Celebrity s.r.o...;-)

Středa v 20:18 | Jiřan
V pondělí 9. dubna jsme se se ženou vydali do divadla na komedii Celebrity s.r.o. Odpoledne bylo lehce stresové - zrovna v pondělí chodí Ála do kroužku na druhém konci města, ale všechno jsme zvládli a do Kolína přijeli právě tak akorát. Parkoviště bylo navíc poměrně prázdné, takže žádná zrada.
K divadlu jsme došli deset minut před začátkem, venku postávali kuřáci. U šatny jsme se nezdržovali, bylo hezky, takže jsme s sebou neměli nic, co bychom si do ní museli odkládat. Seděli jsme skoro uprostřed řady, když jsem vstupenky objednával, vybral jsem nejprve dvě přesně uprostřed, ovšem v dalším kroku mi vyskočila nějaká chyba a potom už byly k dispozici jen lístky vedle. Místa byla i tak takřka luxusní. Těsně před začátkem mě pobavilo, jak se plnou řadou prodírala paní, která, jak to říct galantně, asi ráda jedla, protože seděla právě uprostřed. Nevím, teda vím, že pokud by to byl můj případ, rozhodně bych si kupoval lístky vždycky na kraj, případně bych se snažil usadit vždy jako jeden z prvních.
Představení se nám líbilo, já jsem tedy od první chvilky měl pocit, že jsem to už někde viděl, až později jsem na internetu zjistil, že jsem viděl buď televizní záznam nebo filmové zpracování (obojí, jak jsem vypátral, existuje). Ačkoli recenze jsou všelijaké, my jsme se pobavili, několikrát i opravdu od srdce zasmáli - především replikám Lukáše Pavláska, který má ten dar, že snad i kdyby přednášel na fakultě atomové fyziky, bude to sranda. Jen jsme se potom se ženou shodli, že se nám diváci zdáli tak podivně chladní. I v místech, kde jsme čekali potlesk, bylo úplné ticho, přitom se ale vesměs všichni smáli.
Když jsme po deváté hodině šli k autu, bylo ještě pořád teplo a bylo celkem příjemné, že na rozdíl od minule nám uvnitř nešla pára od pusy...;-)
 

Álův první úlovek...;-)

Středa v 20:05 | Jiřan |  Zprávy od vody
V neděli 8. dubna jsem ráno nemohl dospat, proto jsem uvítal, že od letošního roku se v dubnu smí chytat už od 4 ráno. Aniž bych potřeboval budíka, přišel jsem k rybníku jen s pětiminutovým zpožděním.
Musel jsem ale vyřešit jeden oříšek a to, že jsem nemohl najít svou "noční výbavu". Když jsem totiž jel na závody, vyndal jsem si baterku s čelovkou, protože jsem je nepotřeboval a nechtěl jsem se s nimi tahat. A hlavně jsem přesně věděl, kam si je dávám, abych je potom nehledal. No, nebylo to nakonec tak jednoduché, ani za nic jsem si totiž nemohl vzpomenout, kam jsem je dal. Nezbývalo, než sebrat jednu baterku dětem. Naštěstí se ale rozednívá už poměrně brzy. Přiznávám se ale, že jsem doufal, že mi nic nezabere dřív, než vyjde slunce. Stačily mi ty zvuky, které se všude kolem ze tmy ozývaly.
Ani jsem nečekal, jak se mi přání vyplní. Prakticky skoro tak, že nechytnu vůbec nic. No dobře, tak zlé to zase nebylo, nějaký ten cejn se spletl, ale že bych se nezastavil, to se říct nedalo. Ovšem chytil jsem taky jednoho kapra na feeder. To bylo celkem zvláštní, protože jemná špička prutu s ejen tak sotva znatelně zachvěla, já jsem zpozorněl, pak se to opakovalo a já se rozhodl zaseknout. A kupodivu tam byla má letošní největší ryba. Jak už jsem se zmínil dříve, s feederem člověk zápasí skoro už tehdy, kdy vytahuje prázdný háček s olůvkem;-), takže ačkoli tentokrát nešlo o žádného obra, boj to docela byl.
Rybářský klid mi svým způsobem skončil v osm, kdy dorazili kluci. Netušil jsem, jak náročné bude starat se o dva další rybáře a k tomu si chttít zachytat sám. Na Andyho obranu musím říct, že byl velmi soběstačný a skoro všechno si zařídil sám, ovšem když se mu zamotal návazec, pak jsem mu musel pomáhat. Ála jako začátečník byl odkázán především na mě. Vzhledem k tomu, jak brzy jsem přišel, mohl jsem zabrat to nejlepší místo a šlo jednoznačně o dobrou volbu, jelikož Andymu prakticky hned zabral jeden čtyřiačtyřicátník, do pár minut následován dalším šupináčem ještě o 3 centimetry delším. Co bylo zvláštní a velmi nepříjemné, že oba měli háček velmi hluboko, takže si nejsem úplně jistý, že si darovanou svobodu nějak zvlášť dlouho užijí. Třetí kapr, čtyřicátník, už se opět zasekl klasicky do huby, takže vše v pořádku. To už ale opodál postával porybný, aby nás všechny mohl zkontrolovat. Kapří smršť měla za následek, že jsem skoro hodinu neměl nahozené vlastní pruty, protože jsem střídavě podebíral,vyprošťoval háčky a rozmotával.
Ála měl trochu smůlu, že mu sice něco nástrahu odrbávalo, ale to bylo tak všechno. Naštěstí to bral celkem sportovně a tak, když se mu při přehazování podařilo vytáhnout na břeh větev, chtěl se po vzoru Andíka s ní vyfotit jako se svým úlovkem...;-) Netrvalo to dlouho a Ála se opět rozhodl přehodit, začal tedy stahovat prut, ovšem u břehu to vypadalo, že zachytl o něco u dna. Lehce nervózně jsem mu řekl, že to je proto, že navíjí tak pomalu, a vzal si od něj prut, abych se to pokusil zachránit. Jaké bylo mé překvapení, když se na hladině udělala vlna a ukázalo se, že nejde o vázku, ale že na háčku visí lín, kterému právě až u břehu došlo, že je chycený a rozhodl se tedy zabojovat. Álovi jsem prut vrátil a úlovek mu podebral.
Samozřejmě zavládlo nadšení. Lín sice nebyl žádný obr, ale vypadal opravdu krásně. Jenže Ála si ho chtěl nechat. Začal jsem ho nenásilně přesvědčovat, že bychom ho měli pustit a vyjmenovával mu důvodu, proč by tomu tak mělo být. Upřímně - nechtělo se mi doma vraždit jednoho línka, navíc to vypadalo, že bude celkem ošklivo. Myslím, že hlavní důvod stejně byl ten, že ho Ála chtěl doma ukázat mámě, a nikoli to, že by rád snědl rybu. Než se Ála definitivně rozhodl, ponořil jsem rybu s podběrákem do vody, aby nelekla. Pak jsem ji položil opět na trávu a v tu chvíli na ni padlo světlo pod takovým úhlem, že z boku vypadala dokonale zlatá. A to byla má chvíle - "Álo, přece si nenecháme zlatou rybku! Pohlaď ji, něco si přej a pustíme ji!" Na to už slyšel, otřel si tedy slzy a za chvilku línek mířil zpátky do hlubin. No, do hlubin...;-) Ála byl nadšený prvním úlovkem na povolenku (jinak už na podzim zdolal kapříka na soukromé vodě), proto jsem mu upravil návazec a on si tak mohl procvičovat nahazování.
Po jedenácté jsme se sbalili a vyrazili domů. Letos se mi chodí mnohem lehčeji než loni. Sice s sebou pořád tahám plno zbytečností, ale Andy nemilosrdně vyfasoval velmi prostorný batoh, Ála si taky dost věcí odnese sám ve svém batůžku a já tak nepřicházím domů úplně strhaný...;-)


Přezouvání s blouděním...;-)

Středa v 19:54 | Jiřan
Minulou sobotu (7.dubna) jsem se vydal na tradiční jarní výlet do Brandýsa nad Labem - přezutí na letní pneu. Tak nějak jsem věděl, že kolem Brandýsa byly nějaké uzávěrky silnic, ale nakonec se cesta ukázala horší, než jsem čekal - neprůjezdný byl totiž už úsek před Čelákovicemi a že by cesta byla nějak zvlášť značená, to se říct nedá.
V samotném Brandýse jsem taky musel zaimprovizovat, i tam byla uzavírka. Do Renaultu jsem ovšem dojel dokonce s malou rezervou, není nad to vyjíždět včas. Ačkoli sezóna přezouvání v tu dobu měla právě vrcholit, zdál se mi tam celkem klid, i proto mělo být vše hotovo poměrně brzy. Já se ale vydal jako obvykle do města, kde jsem chvíli poseděl v místní příjemné kavárně.
Po návratu zpátky jsem už zdálky viděl, jak se náš Megane leskne. Pán, s nímž jsme řešili papírování se mi omluvil, že ho stihli umýt jen zvenku, ale já byl spokojený, o to mi šlo hlavně. Pak následovala cesta domů, která se ovšem ukázala ještě záludnější než ta ráno, protože nebyla značená vůbec a já se dokonale ztratil v nějakém předměstí Čelákovic.
Ačkoli to původně vypadalo, že domů dorazím velmi brzy, přijel jsem tak jako obvykle akorát v poledne. Vzhledem k pěknému počasí to ale byla nakonec celkem příjemná projížďka, jen jsem nečekal, že bych si s sebou měl brát navigaci...;-)
 


Ještě k Velikonocům...;-)

Neděle v 20:31 | Jiřan
Samotné velikonoční pondělí mě nechalo zcela chladným, nejsem totiž příznivcem tohoto zdegenerovaného zvyku. Není to ani zdaleka způsobeno trapnými feministickými žvásty ani ještě trapnější kampaní "me too", v níž si kdosi najednou po několika desítkách let vzpomene, že ho kdysi někdo obtěžoval, případně se na něj nevhodně podíval. Zkrátka se mi velikonoce nelíbí. Proto jsem jako tradičně s klukama zašel pouze k prarodičům, a protože kluky hodování narozdíl ode mě baví, pár známých a sousedů s nimi obešla žena.
Co mě ale až tak úplně chladným nenechalo, bylo vcelku přívětivé počasí, proto jsem se rozhodl víkend završit hattrickem a po obědě jsem opět zamířil k místnímu rybníku. Tentokrát sám a navíc jsem si s sebou vzal poprvé nový feederový prut. Stejně jako v pátek i tentokrát byla všechna místa, na která jsem si půvoidně myslel, zabraná, ale nakonec jsem neseděl tak špatně.
Co se týče zmíněného feederu, ještě loni mi přišlo zvláštní, jak někoho může bavit upřeně pozorovat špičku prutu, zda se nepohne a navíc pořád dokola nahazovat. V průběhu roku jsem ale četl tolik chvály na tento způsob lovu, že jsem taky podlehl. Jeden prut jsem nahodil klasicky na položenou, druhý pak pro mě představoval premiéru.
Bohužel se do jisté míry opakoval pátek, několik popotažení a to bylo tak vše. Nakonec ale zabodoval právě feeder, protože díky němu jsem zdolal dva cejnky. No co, taky je to ryba. Odpoledne mě na chvilku přišla navštívit žena s klukama, ale nijak závratné štěstí mi nepřinesli. Že bych tedy ale feederu nějak propadl, to se rozhodně zatím říct nedá. Na druhou stranu je pravda, že speciální prut s velmi ohebnou špičkou zajišťuje nervydrásající souboj, i pokud člověk táhne právě cejnka...;-)
V každém případě tedy zatím letos od ryb dostávám pořádně na frak...;-)

Rybářské závody bez ryb...;-)

12. dubna 2018 v 19:47 | Jiřan |  Zprávy od vody
Prodloužený velikonoční víkend se nesl hlavně v duchu ryb. Když nepočítám chytání 1. ledna a 6.ledna, došlo právě teď na ono opravdové zahájení. V pátek jsem vyrazil hned po obědě s Álou, který si tak odbyl svoji premiéru s vlastní povolenkou. Andy měl totiž trochu kašel, proto musel zůstat doma. Po příchodu k rybníku mě trochu rozladilo, že bylo celkem dost plno, podle neznámých tváří mi bylo jasné, že s ečlensá základna o něco rozrostla. Zabrali jsme si místo na druhé straně, než jsem obvykle chytával. Když jsme si všechno krásně rozložili a nachystali, sbalili se postupně rybáři na našich bývalých místech. Ale já nerad přecházím, protože zase tak dlouho se nezdržím a přenášením zbytečně ztrácím čas. Prakticky od první minuty jsem měl nejrůznější ťukance a popotahování, ale to bylo tak všechno. Ála potom vůbec nic. Voda byla ještě studená, rybám se nechtělo moc spolupracovat.

Den D ovšem alespoň pro mě nastal v sobotu. To jsem se totiž vydal na rybářské závody do Dymokur. Sice předpověď počasí už několik dní dopředu nevypadala příznivě, ale to mě nemohlo rozházet. Dokonce jsem ani nemohl dospat. S dostatečným předstihem jsem vyjel z domova a zabloudil jsem vlastně jen jednou, a to až skoro u cíle, protože v propozicích k závodu nebyla úplně přesně popsaná cesta, ale přidal jsem si tak jen sotva pár minutek. Po příjezdu a zapoarkování jsem chvilku postával s ostatními a potom proběhlo losování míst. Každý si vybíral dvě místa, chytalo se totiž na dva poločasy. Aby to bylo úplně spravedlivé, pořadí při losování bylo určeno podle toho, jak se závodníci registrovali. Já jsem byl zhruba uprostřed. Pořadatel všemu vládl pevnou rukou, což mi přišlo velmi sympatické, takže žádné výjimky nepřicházely v úvahu. Stejně tak hned na úvod rázně zkrotil jednoho postaršího příchozího, který už při pozdravu použil velmi peprné výrazy. Zúčastnil jsem se teprve druhých dospěláckých závodů, ale co se týče smůly při losování míst, mám dokonalou úspěšnost. Zatímco loni jsem u rybníka nedaleko Českého Brodu seděl přímo pod vedením vysokého napětí a přímo u výpusti z rybníka, kde se hromadil bordel, letos mi los přihrál místo v močálu ve větvích křoví. A to ani trochu nepřeháním. Prut jsem nemohl pořádně zvednout, protože jsem se hned chytil do větví a a mezi mnou a rybníkem byla jakási bažina plná vody. Měl jsem velké štěstí, že jednak jsem od ježíška dostal stojan na pruty a za druhé, že mě cosi osvítilo a já si jej pro jistotu hodil do auta. Když jsem se totiž pokusil zapíchnout vidličku, zahučela v hlubinách a já málem s ní.
Z domova už několik dní dopředu promyšlená taktika selhala prakticky hned po zahájení. Když zazněl výkřik "CHYTÁME!", ještě ani rozhodčí nedořekl to poslední "E" a první závodník volal "MÍRA", což znamená, že vytáhl rybu a někdo má přijít ji přeměřit a zapsat. Já jsem sice měl hned na první tři náhozy záběr, ale vzhledem k těm větvím jsem nemohl pořádně zaseknout, takže první nedostatečně zaseklá ryba mi upláchla asi po pěti vteřinách a další dvě se neobtěžovaly na háčku zůstat ani chviličku. Aspoň že chlapík vedle mě byl kámoš a taky nic nechytl. Je teda pravda, že on neměl ani jedno popotažení. Po skončení prvního poločasu následovalo stěhování, druhý los už ke mně byl mnohem milosrdnější, přemístil jsem se přímo naproti. Při přenášení věcí jsem se míjel s pánem, který na druhou půli dostal černého Petra ve větvích a ten byl dost rozladěný.
Pak ovšem nastal světlý okamžik dne, slíbená domácí klobása pro všechny závodníky. A ta teda stála za to, vmžiku jsem na všechna příkoří zapomněl. Po pauze na občerstvení se odstartoval druhý poločas. Už mi bylo jasné, že s prázdným úlovkovým listem se na stupně vítězů nepostavím, proto jsem si to jen tak užíval a spíš sledoval ostatní. Bavilo mě především pozorovat staršího pána na druhém břehu, který to poněkud přehnal s popíjením, takže postupně ztratil orientaci a odevzdaně seděl u prutu. Což bylo ještě dobré, protože pak ho napadlo se zvednout a v tu ránu se svalil na zem těsně ke břehu a tři další mu museli pomáhat na nohy. Další, kdo se dobře sledoval, byl pán, který měl takové štěstí, že seděl u jakéhosi hnízda amurů a tahal jednoho za druhým. Ale to takovým způsobem, že mu rozhodčí přeměřoval v podběráku jednoho a on už ke břehu táhl dalšího. Nakonec jich zdolal 14 a 10 dalších mu uteklo. I tak mu to poté stačilo k vítězství. No a posledním objektem mého zájmu se stal další starší rybář, který chytal zvláštním způsobem. Sice se tvářil jako že chytá se splávkem na plavanou, ovšem ve skutečnosti vláčel - nahodil a pomalu tahal k sobě a tak pořád dokola. Taktika mu dokonale vycházela a nakonec se taktéž umístil. Někteří proti tomu protestovali, protože přívlač nebyla povolená, ovšem měli smůlu. Vůbec mě překvapilo, jak to někteří brali vážně, já asi nejsem takový sportovní typ (copak to víme dávno, ale mám teď na mysli spíš soutěživost) - bral jsem to tak, že jsem se přišel pobavit a někdo holt měl toho štěstí trochu víc. Měl jsem stejnou šanci jako kdokoli jiný, že si vylosuju dobré místo a přesně tak si někdo mohl místo perfektního místa vylosovat špatné. Ačkoli jsem si tedy za celý den na rybu nesáhl, akci hodnotím velmi kladně. A to, že navíc ještě navzdory předpovědi vyšlo počasí, už je jen takový velký bonus.
Mimochodem pět minut před koncem závodu se zvedl vítr, posléze s ezačalo zatahovat a cestou domů jsem chytil déšť. Mimochodem v televizi varovali před policejními hlídkami v souvislosti s velikonocemi... Říkal jsem si v duchu, že to bude jako vždy, nepotkám žádnou, jenže tentokrát to byl velký omyl! Na těch nějakých 20 kilometrech jsem jich míjel SEDM!!!

Traktor, Gate Crasher – MSD Kolín (24.3.2018)

5. dubna 2018 v 22:54 | Jiřan |  Reporty z koncertů
Není dobré posuzovat kapely jen podle názvu. Třeba v případě kapely Traktor si téměř každý myslí, že jde o nějakou vesnickou tancovačkovou skupinu, od níž se dají čekat leda tak převzaté věci. Aspoň tak tomu bylo, když jsem se zmínil, že se chystám na jejich koncert do Kolína. Loni jsem ho bohužel propásl, protože jsem se o něm dozvěděl úplně na poslední chvíli. Proto jsem letos nenechal nic náhodě a do kalendáře jsem si březnový termín vyznačil hned, když se objevil v programu - nepletu-li se, bylo to již na podzim.
Tentokrát jsem měl trochu problém se zaparkováním, před Billou někdo odstavil auto blbě a všichni ostatní se řídili podle něj, čímž uprostřed nevznikly klasické dvě řady ale pouze jedna. A po krajích bylo plno taky. Když jsem celý plácek objel, začal jsem rychle vymýšlet, kam zamířím, když v tom jsem si všiml místa přímo před vchodem do Kiku. Sice z jedné strany větší auto trochu přesahovalo, ale vešel jsem se, Dokonce se dalo i jakž takž rozumně otevřít dveře, i když jsem doufal, že se do vozu vedle nebude dobývat nějaký tlusťoch. I když je pravda, že on stál za vymezeným místem...
U vstupu do kulturáku jsem si pomyslel, jak je dobře, že jsme se nenechali ničím zastrašit a hlavně že jsme nezměnili své návyky, když při koncertě německých Hämatom jsem musel kontrole ukázat kapsy a batoh, zatímco tentokrát nikde nikdo, kdo by po něčem podobném toužil.
Předkapela Gate Crasher začala včas a její zhruba hodinový set se mi dost líbil. Asi stárnu, vždyť to už je podruhé v řadě za sebou, co se mi líbili i předskokani!:-)
Po nezbytné pauze asi kolem čtvrt na deset začalo na pódium nastoupila pětice Traktor ve složení Martin Kapek zpěv, Stanislav Balko kytara, Karel Ferda basová kytara, Pavel Balko bicí a Petr Bartošek klávesy. Hned na úvod zazněla Děvka č. 5. a playlist se inspiroval dévédéčkem Prach a vzduch. Během nějakých 80 minut tak zazněly perfetní hity jako Artefuckt, Láskožrouti, Caligula nebo Svatá Cecilie. Ačkoli zpěvák Martin s publikem komunikoval, nešlo o nijak rušivé ani dlouhé pauzy. Svižnější rockové pecky jako třeba Neber si rockera tu a tam vystřídaly i balady typu Bolest hrdinů... Po písni Amygdala došlo na dva covery, v nichž klávesák vzal do ruky baskytaru a basák elektrickou kytaru. Ten první se jmenoval Jsem nabitej a v originále šlo o Tubthumping od britských Chumbawamba (které jsem před mnoha lety také viděl na vlastní oči) a hned poté No voices in the sky od Motörhead. Pak se opět trochu zvolnilo, došlo totiž na Vstaňte, pane Lincolne. Po ní následovaly Kdy dojdou náboje a vzduch, Sybil a Defenestrace. Hodiny ukazovaly 22:40, když se pětice rozloučila.
Bez zbytečného zdržování se ovšem po pár minutách vrátili ještě s trojitým přídavkem Bludičky, perfetkní Letokruhy a úplný závěr obstaraly Katakomby, které dozněly v jedenáct.
Koncert byl perfektní jak po hudební a pěvecké stránce, tak také po té vizuální, v průběhu večera se rozhodně nešetřilo na ohňových efektech, což bylo znát při cestě ven, kdy byla dokonale zakouřená chodba. Skoro jako dřív, kdy ji okupovaly hordy kuřáků...;-)
Po návratu na parkoviště jsem si už z dálky oddechl, protože moje auto bylo stále v sevření těch původních, nemusel jsem se tedy obávat žádných odřenin. No a už před půl dvanáctou jsem odemykal dveře doma.


Běh...;-)

5. dubna 2018 v 22:38 | Jiřan
S měsíčním zpožděním, ale přece...;-)
V sobotu 9. března 2018 se u nás konal tradiční běžecký závod a oba naši kluci vyjádřili přání zúčastnit se dětského běhu. Ála se sice probudil s rýmou a venku byla pěkná zima, ovšem ani to ho neodradilo.
Po snídani jsme vyrazili do parku, kde jsme kluky zaregistrovali do kategorií podle věku a za malou chvilku přišla řada na Andyho. Ještě teda předtím na startu pořádně vymrzly holky z předchozí kategorie, protože kvůli nějakým zmatkům se to nějak zdrželo. Když konečně běželi kluci s Andíkem, nejprve se náš šampion držel kdesi v polovině a usmíval se. Pak mi zmizeli z očí a když se vraceli, už byl někde u konce. Nejen pozičně, ale i co se týče sil. Když se náležitě vydýchal, přiznal se, že si cestou pohrával s myšlenkou, že to vzdá, ale nakonec svých 400 metrů doběhl.
Na Álu přišla řada jen o malou chvilku později, ale museli jsme se přesunout o pár desítek metrů jinam, kde byla naměřená trať pro menší děti (200 m). Při té příležitosti jsem proklínal všechny pejskaře (myslím, že toto je až moc pěkné označení pro čuňata), protože prakticky všude podél trati byla jedna hromádka vedle druhé. Když jsem tak opatrně prokličkoval až za manželku, vidím, že hned vedle ní napravo i nalevo jen pár centimetrů od bot jsoou taky dva dárečky. Nejspíš jde o ten postoj k životu - zatímco ona vidí sklenici poloplnou, já ji vidím poloprázdnou - jsem si jist, že mě by se tohůle nepoštěstilo a měl bych oba hnusy na botách.
Také start Álovy skupiny provázely jakési zmatky, ale nakonec i náš sportovec s úsměvem vyběhl, aby za nějakou dobu zdrcený a vysílený doběhl do cíle.
Co mi přišlo neskutečně trapné, to byli někteří z rodičů, kteří na své ratolesti řvali, jako by šlo o kvalifikaci na olympiádu. Proboha, aspoň tyhle dětské běhy jsou snad o něčem úplně jiném, nebo ne? Tohle zkrátka nikdy nepochopím.
Po Álově kole jsme se vydali domů, přece jen byli kluci zpocení a byla dost zima. Tam jsme si trochu vydechli a před obědem jsme se do parku vydali ještě jednou, protože jsem klukům slíbil, že jim něco koupím u stánku. Bohužel jsem odpoledne ještě řídil, tak jsem si nemohl dát na zahřátí jeden z posledních letošních svařáků.
Zatímco Andy už rozhodně prohlásil, že příští rok v žádném případě nepoběží, Ála se už oklepal a za rok se chce na start postavit zase...;-)

Kino a závěr prázdnin...;-)

13. března 2018 v 19:31 | Jiřan
Ještě se naposledy vrátím o dva týdny zpět, abych dokončil jarní prázdniny. V pátek 2. března jsem se totiž s klukama po nějaké době vydal kina. Zrovna ten den jsme měli na výběr asi ze čtyř animáků, zcela nestranně jsem našel trailery ode všech z nich a pustil je klukům, ať si vyberou. Každý měl dva favority, z nichž v jednom se shodli. Vítězem se tedy stal film Coco.
Přiznám se, že jsem v něj trošku doufal, protože jsem četl oslavné recenze, ukázka taky lákala na vtipné situace, dokonce se jednalo o horkého kandidáta na nějakého toho Oscara (což se asi o tři dny pozdeji potvrdilo). Jen jsem měl trochu obavy, aby se Ála nebál, když tam uvidí tolik koster, ale to se naštěstí nestalo.
Před filmem jsme se k velké radosti obou dětí najedli u mekáče. Největší starostí Ály i Andíka ovšem bylo, abychom si koupili maxi popcorn. To jsem jim nakonec splnil. Coco se ten promítalo několikrát, naše polední představení v jednom z menších sálů. K mému překvapení jsme v něm po celou dobu seděli úplně sami.
Samotný film nebyl špatný, akorát se domnívám, že se nejedná až tak úplně o klasickou kreslenou srandu pro děti, ani si nijak neumím předatvit, že bych se na něj chtěl podívat několikrát za sebou. O něco víc mě překvapilo, že některé komické zápletky z traileru se se ve filmu vůbec neobjevily. Kluci ale seděli, chroupali hromadu popcornu z obrovského kbelíku a vypadali spokojeně.
Trochu trapné mi přišlo na konci, když začaly titulky a do sálu nenápadně vstoupila slečna a čekala, až odejdeme, aby mohla uklidit. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, akorát že zatímco jindy se nepořádek po rozsypaném jídle tak nějak ztratí, tentokrát bylo jasné, že je to po nás...;-)
Když jsem se potom kluků ptal, jestli se jim ten film líbil, oba nadšeně potvrdili, že ano. Já si ale nejsem úplně jistý, jestli je skutečně tak nedchl animák, nebo spíš hromada popcornu...;-)
Celou sobotu jsme strávili na návštěvě u příbuzných a v neděli jsme si přivstali, abychom oslavili konec prázdnin další z dobrých snídaní v Praze. Tentokrát bylo v restauraci docela narváno, ale po jakési slabší chvilce ze začátku, kdy obsluha trochu nestíhala, to nakonec bylo super jako vždy.
Ačkoli vzhledem k počasí to tak nejdřív nevypadalo, ale nakonec se jarní prázdniny celkem vydařily...;-)

Kroužek...;-)

6. března 2018 v 19:22 | Jiřan
Ve čtvrtek 1.března jsme si po obědě hlavně s Álou zopakovali všechny ryby, protože odpoledne měl být rybářský kroužek a pomalu se blíží zkouška na povolenku. Musím uznat, že i mě překvapilo, jak to Álovi leze do hlavy a že přestože až takovou představu o mírách nemá, jejich hodnoty zná takřka perfektně.
O týden dříve nám pan vedoucí říkal, že pokud bude mráz, nejspíš půjde s dětmi bruslit na rybník, ovšem Andík byl ještě trochu nachlazen a navíc jsme zatím až tak moc ledu nedůvěřovali. Zima ale byla pořádná. K chatce u rybníka jsme dorazili těsně po začátku, protože kluci doma na poslední chvíli dost zdržovali, ale i tak jsme byli první. Vedoucí kroužku nám otevřel a po chvíli tak nějak vyplynulo, že by se mu vlastně i trochu hodilo kdyby to dnes odpadlo. V tu chvíli Ála začal brečet, protože už od rána říkal, jak se na kroužek těší. Mě to bylo trochu trapné, ale pan vedoucí mu vysvětlil, že vlastně pojede vyzvednout povolenky. Dokonce bylo vidět, že byl z toho tak naměkko, že by nakonec kroužek neodvolával. To jsme ale zasáhli zase my, protože upřímně v té zimě by se nám taky moc nechtělo tu trasu za hodinu a půl absolvovat znovu a navíc bylo jasné, že je hloupost, aby tam zůstával jen kvůli našim dvěma klukům, když ostatní nedorazili a ani se neomluvili. Pak si vzal Álu na chvíli dovnitř a dal mu igelitku s rybářským DVD, deníkem mladého rybáře a materiály k procvičování. Tím si ho udobřil.
Pak se kluci přece jen chvilku poklouzali na ledu, kde pár bruslařů bylo. Nejprve se báli, ale pak jsme je skoro nemohli dostat na břeh, jak se jim to zalíbilo.
Já už jsme se ale těšil domů, protože mi tam bylo dost chladno...;-)

Výlet panťákem...;-)

6. března 2018 v 19:04 | Jiřan
V úterý 27.2. jsme si s klukama přivstali a navzdory mrazu jsme se vydali na malý výlet do Prahy. Zahájili jsme ho na Staroměstském náměstí snídaní "Sněz, co můžeš". Andíkovi se tam moc líbilo, protože mu to prostředí přišlo hodně luxusní. Akorát jako tradičně měli kluci občas "velké oči" a nabrali si něčeho víc, než potom mohli sníst. Obsluha byla velmi milá, na závěr nám přinesli ještě čokoládové bonbóny a další nám nabídli při odchodu.
Pak jsme se tramvají přesunuli do Libně. Hlavně Andík totiž už dlouho toužil po tom, aby se projel starým panťákem a já jsem si při cestách do práce všiml, že jeden takový jezdí pravidelně z Libně do Roztok u Prahy. Akorát jsem doufal, že pojede i kolem poledne, přece jen jsem předpokládal (a jak se ukázalo, celkem správně;-)), že mnoho lidí tou dobou nejezdí. Nejprve jsme se šli podívat na nástupiště, jestli tam právě náš vysněný vlak stojí, abychom si jízdenky koupili až podle toho, ale měl právě na příjezdu zpoždění a jelikož jezdí kyvadlově tam a zpět, rozhodli jsme se lístky koupit tak jako tak - při nejhorším se projedeme čtvrt hodiny nějakým motorákem. Ovšem měli jsme štěstí, jen chvilku jsme si počkali v nádražní hale a už náš vlak hlásili. A z apár minut se opravdu objevil starý dobrý panťák, s nímž jsem se kdysi něco najezdil. Klukům se rozzářily oči, maličko je znejistěl jen od sprejerů počmáraný interiér, ale jinak se nemohli dočkat, až se rozjedeme. Jen některé jejich otázky mě dokázaly znejistit, jestli jsem opravdu tak starý: A to opravdu pojede? A jak rychle jede? A nerozbije se?...
Konečně jsme se rozjeli a čekalo nás asi 16 minut jízdy do Roztok a stejně tak zpátky. Musím uznat, že i pro mě to byla příjemná změna a vzpomínka, rozhodně bych se nebránil, kdyby tyto staré v podstatě už vyřazené soupravy nahradily ty trapné hnusné východoněmecké vlaky zvané Honeckerova pomsta, které bohužel stále jezdí a vypadá to, že ještě dlouho budou.
Zatímco Andy celou cestu jásal jako by seděl ve vlaku porpvé v životě, Ála si chvílemi nešťastně zavíral oči, protože podle něj jsme jeli moc vysoko a pohled z okna mu údajně nedělal dobře. V Roztokách jsme vzhledem k zimě ani nevystupovali a za pár minut jsme uháněli zpět. Ani jednou neprošel průvodčí, proto mě Andík začal přemlouvat, abychom jeli ještě jednou, o čemž ale Ála nechtěl ani slyšet a Andymu stačilo připomenout nadcházející oběd a bylo taky rozhodnuto. Ještě nezbytná fotka na nástupišti a zamířili jsme ke Galerii Harfa, kde jsme se najedli.
Domů jsme potom jeli zase z Masarykova nádraží, abychom si pohodlně sedli, což by se nám z Libně nemuselo povést.


Do divadla na Cimrmana...;-)

5. března 2018 v 18:25 | Jiřan
Prázdninové kulturní tažení pokračovalo i v pondělí 26.března. To jsme totiž s manželkou zamířili do kolínského divadla na představení Divadla Járy Cimrmana Vražda v salonním coupé. Nejprve to vypadalo, že to budeme trochu hektické, protože Ála měl mít do šesti kroužek, ale shodou okolností právě tento den jim oznámili, že výjimečně skončí o půl hodiny dříve, což nám tedy právě přišlo celkem vhod.
Álu jsme odvezli, pak malý nákup, vyložit ho doma a už jsme zase jeli potomka vyzvednout. Rychlá večeře a hurá směr Kolín. Do divadla jsme dorazili s dobrým časem, akorát začali pouštět dovnitř, takže jsme ani nemuseli nijak dlouho mrznout venku.
Samotné představení se nám moc líbilo. Tady je asi nutno podotknout, že ani já ani manželka nepatříme k takovým těm fanatickým fanouškům žižkovského divadla, kteří jeho hry znají nazpaměť. Dokonce když naposledy právě Vraždu v salonním coupé před pár týdny dávali v televizi, dokázal jsem ještě před půlkou usnout. Tentokrát jsme ale měli pocit, že dvě hodiny rozdělené pauzou velmi rychle utekly. Měli jsme také výborná místa přímo uprostřed páté řady, odkud bylo perfektně vidět.
Pak jsme se v mrazu vydali k autu, zase chvilku trvalo, než v něm bylo příjemně, ovšem tentokrát to šlo podstatně rychleji než v sobotu.
Ostatně bylo na mrazu skoro o polovinu kratší dobu...;-)

Dymytry, Hämatom, Jerem I., - MSD Kolín (24.2.2018)

5. března 2018 v 18:15 | Jiřan |  Reporty z koncertů
Minulou sobotu mi sice začal týden dovolené, ale rozhodně jsem nezahálel doma na gauči. Jak už jsem se tu zmínil, nejprve jsme jeli do Prahy do divadla a aby té kultury nebylo málo, hned večer jsem zamířil do kolínského kulturáku na koncert. Zatímco naprostá většina přítomných tam mířila za kapelou Dymytry, pro mě byla jasným magnetem druhá skupina - německý Hämatom, který už jsem chtěl také zařadit na jakýsi svůj "to do" seznam koncertů v Německu.
Samozřejmě to nemám nijak potvrzené, ovšem tipuji, že přítomnost hvězd z Mnichova se podepsala na kontrole zavazadel u vchodu, kterou jsem v Kolíně zažil v minulosti snad jen jednou, ale hlavně na tom, že předkapela začala hrát v 19:55, přestože začátek byl plánovaná na osmou a všichni víme, jak to s tou přesností na koncertech u nás bývá. Úvodní pětačtyřicetiminutovka teda patřila brněnské kapele Jerem I., která mě mile překvapila, poslouchat se to rozhodně dalo! Snad jen ten zvuk mohl být lepší, přišel mi celkem dost nevýrazný. O to víc potom vynikl nástup Hämatomu pět minut před devátou. Přirovnal bych to skoku o několik desítek let dopředu - světla, zvuk, všechno!
Jako úvodní skladba zazněla Zeit fur neue Hymnen následovaná Mein Leben - Meine Regeln. čtveřice ve strašidelných maskách to dokonale rozjela, kromě světelných efektů došlo i na ty ohňové, nejen na okrajích pódia, ale třeba jako když basák "West" začal kroutit hlavou, čímž roztočil jakýsi kus provazu, který mu z masky visel, a přímo z něj začaly sršet jiskry. Zpěvák "Nord" se snažil i lehce komunikovat s publikem, jednoduchou angličtinou, které bylo velmi dobře rozumět, ovšem přítomní se sice snažili reagovat, ale evidentně mu nerozuměli. Ještě o něco horší "spolupráce" nastala, když chtěl, aby lidé zpívali případně křičeli nějakou tu část refrénu v němčině. Jakmile ale použil pár naučených jednoduchých vět v češtině, dostalo se mu velmi vřelé odezvy.
Píseň Ahoi uvedl slovy, že ví, že toto slovo u nás známe. Další pecka Kids (2 Finger an den Kopf), o níž po skončení prohlásil, že se jednalo o premiéru v Česku byla opravdu hodně nahlas, což se ostatně k této hudbě velmi hodí. Následovaly Seelenpiraten, Auge Um Auge, Made In Germany, Wir Sind Gott nebo Leck Mich! Na začátku Mörder přitáhli na podium elektrické křeslo, které jakoby probíjelo blesky. V něm byl svázaný Nord a odzpíval tak celou píseň. Působivé, jen nešlo přehlédnout problémy v komunikaci mezi německým a českým zvukařem, kdy ten německý na českého nešťastně několikrát volal, aby zhasnul světla, aby efekty lépe vynikly, ale trvalo hodně dlouho, než to "pánovi světel" došlo. Během té hodinu trvající perfektní show jsem se jednou i trochu bál, to když lidem hodili jako dárek trička, která samozřejmě doletěla jen do prvních řad. Proto na pódium přitáhli jakési čtyřhlavňové dělo, kterým pak začali mířit do publika. V tu chvilku jsem si v duchu vzpomněl na všechny ty zprávy, kdy na různých koncertech dojde k požárům. Pak zamířili přímo směrem, kde jsem stál i já, z jedné hlavně se blýsklo a cosi černého vyletělo k nám. Skoro všichni stojící v těch místech jsme se prudce sehnuli k zemi (viditelně jsem ty černé představy neměl jako jediný;-)), ovšem pak se ukázalo, že tak efektně k nám doletělo pouze další tričko. Další ho pak následovala do dalších koutů sálu.


Když Hämatom dohrál a pódium opět zakryla improvizovaná opona, mohl jsem klidně jet domů, pro mě vrchol večera už dávno nastal. Ovšem když už jsem tam byl, počkal jsem si samozřejmě i na Dymytry, které jsem vlastně měl na živo spatřit prvně. Dosud jsem je měl jen naposlouchané. Nevím, kde se stala chyba, že jsem jejich koncerty takovým strašlivým způsobem ignoroval.
Pět minut po čtvrt na jedenáct se kapela slavící 15 let hraní pod maskou představila skladbou Ne nikdy! Už po pár taktech bylo jasné, že jsem udělal dobře, že jsem zůstal, i tento skoro hodinu a půl trvající set stál za to. Zazněly skladby jako Věrní zůstaneme, Pod vodou, skvostná balada Z pekla, vyprávějící příběh o Jacku Rozparovači, S nadějí, Jsem nadšenej, Captain Heroin, Benzín, Harpyje, Sedmero Krkavců, Ztracená generace, Lunapark. Došlo i na několikaminutové doslova ďábelské sólo na bicí Miloše Meyera, kdy jsem se musel několikrát pořádně podívat, jestli má opravdáu jen dvě ruce, protože to, co předváděl je zkrátka nenapodobitelné. Po něm zazněly ještě skladby Média a Barikády.
Koncert se opravdu hodně povedl a jestli v tomto duchu budou pokračovat i další akce roku 2018, pak se mám skutečně na co těšit. Trochu mě zchladil vlastně až návrat do auta, kdy poměrně dlouho trvalo, než v -11 stupních začne konečně topit a přestože jsem v něm nějakých 5-10 minut čekal, než jsem se odvážil sundat bundu a vyjet, nakonec se první závan horkého vzduchu z ventilace dostavil až na půli cesty domů, někde u Pap oilu. Druhý den ráno si manželka myslela, jak jsem vykřičený z koncertu, ale ve skutečnosti jsem byl jen pořádně vymrzlý...;-)


V divadle...;-)

28. února 2018 v 17:08 | Jiřan
Uplynulou sobotu jsem měl celkem dost nabitou kulturou. Zatímco večer mě čekal koncert v Kolíně, dopoledne jsme se vydali všichni do Prahy do Divadla Bez zábradlí na pohádku Český Honza v rámci představení Divadla pohádek.
Byla celkem zima, proto jsme si před začátkem chtěli zajít do mekáče na latté a klukům čokoládu. Trochu nečekaně byl mekáč na Václaváku zavřený, vrátili jsme se tedy do ulice Na příkopě, kde je to sice o něco méně pohodlné, ale pořád lepší než mrznout venku.
V divadle bylo poněkud méně lidí než obvykle, poslední řady zely prázdnotou, což mi přišlo zvláštní, protože asi dva dny předtím jsem se díval a bylo prakticky vyprodáno. Možná důsledek chřipkové epidemie, nevím. Začátek se lehounce zpozdil, ale to bylo tak vše, co se dalo vytknout. Představení se nám moc líbilo, obsahovalo i pár vtipných situací - ať už podle scénáře, či zcela neplánovaných - jako například zapálení ohně prdnutím, či přišlápnutí a utržení ocasu jednomu z čertů a následný komentář.
Po skončení jsme se přesunuli na Vinohrady, kde jsme si v Creperii Mirakulum dali oběd, a byli jsme spokojeni jako už několikrát předtím - jak s jídlem, tak s obsluhou.

For Fishing...;-)

28. února 2018 v 16:32 | Jiřan
Se zpožděním se musím vrátit k sobotě 17.února, kdy jsme se s klukama vydali do Letňan na veletrh For Fishing, který se stal největší evropskou výstavou pro rybáře.
Dopředu jsem si vše pěkně naplánoval, abych nevynechal nic z toho, co mě zajímalo, dokonce jsem si napsal i čísla stánků, které jsem nechtěl minout. Od známých jsem měl instrukce, že hned u vstupu je šatna, což jsem samozřejmě přivítal, protože prodírat se davem v zimních bundách se mi moc nechtělo. Než jsme si před šatnou sundali věci, nahrnul se tam nějaký zájezd dětí, asi z rybářského kroužku, proto jsme si potom museli chvilku počkat, než se dostaneme na řadu. Mile mě překvapili, že příspěvek v šatně byl dobrovolný, nedivil bych se, kdyby byl naopak hodně vyšponovaný. Lidí dorazilo opravdu hodně, což jsem ale od soboty čekal. Zpočátku se kluci zastavovali na každém metru a já měl trochu obavy, abychom do večera vůbec stihli dojít alespoň do jedné z dalších hal. Posléze jsme ale trošku zrychlili.
Perfektní bylo obří akvárium s živými sladkovodními rybami, mezi nimiž nechyběli kapři, okouni, candáti nebo třeba sumec. U stanoviště Českého rybářského svazu si kluci vyzkoušeli boj s rybou na simulátoru. Álovi pán nastavil candáta, se kterým jsem mu nakonec musel pomáhat a Andíkovi štiku, protože je už ostříleným rybářem. Nakonec jsem musel se zdoláváním trochu pomoci i jemu, dravec bojoval opravdu urputně.:-)
Nakoupili jsme si pár drobností, hlavně kluci, kteří se tam chystali za každou cenu něco utratit. Ze stánků, kde jsme si vybírali byl s přehledem nejpříjemnější prodavač z Carp servis Václavík, který nám k nákupu přihodil i pár vzorků, což mi přijde super a od začátku jsem si říkal, že by něco podobného mohli udělat všichni. Přece jen je divné kupovat si po kilech krmení, když z pár gramů zjistím, že o něj u nás třeba ryby nestojí, zatímco pokud to budu mít vyzkoušené, nemám s útratou problém.
Když jsme se tam párkrát pomotali, vydali jsme se zpět ke vstupní hale, kde jsme se naobědvali. Ála projevil přání vyfotit se s Alzákem, který nejenže je úplně všude, ale několik měsíců se věnuje i prodeji rybářského vybavení. Řekl jsem Álovi, že ho klidně vyfotím, ale bude si to s ním muset domluvit sám. Trochu znejistěl a pak mi vysvětlil, že se bojí, že mu nebude rozumět, protože neumí jeho řečí…;-)
Cesta domů byla trochu dobrodružná, nechtěl jsem zpátky je z Libně, protože víkendové vlaky bývají plnější, jeli jsme tedy na Masarykovo nádraží. Na Florenci jsme vystoupili a čekali na tramvaj. Měli jsme to docela jen tak tak a zrovna náš spoj se někde zdržel. I přes to se nám podařilo před nádražím vystoupit čtyři minuty před odjezdem vlaku. Když jsme se vymotali zpoza špinavého bezdomovce, díky němuž jsem měl chvíli pocit, že mi z batohu smrdí nakoupené krmení pro ryby, došli jsme k odjezdové tabuli, na níž byl nápis, že z důvodu problémů s trolejí nejezdí z Masarykova nádraží vlaky. Ten náš byl výchozí z hlaváku. Bylo jasné, že nemáme šanci to stihnout, já byl hodně naštvaný, protože kdyby to býval někdo hlásil v metru, když je to všechno vlastně společná Pražská integrovaná doprava, nemuseli jsme na Florenci vystupovat, ale mohli jsme v klidu přejet až na Hlavní nádraží. Vydali jsme se tam tedy pěšky, pomalu, žádný spěch. Hned u vstupu do haly jsem si ale všiml, že na tabuli má náš vlak zpoždění a že stále neodjel. Trochu jsme tedy přidali a nakonec jsme ho stihli, on totiž přijel teprve ve chvíli, kdy jsme stáli na eskalátorech.
Zpoždění pěkně narostlo, ale seděli jsme v teple a pořád jsme měli být doma dřív, než kdybychom jeli tím následujícím spojem.
Doma shodou okolností hrálo rádio a právě tam jeden z reportérů informoval o tom, jak proti sobě v Běchovicích jely dva vlaky, díky čemuž je omezená doprava. Aha, tak to je ten problém s trolejí?
Nicméně kluci byli z výstavy nadšení a hned začali plánovat, jak tam za rok pojedeme zase. Já měl radost podstatně menší, protože jsem si už cestou domů uvědomil, že jsem naprostou většinu stanovišť, která jsem plánoval navštívit, samozřejmě navštívit zapomněl…

Výlet za rekordy...;-)

16. února 2018 v 22:17 | Jiřan
Minulou sobotu jsme se vydali na poměrně daleký výlet až do Pelhřimova, kde jsme si chtěli prohlédnout Muzeum rekordů a kuriozit. Ráno jsme nijak nespěchali, měli jsme vyhrazený celý den a místo plánované desáté hodiny jsme vyjeli až před půl jedenáctou. Ještě před tím jsem stihl nabrat benzín a koupit jídlo.
Do navigace jsem nastavil ulici s parkovištěm, které narozdíl od toho přímo před muzeem je zdarma, a hned na první křižovatce od domu se nás snažila směrovat úplně jinam, než jsem původně zamýšlel. Tím, že jsem jel po svém, jsem ji dokonale zmátl, takže potom několik minut přepočítávala trasu. Dokonce i když jedeme v létě na dovolenou, naskočí nám rychleji, než ta do Pelhřimova!:-) Nakonec jsem ale pochopil, že trasa, kterou jsem měl tak nějak v hlavě je úplně jiná a rozhodl se to raději nepokoušet a dál už pokračovat podle krabičky na okně. No motali jsme se dokonale a kdyby se mě po několika minutách jízdy někdo nad mapou zeptal, kde právě jsme, neměl bych nejmenší tušení. Postupně se to ale zlepšilo, minuli jsme Uhlířské Janovice, Kácov a za chvilku jsme najeli na D1. Byl jsem mile překvapen, že se jelo celkem hezky, nic nedrncalo a nebýt poměrně hustého provozu, neměl bych co vytknout. Chvíli před polednem jsme dorazili do Pelhřimova. Akorát trochu z jiného směru, než jsem původně myslel, proto jsme trochu zabloudili při hledání parkoviště. Ulice byla sice správně, ale v ní jsem se vydal špatným směrem.
V Pelhřimově jsem byl asi poprvé a rozhodně mě překvapilo, kolik nejrůznějších bran a věží tam všude je. V jedné z nich se pak nachází i muzeum. Je vlastně rozprostřeno do několika pater, z nichž jsme navštívili asi tři nebo čtyři, protože dál se kluci báli. Oni byli vlastně celou dobu v pohodě, tedy až do okamžiku, kdy jim manželka ukázala hodinový stroj uprostřed místnosti a vysvětlila, že jsme právě ve výšce věžních hodin.
Že by nás expozice úplně nadchla, to se říct nedá, ale pár zajímavostí tam rozhodně bylo. Při odchodu jsme se ještě zasekli u pokladny, kde byla možnost tzv. sázky na šestku - 36 kostek a před jejich vržením si každý do knihy mohl napsat svůj tip, na kolika se objeví šestka. Postupně jsme všichni vyhořeli, až přišla na řadu manželka a ta se trefila. Jako odměnu získala malou knihu rekordů. Kluci si pak ještě koupili tradiční pamětní minci, což opět nebojácně vyřídil Ála a vydali jsme se ven. Uvnitř byla poměrně zima, což bylo znát i na slečně pokladní, která zápasila s pořádnou rýmou.
Před návštěvou druhé části muzea (jedna je totiž ve věži a druhá, věnovaná spíš výrobkům, se nachází nedaleko odtamtud), jsme chtěli navštívit nějakou cukrárnu. Den předtím jsem se díval na net a zdálo se mi, že jich je tam hodně a blízko od sebe, proto jsem si nepoznamenal žádnou adresu. Jenže pak jsme žádnou nemohli najít. Nějaká místní babka nás sice nasměrovala, ale stejně se to zdálo marné. Až jsme se ocitli před kavárnou Na Kolíbce. A já jsem si vzpomněl, že o ní jsem právě četl. Část lidí ji velmi chválila, část pak pomlouvala - především pak majitele. Vešli jsme dovnitř a rázem se ocitli o sto let dřív v období první republiky. Stylový pan majitel se nám hned věnoval a my si kromě káv a čokolád pro kluky objednali i nějaké ty zákusky. Těch sice měli, co se druhů týče, výběr poměrně skromný, ale ono to má vlastně své výhody. A když jsme se potom do toho pustili, tak musím uznat - nebíčko v papuli, jak říkával hrdina jednoho mého oblíbeného seriálu. Ceny sice spíš na pražské úrovni, ale myslím si, že své opodstanění v tomto případě mají. Velmi spokojení jsme potom odcházeli na druhou část našeho výletu.
Do druhé expozice nazvané Zlaté české ručičky se jde po nábřeží a nachází se v jednom z rodinných domů. Tam se nám líbilo mnohem víc. Drtivá většina exponátů byly výrobky ze sirek a jednalo se třeba o funkční kytaru, housle nebo nejrůznější vázy. Trochu jsem měl obavy z pána u vstupu, který sice vypadal velmi příjemně, ale očekával jsem, že nám bude nabízet nejrůznější suvenýry, aby z nás pod psychologickým nátlakem dětí vytáhnul nějaké peníze, ovšem velmi jsem se mýlil. Pán byl opravdu příjemný a i s kluky si jen tak přátelsky prohodil pár slov. Akorát Ála se klasicky rozpovídal a chvílemi jsem trnul, co všechno pánovi řekne.
Pak jsme se rozloučili, prošli se ještě kolem vytsavených exponátů v zahradě a vrátili se k autu. Cestou se kluci ještě trochu koulovali. Ušetřili jsme si hodinu života, protože až tam jsme zjistili, že je právě o hodinu méně (byl jsem líný dívat se na telefon a čas jsem sledoval jen na foťáku. Jenže tam jsme měli ještě ten letní...:-)
Cesta domů utekla velmi rychle, škoda jen, že nedošlo na pekáč, který jsem pro všechny případy hodil do kufru auta. Sněhu bylo všude jen velmi málo...;-)

Kam dál