Nedělní dobrodružství...;-)

Včera v 20:05 | Jiřan
Už v týdnu, když bylo jasné, že se vrátí takřka letní počasí, jsem začal vymýšlet nějaký výlet na neděli. Po chvíli jsem začal přiklánět k cestě do lesa, jenže zbývalo vyřešit kam.
Napdalo mě vydat se směrem k Sázavě, kde by se snad někde našlo nějaké místečko k zaparkování, ale nakonec žea navrhla, že bychom mohli zajet za Kutnou Horu, kde bydlí její kolegyně a už jsme tam byli. Jakmile jsem zjistil, že je to skoro stejně daleko, nebylo co řešit. Navíc je tam přímo u chaty rybník, na němž je sice oficiálně rybaření zakázané, ale zmíněná kolegyně pomáhá s jeho správou, proto by případné Andíkovo chytání stejně jako v létě nepředstavovalo žádný problém. Kluci celý nápad nadšeně přijali, akorát Andy mě začal přemlouvat, abych si vzal taky pruty. To se mi úplně nechtělo, přece jen je jiné, když chytá dítě a když chytá dospělý. Nakonec jsem se z toho vyvlékl velmi elegantně. "Álo, co bys řekl tomu, kdyby sis v neděli opravdu zachytal?" Bylo jasné, že při Álově premiéře mu budu muset trochu pomáhat, takže bych na své pruty neměl čas.
Po lehkém ponocování jsem ani nečekal, že vyjedeme tak brzy a už někdy kolem desáté jsme byli po zcela pohodové cestě na místě. Zaparkovali jsme a pokračovali kousíček pěšky, abychom si do chaty odložili zavazadla. Všude kolem se na nás usmívaly houby, takže se košíky, které kluci nesli, zlehka zaplnili.
Po krátké pauze jsme se vydali směrem do lesa. Místní nás ještě nasměrovali, protože tam, co jsme mířili původně, se právě kácely stromy. Bohužel trasa nepatřila k právě nejjednodušším, museli jsme zdolávat pořádné stráně a v závěru jsme se dokonce ocitli u potoka, který jsme museli přejít tak, že jsme z velkých kamenů udělali jakýsi chodníček a po něm jsme přešli na druhou stranu. Jenže po pár metrech na nás čekala úplně stejná překážka, proto jsme se rozhodli vrátit a zkusit jít jinudy. Po dalším kopci jsme se přiblížili k posledním stromům a ocitli se na poli. Jenže jsme vůbec netušili kde. V dnešní technicky vyspělé době to ovšem není problem, proto jsem na mobilu spustil navigaci, abychom se zorientovali. K mému překvapení po dlouhém výpočtu ukázala šipka, že jsme v Praze na Můstku. Super, to jsme si teda opravdu zašli…:-) Nevadí, jsem na všechno připraven, spustil jsem druhou aplikaci s navigací, na mě si nikdo nepřijde. Výpočet, výpočet a po chvíli šipka rozpačitě ukazuje kamsi vedle Paříže! Poznámkou, že za kopcem už musíme vidět "Eiffelovku", jsem Andíka dost pobavil. Ovšem usmálo se na nás štěstí a objevil se slabý signal a manželce přišla zpráva od kolegyně, že se právě vrátila domů, kdybychom něco potřebovali. Zavolala jí tedy zpět. Jenže vysvětlujte někomu, že nevíte, kde jste a že kolem vás je akorát les a pole! Naštěstí se nějak domluvily s tím, že nám zkusí vyrazit naproti. A za pár minut jsme ji skutečně spatřili. Společně jsme se vrátili k chatě, kde si kluci konečně mohli nahodit pruty. Andík si s sebou vzal pouze bič, Álovi jsem už doma navázal splávek v domnění, že "plavaná" pro něj bude nejjednodušší. Naprosto jsem zíral, když si Ála chtěl sám nahodit a povedlo se mu to na jedničku. Jenže přesně v duchu hesla první vyhrání z kapsy vyhání, se mu další náhozy už nedařily. Aby toho nebylo málo, dostavil se typický problem této rybolovné techniky - po několika hodech se velký kus vlasce dokonale zamotal do pořádného chuchvalce. Několik minut jsem se to snažil rozmotat, ale pak jsem pochopil, že nejrychlejší bude těch několik metrů ustřihnout a vše znovu navázat. Navrhl jsem, jestli Ála to nechce zkusit na položenou, to že se mu zamotávat nebude. Souhlasil a já si tak oddechl.
Na chvíli jsme si od rybaření dali pauzu a ještě jednou zašli do lesa. I tenotokrát jsme našli poměrně dost hub, ovšem jako vrchol všeho jsme objevili i několik velkých bedel, což jsou jediné houby, které v obaleném stavu jím i já.

Po návratu už bylo pozdní odpoledne, ale kluci si chtěli ještě jednou zachytat. Po chvíli začal Álovi poskakovat policajt a nedalo se na něm přehlédnout, jak se strašně těší, že vytáhne nějakou tu rybu. Já jsem mu taky strašně přál, dokonce Andík odložil prut a sedl si taky k nám. Vlasec před špičkou se pořád napínal, tu a tam poskočilo i číhátko, ale pořád nic moc. Najednou se ale policajt rozjel vzhůru a nadvakrát se přilepil k prutu. "Teď!" zavolal jsem na Álu a on zasekl. Prut se ohnul a on začal zdolávat svou první rybu v životě. Naštěstí byla velmi dobře zaseklá, protože chvílemi jí hodně povoloval, ale po chvíli se mi kapříka podařilo podebrat. Na jeho tváři zavládlo velké nadšení, podstatně menší ovšem bylo na kapří straně - háček držel velmi dobře a nebylo jednoduché ho vyndat. Andík mezitím rybu změřil svým nenapodobitelným způsobem +/- 20 centimetrů a prohlásil, že má 37 cm. To už byl ale nejvyšší čas kapra vrátit do vody. Ještě jednou si kluci nahodili, ale přitom už jsme začali balit, přece jen byla needle a ještě nás čekala cesta domů.
Tentokrát jsme dostali instrukce, jak se vyhnout místu, kde jsme při nájezdu na silnici minule trochu zadrhli, takže jsme za chvíli uháněli pryč. Jediný zádrhel nastal na křižovatce s hlavní silnicí do Kolína, kde z obou směrů proudily nekonečné kolony aut, ale našlo se pár ohleduplných řidičů, kteří nás postupně pustili, jinak bychom tam stáli snad do rána.
Po minulém víkendu je tedy víc jasné, že máme v rodině dalšího rybáře…;-)
 

Noční vzrůšo...;-)

Včera v 19:56 | Jiřan
V průběhu sobotního koncertu se z ničeho nic z davu vynořil můj známý pan K. a v rockovém hluku se zeptal, jestli bych je pak nevzal domů. Autem jsem jel sám, tak jsem se jen ujistil, že pojedeme hned po skončení.
Náhodou jsme se pak potkali na schodech, takže jsme na sebe ani nijak nemuseli čekat. Problém byl, že známý byl dost opilý. Jenže jeho partnerku zmohl alkohol ještě víc. Auto jsem měl zaparkované až u Teska, přece jen najít v Kolíně o víkendu večer nějaké rozumné místo na parkování, není sranda, doufal jsem tedy, že cestou to z nich trochu vyprchá. Než jsem odklidil jednu zadní dětskou sedačku, stihli si ještě dát cigaretu, teda lépe řečeno - stihli si ji zapálit, takže jsem potom musel čekat, než dokouří. Ale vyjeli jsme ještě celkem rozumně.
Asi nemusím zdůrazňovat, jak jsem celou cestu trnul, aby si někdo z nich v autě "neodložil" večeři. Bylo to o to horší, že máme aktivovány všechny možné dětské pojistky, takže ten, kdo sedí vzadu si nejenže nemůže sám otevřít dveře, ale ani okno. A v menu palubního počítače se mi nechtělo hledat nastavení. Ale vycházel jsem z toho, že dokud slyším mluvení je to dobré. Vpředu na mě mluvil pan K. a vzadu si sama pro sebe povídala jeho žena. Noční cesta naštěstí utekla velmi rychle a když jsem je vyložil před domem a ujistil, že si vážně noční kafe nedám, pořádně jsem si oddechl. Přes celé město jsem potom jel s otevřenými okny, aby nás ráno cestou na plánovaný výlet nepřivítal alkoholový odér.
Doma ještě probíhala manželčina "Party ženy", ovšem já jsem měl velký úkol - přesně o půlnoci byl spuštěn předprodej na listopadová představení Divadla Minor, kde na konci měsíce proběhne křest nového alba kapely Bombarďák. Ano, té, co ji naši kluci mají tak rádi. Vzal jsem si tedy noťas a koupil vstupenky. Ještě jsem měl velké štěstí, protože křest má proběhnout na dvakrát, jednou od čtyř a jednou od šesti a my můžeme jen na ten dřívější termín (přestože kluci by nejraději na oba:-)), protože se to odehrává ve všední den a byl by problém zkloubit s Andíkovými školními povinnostmi. A zrovna ten zazší termín je nejspíš zadaný, protože už takhle chvíli po půlnoci u něj svítil nápis "vyprodáno" a nechce se mi moc věřit, že by bylo víc podobných bláznů jako já, kteří by netrpělivě čekali na půlnoc kvůli lístkům do divadla.
I když kdo ví - když jsem se díval v neděli, byl vyprodaný už i ten odpolední…;-)

Horkýže Slíže, ZakázanÝovoce, Mean Messiah - MSD Kolín (14.10.2017)

Středa v 20:55 | Jiřan |  Reporty z koncertů
Jak už tady padlo, během předchozího víkendu mě přepadl jakýsi moribundus, proto jsem nákup vstupenky na koncert v předprodeji nechával na poslední chvíli. Vycházel jsem z toho, že když je cena 280 v předprodeji a na místě pak podstatně vyšší, že se den před akcí bude ještě pořád dát koupit. Ještě ve čtvrtek jsem na stránku koukal, ale říkal jsem si, že nákup uskutečním až v pátek. To jsem pak hned ráno, ještě před osmou, navštívil stránky kolínského kulturáku a tam nevěřícně zíral na červený nápis: Předprodej ukončen. Super, to jsem jako právě prokoučoval padesát kaček? Nedalo mi to a chvilku jsem pátral na všemožných vstupenkových webech, až jsem nakonec objevil odkaz přímo na stránkách kapely. Sice lístek stál o dvacku víc než o den dříve, ale pořád o třicet míň než na místě!:-)
Do Kolína jsem nijak nepospíchal, předkapely mě tradičně příliš nezajímají. Tentokrát ovšem ta první, Mean Messiah, mě velmi mile překvapila. Trojice hrající trash metal hrála dost dobře. Ve tři čtvrtě na devět se ale rozloučila a za čtvrt hodiny se na pódiu objevila kapela Zakázaný ovoce. Už podle názvu jsem si je mlhavě vybavoval a podle načesaného zpěváka jsem je hned bezpečně poznal. Chápu, že je móda, říkat si, že hraju punk nebo punk rock, ovšem to, že si to napíšu na velké logo nad pódiem, ze mě ještě punkera ani punkrockera nedělá. Holčičí popík zůstane holčičím popíkem, i když v poslední písničce zazní stokrát "mr*ání". Takže zatímco Mean Messiah mě dokonale naladili, během Zakázanýho ovoce jsem zase málem usnul. A ten tři čtvrtě hodinový blok byl sakra dlouhý.
Asi deset minut po desáté začalo hrát intro Horkýžů, na pódiu se objevil Kuko v kovbojském jako 'KUlhavý KOkot" v doprovodu dvou slečen, prošel improvizovanými lítacími dveřmi jako do saloonu a oznámil, že s ním přišel zákon, protože tady je zákon v řiti, načež se otočil, nadzvedl dlouhý kabát a ukázal zadnici v tangách, protože měl vzadu na džínách vystřižený otvor. Kupodivu v kabátu vydržel odehrát celý concert, což asi nebylo snadné. Jako první zazněli Traja spití roboši a pak už jeden hit za druhým . Namátkou došlo na Nazdar!, Silný refrén, Motorkárska, Emanuel Bacigala, Líza a Wendy, Shanghai Cola, Náboženské zvyky, A ja sprostá, Mám v p... na lehátku, Holandská, Logická hádanka, Maštaľ… Asi po hodině se Horkýže rozloučili, ale po chvilce se ještě vrátili s přídavkem Malá žužu a L.a G. Song.
Nikdy bych nečekal, že to řeknu, ale objevil jsem velkou výhodu protikuřáckého zákona. Nemám na mysli ty prvoplánové řečičky o tom, jak mi nesmrdí oblečení, s tím přece musím počítat, když jdu někam jinam než do mléčného baru, ale hlavní pozitivum je v tom, že zatímco dřív se ke konci setu předkapel prostor před pódiem zaplňoval, tentokrát i v poslední pauze všichni kuřáci zmizí ven, takže si člověk bez problémů může zabrat takřka jakékoli místo. A to je paráda!:-)
 


Nabitá sobota....;-)

Středa v 20:36 | Jiřan
Po dvou týdnech jsem se konečně dočkal víkendu. Abych to uvedl na pravou míru - o týden dřív mi v pátek ve čtvrt na deset večer vyskočila horečka a následkem toho jsem prospal celou sobotu a podstatnou část neděle, čímž jsem prakticky absentoval i na oslavě Andíkova svátku. Ale dárky dostal a jeden z nich právě o tom uplynulém víkendu i vyzkoušel.
V sobotu hned ráno jsem tradičně vyrazil na ryby, ale bylo to slabé, vlastně za celé dopoledne mi zabral pouze jediný cejn. Největší podraz ovšem představovalo počasí. Věděl jsem, že bude tepleji než naposledy, kdy jsem málem umrznul, ale že bude takové vedro, že už po příchodu k rybníku se začnu svlékat, to jsem nečekal.:-) Andík přišel někdy kolem půl deváté a hned nadšeně začal připravovat nový bič, který dostal k svátku. Když jsem ho cvičně rozložil doma, chvíli jsem znejistěl, jestli jsem nevybral příliš dlouhý, ale takhle na volném prostranství u rybníka těch pět metrů zase tak strašně nevypadalo.:-)
I když Andymu žádný záběr nepřišel, nedalo se přehlédnout, jak ho nový způsob chytání baví. Já jsem uvítal hlavně to, že ačkoli chytal na plavanou, nemusel jsem mu každou chvilku rozmotávat vlasec u navijáku, takže účel, proč jsem bič koupil, byl splněn…;-) Během balení nás ještě stihla zkontrolovat rybářská stráž a chvilku předtím jsme viděli, jak do rybníka přivezli nové kapry, čili nejvyšší čas odejít, co kdybysme ještě něco chytli?!:-)
Domů jsme dorazili chvilku po poledni a rychle jsme se najedli, na odpoledne jsem měl nabitý program. Kluci původně plánovali pouštění draka, jenže na rozdíl od pátku bylo takřka bezvětří. Když jsem Álovi oznámil, že z toho asi tentokrát sejde, protože nefouká vítr, podíval se z okna a nevěřícně ukázal na chvějící se větvičku břečťanu: "Nefouká vítr? Takže ta větev se asi třese zimou, že jo?!" Pak jsem jel do Kolína do Obi a hned po návratu jsem se pustil právě do poslední části břečťanu, která zbývala na ostříhání. A nakonec ještě trávník před domem, který jsem nesekal už hodně dlouho a v němž se skrývalo mnoho hnědých pokladů…
Pak se přiblížil večer a to jsem se začal chystat na kulturní zážitek, o němž se rozepíšu dále…;-)

Rest splněn....;-)

6. října 2017 v 18:24 | Jiřan
I minulou neděli jsem zahájil u rybníka, tentokrát bylo po ránu ještě chladněji (6°C), ale protože během dopoledne nezačal foukat vítr, bylo nakonec celkem příjemně. Tentokrát dorazil i Andík, ale že bychom to v našem týmu těm rybám nandali, to se říct nedá. Dohromady jsme vytáhli jen tři cejny…
Chvíli po poledni jsme se vrátili domů, abychom se stihli posilnit na odpoledne. Ačkoli počasí doslova vybízelo k tomu, abych dodělal resty kolem zahrady, ke kterým jsem se nedostal během uplynulých ošklivých víkendů, zároveň jsem si byl dobře vědom toho, že jsme se s klukama letos ani jednou nedostali do jejich oblíbených Jevan. A protože se jejich otázka, kdy tam pojedeme, s železnou pravidelností opakovala, rozhodl jsem, že je nejvyšší čas právě teď.
Kluci si rychle zabalili všechny nezbytnosti - jako je třeba policejní plácačka, baterka, lano, umělá ruka na drbání na zádech…, do auta jsme vzali nejnovější CD od Bombarďáka a mohli jsme jet. Před domem se sice ještě odehrával další díl z oblíbené grotesky, kdy kluci těsně před odchodem jdou na malou, potom je připoutám v sedačkách a následně se zase odpoutají, protože potřebují - na malou. Ale nakonec jsme přece jen vyjeli.
V Jevanech jsme zaparkovali u rybníka a vydali se na naše oblíbené místo v místním lesíku. Je to celkem procházka, navíc do kopce, takže jsme se tam ocitli až kolem půl čtvrté. Nejprve jsem dal povel ke svačině a pak už kluci začali hledat místo vhodné pro stavbu "domečku pro skřítky". Loňský jsme už bohužel nenašli, ale pamatuju si tu radost, když jsme tam právě před rokem někdy na podzim objevili "domeček", který kluci postavili na jaře. Netrvalo to dlouho a bylo hotovo. Mezitím jsme našli i poměrně dost krásných hříbků a to i přesto, že jsme je nijak cíleně nehledali. Zkrátka byly takřka všude a my jsme o ně doslova zakopávali. Pak si kluci vyndali z batohů lana a trénovali házení na cíl. Hlavně z Álova točení nad hlavou jsem měl trochu starch, že si ublíží, ale nakonec to dopadlo dobře a kolem páté jsme se pomalu vydali zpátky k autu.
Takže jeden velký rest jsme pro letošek přece jen splnili…;-)


Mimoni...;-)

5. října 2017 v 20:33 | Jiřan
V sobotu ráno jsem se takřka na den přesně po měsíci vydal na ryby. Tušil jsem, že nebude žádné teplo, ale od brzkého jara jsem už trochu zapomněl, jaký pocit je sedět u vody v 7°C. Celkem nic moc. Naštěstí už dopředu jsme měli dohodnuto, že vyrazím sám, Andík si zachytá až o den později. Nebudu to nijak natahovat, ačkoli syn zůstal doma, já jsem chytil to samé co on. Nic. Ale vůbec nic. To se mi už hodně dlouho nestalo.
Těsně před jedenáctou jsem začal balit a za chvilku jsem byl doma. To je velká výhoda, když jsem u vody sám. Po obědě nás totiž ještě čekal kulturní program v kolínském kulturáku, kam jsem měl koupené vstupenky na představení Mimoni, s podtitulem "Představení pro děti, jaké v Čechách ještě nebylo!" I přes chvilkové obavy jel vlak poměrně načas, takže jsme se ještě stihli maličko projít po kolínském náměstí a taky jsme se podívali na nově otevřené terasy.
V kulturním dome na schodech nás přivítala obrovská modrá ryba (aby bylo jasno, šlo o kohosi v převleku) a po vstupu do sálu jsem pochopil, proč najednou z předprodeje zmizelo tolik volných řad… Ono jich totiž stačilo mnohem méně. Představení začalo přesně ve tři a já se chvilku bál, jestli bude v češtině, protože jednak venku stála dodávka se slovenskou značkou a za druhé na jevišti visely plakáty s názvem Z rozprávky do rozprávky…;-) Naštěstí jsem se mýlil. Krátký popis programu sliboval setkání s Mimoni, Shrekem, princeznou Sofií, lvem Alexem, králem Jelimanem, sněhulákem Olafem, Sidem z Doby ledové a dalšími pohádkovými postavičkami. Abyste si udělali představu, šlo o lidi převlečené za tyto hrdiny tak, že měli na hlavě umělou hlavu toho někoho. Jako první se objevila princezna Sofie, kdy hned nastal problem, protože účinkující chtěli na jeviště dvě děti z publika, ale přemluvit se nechala jen jedna malá holka, z kluků nechtěl nikdo a to ani po cíleném dotazování. Pak přišel na řadu Shrek, u nějž se už děti poněkud odvázaly a podium se dost zaplnilo. Já jsem bojoval se spánkem, přece jen ranní studený vítr na rybách udělal své. A od určité chvíle jsem navíc přemýšlel, jak dlouho to ještě tak může trvat. Odpočítával jsem si postavičky na plakátu a docela se hrozil. Občas jsem se nenápadně podíval na kluky a hlavně Andík vypadal, že se mu to líbí. Ála na židli zaujal svou typickou polohu, kdy si člověk není jistý. Po následujících mimoních přišel jediný světlý okamžik, kdy jsem se trochu probral a to když se objevila panda, která byla skutečně obrovská a já hlavně trnul, jestli nespadne dolů. Tentokrát byl totiž člověk schovaný úplně uvnitř nemotorného nejméně 2,5 metrového převleku. Naštěstí potom se začalo řešit loučení, a já si tak oddychl. Sice jsem zaslechl některé z dětí, jak si posteskly, že tam nebyl ten či ten jejich oblíbenec, ale pro mě to byla skvělá zpráva.
Myslel jsem, že hned potom pojedeme domů, ale kluci nás přemluvili, abychom se ještě stavili na dětských hřištích na Ostrově. Cestou tam jsem koupil 1,5 l petku červeného burčáku a pravidelně jsem ji povoloval, aby nedošlo nehodě.
Domů jsme se dostali kolem šesté, připravil jsem skleničky, ještě jednou opatrně odpustil vzduch z lahve a pak jsem ji pomalu otevíral. Zcela nečekaně začal červený burčák stříkat kolem dokola, takže během chvilky jsme měli nahozenou celou linku, podlahu a moje oblečení. Připadal jsem si jako ten mimoň!
Skvělé zakončení dne…;-)

Bombarďák (Festival Struny dětem) - Divadlo Minor Praha, Malá scéna (24.9.17)

29. září 2017 v 21:56 | Jiřan
Minulou neděli kluci toužebně vyhlíželi poměrně dlouho, měli jsme totiž v plánu navštívit další koncert kapely Bombarďák. Tentokrát v Praze, kde vystupovali v rámci několikadenního festivalu Struny dětem v divadle Minor.
Sehnat vstupenky tentokrát nebylo tak jednoduché. O akci jsem věděl už od prázdnin, ale na stránkách divadla stále žádná zmínka. Přibližně v půlce srpna jsem tedy zaslal mailem dotaz, ovšem mezitím jsem sám zjistil to, co mi bylo posléze potvrzeno a to, že předprodej akce festivalu neprobíhá přes divadlo ale přímo přes pořadatele. Jenže na jeho stránkách stálo, že je vyprodáno. Nevím, co mě to napadlo, ale z nějakého důvodu jsem se na web pravidelně vracel, až jednoho dne vidím informaci, že pět lístků bylo uvolněno do prodeje. Neváhal jsem tedy ani chvilku, protože mi bylo jasné, jakou radost budou kluci mít.
V neděli po obědě jsme vyrazili na vlak a vydali se do Prahy. Nejprve jsme zařadili návštěvu cukrárny a potom jsme se už přesunuli do divadla, kde bylo díky postupně probíhajícím bodům festivalového program poměrně dost lidí. My jsme ale zamířili do patra na malou scénu a tam to bylo lepší. Zabrali jsme si místa v první sedící řadě a za chvíli se hlediště zaplnilo, i když musím dodat, že přestože byl začátek plánován na 17:20 (pro mimopražské děti na neděli už poměrně hraniční hodina), Pražáci se ještě dlouho poté trousili, takže se začátek lehce zpozdil, přestože kapela už postávala bokem za plentou.
Když začali hrát, několik dětí seběhlo dopředu a všemožně tancovalo, Ála vypadal taky nadšeně, ukázkově hrozil rukou do rytmu a bylo vidět, že se dobře baví. Andík samozřejmě taky, ale na něj jsem viděl trochu hůř. Poprvé jsme viděli originální sestavu s basákem Filipem Nebřenským, playlist byl lehce obměněný, nejspíš i vzhledem k tomu, že kromě baskytary zvládá hrát i na dechové nástroje. Největší překvapení ale přišlo tehdy, když zpěvák upozornil na nové cédéčko, které (jak velmi dobře víme:-)) má vyjít 6.10. a o pár týdnů později se má pokřtít. A jak o tom tak mluvil, najednou jako by nic pronesl, že pokud by někdo měl zájem, nové album už mají s sebou. V tu chvíli se na mě Andík s Álou podívali s rozzářenýma očima a mně bylo všechno jasné…:-) Jinak opět příjemné vystoupení plné chytrého slovního humoru a nadsázky.
Po skončení a tradičně "překvapivém" přídavku jsme si CD koupili, kluci ještě dostali plakáty a pak jsme mohli vyrazit na vlak. Takže zase příště…;-)

Rodinný den...;-)

29. září 2017 v 21:42 | Jiřan
Zatímco o týden dřív jsme museli původně nabitý víkendový program zrušit, tentokrát jsme všechno zvládli, i když ne vždy to bylo úplně podle našich představ.
Minulou sobotu jsme se vydali do Mirakula. Počasí nebylo úplně nejlepší, ale nepršelo. A hlavně - vstup jsme měli zdarma, jelikož ten za nás uhradil můj zaměstnavatel v rámci tzv. Rodinného dne. Předpokládal jsem, že obecně tam v tomto vesměs deštivém období nebude moc platících, ale pořádně jsem se mýlil. Nevím, jestli bych byl ochotný zaplatit poměrně dost za vstup s tím, že kdykoli může začít pršet…
Po příchodu jsme našli stan s občerstvením, který byl vyhrazený pro nás. Od kolegů jsem měl informace, že v uplynulých letech se na podobných akcích pod jídlem prohýbaly stoly a pití teklo proudem. My jsme si tam dali sváču v podobě ovoce, kluci se nacpali nějakými koláči a potom jsme odešli si někam pohrát s tím, že se brzy vrátíme na oběd. To byla ovšem chyba.
S Andíkem jsem si s baterkou pobloudil v podzemních chodbách (Ála se tam tentokrát bál), s oběma jsem potom vylezl na provazové prolézačky ve výšce, stejně jako minule jsem se bál, protože výšky nemusím, ovšem v jejich očích jsem samozřejmě za hrdinu. Horší bylo, že Ála už není tak nebojácný jako dřív, takže chvílemi měl strach, což bylo hloupé, protože jak jednou vylezl vzhůru, nebylo cesty zpět. Asi ve třetině se sice naskytla možnost sjet po dlouhé všelijak zatočené a zakryté skluzavce, ale té se taky bál. Žena nás jistila ze země a já ji poté zaúkoloval, ať nás nasměruje k nejbližší cestě dolů. Nakonec jsme se tedy šťastně dostali zpátky dolů, ale jednoduché to rozhodně nebylo. Po vysilujícím výkonu jsme se vydali poobědvat. To, že jsme předtím odcházeli právě v době, kdy si první nedočkavci začali nosit grilované maso, byla největší chyba dne. Ti, co to pořádali, totiž nedomysleli, že grilování chvíli trvá, takže nás čekala nekonečná fronta. Můžu být i přesnější - do řady jsme se postavili ve 12:05 a maso jsme dostali ve 13:20! Mezitím jsem se aspoň na stojáka nacpal postupně čočkovým a tarhoňovým salátem. Nakonec jsme se ale dočkali a po opožděném obědě jsme se vydali prozkoumat a vyzkoušet další atrakce. Bohužel někdy před třetí hodinou začalo poprchávat, takže bylo vidět, že ta hodina čekání nám teď chybí.
Kluky doslova nadchla skluzavka na takových obrovských jakoby pneumatikách, takže tam jsme strávili poměrně dlouhou dobu, pak jsme se nemohli odtrhnout od koz a oslů a v závěru jsme si pořádně pobloudili ve velkém bludišti, kde jsme tentokrát na rozdíl od minule nemuseli spěchat na toaletu:). Až někdy po půl čtvrté jsme se vrátili k autu.
Škoda že naše HR nenapadlo doladit to jídlo, jinak by to i přes chladnější počasí nebylo vůbec špatné...;-)

Vinobraní...;-)

19. září 2017 v 19:41 | Jiřan
Ještě se opožděně vrátím k předminulému víkendu. Po sobotním dopoledni stráveném na vystavišti v Lysé nad Labem jsme se doma najedli a odpoledne jsme se vydali do města, kde se konal druhý ročník místního vinobraní.
Loni sice pršelo, navíc se vše odehrávalo v neděli, takže druhý den se muselo do práce, ale velmi se mi to líbilo. I proto jsem měl trochu obavy, že letos to takové nebude. Kluci si s sebou vzali peněženky a těšili se, že si tam stejně jako před rokem budou moci něco koupit. Jenže hned po příchodu jsem tak nějak tušil, že tentokrát toho moc neutratí. Vlastně během pár minut (možná vteřin) jsem měl pocit, že jsme všechno viděli a můžeme jít domů. Především tragický stánek naší tragické cukrárny byl k smíchu i pláči zároveň. Vzhledem k tomu, že to těch pár desítek metrů měli nejblíž, si myslím, že se mohli blýsknout i něčím víc, než štrůdlem a ledovou tříští.
Koupil jsem aspoň dvě petky burčáku a ještě je zanesl domů, cestou zpět jsem potkal naše a na místo jsme přicházeli trochu trapně ve stejnou dobu, kdy přijížděl král (nevím jaký), takže z podia se ozývalo - "Ano, přivítejte je, už přichází…" Zkrátka skvělé načasování.
Následný projev místního faráře jsem neposlouchal (užívám si stále zatím to, že jsem si svou (ne)víru mohl svobodně zvolit) a ačkoli se mi nelíbí to, co se nyní děje, nemám v úmyslu se proti jednomu zlu vymezovat tím, že se přihlásím k druhému, i když k němu mám samozřejmě historicky blíž. Následná cimbálovka mě nepřekvapivě nechala zcela chladným, už jsem měl tu čest během místní jarní zábavy, kam jsem tehdy šel jen kvůli dvěma interpretům, z nichž jeden nakonec nedorazil a jediné, co bych jim tentokrát mohl přičíst k dobru, že hráli dost potichu. Dokonce tak potichu, že jsem chvílemi ani nepostřehl, že mají zrovna pauzu.
Čas utíkal, ochutnal jsem většinu vín a ani nevím, jak se setmělo. Stejně tak si už přesně nevzpomínám, jak se přihodilo, že jsem šel s klukama "pařit" na jakousi zábavovou kapelu, ale je fakt, že jsme si to celkem užili. Kluci se rozparádili tak, že se jim ani před desátou ještě nechtělo domů a já se rozparádil tak, že jsem skákal ze zídky, přičemž bych nikdy neřekl, že je tak vysoká, což mi došlo až během letu a dopadu. Ale přestože nedaleko sedící skupinka lidí se evidentně vylekala, v očích našich kluků jsem zabodoval.
Tak uvidíme, co přinese třetí ročník, jestli už v tu dobu konečně bude místní cukrárna v jiných rukách, abych se nemusel stydět, že tu ostudu někdo uvidí, jestli budu moci svobodně neposlouchat farářův projev, nebo jestli tam už vůbec nebude, a jestli ještě budeme mít vinobraní a nebo už nějaké kebabobraní...;-)

Výstava mláďat...;-)

15. září 2017 v 19:17 | Jiřan
Minulou sobotu dopoledne jsme se s klukama po dlouhé době vydali do Lysé, kde se konala výstava mláďat králíků, drůbeže a holubů. Už dopředu jsem tušil, že bude v porovnání s jinými spíš komornější a hned za vstupem se ukázalo, že jsem se trefil. Vlastně skoro největší fronta byla právě u budek na vstupenky.
Když jsme se ocitli v areálu, všude bylo jen pár lidí. Ani tradiční mraky nejrůznějších stánků, nikde nic. Naštěstí jsme na jeden z mála (podle mě by se daly spočítat na prstech jedné ruky) narazili, protože jsem počítal s tím, že si kluci dají ke svačině trdlo. Jenže, tentokrát to vypadalo, že se zde tato cukrovinka nejen prodává, ale že ji i dvě trdla vyrábějí. Slečny se evidentně zaučovaly, bohužel podle hesla, že člověk se učí chybami. Ačkoli před námi stáli dva lidé, strávili jsme ve frontě nekonečnou dobu a výsledek rozhodně neodpovídal tomu, na co jsme zvyklí. Kluci ovšem tvrdili, že jim chutná.
Zatímco na lavičce jedli, procházeli kolem nás lidé, kteří mířili ven z haly a několikrát jsme zaslechli cosi o zklamání a že tam nic není. Líto mi bylo hlavně rodiny s dětmi, která komusi říkala, že jeli 150 kilometrů a skoro nic neviděli. O tom, jak to vypadá, jsme se po chvilce přesvědčili na vlastní oči. Zatímco jindy jsou plné všechny haly, tentokrát se chodilo jen do dvou, přičemž v jedné z nich probíhal jen trh zvířat a protože jsme tam i díky frontě na trdlo přišli až kolem půl jedenácté, uvítaly nás řady prázdných stolů. Jen v jednom rohu jsme si prohlédli pár králíků, morčat, holubů a dokonce jsme viděli jednoho chameleona.
Pak jsme se přesunuli do druhé haly, kde to bylo lepší, až na ten zápach, ovšem i králíci musí vyměšovat, že, a když tam jsou už druhým dnem…;-) Ale jinak celkem dobré, jen jsem si pomyslel, že jako laik naprosto nechápu oceňování vítězů soutěže. Představte si vedle sebe třeba dvacet kotců s úplně stejnými hnědými králíky. A u některých z nich jsou cedulky s nápisy Mistr, Šampión…, zatímco u jiných nic. Přitom já bych se vsadil, že jsou všichni úplně stejní. Zatímco kluci chtěli vidět všechny exponáty, mě už po několika stech kusech přišli poněkud na jedno brdo, proto jsem alespoň vymyslel, že mezi nimi najdeme každý svého králíka. Kritériem bylo číslo kusu, které se muselo shodovat s naším rokem narození (už podle toho je vidět, že jich bylo skutečně dost:-)) Našli jsme dědu s babičkou, ale když jsme se blížili k "sedmdesátkám" minulého století, vypadalo to, že králíci skončí, protože pak už pokračovala drůbež. Docela jsem si oddechl, když i na mámu vyzbyl ušák a ne nějaký kur, nebo husa, to by bylo celkem trapné…:-)
Potom už jsem kluky pomalu směroval k východu. Tentokrát to mělo hlavní výhodu v tom, že jsem hodně ušetřil. Nejenže v naší ulici nikdo nevybíral za parkovné, ale hlavně ani kdybych chtěl, nebylo klukům co koupit. Ovšem hned příště si to určitě vynahradí.

Oslava...;-)

8. září 2017 v 21:27 | Jiřan
Ačkoli jsem ještě ve zkušební době, v práci lámu rekordy a šéf mě velmi chválí, až mi to někdy není příjemné. Vysvětluji si to hlavně tím, že v minulé práci jsme měli sice mnoho opravdu skvělých benefitů, nebál bych se říci mnohdy až z oblasti snů, ovšem za to jsme odváděli výkony. Dokonce když se nám někdy něco nepovedlo, přišel nám přátelský email od nadřízeného, kde ovšem pokaždé stála nepříjemná věta. 'Tohle a tohle jsi měl udělat takhle a takhle. Proč jsi to tak neudělal?' To jsem vždycky úplně nesnášel. Jednoduchá odpověď, která mě pokaždé hned napadla ('protože jsem blbej'), se samozřejmě použít nedala. Nicméně díky tomu všemu mi teď pro někoho vyšší pracovní nasazení přijde vlastně jako naprosto pohodové. A dokonce mě už párkrát vyháněli z práce domů dřív, než bych měl jít...:-)
Každopádně jsem ale hlavně chtěl říct, že i přes zmíněnou zkušebku, jsem si mohl vzít na minulé pondělí volno a dopřát si tak nejen prodloužený víkend, ale hlavně pokračování naší loni zavedené tradice oslavy začátku školního roku. Ráno jsem šel s klukama do školy a do školky, pak jsem se stavil v tesku pro lahev sektu a rychlých špuntů pro kluky. Potom jsem si z garáže přivezl auto a vydal se vyzvednout Andíka, kterého první den čekala jen jedna hodina. Poměrně brzy z práce dorazila i manželka, takže byla svědkem, jak jsme vyráběli krmení na ryby, na něž chytá hlavně Andík a které nám už pomalu docházelo. Před polednem jsme se vydali do školky pro Álu. Ten měl zatím ten první den poměrně nepříjemný. Ráno se mu nikam nechtělo, ještě i cestou se mě snažil přesvědčit, aby tam nemusel. Na chodbě jsem ho chtěl uklidnit tím, že určitě budou mít něco dobrého k obědu, když je ten začátek školního roku, jenže na jídelním lístku se vyjímaly buchtičky se šodó. A jestli existuje nějaké jídlo, které náš jinak nedostižný otesánek opravdu nejí, pak jde právě o tohle... Naštěstí v šatně si všiml vystaveného pohledu, který posílal z dovolené a to mu zvedlo náladu. Cestou domů jsme zamířili do družiny, abychom tam vyřídili nezbytnosti kvůli Andíkovi. K našemu velkému překvapení tam zrovna kromě nás nikdo nebyl, proto se všechno vyřídilo velmi rychle. A pak už rychle domů na oběd, s Andíkem jsme totiž čekali na Álu, aby nemusel doma jíst sám, když měl mít ty buchtičky...
Po jídle jsme nasedli do auta a vydali se do cukrárny u kačera. Narozdíl od té naší místní se ještě nestalo, že by měli zavřeno, když měli mít otevřeno, ani že bychom nevěděli, co si vybrat ne proto, že by toho měli tolik, ale že by neměli nic. Kluci si dali zmrzlinu, my s manželkou jako vždy výborné zákusky a kávu a nakonec ještě taky zmrzlinu a když jsme byli dostatečně nacpaní, vrátili jsme se domů, kde přišla řada na lahve. Měl jsem radost, že jsem se trefil do příchutě, která klukům hodně chutnala, o čemž svědčilo to, jak do nich bublinky padaly. Do toho tyčinky, brambůrky... A hlavně hudba od Bombarďáka, na jehož další (tentokrát pražský) koncert jsem jim daroval vstupenky.
Ála několikrát uznale prohlásil, že to je pořádná oslava a já měl radost, že se další "ročník" vydařil!:-)

U vody...;-)

8. září 2017 v 21:08 | Jiřan |  Zprávy od vody
Minulou neděli jsem se opět vypravil na ryby. Naštěstí jsem si včas uvědomil, že už začalo září, z čehož vyplývá změna denní doby lovu. Už se nesmí od čtyř, ale až od šesti, což mi hlavně ještě na začátku měsíce přijde naprosto zbytečné. Spíš bych omezil večerní chytání, protože platí přímá úměra - čím dřív tma, tím ráno větší nepořádek.
Ještě jsem byl poměrně daleko od rybníka, když jsem slyšel kdákání kachen. To mě dost překvapilo, protože o den dřív se nechytalo právě kvůli jejich odlovu. tedy odlovu - tak to bylo eufemisticky oznámené, ovšem mně bylo od první chvíle jasné, že žádné kamarádíčkování se konat nebude. Když jsem dorazil na své místo a na zemi spatřil několik prázdných nábojnic, bylo mi jasné, že zátah proti nelegální kachnoparty rozhodně v rukavičkách neprobíhal. I tak mi nešlo do hlavy, jak je možné, že jich tolik zůstalo.
Tušil jsem, že už nebude takové teplo jako o prázdninách, proto jsem si s sebou vzal víc oblečení, ale ani v nejhorším snu jsem nepočítal nepočítal s tím, že bude taková zima. Cestu jsem absolvoval jen v mikině, v 6:00 jsem nahodil a postupně se nabalil do druhé mikiny a do ne právě slabé bundy. Už v půl sedmé mi drkotaly zuby a místo sezení na stoličce jsem kolem ní poskakoval. Stejně jsem ale vydržel, narozdíl od mladíka, který dorazil po mně a asi po dvaceti minutách zmrzlý odcházel.
Pak ke mně přišel nějaký pán, nejprve jsem myslel, že jde o porybného, ale ukázalo se, že je to myslivec a přišel obhlédnout situaci a vylovit pár kachen, které bezvládně plavaly na hladině. A při té příležitosti jsem zjistil, že o týden dříve jich napočítal přibližně sto deset. Bohužel v sobotu se jich podařilo trefit jen sedmnáct. Jestli padl i nějaký myslivec, to jsem se raději neptal.
Jinak ovšem bída. Jeden prut jsem měl opět na dravce, s tím, že na druhý budu mezitím tahat "běžné" ryby jako obvykle. Jenže - ono mi nebralo vůbec nic. Kolem deváté dorazil Andík a jeho úspěšnost byla stejná jako ta moje. Tedy vlastně ještě horší, protože ve chvíli, kdy jsem mu pomáhal připravit věci, ozvala se brzda mého navijáků, jak se prudce odmotával vlasec. Čekal jsem konečně nějakého toho kapra, ale k mému velkému překvapení se chytil cejn. Akorát byl poněkud divoký, dokonce ani ke břehu se nenechal táhnout bez boje po hladině. Každopádně do vody se už nevrátil, jelikož mi dochází nástražní kousky ryb a měl jsem tak v plánu si pár cejnů nechat. Kdo mohl tušit, že za celé dopoledne přijde jen jeden jediný. Ještě k tomu byl tentokrát Andík nějak lítostivý a několikrát mě zkoušel přesvědčit, abych ho pustil, přitom minule, když jich chytil jedenáct, litoval že si je nenechal...
Zima byla pořád stejná, Andy byl oblečený dost, protože jsem stihl poslat varovnou SMS, proto jsem před desátou nenápadně nadhodil, kdy půjdeme domů. Andík ještě nemá úplně přehled o časových úsecích, proto jsem se ani tolik nevyděsil,když odpověděl, že ještě tak šest hodin... Kolem půl jedenácté jsem opět zkusil zaútočit: "Tak ještě tak hodinu a půl a půjdeme, co?!" Nikdo neprotestoval, což bylo dobré znamení. A asi ve tři čtvrtě na jedenáct jsem se narovinu zeptal: "Nesbalíme to?" A k mému velkému překvapení Andy souhlasil.
Ještě nikdy jsme se z ryb nevrátili takhle brzy, dokonce ještě nebyl hotový ani oběd. Tentokrát teda prohra pořádná, ale brzy jim to určitě zase nandáme!:-)

Auta na náplavce...;-)

6. září 2017 v 19:06 | Jiřan
Sobotní program jsme měli vymyšlený už několik dní dopředu, ovšem do poslední chvíle jsme nevědli, zda ho kvůli počasí nezrušíme. Naštěstí ráno svítilo sluníčko a to nás přesvědčilo, abychom se vydali do Prahy na výstavu Auta na náplavce pořádanou časopisem Svět motorů.
Cesta nám začala tím, že vlak měl skoro půl hodiny zpoždění, naštěstí šlo o jediný zádrhel toho dne. Na náplavku jsme přišli chvilku po desáté, kdysobotní program začínal a už zdálky nešlo přehlédnout, kolik lidí se všude motalo. Tedy na straně u Rašínova nábřeží, na druhém břehu Vltavy bylo takřka prázdno. Akce totiž probíhala na obou stranách řeky. Trochu mě to rozhodilo, protože jsem čekal, že dopoledne bude volněji. Během prohlížení a zkoušení si exponátů jsme ale žádné davy nezaznamenali, zcela bezproblémů jsme otestovali zevnitř drtivou většinu aut a to i tak, že jsme se vystřídali na místech, kluci si chtěli vždycky vyzkoušet, nejen jak se sedí vzadu, ale i za volantem a na "mámině" místě. Abych byl upřímný, pár favoritů jsme si našli, ovšem na orientační ceníky jsem se raději nedíval, to by se náš seznam hodně zkrátil. Měl jsem radost, že jsem si taky konečně osahal nejrůznější Dacie, o nichž jsem hodně četl, ale narozdíl právě od kluků, kteří už se svezli Dusterem a od té doby ho strašně moc chtějí, jsem ještě v žádné neseděl. Abych byl upřímný - nic moc. Musím tedy dodat, že jsme se do první z dacií podívali po vyzkoušení passatu, což asi rozdíl v interiéru o dost zvýraznilo. Za zmínku rozhodně stála i vystavená Audi A8, kterou oficiální světová premiéra teprve čeká na autosalonu ve Frankfurtu, dosud ji viděla jen hrstka šťastlivců o měsíc dřív v Barceloně a nyní právě návštěvníci náplavky.
Čas neuvěřitelně letěl, původně jsem myslel, že to kluky po chvíli přestane bavit, všechno jen proletíme a po obědě jsme doma, jenže jak Andík tak Ála vypadali nadšeně a hrnuli se ke každému autu. Když jsme se ocitli na konci první plochy, zjistil jsem, že už nastává čas k obědu, proto jsme do přesunu na druhý břeh zařadili přestávku na oběd. Přívozu zdarma jsme nevyužili, protože se nám nechtělo stát frontu s nejistým výsledkem, zda se nakonec vejdeme, takže nám nezbývalo, než se projít po Palackého mostě.
Když jsme se dostali na druhou část výstavy, byly davy už i tam, navíc se začalo mračit, ale naštěstí nakonec spadlo jen pár drobných kapek. To nám tedy nezabránilo vyzkoušet si další z aut, tentokrát z produkce Kia, Renault, Nissan a další. Překvapila mě i vystavená Lada, která ovšem až tak úplně k vyzkoušení nebyla, nebo alespoň ne v době, kdy jsme u ní postávali.
Výstava byla skutečně povedená, kde jinde se nám zase poštěstí porovnat tolik aut přímo na jednom místě a to už vůbec nemluvím o tom, že vstup byl zdarma. Ještě bych chtěl dodat, že ne úplně všichni vědí, jak to bylo s (ne)účastí výrobce nejlepšího českého kombíku* (*podle výsledků hlasování hodící se hrstky lidí), protože jsem zaslechl, jak si dva pánové posteskli, že pořadatelé nepozvali Hyundai. Jakožto pravidelný čtenář Světa motorů totiž vím, že i tito nafoukanci pozváni byli, ovšem jak je jejich zvykem, nabídku zcela ignorovali, na rozdíl od jiných, kteří třeba alespoň odmítli. Ale co, jejich ŠKODA!:-)
Takže snad opět za rok, protože za mě i za kluky dobrý vážně dobrý! A to se ani nijak zvlášť nerozepisuji o následném zmrzlinovém poháru v blízké cukrárně...:-)

Bombarďák - Kulturní centrum Vonwillerka, Žamberk (26.8.2017)

29. srpna 2017 v 20:03 | Jiřan |  Reporty z koncertů
Ani o právě uplynulém víkendu jsme se nedostali na ryby, místo toho jsme v sobotu dopoledne odjeli k příbuzným na chatu k Pastvinské přehradě. Načasování nebylo tak úplně náhodné - v blízkém Žamberku totiž měla večer v rámci festivalu Ejhle loutka vystupovat skupina Bombarďák, kterou naši kluci doslova milují a (nejen) v autě ji tak posloucháme pořád dokola. A to už od června, kdy jsme jejich vystoupení viděli prvně a koupili si dvě alba. Hned ráno mě pobavilo, když jsem zaslechl Álu, jak se na záchodě ptal Andíka, jestli se těší na Bombarďáky...;-)
Odpoledne na chatě uběhlo v příjemném duchu u grilu velmi rychle a po půl sedmé jsme se začali chystat na přesun do Žamberka. Mimochodem tomu u chaty říkám kopec, když jsme nacouvali na cestu a chtěli se rozjet, auto mi neudržela ani ruční brzda...:-) Adresa kulturního centra Vonwillerka naštěstí nebyla pro navigaci neznámá, jinak nevím, nevím, jak bychom tu zapadlou bývalou továrnu našli. Ale když jsme se blížili, nedalo se přehlédnout to množství zaparkovaných aut. Festival má evidentně mezi místními dobré jméno. Do sálu či jakési haly jsme přišli akorát ve chvíli, kdy probíhala krátká zkouška a prakticky přesně v sedm vystoupení začalo. Protože tam nebylo žádné podium, vzal jsem si Álu na klín, aby přes lidi před námi viděl. To bylo vlastně asi jediné mínus, jinak "Bombarďáci" hráli skvěle, stejně jako v Kolíně jsme měli zaskakujícího basáka. Jedním z nejvtipnějších momentů určitě byla "úplně nejtišší kapela" v mé nejoblíbenější písničce Datel, nebo pózy v písničce Vyfoť mě, případně uvedení sólového pěveckého čísla kytaristy Michala Daleckého s tím, že se právě v té tovární hale kdysi narodil... Ale popisování by bylo na hodně dlouho. Snad jen namátkou pár dle mého soudu perel z jedné z mých oblíbených písní o tom, jak zvířata hrají fotbal, když nahrají míč volovi, ten jim faulem odpoví, když nahrají morčeti, chytne ho a odletí… Zápas jsou jatka, kterým příhlíží i Petrovští.
Koncert skončil v osm, potom ještě následovala autogramiáda, naši kluci se se svými idoly vyfotili a za šera jsme se vraceli k autu. K chatě jsme dojeli za úplné tmy.
Abych to shrnul - jsou dětská vystoupení, která se nelíbí ani dospělým ani dětem. Pak jsou taková, která se líbí dětem, ale dospělí se nudí. Potom jsou akce, na nichž se baví jak děti tak dospělí a posledním stupněm je, řekl bych, právě Bombarďák!:-)

Duhový park...;-)

29. srpna 2017 v 19:42 | Jiřan
Minulý víkend jsme vynechali ryby. Sobota měla propršet, proto jsem v pátek večer ani nic nepřipravoval a nenastavoval si budíka. Dopoledne pak sice bylo zataženo a chladno, ale jinak nic, takže u rybníka bych s Andym rozhodně přežil. Takhle jsme se aspoň vydali na procházku do města, jako jsme chodili kdysi, v době předpovolenkové.
V neděli jsme se k rybníku nedostali taky, ovšem tentokrát byl důvod jinde - naplánovali jsme si návštěvu nedalekého Duhového parku. Sice to máme kousek, ale šlo o naši premiéru a přiznávám, že hlavním důvodem se stalo i to, že se rodinná vstupenka objevila v nabídce Slevomatu.
Protože se park otevírá až v deset, stačilo nám vyjet kolem třičtvrtě. Nejlákavější na tom všem totiž bylo to, že to máme nějakých 15 minut a kluci tak nepotřebovali kinedryl. Na louce sloužící jako parkoviště stálo pár aut, u vstupu jsme vše vyřídili velmi rychle naštěstí hned po chvíli jsem se ujistil, že to bude dobré. To když se Andík nadšeně rozeběhl k první atrakci - slepé bludiště. Za její zdolání pak oba kluci dostali žetony na popcorn zdarma. V areálu nebylo nijak narváno, proto jsme měli klid a mohli se všude zdržovat, jak se nám zlíbilo. Ze všech stanovišť jsme asi nejdíle okupovali to zastřešené, kde kluci jezdili na segwayi, takové to jezdítko, kde se ale ničeho nedržíte, vše se ovládá jen nohama. Nejdřív teda jsem u toho kluky raději držel za ruku, ale Ála to pak zvládal sám. Andy mě zase překvapil, že se nebál do zorbingové koule. Jinak ve stejném stanu nastal jediný zádrhel, v podobě malého blbečka (pardon). Kluci si vylezli na atrakci, kde si měl každý vybrat značku, na té stát a střídavě se krčit nebo nadskakovat podle toho, jakým ramenem se k němu blížil takový kolotoč. Jenže se tam k nim nacpalo další ditě (místa bylo víc než dost) a to tam všelijak poskakovalo, takže obsluha to pořád musela vypínat. Pán se navíc občas díval vyčítavě na nás, protože si myslel, že ten kluk patří také k nám, jenže jeho doprovod postával opodál a nevšímal si ho. Když ale pak začal strkat do našich kluků, snažili jsme se mu vysvětlit, co má dělat a hlavně na své značce. Nejprve manželka, potom i já. Ono by to došlo asi i cvičené opici, šlo o dvě činnosti - nahoru nebo dolů, abych nedostal "ránu" od měkkého ramene. Ovšem on na nás koukal naprosto nechápavě, chvíli skákal tak, že když se měl skrčit, vyskočil a když měl vyskočit, skrčil se a nakonec začal skákat na naše kluky, což už mi teda vadilo a nejvíc pak to, když Andyho shodil na sebe a oba se praštili navzájem hlavami. Nemusím asi říkat, komu jsem to přál a u koho mě to mrzelo. Každopádně poté naši kluci odešli. A tamten pak taky, asi ho nebavilo jen tak si hrát a nikoho přitom neprudit.
Času jsme tam strávili poměrně hodně, počasí se celkem vydařilo - svítilo sluníčko a bylo akorát, vyzvedli jsme si popíky i cukrové vaty zdarma a kluci pak chtěli ještě zůstat na závěrečný moderovaný "souboj" ve stylu pevnosti Boyard, i když pouze v roli diváků. Těsně předtím přišla krátká dešťová přeháňka. Po skončení jsme ještě podruhé zakotvili u nafukovací trampolíny a pak jsme zamířili ven.
Za zlevněnou cenu vstupného super, za originální částku bych asi trochu zaváhal, ale kluci byli nadšení, takže dobré.

Kam dál