vody
Celý minulý týden se Andík ujišťoval, jestli zase někdy půjdeme na ryby. Přece jen jsme u rybníka byli naposledy někdy před dovolenou. Uklidnil jsem ho, že o víkendu určitě vyrazíme.
Jelikož předpověď na sobotu nebyla úplně příznivá, rozhodl jsem se nakonec, že půjdeme v neděli. Sám jsem ale měl malý náskok, protože když jsem se v sobotu po pár hodinách spánku ráno probudil a pohledem z okna zjistil, že neprší, vydal jsem se aspoň na chvilku zkusit na přívlač přelstít nějakého dravce. K vodě jsem dorazil kolem půl šesté a překvapilo mě, že jsem byl široko daleko jediný. Napadlo mě, jestli se něco nestalo během naší dovolené, ale nikde žádné oznámení, proto jsem složil prut, vybral nástrahu a nahodil. Hned asi na třetí pokus se mi jen kousek od břehu ohnula špička prutu, vlasec prudce změnil směr, chvilku vrčela brzda navijáku a hladina se mírně zvlnila. Já už jsem v duchu přemýšlel, kde se nejlépe s rybou vyfotím, abych Andíkovi mohl poslat důkaz svého úspěchu. Jenže po chvilce vlasec povolil a já vytáhl jen háček s umělou nástrahou. Zajímavé mi přišlo hlavně to, že nebyla nijak poškozená od rybích zubů. Rychle jsem znovu nahodil a při nabvíjení se snažil, aby umělá se umělá rybka chovala jako živá. Po změně směru cosi zaútočilo znovu, ale tentokrát to trvalo snad jen 2-3 vteřiny a zase konec. Potom už jsem měl smůlu a nic dalšího nepřišlo. Navíc začalo pršet. Zkusil jsem i několikrát změnit místo, ale nic. Pobavil mě aspoň další rybář, který si mezitím přijel taky trochu zavláčet, ovšem narozdíl od nás mladých sportovně založených:-), kteří přívlač bereme jako aktivnější způsob lovu, on s sebou měl stoličku a celou dobu na ní seděl. V závěru jsem se ještě jednou vrátil na původní místo, kde jsem měl dva zmíněné drbance, ale jelikož se nic neopakovalo, v osm hodin jsem sbalil vybavení a vrátil se domů.
To opravdové chytání mě ale čekalo až v neděli, kdy jsem si klasicky přivstal, i když přiznávám, že tentokrát jsem nahazoval až půl hodiny po povoleném začátku lovu. S Andíkem, který měl dorazit později, jsme si jako hlavní úkol dali, že musíme nachytat nějaké cejny, abychom se ještě večer mohli pokusit o nějakého pořádného dravce. Ještě než Andy přišel, navázal jsem jeho pruty (poprvé chytal na dva) a za chvilku už jsem měl ve vezírku asi tři kousky. Jen pořád žádný kapr. Pak jsem sledoval rozruch naproti, kde nějaký chlap vláčel hned vedle porybného, a zabral mu úhoř (moje noční můra), kvůli němuž musel vyhodit dlouhý kus šňůry z navijáku. Mně bohatě stačilo vidět, jak toho odporně se kroutícího hada zvedá z vody...
Pak přijel Andík s Álou, čímž mně trochu skončil klid a po chvilce taky vytáhnul cejnka. Samozřejmě si ho musel dát do svého vezírku. Ála se ptal, jestli si ho necháme, já mu řekl, že ano a dodal jsem, že na něj budeme večer chytat. Vtom se Ála rozbrečel. Napadlo mě, že mu asi přijde příliš, že rybu naservírujeme nějaké jiné, tak jsem to chtěl nějak zjemnit, jenže najednou z něj vypadlo, že brečí proto, že cejnka "nebude papat" on. Abyste tomu rozuměli, před nedávnem ochutnal grilovaného kapra, který mu tak chutnal, že mě od té doby prosí, abych nějakého přinesl. Za malou chvíli měl Andík další záběr a od první chvilky bylo jasné, že tentokrát o cejna nepůjde. Brzda na novém navijáku mu krásně vrčela a prut se ohýbal jako luk. S trochou štěstí jsem mu za chvíli podebral krásného přesně mírového lysce. Nebylo ale co řešit, po vyfocení úspěšného lovce šla ryba zpátky do vody. A já pořád nic, tolik hodin a kapra se nedočkám. Pak jsemse právě chystal nahodit, takže jsem měl obě ruce plné, když mi zařvala brzda na druhém prutu. Podle toho, že to během chvíle přestalo, bylo jasné, že bych ji ale stejně nezasekl. Pak nastal úplný klid bez záběrů. Ani cejnci už o sobě nedávali vedět. Po nějaké době se mi ale "rozjel" pravý prut a cosi si velmi rychle bralo metry vlasce. Zasekl jsem, utáhl brzdu a prut mi málem vyletěl z ruky. Už ani nepamatuju, kdy jsem na druhém konci zažil takový odpor. Kapr byl neskutečně rozjetý a trvalo poměrně dlouho, než si nechal domluvit a přitáhnout ke břehu. Přímo u podběráku udělal ještě dvakrát za sebou salto, což je mimochodem nějaká novinka, protože to udělali všichni poslední kapři, přičemž když háček nesedí dostatečně pevně, zpravidla vidím jen, jak ryba mizí v dálce. Můj šupináč vypadal ve vodě poněkud větší než na břehu, i tak ale měřil hezkých 45 centimetrů. Když už jsem měl ve vodě ten vezírek, rozhodl jsem se Álovi, který už byl tou dobou doma, udělat radost. Prut jsem už znovu nenahazoval, chtěli jsme jít domů dřív, abychom se mohli navečer vrátit. Závěrečné balení většinou trvá dlouho, ale tím, že jsme měli nechané nějaké ryby se to ještě prodloužilo, takže domů jsme dorazili až někdy před půl druhou. Po rychlém obědě mě čekala role masového vraha. Pět cejnů a jeden kapr. Přesně podle odhadu jsem tím strávil hodinu a půl. Potom jsem zamrazil porce nástražních rybek, kromě pár kousků, které jsme chtěli využít večer. A ještě mě čekalo převázání prutů. Naštěstí jsme se s Andíkem dohodli, že večer si každý z nás vezme jen jeden.
Hned po večeři jsme se chystali na velkou večerní výpravu. Přípravy byly jako vždy na mě, do toho jsem nemohl najít klíče. Jelikož jsem ale se stoprocentní jistotou věděl, že jsou někde doma, nechal jsem nakonec jejich hledání na jindy. Naštěstí hned před domem jsem si uvědomil, že jsme doma zanechali takovou nepodstatnou věc, jakou jsou naše pruty. U rybníka jsme byli kolem sedmé a měli jsme trochu smůlu, protože všechna naše předem vysněná místa byla obsazena. Obsadili jsme tedy dvě blízko sebe mezi stromy na druhém břehu než obvykle chytáme. Větve nad námi nám příliš nevadily, nebylo potřeba nahazovat daleko. Bohužel bylo úplně mrtvo. Jediný, kdo sršel aktivitou, byli komáři. Ostatní rybáři postupně odcházeli a my pořád čekali na svou chvilku. Před devátou jsem Andíkovi nadhodil, že pomalu začneme balit. Podle jeho pohledu mi bylo jasné, že se mu ještě domů nechce, proto jsem navrhl, že maximálně zůstaneme do půl desáté. Samozřejmě asi pět minut před stanoveným limitem se mi pohnul policajt. Po pár minutách povyjel asi o pět centimetrů a zase nic. Andy asi očekával, že si s háčkem pohrává nějaká místní velryba, proto když jsem mu vysvětlil, že tak jako tak končíme, protože bychom tak taky mohli ztvrdnout do půlnoci, navrhl, že tedy připravíme všechno kromě mého prutu a ten uklidíme nakonec. To znělo rozumně. Při balení jsem po očku sledoval svého policajta, kterého hlídal i Andík. Občas jsem nadhodil: "Tak co, nic?" Ačkoli jsem moc dobře věděl, že nic, Andy vždycky potvrdil, že se pohnul. Ve tři čtvrtě na deset už ale nastal nejvyšší čas a chvíli po desáté jsme se vrátili domů.
Sice jsme nic nechytli, tentokrát je to tedy 1:0 pro ryby, ale příště jim to natřeme!:-)


Cesta domů...;-)

13. července 2017 v 21:23 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
Jak už tady zaznělo, na cestu domů jsme se vydali v osm večer. Ještě než jsme opustili město, museli jsme se vypořádat s kolonou aut, ale pak už to bylo dobré. Kluci hned usnuli a my uháněli po dálnici. Je teda pravda, že provoz byl o něco hustší než při cestě sem o týden dříve, ale nic strašného. Akorát jsme se pro jistotu i tentokrát rozhodli využít zkratku mezi M7 a M1, abychom nepokoušeli nějaké zbytečné zdržení u Budapešti.
Vlastně pořád se nám jelo celkem pěkně, nechápu, kde přesně se to zadrhlo. Asi na Slovensku, kde jsme si chtěli udělat čůrací pauzu, opět u Sekule, ale na té vybavenější straně. Po zaparkování se kluci probrali, já si zatím odskočil. Žena mezitím stála s kluky před autem. Pak jsme se chtěli vystřídatm jenže ona se za chvilku vrátila s tím, že mezitím benzinka na půlhodiny zavřela. Čekání byla samozřejmě hloupost, tak jsme pokračovali dál, že jí zastavím jinde. Další možnost byla hned na hranicích. Cedule nabízela parkoviště a restauraci. Logicky tam přece musí být i toalety. Manželka ještě ze srandy projevila přání, abych jí zavezl až úplně před ně. To ještě netušila, jak bude její přání reálné. Když jsme tak bloudili nechutným parkovištěm mezi odstavenými kamiony, jediné záchody široko daleko byly dvě nechutné Toi Toi kadibudky. Kde se necházela ona slibovaná restaurace, to vážně netuším. Zastavil jsem tedy až přímo před budkami, jenže hned po otevření dveří se až do auta linul zápach. Tak tady ne, rozhodla manželka bez váhání a jeli jsme dál. Jenže to máte minutku k minutce a dojezdový čas zobrazený na displeji navigace se neúprosně posouval. Pak jsme se ocitli už v Česku, což jsme poznali i podle toho, že se na záchodech platilo. 15 korun. Ovšem v porovnání s poslední zastávkou...;-) Horší bylo, že kvůli všem zastávkám se dokonale probrali kluci.
Další komplikace nastala v Brně. Nechápu, jak se to mohlo stát, ale pořád jsme jeli po značkách směr D1 - Praha, když najednou se za jakýmisi betonovými zátarasy objevila naše odbočka, k níž jsme se neměli jak dostat. Pokračovali jsme tedy do centra. Naštěstí navigace vše velmi rychle přepočítala a co si tak matně pamatuju z loňska, nová trasa byla snad ještě příjemnější. Katastrofa nastala klasicky na D1. Všemožná zúžení vypadají za denního světla nepříjemně, ale dají se přežít, když člověk nenarazí na blbce za sebou, před sebou či vedle sebe. Ovšem v noci je to teprve ten pravý zážitek. Hlavně když se sjíždí dva zúžené pruhy v k sobě a za provizorně odděleným protisměrem zuřivě blikají světla tak, že do poslední vteřiny žijete v tom, že právě váš pruh bude převeden tam. A v poslední chvíli si uvědomíte, že problém je jen v ledabyle rozestavěném značení za přechodnými betonovými svodidly. Do toho se ozval Ála, že mu není dobře. Nejvyšší čas na kávu. Několik benzinek a odpočívadel bylo kvůli rekonstrukci uzavřeno, zachránit mě měl mekáč. Jenže tam před pár minutami zavřeli, jak jsem já a další po(s)tupně přijíždějící řidiči zjišťovali. Aspoň že hned vedle stála benzinka...
Nemohl jsem se dočkat, až dálnici konečně opustíme. Naštěstí brzy všichni usnuli a poslední úsek trasy jsem tak mohl zdolat bez dalších přestávek. Očima jsem zkoumal bezprostřední okolí silnice, protože jsem nejprve minul hejno srnek, pak nějakého tchoře či co a nakonec zajíce. Nechtělo by se mi cokoli z toho trefit. U Kolína pak začalo pršet, ale po půl čtvrté jsem šťastně zaparkoval u domu a mohl probudit ostatní.
Letošní nekonečná cesta zpátky teda nic moc...
Bohužel nemohu uvést tradiční statistiku ujetých kilometrů a spotřebovaného paliva, ale celkem jsme včetně výletů zdolali 1475,7 km.

Dovolená 2017...;-)

13. července 2017 v 21:04 | Jiřan
Hned v sobotu jsme trochu zklamali kluky, protože se nám moc nechtělo k vodě. Moc dlouho nám ale zase netrvalo, abychom je nadchli pro nový plán. Po ubytování se jsme se tedy vydali na procházku městem, nebo tedy jeho částí, abychom zjistili, co je nového a co se za uplynulý rok změnilo.

V první řadě se mi zdálo, že je všude o trochu víc lidí než v minulých letech, ale nic tragického. S klukama jsme chodili pravidelně na večerní procházky, na nichž jsme si dávali zápasy v jakémsi "šoupaném hokeji", mlátili jsme palicema do vyskakujících příšerek (ještě loni to byli pejsci) a stříleli na čas na koš. Během toho jsme se občerstvovali pejskovými donutkami, trdlem, cukrovou vatou, případně ještě zmrzlinou. K těm pejskovým donutkům, aby nedošlo k mýlce, že jsme snad přešli na asijskou kuchyni... Šlo o stánek s obrázkem psa Scooby-Doo, kde navíc uvnitř visel i plyšový pejsek a pán smažil malé donutky, které posléze vyskládal na papírovou mističku, ochutil podle přání (karamel, čokoláda, skořice...) k tomu přidal taková píchátka a popřál dobrou chuť. Během dne jsme potom samozřejmě nesměli vynechat místní perfektní cukrárnu, oproti loňsku přestavěnou a zvětšenou, s výbornými zákusky a zmrzlinami.

Kluci si chtěli z dovolené odvézt něco na památku, ale jejich volba (taková ta vydra, jak se kroutí s míčkem), se mi zdál poněkud hloupý - přece jen se nabízela otázka, jak dlouho oba vydrží dívat se na dvě takové hlouposti. Proto jsem po pár dnech navrhl něco jiného, čímž neříkám, že by v tomto případě šlo o cosi vysoce inteligentního. Ale nabídl jsem klukům, že si budou moci vybrat nějaký spinner. Tím byli doslova nadšení, tím spíš, že jich každý už několik mají... Takže během našich procházek jsme ještě denně prohlíželi spinnery.
První dny jsem se nekoupal. Vysvětlení bylo jednoduché. Díky změně práce jsem musel těsně před odjezdem absolvovat lékařskou prohlídku. A ačkoli má přechodná praktická doktorka se do karty ani nepodívala, jedné věci hned u jména si všimla - letos v zimě mi končí očkování proti tetanu a trvala na tom, že novou dávku mi musí dát ihned. Ještě jsem si velmi dobře pamatoval, jak jsem po minulé aplikaci před 15 lety nemohl víc než týden ani sedět. To se tentokrát nekonalo, ale jakési zdravotní problémy, které právě tetanovce přisuzuju, se zkraje dovolené dostavily. Naštěstí ale stejně rychle pominuly.

Počasí bylo letos zvláštní. Měli jsme hezky, vedro, ale občas se během chvilky všechno změnilo. Prvně hned v neděli, kdy jsme dopoledne trávili na pláži, ovšem po obědě se zvedl vítr, po zkušenostech z předchozích let jsme nepodcenili blikání majáků na protějším břehu a raději se sbalili a vrátili domů. Teplota velmi rychle klesla o několik stupňů a stejně tomu bylo v pondělí ráno. Rozhodli jsme se tedy po několika letech znovu navštívit ZOO v nedalekém Veszprému. Tehdy byla ještě částečně rozestavěná, tentokrát už hotovo. Akorát jsme platili o něco vyšší vstupné, než stálo na internetu, jenže hádejte se s Maďarkou. Pamatuju si, že kdysi jsme právě ušetřili díky tomu, že jsem předem znal ceny výhodnějších vstupenek. Tentokrát nám to ale nevyšlo, asi si říkali - no jo, zápaďaci, ti mají peněz dost...:-) Každopádně ZOO se nám líbila stejně jako předloni. Jistý bonus potom představoval dinopark s opravdu bohatým zastoupením pravěkých ještěrů. Kluci se chtěli vyfotit s každým z nich. Ála pokaždé během vteřiny nasadil nějakou pózu, čímž mě dost překvapil. Vyděšený pohled u dinosaura, plesiosaura, allosaura... "A s mámosaurem se vyfotit nechcete?" navrhl jsem při pohledu na manželku odpočívající na lavičce. Dotaz jsem nemusel dvakrát opakovat, následovaly další pózy plné strachu!:-)

Už během odpoledne se počasí zlepšilo a bylo jasné, že další den strávíme opět na pláži. Pravidelné zpestření v podobě návštěvy Maďarského Národního Cirkusu jsme tentokrát naplánovali na středeční večer. Vystoupení jako vždy perfektní a to i vizuálně, každý rok nové oblečení, pokaždé čisté a v dokonalém stavu. Už dopředu jsem věděl, že tentokrát je jedním z čísel skákání (nebo spíš létání) na motorkách. Jen jsem si nedovedl představit, jak to chtějí v sice velkém, ale přece jen prostorově omezeném stanu dokázat. V závěru představení jsem to konečně zjistil. To se totiž přímo za námi začaly ozývat podezřelé zvuky a když jsem se otočil, spatřil jsem, že těsně za našimi zády začali připevňovat ohromnou rampu, na níž posléze zvenku střídavě najížděli motorkáři, aby se nad našimi hlavami za řevu motorů vznesli a s různými akrobatickými cviky prakticky proletěli cirkusovým stanem ven za pomoci další rampy, s níž dovnitř opatrně vjel kamion. Ačkoli zezačátku to vypadalo hrozivě, během provedení jsme neměli čas na strach. Lístky do VIP lóže se vyplatily, kdo jiný zažil, aby nějaké dva metry nad ním prolétla ohromná motorka...Ve čtvrtek nastal trochu trapas. To nás čekala návštěva maďarské rodiny v Kaposváru, vzdáleném asi 60 km od Balatonlelle. Do poslední chvíle jsme se koupali, hned po ránu jsme se projeli na šlapadle, kde se poněkud nepochopitelně Ála zpočátku bál, jenže když jsem si po návratu domů vzal papír s adresou, abych ji zadal do navigace, zjistil jsem, že jsme se spletli. Počítali jsme se čtvrtou hodinou, ale sraz jsme měli už ve tři. Omluvili jsme se SMS zprávou a dorazili s třičtvrtěhodinovým zpožděním... Hostitelé byli příjemní, uvítali nás typicky maďarským jídlem, jakási masová roláda se zeleninovým salátem. Bylo to ale velmi dobré, i kluci si pomlaskávali. Poté následovala jakási buchta s malinami. Já to nejím, ale tady jsem musel udělat výjimku, abych neurazil, když mě paní asi po čtvrté vyzvala, abych si vzal, takže asi po 20 letech jsem jedl buchtu. A přežil jsem to...:-) Pak následoval okruh kolem města zakončený plánovanou vyhlídkou na rozhledně. Bohužel jsme se všichni nahoru báli!:-) Jinak ale cesta po uzoučkých silničkách byla občas celkem adrenalin.
Pátek nás přivítal chladným ránem, ale během chvíle se opět oteplilo, takže jsme se zase mohli koupat. Večer nás potom čekala další z procházek, tenotokrát ovšem kluky netrpělivě vyhlížená, protože nastal jejich den, kdy si mohli koupit vytoužené spinnery. Už předem jsme věděli, že budou dražší, proto se museli několik dní snažit, aby nasbírali potřebný počet bodů. Za jakékoli zlobení se potom nemilosrdně odečítaly. Fungovalo to perfektně.
Až na ty plavky žádný rozdíl...;-)

V sobotu jsme se museli do deseti sbalit. Já jsem už odvezl auto na blízké parkoviště, kde mělo zůstat až do večerního odjezdu a na minutu přesně pak dorazili majitelé. Rozloučili jsme se a já zjistil, že během mé krátké nepřítomnosti se zbytek naší rodiny rozhodl nestrávit poslední den na pláži, ale místo toho se vydat na výlet do vedlejšího města, abychom konečně spatřili takovou kulatou rozhlednu, kterou jsme dosud vádali jen na fotkách. Kluci vzorně vyšlapovali a za chvíli jsme byli skoro na místě. Jenže jsme ji nemohli najít. U hlavní silnice jsme spatřili šipku, po ní jsme pokračovali do kopce, ale pořád nic. Vrátili jsme se tedy dolů zpátky na hlavní silnici. Nezbývalo, než abych se někoho zeptal. Pán na lavičce sice německy neuměl, ale postupně pochopil, o co mi jde a pomalu maďarsky mi vysvětloval cestu. Původní směr se zdál být správný. Zašel jsem se zeptat ještě do bufetu za rohem. Nabídl jsem paní English / Deutsch? Její nečekaná odpověď, že obojí, mě tak rozhodila, že jsem zapomněl, na co se zeptat. Postupně jsem se vykoktal a ona mě opravdu poslala stejným směrem, odkud jsme se původně vrátili. Pak ukázala doprava s tím, že máme zahnout vlevo...:-) Ale nakonec jsme to našli. Vstupenky byly poměrně levné, proto nás nijak netrápilo, že kluci se v poslední chvíli začali bát. Já jsem se sice nebál vyjít až nahoru, ale přiznám se, že fotit jsem se neodvážil.

Po urychleném návratu, kdy se Álovi chtělo na toaletu jsme si dali jídlo v místním bufetu. Velmi nepraktická podlaha na terase v kombinaci s nevhodnými židlemi přinesla své ovoce a v jednu chvíli jsem za sebou uslyšel ráno a cosi mě přisunulo až ke stolu, že jsem nemohl vstát. Paní za mnou se zřítila ze židle, jejíž noha zajela mezi prkna podlahy.
Po jídle jsme se projeli na bobové dráze. Klukům se to moc líbilo. Já se odvážil taky jednou jet, ale přiznávám, že jsem měl strach, v zatáčkách jsem měl neodbytný pocit, že se musíme skulit dolů. Ovšem nestalo se a kluci si vymínili, že za rok tam musíme zase.
Pak jsme se vydali zpět do Lelle. Cestou jsme se rozhodli, že se na chvilku zastavíme na pláži, poprvé ovšem na té neplacené. Jinak totiž stále chodíme na perfektní placenou písčitou pláž s dokonalým servisem. Zkusili jsme a shodli se, že nám to pro jednou stačilo. Zaprvé narváno, zadruhé úplně jiný typ lidí, než tam, co se platí, horší přístup do vody (přes typické schůdky), ve vodě občas tráva. A jako hlavní nevýhoda mi přišlo, že zatímco my jsme uhradili v porovnání s Českem poměrně symbolické vstupné a pak měli zdarma toalety a levné občerstvení, tady se za záchody platilo a jídlo i pití bylo dražší. To první ještě chápu, do Balatonu se toho vejde, ale proč lidi šetří, aby nakonec utratili mnohem víc, to jde mimo mě. A jako vrchol jakési ubohosti na mě působila německá dobře oblečená rodinka, která si na "zdarma pláž" dovezla plný vozík balených vod z Lidlu.
Asi po půlhodince jsme se vydali zpět k autu. Já jsem si ještě koupil suvenýr a pak už jsme se autem chtěli vydat postupně k mekáči, Lidlu a domů. Jenže jsme nejprve museli překonat neskutečnou dopravní zácpu. Ohleduplnost maďarských řidičů je příjemná, když chcete přejít přes silnici a prakticky se nemusíte rozhlížet, protože vás vždycky pustí, stejně tak je milé, když chcete najet z vedlejší na hlavní a i tam vám přátelsky pokynou dají přednost. Horší je to u poměrně rozlehlého přejezdu přes koleje, kde mnohdy zůstanete nechtěně trčet, protože hned za ním je taky přechod a auta před vámi pouštějí a pouštějí...;-)
V mekáči taky narváno (sobotní podvečer byl vážně kritický), ale místo jsme si našli. Pak ještě mela na parkovišti před Lidlem, ale s malým zpožděním oproti předchozím letům jsme se v osm večer vydali na cestu domů. Tentokrát kluci na rozdíl od loňska aspoň nebrečeli.
V každém případě jsme se se ženou shodli, že ten týden utekl neskutečně rychle. Měli jsme pocit, že v porovnání s loňskem jsme skoro nic nestihli. Teda já jsem stihl přibrat 4 kila!:-) I tak ale dovolená stála za to. Tím spíš, že díky pracovní komplikaci z přelomu června a května mě další letní dovolená už bohužel nečeká.

Ač to tak nevypadá, jde o stejné místo jen s časovým odstupem a z jiného úhlu...

Cesta na dovolenou...;-)

12. července 2017 v 22:39 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
I letos jsme se rozhodli dovolenou strávit u maďarského Balatonu. Celkově popáté v řadě, ve stejném ubytování pak potřetí. Už měsíc předem si kluci tradičně odstřihávali jednotlivé dny do odjezdu, což nejvíc prožíval Ála, který na to myslel hned po probuzení. Hned na začátku června dokonce navrhoval, že by odstřihl několik dní najednou, abychom mohli jet hned.
V pátek po vysvědčení jsme ještě oslavili konec školního roku v kavárně u kačera a večer jsme se potom vrhli na balení. Andík ne a ne usnout, takže jsem měl co dělat, abych věci do auta nerovnal za tmy. A to jsem měl v plánu jít brzy spát, abychom mohli vyjet co nejdříve. Nakonec jsem se tedy do postele dostal po jedenácté a budík se ozval ve dvě. Po lehké snídani jsem přenosil poslední drobnosti do auta, usadili jsme kluky, kteří se mezitím dokonale rozkoukali a kolem třetí jsme vyjížděli. Začátek cesty byl poněkud kritičtější, Ála si stěžoval, že ho pobolívá břicho, proto jsme museli jet opatrně. A úsek do Havlíčkova Brodu je sice poměrně bezproblémový, ovšem ne pro ty, kterým v autě nebývá nejlépe. Ale zvládli jsme to a ocitli se na dálnici, kde se zpravidla v předchozích letech kluci probouzeli. Pro mě to byla s přehledem a podle očekávání nejhorší část cesty, ale na opravovaných úsecích jsem si nastavil omezovač a o sníženou rychlost se tak nestaral.
Hned za hranicemi ale cesta utíkala neskutečně rychle a plynule. Přestávku na snídani jsme si udělali na odpočívadle Sekule. Název mě vyprovokoval k historce o strašidle Sekuli, které tam přebývá, čemuž kluci k mému překvapení opravdu uvěřili. Celé to podpořil fakt, že ačkoli v opačném směru dálnice je již několik let krásně opravené, se stolky, lavičkami, dětským hřištěm, na naší straně jde o ošklivý plac za benzinkou, kde kromě opuštěných hromad hlíny a plácku z rozpadajícího se betonu s rozbitými pouličními lampami z 80.let a nechutnými popenicemi, není nic. Nám to ale stačilo.
Pak jsme pokračovali až k maďarským hranicím, kde byla neskutečná fronta aut, čekajících na dálniční známku a já nevím, na co ještě. My jsme je ale plynule objeli a pokračovali dál, známky jsem si tradičně pořídil ještě u nás v pražském ÚAMK. V Maďarsku jsme si jízdu už užívali, dálnice pěkná, provoz nijak velký (i přes nekonečná varování v televizi o nejkritičtějším právě prvním prázdninovém víkendu). Pro jistotu jsme se stejně jako vloni vyhnuli úseku kolem Budapešti, kde jsme v předchozích letech zažili kolony, a z dálnice M1 sjeli na Györ směrem na Pér, Kisbér a Mór. Po někoolika desítkách kilometrů na okreskách, kde to mimochodem bylo občas trochu o život (naprostými mistry v předjíždění v nepřehledných úsecích, dokonce i když proti jede auto zůstávají i po roce Slováci) jsme se opět napojili na dálnici, tentokrát M7 a po ní jsme pohodlně pokračovali až do cíle. Čas jsme měli skvělý, proto jsme zařadili pár přestávek, abychom na místě nebyli moc brzy.
Pauza těsně před cílem

Po půl jedenácté jsme zaparkovali u místního McDonaldu a dali si jídlo. Možná i pod vlivem měnící se klientely jsme neměli problémy s dorozumíváním, tentokrát ovšem v angličtině. To je tak, když si sem někdo někoho natahá a pak radši jezdí na dovolenou do zemí, kde se toho někoho bát nemusí... Po jídle jsme přejeli o pár desítek metrů vedle k Lidlu, kde jsme nakoupili pár nezbytností. Letos prvně byly ale po předchozím experimentu obchody opět otevřeny i v neděli, takže žádný velký nákup. Maďaři jsou zkrátka rozumní...
Ubytovat jsme se mohli od druhé hodiny odpoledne, ještě nám pár minut zbývalo, proto jsme nechali auto na nedalekém parkovišti a vydali se zjistit, jak to vypadá. V domě byla akorát paní, její syn se ještě koupal v Balatonu, jak nám vysvětlila. Bohužel ona, ač Maďarka, je prototypem všech vtipů o Češích, takže předpokládá, že když bude mluvit pomalu, musíme jí přece rozumět. Bylo to ale spíš úsměvné. Pár vrásek mi udělalo jen to, když kluci na pískovišti začali s roční přestávkou stavět "plošticolárium". Aby řeč nestála, chtěl jsem ji o tom informovat s pomocí maďarské konverzace. Když najdu něco jako děti, hrát si, brouk, tak tomu přece musí rozumět. Bohužel má výslovnost asi stále není perfektní:-), ale když jsem jí jednotlivá slova ukázal, pochopil jsem, že došlo k nedorozumění. Chudák paní si myslela, že si stěžuju na to, že jim tam lezou brouci...:-) Naštěstí za chvíli se objevil Géza a díky jeho "Mutti gesagt" a maďarského "jak to mám říct" jsme se domluvili o poznání lépe!:-) Předali jsme jim malé dárky, které nás napadlo vzít s sebou (becherovka a lázeňské oplatky) a oni nás pozvali na návštěvu k nim domů. Podle nás to ale měli připravené už předem, protože se nijak nedomlouvali. Takže už v sobotu odpoledne jsme měli jasno o čtvrtečním programu. Do té doby ale ještě zbývalo hodně času...;-)

Rozlučka...;-)

30. června 2017 v 12:53 | Jiřan
Ačkoli jsem v posledních dnech povinně čerpal dovolenou, z níž jsem nebyl příliš nadšený (už proto, že děti chodily do školy a školky, manželka do práce a já tak volné dny nemohl využít žádným případným výletem), minulou sobotu jsem se vydal do Nehvizd u Prahy, kde jsme u kolegy na zahradě měli naplánovanou rozlučku našeho (teď už bývalého) týmu.
Prvně jsme tam grilovali loni, tentokrát to ale bylo mnohem okázalejší. Veškerá útrata totiž šla na bedra našeho (teď už bývalého zaměstnavatele). Takže jsme začali klobáskami (jen pro úplnost - nemluvím o 1-2 kouscích na osobu!:-)), pak přišly na řadu kuřecí křidélka, hned po nich pořádné kusy kuřecího masa, po něm steaky a pak další klobásky. To už jsme poněkud odpadávali, proto jsme se rozhodli, že si dáme chvíli pauzu.
Vtipné bylo, když se vrátilo malé dítě francouzských hostitelů, které až do večera hlídali jejich známí, Zatímco se na každého usmívalo a plácalo si s ním (údajně ho strašně baví "high five"), když spatřilo naši černou francouzskou kolegyni, zakrylo si oči a začalo strašně brečet. Pokud je někdo takový puritán, že by mu snad vadilo označení, které jsem použil, pak upozorňuji, že není míněno nijak zle. Jde jen o vykreslení situace a navíc ona sama si z toho dělá neskutečnou srandu. Třeba jako když rodiče dítě uklidnili, ono si začalo hrát a vypadalo v pohodě, tak to kolegyně znovu zkusila. Jenže nové slzy a křik se dostavily hned vzápětí. Kolegyně na něj mluvila francouzsky, což ho znejišťovalo ještě víc, když jí rozumělo, ale prokládala to vtipnými komentáři v angličtině - třeba jako když mu jako by nadávala, jestli má něco proti černochům nebo když ho uklidňovala, že to není nemoc a že mu přísahá, že to od ní nechytne a nemusí se tak bát, že když se jí dotkne, zčerná taky.
Každopádně naplánované odpoledne uteklo rychleji, než jsem čekal a kolem deváté hodiny jsem se rozloučil a vyrazil domů, i když jsem to oproti Pražákům měl možná nejblíž. Sice jsme si naplánovali, že podobnou akci zopakujeme, ale znáte to, to je jako s loučením u maturity, jak se budete pořád vídat a nakonec jste rádi, když se sejdete každých pět let na srazu…;-)

Životní změna...;-)

30. června 2017 v 12:45 | Jiřan
Protože všechno pěkné musí jednou zákonitě skončit, nachýlila se ke svému závěru i má kariéra v jedné z nejznámějších světových společností. Bohužel v Americe rozhodli, že to zkusí bez našeho týmu, takže na nás čekala nepříjemná zpráva. Zatímco ostatní se poměrně dlouho "rozhlíželi", já jsem se rozhodl neztrácet čas.
Sice hned první akce v den, kdy jsem se novinku dozvěděl, moc úspěšná nebyla, přece jen jsem si sice zaktualizoval kdysi použitý životopis, jenže jsem si nevšiml a nepamatoval, že soubor obsahuje různé jazykové verze, takže aktuální byla jen ta první. O něco horší bylo to, že na samostatné stránce téhož souboru byl i prastarý motivační dopis na konkrétní pozici před mnoha lety. Stane se…:-) Hned druhý den jsem ale vše napravil a zkontrolovaný dokument znovu pustil do světa. A dílčí úspěch se dostavil vzápětí, hned v prvních dvou dnech mi dokola zvonil telefon a dohodl jsem si několik pohovorů. Oprášil jsem sako a svým způsobem se těšil, jak opět budu oslňovat. Jenže tomu se říká smůla - hned první pohovor dopadl nadmíru dobře a ani ne týden po výpovědi jsem tak měl novou práci!:-) Jenže mě čekalo ještě pár dalších, tak co, za zkoušku nic nedám. Další pohovor a další úspěch. Ten byl ještě markantnější, protože mi řekli, že se mi ozvou do týdne, ale volali mi už do hodiny, protože prý byli tak nadšení, že neměli důvod čekat. No dobře, tak ostatní zruším, rozhodl jsem se, ale ještě jedno místo mě celkem lákalo, proto jsem si jeden termín ponechal. Do toho mě ještě pozvali do jiné společnosti a cosi mi říkalo, abych to taky zkusil. I zde jsem v prvním kole zabodoval a ještě cestou odtamtud jsem dostal pozvánku do dalšího kola, v němž mě překvapilo hlavně to, že na začátku videokonference, kde měli otestovat mou němčinu, se mě potencionální německý nadřízený zeptal, zda budeme mluvit anglicky nebo německy. Trochu nechápavě jsem odpověděl, že německy. On souhlasil s tím, že kdyby náhodou, mohu klidně přejít do angličtiny. Hodinu jsme se pak bavili v němčině a na závěr se vše vysvětlilo. Prý ani zdaleka nečekal takovou úroveň němčiny, přál by mi vidět ty, kteří se hlásí a tvrdí, že jazyk našich západních sousedů ovládají. Hned další den přišla nabídka pracovního místa. Jenže mezitím jsem absolvoval ještě ten pohovor, který mě tak lákal a pořád se neozývali s dalším kolem. Nakonec ale napsali i odtamtud a já se dostavil na poslední kolo. Hodina uběhla velmi příjemně, dokonce jsem uspěl i v logické hádance, což doteď nechápu a doma na správnou odpověď nepřišli. Už při loučení mi potencionální šéf řekl, že sice se to ještě musí schválit podle interních pravidel, ale že nevidí důvod, proč by mi neměla přijít nabídka zaměstnání. Uběhlo pár dní, já už byl v podstatě rozhodnutý, kterou ze tří možností zvolit, když mi u rybníka zazvonil telefon a dozvěděl jsem se, že i na čtvrtém místě ze čtyř o mě mají zájem. Rozhodl jsem se tedy nakonec právě pro něj. Jenže ještě mi zbývalo informovat zbylé firmy. Nebylo to tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Na můj zdvořilý email mi totiž postupně všichni zavolali a ptali se a přemlouvali, dokonce se mě snažili poměrně zajímavě přeplatit, ale já jsem se nedal, už jsem byl rozhodnutý a chtěl jsem to také mít z krku.
Zkraje tohoto týdne jsem podepsal novou smlouvu a nezbývá než doufat, že jsem si po důkladném rozhodování vybral dobře...;-)

Kultura na dnu piva...;-)

22. června 2017 v 16:52 | Jiřan
Minulou sobotu jsme se po roce vrátili do Nymburského pivovaru, kde se konal další den Postřižinského piva. Loni jsme tam jeli s klukama na vystoupení Jaroslava Uhlíře, tentokrát jsme si nechtěli nechat ujít Dědu Mládka Illegal Band, který se klukům moc líbí.
Nejdřív jsem všemožně kombinoval cestu, protože mě lákalo, že bych si mohl dát něco k pití a navíc bychom se projeli parním vlakem, který spojoval pivovar s hlavním nádražím, ale nakonec jsem se rozhodl, že auto je jistější. V sobotu ráno mě pak ale napadlo, že kdybychom jeli už dopoledne a ne v poledne, jak jsem původně zamýšlel, vlakem bychom se mohli projet stejně, protože podle jízdního řádu po desáté odjížděl na nádraží a přibližně za hodinu se vrátil.
Při nastupování mě zarazilo, kolik lidí se dovnitř vejde, protože vystupoval nekonečný dav, přestože vagóny nijak plně nevypadaly. Na krátký výlet se vydalo jen pár lidí, takže jsme měli dost místa. Ála se divil, že tam není klimatizace, Andíkovi to asi při pohledu na dřevěné lavice bylo jasné hned. Cestou jsme na každé mezi stáli, přece jen asi není hračka zakomponovat výletní vlak mezi běžné spoje. Nejdelší dobu jsme strávili u jakýchsi zapomenutých panelů, na nichž ležel mrtvý krtek. Vypadal jako živý a kluci z toho měli strašnou srandu.
Po návratu jsme si prošli areál, kde byly od samého rána davy lidí. Hned na úvod jsme si koupili trdla. Pak jsme se zarazili u místa, kde probíhaly soutěže pro děti. Na každém stanovišti se dala získat odměna a ne ledajaká - lízátka, bonbóny, sušenky, křupky, tyčinky... Takže to bylo něco pro naše kluky. Na konci jsme odevzdali kartičky s razítky, že jsme splnili všechny úkoly a těsně před koncertem mělo proběhnout losování hlanví výhry. Zatímco Ála si strašně přál, aby se na něj usmálo štěstí, Andík se toho obával. Já byl klidný, protože při pohledu na tisíce lidí, mi bylo jasné, že nic takového nehrozí.
Dali jsme si jídlo, kluci se rozhodli pro langoše (nejspíš trénink na dovolenou;-)), já si dal klobásu a za chvíli se přiblížila jedna. Přesunuli jsme se blíž k pódiu, kde probíhaly poslední přípravy. Losování proběhlo tak, jak jsem čekal, Andík se při čtení jména výherce vyděsil, protože zaznělo jméno Andrea. Ála si asi opravdu myslel, že výhru získá on, protože byl hodně smutný. Tvář se mu rozjasnila až po několikáté písničce Dědy Mládka. Hodinový set byl hodně nabitý, písničky byly pospojovány do sebe, aby nedocházelo k prodlevám, přece jen ten den kapelu čekala celkem tři vystoupení na různých místech. Bylo to hodně dobré, akorát mi tam trochu vadil všudypřítomný kouř z cigaret. Hlavně teda kvůli dětem. Taky tam už takhle zkraje odpoledne bylo celkem dost opilců.
Po skončení jsme se vydali k autu a domů. Ještě nás totiž čekala výprava k rybníku, kde jsme si měli prvně zavláčet, protože sezóna dravců začala jen o den dříve. Bohužel jsme žádného nepřelstili, ale byla to celkem příjemná změna.

Bombarďáci...;-)

16. června 2017 v 12:30 | Jiřan
Celkem pravidelně si procházím oblíbené webové stánky, aby mi pokud možno neunikla žádná zajímavá akce. Asi tak v půlce dubna mě v programu kolínského divadla upoutalo představení s názvem Bombarďák. Vůbec jsem netušil, o co se jedná, ale v popisu mě zaujalo, že jde o interaktivní koncert pro děti a že je věnován dětem a otcům k jejich svátkům a že tátové mají přednost, protože dopoledne strávené s dětmi je pro všechny hodně důležité. Druhá věc, která mě doslova trkla, byla cena vstupenky: 20 korun pro děti a táty, 30 korun pro ostatní. To je snad překlep, ne? No to i kdyby to měla být blbost, tak tolik peněz to zase není.
Vystoupení se konalo minulou neděli od deseti hodin. Nakonec jsem jel s klukama sám, i když jsme měli i jednu "dražší" vstupenku. Vlak jel přesně, dokonce ani neměl v plánu se s žádným srazit jako se málem stalo den před a dva dny po. Asi deset minut před desátou jsme se ocitli před budovou divadla a zamířili bočním vchodem do divadelního klubu Scapino, kde jsem předtím nikdy nebyl. Hned na schodech nás uvítal výřečný chlapík, který asi patřil k vystupujícím. Vybrali jsme si místa a potom si u baru objednali pití. Chlapík se k nám opět přichomýtl a vysvětlil klukům, že u baru se takhle nestojí, že si přece musí sednout na barové stoličky a než se oba stihli rozkoukat, už na jednu posadil Álu. Andíka jsem tam zvedl já.
Kolem desáté se prostor trochu zaplnil, i když rezervy stále byly (na stránkách už ale stálo, že je vyprodáno) a po chvilce přišli na malé podium tři účinkující. Jeden si vzal kytaru, další baskytaru a třetí jen zpíval. Zatímco během první písničky byly reakce ještě trochu rozpačité, postupně se zábava rozjížděla a musím uznat, že ač jsem to původně nečekal, bavil jsem se docela dobře i já sám. Uznávám tedy, že jsem nesdílel nadšení matek zezadu, jejichž reakce občas připomínaly koncert Beatles v době jejich největší slávy, ale líbilo se mi to dost. Vlastně se to těžko popisuje, ale hlasitost byla velmi rozumná, takže i během písniček mohla trojice komunikovat s dětmi a chvílemi sympaticky lehce naivní texty mnohdy vykouzlily úsměv na tváři i mně a dalším dospělým. Celé ještě doplněno jednoduchými hereckými výkony především mimickými.
Taky jsem původně myslel, že za tu cenu půjde o pár písniček a nějaké to povídání, ale vlastně od začátku do konce zněla jedna píseň za druhou a celé to mohlo trvat těch sedmdesát minut, jak stálo v programu. Když mě pak Andy s Álou poprosili, abych jim koupil cédéčko, nebylo mi líto ty peníze vydat.
Takže za mě i za kluky fakt super, perfektní program na nedělní dopoledne!:-)

Kam dál