Dětský den na Katlově...;-)

10. června 2018 v 17:36 | Jiřan
Minulou sobotu (2.6.) jsem s ohledem na avizované počasí vyhlížel trochu s obavami. Už dlouho jsme měli naplánovaný program, po roce se v Katlově konal další dětský den s Jakubem Vágnerem. Původně jsem se dokonce chtěl v zájmu našich kluků překonat až tak, že bychom na místo dorazili už v pátek odpoledne a přespali pod stanem, ovšem s ohledem na bouřky jsme od toho upustili.
Ráno jsme nikam nespěchali a na loukou vyhrazenou pro auta jsme dorazili kolem desáté. Počasí bylo nakonec perfektní, proto jsme se ještě raději trochu namazali a vydali se vstříc dobrodružství. Kluci byli zpočátku trochu zaražení, hlavně na Álovi se podepsala ranní dávka kinedrylu, ale postupně ožili. V areálu bylo znát, že v posledních dnech dost pršelo, na některých místech zůstávaly bahnité kaluže, ale spíš výjimečně. Andy si potěžkal výra velkého, Ála nejprve nechtěl, pak zase chtěl a nakonec si sovu alespoň pohladil. Čekání na projížďku na koni si nakonec rozmysleli oba. Ála se nejvíc těšil na bagrování opravdovým bagrem, ovšem tam, co byl loni, tentokrát nebyl. Nakonec jsme ho objevili po obědě na plácku mezi rybníky, kde měl určitě lepší stanoviště. Zabagrovali si jak Ála tak Andy. Na molu rybníka Katlov jsme taky potkali Jakuba Vágnera, kluci se s ním hned vyfotili (čímž se splnilo druhé Álovo přání). Stejně jako loni i tentokrát musím smeknout nad jeho ochotou a skromností. Bylo vidět, že potřeboval odejít, ovšem i přesto se trpělivě fotil se všemi, kdo měli zájem. Navíc se s každým přátelsky pozdravil. Kdyby se tak všechny celebrity chovaly stejně...;-)
Oběd se celkem povedl, výběr jídel byl poměrně široký a nejednalo se jen o "smaženky" a párky. Andy si dal bramborové knedlíky plněné uzeným se zelím, my jsme zvolili lasagne, Ála potom maso z grilu.
Odpoledne proběhlo vyhlášení kaprařského mistrovství Evropy juniorů, které na Katlově probíhalo zhruba od půlky týdne a mimochodem ho vyhráli Češi s kapitánem Karlem Niklem. Na podiu se vystřídali zástpci všech zúčastněných zemí, pozdravit je přišli také hosté Claudia Darga z Německa a Alan Blair z Británie, kteří jsou známí především zarytým kaprařům. Oba jsme ostatně potkali i v průběhu dne. Na pódiu několikrát zaznělo poděkování nejen Jakubu Vágnerovi, ale také jeho partnerce Elišce Bučkové, která se prýo všechny velmi dobře starala. Je pravda, že i my jsme ji několikrát spatřili, že se rozhodně neflákala.
Domů jsme odjížděli až kolem půl šesté, protože jsme ještě čekali na losování tomboly, ovšem rybaření s Jakube Vágnerem ani jeden z našich malých rybářů nevyhrál. Už teď je ale jasné, že za rok přijedeme opět.
Jestli dojde i na stan, to zaručit nemůžu, ale pruty si s sebou už určitě vezmeme!:-)


P.S.
Mimochodem se mi podařilo získat fotky mého candáta ze závodů v Rožďalovicích, doplnil jsem je k ČLÁNKU
 

Traktor - naše náměstí (26.5.2018)

10. června 2018 v 17:03 | Jiřan |  Reporty z koncertů
Ačkoli hudební program v rámci místní pouti probíhal v sobotu 26. května už od pěti odpoledne, pro mě připadal v úvahu jen Traktor v půl desáté. Jasně, Čoka a jeho Bypass znám, ale prioritu jsem měl jasně stanovenou. A předchozí kapely jsou pod mé rozlišovací schopnosti.
S Andym jsem z domova odcházel až někdy po osmé a pořád bylo strašné vedro. Proto jsem zvolil kraťasy a tričko, na Andíka jsem byl přísnější, musel si vzít džíny - to kdyby se třeba ochladilo. Cestou na náměstí mi ho ale bylo celkem líto, jak se musel pařit. Aspoň se mu hodilo drsné potítko s lebkou, které jsem mu k jeho velké radosti věnoval, protože vzhledem ke svému věku ho už sám nepotřebuju. U školy jsme potkali jeho spolužáka mířícího s babičkou domů, který na něj přes ulici zavolal: "Andy, kam jdeš?" Andy se hrdě nadechnul a odpověděl: "Na koncert!"
Na plácku vedle lékárny, který byl zvolen nečekaně velmi výhodně, protože hluk se nijak zvlášť do města nenesl (třeba u našeho nedalekého domu nebylo slyšet vůbec nic), právě řádil Vilém Čok a my jsme obhlédli, co kde mají. Museli jsme působit vtipně, protože ačkoli si Andy vzal jedno ze svých drsných triček, držel se mě za ruku. U stánku s merchem Traktoru jsem mu koupil suvenýr (samozřejmě dvakrát, aby to doma Álovi nebylo líto) a k tomu jsme zdarma dostali velkou fotku kapely. Do začátku jejich setu zbývalo ještě hodně času, proto jsem se rozhodli si to ještě zanést domů. Během chvilky jsme ovšem byli zpátky. Vystoupení Viléma Čoka bylo zakončeno krátkým ohňostrojem, což bylo milé a nečekané překvapení, stejně jako z důvodu zpoždění jediný přídavek v podobě notoricky známé znělky kresleného seriálu Kačerov.
Při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že v půl desáté se nezačne, nejsme holt v Německu, kde bývají na vteřinu přesní. Čekání mi ale tentokrát nijak zvlášť nevadilo. Jasně, byl bych radši, kdyby se začalo co nejdřív, aby Andy moc neponocoval, ale tak trochu jsem s tím počítal. Horší bylo, že se poněkud ochladilo.
S přesně třicetiminutovým zpožděním spustilo v deset hodin intro Traktoru, následované Děvkou č.5 a dalšími peckami. V playlistu si své místo našly písně Artefuckt, Láskožrouti, Caligula, Uveď nás v pokušení, Neber si rockera, ploužák Bolest hrdinů, Amygdala (mimochodem až dosud jsem netušil, co to slovo znamená), cover od Motorhead No voices in the sky, Vstaňte pane Lincolne, Kdy dojdou náboje a vzduch, Defenestrace, Bludičky, mé oblíbené Letokruhy a Katakomby. Asi toho bylo víc, ale už přece jen nějaký ten den uběhl, takže lovím ve vzpomínkách.
Nevím, jestli se Andy nadšením, že je konečně na "pořádném" koncertě tak rozjel, nebo jestli mu bylo tak chladno či chtěl zapůsobit na mě, v každém případě pořádně pařil a já ostatně taky. Hlavně v druhé půli jsme ani neměli moc na výběr, protože už nám oběma byla pořádná zima, takže všemožným skákáním jsme se vlastně snažili nezmrznout.
Přišlo mi úsměvné, že zpěvák Traktoru během večera stále uzdůrazňoval, že jde o oslavu 140 let místních hasičů, což bylo lehké nedorozumění (protože nešlo jen o hasiče), na druhou stranu je fakt, že jsou kapely, které ani pořádně neví, ve kterém městě právě hrají...;-)
Poslední tóny dozněly přesně v jedenáct, kapela si ještě vyfotila tradiční selfíčko s publikem a narážkou na GDPR, a já s Andym jsme se vydali svižným krokem domů. Jednak na 8 leté dítě bylo už poměrně pozdě a za druhé jsem se těšil do tepla.
Hodinové vystoupení nemělo chybu. Jasně mohlo by být delší, na druhou stranu nešlo o samostatný koncert a taky jsem to měl kousek od gauče...;-)

Pouť...;-)

4. června 2018 v 20:32 | Jiřan
V sobotu 26. května se u nás konala tradiční pouť. Letos mírně zahalená tajemstvím, protože nějaké informace se objevily až zhruba měsíc před ní.
Zatímco děti se těšily především na pouťové atrakce, pro mě byl hlavním magnetem večerní kulturní program, kde měla vystoupit i kapela Traktor, kterou bych tak nečekaně po dvou měsících opět zažil naživo. Když se termín přiblížil, začal mě přemlouvat Andy, že by chtěl jít taky. Zpočátku jsem byl naťuknutý s tím, že bude záležet, kdy kapela vystoupí, protože hudba se měla odehrávat mezi 17-23:00. Bohužel jsem se nikde nemohl dopátrat žádného rozpisu (nedostal se ke mně ostatně ani v den akce, ale možná jsem něco přehlédl). Na mě si ovšem nikdo nepřijde, jsem muž činu, proto jsem napsal přímo kapele a obratem mi odpověděl bubeník, že jejich set je na řadě od 21:30. To se mi na Andyho zdálo pozdě, ale nechával jsem to ještě otevřené.
Po pouťovém dopoledni jsem připravil oběd na grilu, žena mezitím odjela na jinou plánovanou akci a chvilku po jídle jsme vyrazili k rybníku, kde probíhaly tradiční aktivity pod taktovkou místních vodáků. Hlavně Andy se prakticky už od loňska těšil, až se zase po roce projede loďkou po své oblíbené vodní nádrži. Nejprve jsme si ale museli vystát frontu, kde jsem byl chvílemi už dost vytočený tím, jak někteří dokáží bez skrupulí předbíhat. Teoreticky bych to už uměl taky, protože jsem je pozoroval a základem úspěchu je, ani na chvilku nezaváhat rázně obejít celou frontu a postavit se až dopředu. Kdo se snažil předbíhat postupně, ten nebyl tak úspěšný. V jednu chvíli už jsem byl rozhodnutý, že jestli nás předběhne ještě někdo, tak se na to letos vykašleme. Pokus by tu byl, když už jsme konečně byli na řadě, najednou se před námi objevily poměrně malé holky a když se objevila prázdná kaoe, chystaly se dovnitř, ale to už jsem se ozval. Zatímco mě kdyby v jejich věku nějaký dospělý takhle okřikl, hned bych zmizel, ony se mě ještě snažily přesvědčit, že tam stály dřív, což byl samozřejmě úplný nesmysl. Souboj jsme každopádně vyhráli my.
Na vodní hladině byl celkem klid, jen jsme museli dávat pozor, abychom se s někým nesrazili, přece jen provoz byl poměrně hustý. Pak jsme si všimli nějakého humbuku uprostřed. Několik místních nepřizpůsobivých, kteří si od vodáků na celý den "půjčili" raft začalo terorizovat okolo se plavící děti, z nichž některým nezbývalo než volat o pomoc. Jinak ale pozitiva samozřejmě převládala.
Když jsme si to u rybníka dostatečně užili, přemluvili mě kluci, abychom počkali ještě na výletní vláček. Ten nám nejprve ujel, protože jsme právě přistávali s pirátskou lodí, ale poměrně rychle přijel znovu. Nakonec jsme absolvovali kolečko do města a zase zpátky, takže potom jsme opět od rybníka šli domů po svých. Krátkou zastávku jsme ještě zařadili u pouti, kde jsem klukům slíbil koupit cukrovou vatu.
To už bylo po šesté a ještě jsem musel připravit večeři, abychom se posilnili na večerní kulturu. Andy mě totiž tak nějak ukecal, ale o tom víc příště...;-)
 


Velký úspěch...;-)

24. května 2018 v 20:01 | Jiřan |  Zprávy od vody
V sobotu 19. května jsem se vydal pro změnu já poměřit své síly na rybářských závodech. Tentokrát do Hasiny u Rožďalovic. Ráno jsem si ještě rychle připravil poslední krmení vyjel tak, abych byl na místě včas. Cestou mě v několika úsecích překvapila mlha, ale jelo se celkem příjemně. A to i přesto, že večer jsme trochu neplánovaně ponocovali u známých.
Z informací, které jsem měl předem k dispozici, jsem si nebyl úplně jistý, kde přesně závody probíhají, uvedeny byly totiž trochu zamtečně názvy dvou vodních nádrží. Ovšem už v Rožďalovicích se objevilo naprosto perfektní značení, díky kterému jsem nedokázal zabloudit ani já. Ačkoli jsem tredy věděl, že jedu správně, přiznávám, že jsem trochu znejistěl na velmi úzké betonové cestě kolem rybníka, zvláště pak v místě velké prohlubně a následného stoupání do původní výšky. Pak se objevil plácek jako stvořený pro parkování, dokonce tam stálo už jedno auto, proto jsem tam zastavil. Dál vedla dost blátivá cesta, ale byla tam značka zákazu vjezdu motorových vozidel. A vzhledem k tomu, jaké mám letos štěstí na body, nechtěl jsem nic riskovat. Ještě než jsem se ale vypravil, projelo kolem mě několik aut a potom jsem na louce spatřil plno aut. I tak jsem ale zůstal věrný původnímu plácku. Navíc jsem tam našeho megana nechal pod stromy, což by se mohlo odpoledne hodit.
Dostavil jsem se k zápisu a prezenci a mile na mě zapůsobilo, jak jeden z rybářů, který vše zapisoval, následně každému podal lístek, oslovil ho křestním jménem a popřál hodně štěstí. Člověk si připadal jako mezi přáteli, což se mi jako introvertovi na podobných akcích často nestává. Vylosoval jsem si číslo 37, vzal lístek, k tomu jsem dostal ještě další lísteček s číslem 38. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, úlovkáč jsem strčil do kapsy a druhý lísteček do peněženky. Času bylo dost, proto jsem si ještě chtěl dát kafe, bohužel se zrovna rozbil nějaký generátor, takže nám obsluha nabídla, že si zapíše naše vá místa a objednávky nám tam donese. Nadiktoval jsem 38 (!). Vrátil jsem se k autu pro vybavení a potom už na své místo. I když... Abych se náhodou nespletl a neudělal trapas, podíval jsem se na lísteček, kde byla třicetosmička a utábořil se. Chytat se sice smělo jen na jeden prut, ale moje promyšlená taktika spočívala i v různé velikosti háčků, proto jsem si připravil pruty dva. A zrovna, když jsem připravoval ten druhý, objevil se za mnou nějaký na první pohled pohodář a ptá se, jestli tam opravdu mám sedět. Říkám, že jo a on v klidu nadhodí: "A nespletl jste si to s číslem na klobásu?" Sakra, připadal jsem si jako blbec. Přesunul jsem se tedy asi o pět metrů dál z třicetosmičky na třicetsedmičku. Chlap ale byl v pohodě, bylo vidět, že se stejně jako já přišel hlavně zúčastnit. Prohodili jsme pár slov, mimo jiné jsem se dozvěděl, že má rozbitý podběrák, ale že ty jeho čudly by ještě mohl vydržet. Později jsem získal pocit, že tam byli příjemní všichni, alespoň kam jsem dohlédl, vládla dobrá nálada a přátelské pošťuchování.
Když zazněl zvukový signál, každý si v klidu nahodil, ne jako jinde, kde jsou všichni připravení už několik minut předem, aby neztráceli ani vteřinu.
Měl jsem záběry prakticky na každý nához, bohužel se mi nic nedařilo proměnit, všechno bylo naprázdno. Nechápal jsem to. Vyměnil jsem tedy citlivější číhátko před špičkou za méně citlivé mezi očky prutu. Ani to nepomohlo a přišlo několik záseků do prázdna. Mezitím pán na mém "původním" místě;-) vytáhl několik karasů, pak dokonce úhoře. Další bod mé taktiky spočíval v tom, že každé krmení dostalo dvě šance, když jsem na něj ani na druhý nához nic nevytáhl, bez milosti přišla řada na další.
Blížila půlka závodu a já jsem akorát odeslal zprávu domů, že teda zatím nic, když policajt mezi očky opět ožil. Odložil jsem tedy telefon a sledoval číhátko, které na několikrát popojelo až k prutu. Zrovna jsem tam měl úplně novou nástrahu. Zasekl jsem. Je tam, proběhlo mi hlavou, když jsem ucítil slabý odpor. Asi nějaký karásek jako ostatní, měl jsem v podstatě jasno. Jenže najednou se prut prudce ohnul a nic. Vypadalo to, že jsem uvázl za něco na dně. Takže zase konec nadějí... Jenže najednou se rozjela brzda a mně došlo, že to byl jen manévr nějaké ryby. A asi trochu větší, karásek to nejspíš nebude. Pohodář odvedle mě povzbuzoval, rybář na druhé straně potom stáhl prut, abychom se nezamotali. Ačkoli jsem tajemné monstrum táhl poměrně prudce, právě z důvodů blízkosti dalších závodníků, u břehu mi odjelo doleva. Pořád jsem nevěděl, co to bude. Najednou se před sousedem s vytaženým prutem udělala vlna. Řekl bych, že docela velká, spíš taková malá tsunami. Záhadná ryba ovšem stále u dna. Podle vlasce jsem poznal, že už je přede mnou, když najednou se z vody vynořila ohromná tlama s velkými zuby (no tak jsem rybář, no:-)) a ukázalo se velké pruhované tělo. Ne, nebyla to zebra...:-) "Tý jo, candát!" vydechl jsem, možná jsem místo tý jo, použil něco jiného, nevím. Můj jinak poměrně velký podběrák, který jsem už měl připravený najendou vypadal směšně malý, pohodář odvedle mi rychle podal svůj větší podběrák. Ano ten, rozbitý, co měl už jen na čudly. Jenže ani do něj se candát ne a ne vejít. Za mnou se shromáždil hlouček rybářů a slyším dobře míněné rady, abych ho neutrhnul, zároveň cítím, že jsem pravou nohou stoupl do vody. Stal se zázrak, obří zubatý válec se nasoukal do podběráku a já ho opatrně nesl na břeh. Byl opravdu dost těžký. Až dojemně působilo chování přihlížejících - jeden mi naprosto automaticky vzal prut, druhý mi podal pean, abych se nzdržoval hledáním svého... A navíc to vypadalo, že všichni měli stejnou radost jako já, což jsem doposud na závodech nezažil. Candát byl perfektně zaseknutý, v podstatě neměl šanci se háčku zbavit - otázkou ovšem zůstává, jak dlouho by odolával můj vlasec. Rozhodčí ho rychle a pečlivě změřil a verdikt zněl rovných 80 centimetrů. Můj osobní rekord a zároveň největší ryba závodu.Bohužel candáti nejsou právě "držáci" proto se musel co nejrychleji vrátit do vody. Ano, narážím tím na fakt, že jsem si jej ani nestihl zvěčnit, i když přiznávám, že jsem si na to v tu chvíli ani nevzpomněl. Dost možná i proto, že se to dravci na břehu nelíbilo a v jednu chvilku se mocně vzepjal a nechybělo mnoho, aby mi nafackoval ocasem. Mlhavě ale tuším, že tam někdo fotil, určitě potom, když jsem ho pouštěl, proto se ještě budu snažit fotku na památku získat.
Měl jsem velkou radost, že neskončím poslední, zároveň jsem byl překvapený, protože jsem s dravcem rozhodně nepočítal. Zvláštní byla taky slyšet, jak se nesla šuškanda kolem vody, až z protějšího břehu jsem za pár minut slyšel, jak o mně mluví. V každém případě jsem dokonale rozplašil všechny ryby v našem sektoru, protože od těch deseti hodin prakticky nikdo neměl záběr. I to popotahování, které jsem předtím měl při každém náhozu, úplně ustalo. Ale kdo by to řešil, že ano...;-)
Počasí nám přálo a já se dál kochal klidem u vody, který nerušily žádné vlaky jako u nás, občas jsme něco prohodili se sousedem. Pak přišel čas oběda, dostal jsem výbornou klobásu za ten lísteček s třicetosmičkou a potom sledoval několik dalších závodníků, kteří to vzdali, protože byli bez úlovku, a proto odcházeli dřív. Kolem půl jedné jsem zaslechl, jak se kdosi baví s rozhodčím o kaprovi osmdesátníkovi. Napadlo mě, že mě nejspíš někdo v části rybníka, kam nebylo vidět, dohnal. No co, nedá se nic dělat. Přesně v jednu opět zazněl signál a bylo dobojováno. Sklidil jsem věci a odnesl je do auta, měl jsem to přece jen dál než ostatní. Když jsem ale viděl ty jejich rozpálené plechové miláčky a potom naše auto schované ve stínu, říkal jsem si, že to za to rozhodně stálo. Pak jsem se už jen tak nalehko vrátil na vyhlášení výsledků, i když tam moje jméno tedy nesjpíš opět nezazní.
Rozhodčí sečetli lístky ještě rychleji, než bylo v plánu a protože nikdo nechyběl, mohlo se přejít o něco dřív i k samotnému vyhlášení. Nejprve sice zaznělo jméno toho, kdo nachytal nejvíc, ale pak se vyhlašující opravil, že nejprve se vyhlásí největší ryba závodu, kterou byl candát a chytil ho - no přece já!:-) Asi tři z pořadatelů mi srdečně potřásli rukou a předali pohár, sekt a kýbl granulí. Měl jsem radost. Největší ale z toho, jak budou doma koukat kluci, že jejich táta, je fakt dobrej!:-)
Cestou domů jsem se ještě stavil v obchodě, abych nakoupil něco na večerní improvizovanou oslavu, kterou jsem si naplánoval u grilu. Kluci byli z ceny až nečekaně nadšení, Ála si k ní dokonce sedl a sošku ryby opatrně zasněně hladil, taky se s ní chtěli vyfotit, aby se mohli pochlubit před kamarády, co jejich táta vyhrál!:-) Navíc si myslí, že je celá ze zlata. Já doufám, že se dostanu k té fotce, pokud nějaká existuje, ale i kdyby to nevyšlo, vzpomínka mi zůstane. Doteď jsem měl rekord štiku 69 a tu taky na fotce nemám. Sice jsem se tehdy nechal vyfotit, ale bylo to ještě v době kinofilmu a bratr si neuvědomil, že musí mířit trošku vedle, než co vidí v průhledovém hledáčku. Takže na fotce byla v rohu moje hlava a louka a ryba, kterou jsem vítězoslavně držel v ruce, zůstala v propadlišti dějin. Možná je mi to tak souzeno...;-)


UPDATE 10.6.2018 - Podařilo se mi získat fotky:


Nedělní výlet...;-)

20. května 2018 v 18:57 | Jiřan
Minulou neděli (13. 5. 2018) jsem využil toho, že jsme o víkendu byli s klukama doma sami a navrhl jsem, že bychom mohli po dlouhé době zavítat do svíčkárny v Šestajovicích u Prahy a zkombinovat to se zrcadlovým labyrintem v Líbeznicích, který vyrostl v budově Divadla kouzel.
Během příprav mě kluci dost rozzlobili, proto jsem nejdříve celý výlet chtěl zrušit, následně jsem s nimi udělal dohodu, kterou mi oba podepsali:-) a mohli jsme jet.
Do svíčkárny jsme dřív jezdili poměrně často, teď jsme tam ale zavítali nejmíň po tři čtvrtě roce. Oproti jiným návštěvám se mi tam tentokrát zdál neskutečný klid. Kluci si měli vyrobit glycerinové mýdlo a sypané svíčky ve skleničce. Postup jsem měl rozmyšlený, abychom vždycky něco dělali, zatímco něco jiného nám bude schnout nebo chladnout. Nakonec jsme začali těmi svíčkami. Kluci jednomyslně bez jakéhokoli přemlouvání souhlasili s tím, že si skleničky tentokrát nebudou barvit. Moc dobře si všichin pamatujeme, jak vždycky po vyrobení tam matlali nejrůznější barvy a ty potom ne a ne uschnout, takže jsme od nich bývali zapatlaní ještě doma, když jsme je nesli z auta. A hlavně se jimi zakryly barevné proužky, které kluci předtím pracně vyrobili ve skleničkách.
Druhý bod programu představovala výroba mýdla. Ovšem ne obyčejné vykrajování jako vždy, tentokrát si kluci vybrali formičky a do nich potom opatrně kapali a nalévali mýdlovou hmotu v různých barvách. Musím se přiznat, že když jsem po vychladnutí viděl výsledek, byl jsem mile překvapen.
Ani tentokrát nesměla chybět návštěva čokoládovny, kde si kluci odlili každý svou tabulku (jednu potom já, protože jsou tři). Tentokrát se aspoň bez váhání shodli na druhu čokolády, jindy chce většinou každý jinou.
Pak jsme si obešli výběhy se všemi zvířaty, najedli se, protože oba měli velký hlad a přesunuli se k autu. Protože bývám většinou na všechno připraven, vzal jsem s sebou chladící box, aby se nám výrobky díky teplu neroztekly.
Pomalu jsme se přesunuli do Líbeznic, cesta probíhala příjemně, nikam jsme nespěchali. Shodou okolností zrovna ten den neprobíhalo žádné divadelní představení, takže parkoviště zelo prázdnotou. Bohužel asi čtyři auta, co na něm stála, zabrala jediná místa ve stínu. Trochu jsme se prošli a zjistili, že o kousek dál je nádherný plácek u jakési opuštěné budovy, která vrhá příjemný stín, proto jsem ještě přeparkoval. Pak už jsme zamířili k labyrintu. Nejprve nás pobavila zakřivená zrcadla, hlavně Ála se u nich doslova řehtal. Bohužel samozřejmě nikdy nelze docílit toho, aby dvě osoby viděly totéž, protože stojí vždycky v jiném úhlu, takže když mi Ála něco předváděl, dělal jsem, jak se bavím hlavně proto, abych mu dobrou náladu nezkazil. Potom jsme zamířili do bludiště. To bylo taky perfektní. Chvíli jsem měl vážně strach, že se už nikdy ven nedokážeme vymotat. Nakonec to ale vždycky vyšlo. Vždycky píšu proto, že kluci chtěli bloudit pořád znovu a znovu. Je teda pravda, že párkrát jsme se zamotali tak, že jsme nenašli východ, ale vylezli jsme zase vstupem. Álu moc bavilo postavit se do rohu mezi zrcadla, což potom vypadalo, že je tam hned několikrát. Taky nezapomenu, jak se lekl, když vyrazil proti mně, ale najednou zjistil, že jde jen o můj odraz v jednom ze zrcadel. Od bloudění doteď mě zachránilo jen to, že po nějaké době se klukům z toho trochu začala točit hlava.
Kluci lezli po stropě...;-)

...a nechali vzlétnout stolek...;-)

Asi po tři čtvrtě hodině jsme se ocitli venku na vzduchu a kluci mě přemluvili na nanuky, které jsme posléze spořádali v parku a mohli jsme vyrazit domů.
Dva tvrdě spící dobrodruhy jsem tam po takřka celodenním výletu dovezl někdy po čtvrt na pět.

Další závody...;-)

20. května 2018 v 18:25 | Jiřan |  Zprávy od vody
V sobotu 12.května jsme se brzy ráno vydali s klukama do Hradce Králové, kde se v Malšovicích konaly dětské rybářské závody.
Kluci se těšili, ráno jsem je nemusel nijak dlouho budit a vyjeli jsme také přesně podle plánů. Já jsem ještě narychlo připravil jedno krmení. Tyto závody mě lákaly tím, že v pravidlech je uvedeno, že chytají opravdu jen děti, dospělí jim nesmí pomoct ani s napichováním nástrahy. Při porušení následuje napomenutí a při opakování diskvalifikace. Povolená je jen nezbytná pomoc při zdolávání velké ryby.
Do Hradce jsme dojeli s dostatečnou rezervou, prezence přihlášených probíhala od sedmi, od osmi potom případných nepřihlášených a od devíti se chytalo. Už od začátku bylo vidět, že organizace bude perfektní, trochu jsem si dělal obavy, jak vyřešit, když si kluci vylosují každý místo na druhém konci rybníka, ale protože patřili k sobě, mohli losovat rovnou zpřipravených "dvojmíst" (už dopředu podle jmen pořadatelé předpokládali, jestli se objeví nějací sourozenci). Jednotlivá místa se mi zdála poměrně blízko u sebe, což byla taky jediná nevýhoda. Jinak jsme ale měli na los celkem štěstí. Álovi dělalo trochu problémy nahazování, asi jak byl nervózní z blízkosti jiných, létalo mu to všelijak, takže tu a tam musel nahazovat hned několikrát, než to bylo v pořádku. Jinak jsme ale moc štěstí neměli, hned vedle nás sedící závodníci tahali jednu ryby za druhou, hlavně pak ten, co seděl ob místo, to bylo až neskutečné. Je tedy asi taky na místě zdůraznit, že rybáři byli rozděleni do tří kategorií podle věku. Ála byl asi úplně nejmladší ze všech, jinak oba byli v té nejmenší a poslední kategorie byla pro účastníky do 18 let.

Když už to začínalo vypadat na velkou ostudu, Álovi zabral kapr a po chvilce ho vytáhl na břeh. Při tom ho povzbuzoval i jeden z rozhodčích, kteří byli příjemní a závodníkům poskytli i cenné rady.
Jčestli se nepletu, pak měl Andy v prvním poločase jeden záběr, ale nic z toho. Álovi zabrala ještě jedna ryba, ale po chvíli přetahování ji ztratil. V jedenáct hodin přišla přestávka, odevzdali jsme úlovkový list za první poločas vydali se pro občerstvení. Po pár metrech jsem se zarazil, protože jsem si všiml, že všichni se stěhují. Vrátil jsem se, podíval se na listy na druhý poločas a zjistil, že tam jsou už jiná čísla.
Nejprve jsme tedy věci přenesli a potom už hurá na jídlo. Narozdíl od závodů u nás se tady nemohlo stát, že by na někoho nezbylo. Všichni závodníci dostávali na první pohled chutné párky výměnou za na začátku obdrženou "stravenku", k tomu láhev pití a tatranku, ostatní si mohli koupit třeba klobásu, jejíž cena byla víc než přijatelná (30 korun). K tomu pivo či kofola taky za lidovou cenu. Než jsme se najedli, zvedl se vítr. Sluníčko ale pořád svítilo. Na novém stanovišti byla blízkost sousedících míst ještě kritičtější, ale kluci se s tím nakonec porvali, i když i k zamotání došlo. Dokonce Ála jednou utrhl celý návazec o něco na dně. Tentokrát se usmálo štěstí na Andyho, který vytáhl pěkného kapra. Rozhodčí v tomto novém sektoru trochu připomínal vysloužilého vojenského velitele, ale postupně jsem pochopil, že šlo asi o jeho styl humoru. Nicméně ani já jsem nechápal, co myslel ráznými povely: "Ploutev k sobě! K sobě ploutev!" při měření Andíkova úlovku. Když jsem to vzdal a řekl, že nevím, co mám dělat, ukázal mi fígl - ocasní ploutev od sebe a kapr měří 40,0 cm. Ocasní ploutev k sobě a kapr má 41,5 m. Bohužel do listu nakonec stejně napsal 40, jak jsem později zjistil...;-) Vzhledem k počtu ryb některých ostatních ale bylo zbytečné to řešit. Chvíli před koncem se ještě podařilo Álovi vytáhnout druhého kapra, čímž se dostal na celkové 17 místo, zatímco Andy skončil na místě devatenáctém (obojí v rámci své kategorie).
Během chytání jsme měli malé zpestření v podobě přeletů letadel a především pak třinácti vrtulníků, které se účastnily Helicopter Show na hadeckém letišti.
Závěrečné sčítání proběhlo velmi rychle a bez jakýchkoli zmatků a pěkné ceny se dostaly na každého. Narozdíl od závodů o týden dřív u nás se nejednalo o žádné prošlé a zaprášené ležáky.
Za mě tedy velká spokojenost. Během vyhlašování výsledků se už tu a tam ozýval hrom a cestou domů jsme schytali na několik místech dálnice pořádnou průtrž. Chvílemi jsem dokonce musel jet 60, protože kvůli dešti nebylo takřka vidět. Po příjezdu domů už ale bylo celkem hezky.
Jak jsem se rozplýval nad skvělou organizací, večer mi ještě vyrazil dech email s kompletními detailními výsledky, tomu říkám organizace!:-)

Den záchranářů...;-)

17. května 2018 v 20:02 | Jiřan
V úterý 8. května jsem se po dvou letech vydal s klukama do Kolína na Den záchranářů. A to hned dvakrát.
Nejdříve jsme sedli do vlaku před osmou ráno, abychom si prošli celé náměstí. Akorát tam přijížděla auta všech složek IZS, takže kluci viděli dlouhou řadu popojíždějících aut s majáky, která musela čekat, až předchozí zaparkují, což u těch větších trvalo déle. Akce na náměstí měla začít v devět, ale na přesný čas si tam nikdo nehrál, takže vlastně vše bylo k dispozici pořád. Využili jsme toho, že jsme dorazili ještě před hlavními davy a kluci si tak mohli prohlédnout a vyzkoušet, co je zajímalo. Dokonce ani nehrozily vši z hasičské helmy, protože jsme byli první, komu ji příjemný hasič půjčil. Tedy pokud nebyl zavšivený on sám...;-)
Zatímco se kluci usadili do auta pro zločince, dala se se mnou do řeči sympatická policistka. Využil jsem toho, abych se zeptal na otázku, která mi už dlouho vrtala hlavou, protože se mi v autě dělá blbě, tím spíš, pokud nemá okna. "Co když vezete někoho spoutaného a udělá se mu zle. Zastavíte mu?" Podle odpovědi je mi jasné, že až něco provedu, začnu s sebou pro jistotu nosit kinedryl, protože takový člověk má údajně smůlu a s nadýcháním se na čerstvém vzduchu počítat nemůže.

Když jsme si všechno důkladně prohlédli, zatoužili kluci po zmrzlině. Tam ale stála velká fronta, takže moje představy o tom, že bychom domů jeli už vlakem v 10:20 se rozplynuly. Sice bychom vlak stihli, ale jít dovnitř se zmrzlinou a třást se, že skončí na zemi, to se mi nechtělo. Zašli jsme se tedy podívat na Ostrov, kde byl zatím ještě víceméně klid, protože do odpoledního programu bylo daleko. Kluci se dlouho nenechali odlepit od Labe, takže potom jsme měli jen malou chvilku na dětské hřiště. Ono vlastně lepší, protože prakticky hned, co jsme tam dorazili, si Andy natloukl na takových deskách na pružinách, kde neudržel rovnováhu.
Domů jsme dorazili v poledne a zajímavé bylo, že zatímco v Kolíně se nehnul ani lísteček, u nás to strašně foukalo. Po obědě a krátké siestě jsme se vydali na vlak znovu, tentokrát už všichni čtyři. Odpoledne totiž měl na Ostrově vystoupit náš oblíbený Bombarďák a to jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít.
Po příjezdu jsme ale stihli ještě jednu zmrzlinu a teprve potom jsme se vydali k cíli. Před koncertem probíhalo komentované vyprošťování z auta, díky tomu došlo k malému zpoždění, ale protože Bombarďáci to nemají s přípravami složité, začali s nějakou tou akademickou čtvrthodinkou. Už během jejich produkce pak hasiči odklízeli a jakoby vybouraná auta, což zpěvák Jelínek s nadsázkou glosoval, že jsou jedinou kapelou, během jejíhož vystoupení se převrátilo auto. Vzhledem k následnému programu se trochu pospíchalo, takže pár vtipných pasáží bylo z textů vynecháno, i tak ale produkce probíhala ve velmi odlehčeném duchu, přesně tak, jak jsme z minulosti zvyklí. Došlo dokonce i na dva přídavky.
Po nich se chtěl jít Ála s kapelou pozdravit, za odměnu dostal od zpěváka pohlednici a statečně poprosil i o další pro bráchu. Akorát by mě zajímalo, co si myslel, když mu Ála říkal, že jsme je viděli už hodněkrát. Jestli ho napadlo, že kromě Prahy a Kolína, kde jsme je viděli už několikrát jsme na nich byli třeba i v Žamberku...;-)
Potom jsme se vymotali z areálu amfiteátru ven a zamířili do stanu na občerstvení, což jsme spojili i s večeří. A já si tam po několika letech dal pivo a musím se přiznat, že mi ani trochu nechutnalo...;-)

Po stopách Markomanů (a taky narkomanů)...;-)

17. května 2018 v 19:50 | Jiřan
Na nedělních (6.5.2018) rybách mě napadl program na odpoledne. Po ránu totiž bylo krásně a když jsem se tak rozhlížel po okolí, rozhodl jsem se, že navrhnu doma, abychom si odpoledne udělali výlet po okolí.
Viděl jsem to na okruh kolem našeho města spojený s výšlapem na místní kopec s pro mnohé komickým názvem. Je fakt, že slovo hora, které obsahuje, lehce zmátlo i Álu, který si asi představoval zdolávání skal a pak byl lehce zklamán.
Každopádně nápad byl doma jednomyslně přijat a někdy mezi třetí a čtvrtou jsme vyrazili. Kluci si sbalili nezbytné vybavení, které jsme jim ale tentokrát poněkud zredukovali, takže třeba lano nebo stoleté ruské rádio ještě po mně, které ale stále funguje a už na mnohých výpravách v batohu bylo, tentokrát zůstaly doma.
Poměrně velkou část trasy jsme šli kolem místní říčky a já byl velmi mile překvapen, kolik je v ní ryb a to nejen těch malých. Co se týče zvířat, viděli jsme jich opravdu hodně - vynechám-li psy nebo slepice, pak nám cestu zkřížila ještěrka, velký a hlučný létající brouk nebo nutrie, kterou jsme pozorovali poměrně dlouho, aniž by se nechala jakkoli vyplašit. V závěrujsme potom viděli ještě ovce a daňky, ty už ale ne ve volné přírodě...;-)
Když se ještě vrátím k tomu kopci, pak u něj vede naučná stezka Markomanů. Kdyby mi to slovo náhodou automaticky opravil word na stezku narkomanů, nemohl bych se zlobit. Hned tři z nich jsme totiž dvakrát potkali a nebylo to nijak extra příjemné, když jdete s malými dětmi.
Z procházky jsme se vrátili až po půl sedmé a při pohledu do mapy jsme zjistili, že jsme zdolali nějakých 9 kilometrů, takže myslím, že celkem slušný výkon...;-)

Z oslavy na oslavu...;-)

17. května 2018 v 19:38 | Jiřan
Sobota 5. května byla poněkud nabitější. Když jsme se vrátili ze závodů popsaných dříve, rychle jsme se najedli, poklidili a pustili se do oslavy Álova svátku.
Ten se na ni už dlouho těšil, protože už dopředu věděl o několika stavebnicích, které měl dostat a které si sám vybral. Samozřejmě se ale nakonec našlo i nějaké to překvapení, třeba v podobě další velké stavebnice, nebo sparťanského hrnku a magnetky, které jsem sháněl během prodloužené polední pauzy o den dříve v Praze. Aby totiž bylo jasno - zatímco Andy sám od sebe začal fandit Slavii a už určité fanouškovské "vybavení" na to má, Ála je věrný Spartě a zatím po podobných věcech toužil marně.
Samotná oslava nebyla úplně z těch, které by si asi představoval, vzhledem k mírným zažívacím problémům z předchozího dne, jsme mu zakázali mlsat, ovšem tentokrát to Ála bral statečně a ani moc neprotestoval.
Aby toho slavení nebylo málo, večer jsem se opět po neskutečné době vypravil do hospody, kam mě v pátek pozval známý v souvislosti s jeho nedávnými třicetinami. Trochu jsem s tím nepočítal, proto jsem ještě narychlo vymýšlel nějakou drobnost, i když byl zákaz mu jubileum připomínat. Nakonec jsme tedy zvolil bonboniéru a lahvinku (krabice kostkového cukru a francovka). Trochu netradičně jsme byli v jiném lokále než obvykle a líbilo se mi tam ještě méně než obvykle. Tím tedy myslím prostředí, jinak to setkání bylo v pohodě.
Domů jsem nešel nijak zvlášť pozdě, ani jsem nebyl příliš posílený alkoholem, i díky tomu jsem ráno bez větších problémů vstal na ryby. Sice jsem si přispal o malinko déle než obvykle, kdy vstávám před třetí, ale ve 4:20 už jsem nahazoval. O tom se ale nijak zvlášť rozepisovat nebudu, i když jsem byl úspěšnější než kluci o den dříve. To ostatně předeslal už první kapr, který přišel snad do dvou minut po nahození, kdy ještě byla tma a já si zrovna bral mikinu, takže jsem neměl ani čelovku a zdolávání potmě bylo velmi veselé, protože jsem tak nějak pouze tušil, kde se právě nachází, a chvílemi ani to ne...;-) Kromě toho, že v průběhu dopoledne mi chytání několikrát pořádně znepříjemnil velmi silný vítr, díky němuž se třeba naši kluci zdrželi jen malou chvilku, překvapilo mě, že první další rybáři dorazili až někdy kolem půl deváté. Docela dlouho jsem tak přemýšlel, zda byl rybník kvůli závodům uzavřený jen v sobotu nebo zákaz platí i v neděli...;-)

Dětské závody. Nebo 'dědské'...?;-)

17. května 2018 v 19:25 | Jiřan |  Zprávy od vody
V sobotu 5. května jsem kluky vzbudil dřív, protože nastal den jejich vytoužených rybářských závodů. Ála sice večer předtím poněkud zaváhal, protože měl strach, že bude průšvih, pokud by to při nahazování někomu vedle zamotal, ale nechal si vysvětlit, že o nic nejde. Při nejhorším se to zkrátka zase rozmotá.
K rybníku jsme přišli necelých třicet minut před oficiálním srazem a dětí tam byla zatím jen hrstka. Stejně jako loni se místa nelosovala, proto jsme se usadili tam, kde jsme zvyklí. Jelikož nikde nebyla ani zapíchaná čísla, díky nimž by se lovící mohli orientovat, zvolil jsem mezi kluky takovou vzdálenost, aby měli dostatek místa a zároveň se nikdo nenacpal mezi ně.
Co vázlo od samého začátku, to byla organizace. Když jsme se šli oficiálně zapsat, nevěděli jsme, kam přesně zamířit. Loni to bylo v rybářské klubovně, letos jsme se nakonec upsali venku. Vtipné bylo, že paní, která vyplňovala jména na úlovkový list si zrovna u našich dvou kluků chtěla ulehčit práci a tak zatímco všem ostatním vypisovala celé jméno Andymu, který šel na řadu dřív, zapsala jen A. Když pochopila, že se stejným příjmením bude od A ještě Ála, doplnila ještě N a Álu už vypsala celého. Nikde žádný rozpis časů chytání, takže pokud někdo dopředu nepátral, měl smůlu.
První poločas začal v 8:30 a oba naši kluci si náležitě věřili. Po několik minutách se usmálo štěstí na Álu, když mu zabral a posléze se nechal zdolat kapr čtyřicátník. Bohužel také jediný. Na Andyho se pak nalepila smůla a nezabralo mu nic. Je to zvláštní, protože jindy, když si jdeme zachytat, je to téměř jako přes kopírák - přijde a během chvilky vytáhne několik šupináčů. V deset nastala půlhodinová přestávka a my jsme se vydali k chatičce, kde jsme tušili občerstvení. Opět tedy nikde žádná informace. Postavili jsme se do fronty, ovšem pak jsem zaváhal, když jsem si všiml, že lidé přede mnou platili. Já si s sebou nebral ani korunu, pro děti mělo být občerstvení zdarma. Místo ve frontě jsme tedy opustili. Pak jsme potkali vedoucího místního kroužku a ten klukům řekl, že to samozřejmě mají zdarma. Postavili jsme se tedy opět na konec fronty, ale když před námi zůstali poslední asi čtyři lidé, oznámili nám pořadatelé, že jídlo došlo, nečekali prý takový zájem. No, nevím, tyto závody se pořádají každý rok, už já jako malý jsem na nich několikrát byl, navíc letos se zúčastnilo méně dětí než třeba loni. Jestli nebyl problém v něčem jiném. Třeba v tom, že na plakátku kromě názvu "Dětské rybářské závody" stálo, že jídlo pro "závodníky" je zdarma. A stejně jako loni, i letos se našlo plno dětí, které se nechaly pouze zapsat svými otci a potom pobíhali všudemožně, zatímco veškerou obsluhu prutů zajišťovali právě jejich rodiče. Děti pak využili jen k převzetí ceny. Bohužel tomu tradičně mlčky přihlíželi i rozhodčí.
Přijde mi to hnusné, pokud jde o dětské závody, pak mají chytat děti. Dospělí mají příležitostí ke změření sil víc než dost. Kdybych našim klukům nahazoval já, taky by dopadli jinak, protože by měli jeden nához jako druhý, čímž by si ryby nalákali na jedno místo a pak je jen tahali ven, zatímco takhle jim to létalo plus mínus několik metrů, tudíž šlo jen o náhodu. Když jsem potom porovnal výsledky s těmi loňskými, na prvním místě skončilo stejné dítě opět s více než 250 body. Doufám, že už aspoň ví, za co ty body získal, když se prutu ani ryby nedotkl.
Ale aspoň i těch pár dětí, které se snažily hrát fér, už od mala vidí, že život vždycky není spravedlivý. Po skončení jsme se ještě zdrželi na vyhlášení, tentokrát alespoň závěrečné sčítání proběhlo velmi rychle. Ála skončil na místě desátém, Andy spolu s dalšími, kteří nic nechytli, na čtrnáctém.
Nerad bych vypadal jako velký hnidopich, ale trochu mě zarazilo i to, že v balíčcích cen bylo krmení s datem spotřeby do srpna 2016, různé zažloutlé několik let staré časopisy, balení ne příliš použitelných háčků s prastarou cenovkou, která mohla platit někdy před deseti a více lety...
Zkrátka tipy na to, co zlepšit, by se (alespoň z pohledu dospěláka) rozhodně našly...;-) Třeba jako rozdělení závodníků ne do dvou kategorií do deseti a nad deset let, ale rovnou do tří. Ta poslední by byla nad čtyřicet! A nebo přejmnovat závody z "dětských" na "dědské"...;-)

Síla mozku...;-)

9. května 2018 v 20:07 | Jiřan
V práci máme možnost přihlásit se na nejrůznější externí školení, z nichž nám potom některá bývají schválena. Já měl to štěstí, že mi přošlo všechno, po čem jsem zatoužil. Tím prvním pak byl Brain power, ne nějž jsem se vydal ve čtvrtek 26.4.
Sice jsem se kdysi pohyboval na Praze 6, ale aby mě nic nezaskočilo, vytiskl jsem si plánek, abych do budovy, kde mělo školení probíhat dorazil včas. Nakonec jsem to měl jen tak tak, protože vytištěný list jsem zapomněl a na Vítězném náměstí jsem si pořádně pobloudil. Kombinace spěchu spojeného s následným výstupem do nejvyššího patra budovy mi dala vzpomenout na staré dobré tlusté časy - po nějaké době jsem se poněkud orosil...;-)
Sice si o všech školeních z oblasti tzv. soft skills myslím své, neboť zpravidla jde jen o hezké řečičky, tentokrát jsem byl doslova zaskočený, jak jsem se mýlil. Kromě povídání jsem toiž absolvoval také různé zkoušky na přístrojích, kdy jsem třeba třeba s dráty na hlavě jen silou soustředění pohyboval kuličkou - ať už opravdovou nebo nebo jen na monitoru, kde se ještě velmi krásně dalo odhalit, jestli se opravdu soustředím nebo ne nejen podle pohybu, ale také podle barvy. Myslím, že podobná věc by se velmi hodila i v běžném životě, když někomu něco říkám a on předstírá, že mě poslouchá...;-)
Školení trvalo celý den, bylo rozdělené jen obědovou pauzou, kterou naše malá skupinka strávila v restauraci, v níž měl údajně svůj oblíbený stůl i Václav Havel, u kterého jsme zrovna seděli. Přestávka se nám o dost protáhla, protože se zaseklo placení. Na vině ovšem nebyla pokladna EET, ale to, že když jsme oznámili úmysl uhradit útratu, slečna přikývla a od té doby si nás už nikdo nevšímal. Když jsme po několika minutách odešli k baru s tím, že se tedy vyrovnáme tam, bylo nám řečeno, že pokud platíme každý zvlášť, stejně musíme platit přímo u baru. Proč jsme se to nedozvěděli hned, netuším...
Bylo zajímavé, jak těch nějakých 8 hodin rychle uteklo, ani na chvilku jsme se nestihli nudit. Ačkoli původně jsme tam většinou šli jen s úmyslem trochu se ulít, nakonec jsme byli velmi mile překvapeni!:-)

Válka Roseových...;-)

9. května 2018 v 19:55 | Jiřan
V předvečer mého svátku, v pondělí 23.4. 2018, jsme se s manželkou opět vydali do kolínského divadla. Původně mělo jít o "naše" předposlední jarní představení, díky změně termínu toho posledního na dobu, kdy se nám to nehodí, se však jednalo už nyní o závěrečné. Komedie se jmenovala Válka Roseových a námět není ani trochu neznámý, stejnojmenný film jsme viděli už několikrát. Tím spíš jsme byli zvědaví, jak se dá ztvárnit na divadelních prknech. Obsazení slibovalo příjemný zážitek a opravdu tomu tak bylo.
Ačkoli bylo již dlouho dopředu vyprodáno, nakonec přímo před námi zůstalo z jakéhosi důvodu pár míst prázdných. Pokud ty vstupenky byly skutečně prodány a někdo je jen nechal propadnout, pak velmi prohloupil. Rozhodně se jednalo o jedno z nejlepších představení, jaké jsme kdy viděli. Byla tam akce, humor, zajímavě nečekané pojetí některých situací (například, když pan Rose v nemocnici leží v postel, u něj stojí lékaři a hlediště je oba sleduje shora...)
Závěrečný nekonečný potlesk vestoje si Michal Dlouhý s Kateřinou Lojdovou v hlavních rolích rozhodně zasloužili.

Frei.Wild, Goitzsche Front, Artefuckt - SACHSENarena Riesa (20.4.2018)

24. dubna 2018 v 22:01 | Jiřan |  Reporty z koncertů

Bylo mi jasné, že kontrola u vstupu bude ještě důslednější než předloni, proto jsem se k hale vydal s dostatečnou rezervou. Venku postávaly davy lidí, ovšem sekuriťáků (a sekuriťaček) u vchodů bylo tolik a odváděli perfektní práci, že jsem se ani nenadál a ocitl se uvnitř. Víc než hodinu před začátkem, s čímž jsem ani zdaleka nepočítal.
Trochu jsem se prošel, ale zase tolik toho k vidění nebylo, proto jsem se nejprve prodral na toaletu a pak si už našel místo na tribuně. Chvilku před začátkem dorazila tlupa Němců a požádali mě, jestli bych se mohl posunout o dvě sedačky, protože chtěli místa vedle sebe, jenže někdo jedno uprostřed koupil. Tak sorry, jako, no...:-) Uvnitř haly bylo opět velké množství sekuriťáků, stejně tak se tam pohybovaly velmi pohledné záchranářky s nápisem Malteser, dokonce jsem si chvilku pohrával s myšlenkou, že bych mohl omdlít...:-)
Asi nikdy nepřestanu pět ódy na německou přesnost, je vysoce návyková. Začátek plánovaný na 19:30 znamenal, že přesně v 19:29 nečekaně zhasla světla a přestala hrát reprodukovaná hudba, aby na pódium přišla první předkapela. Tou byl německý Artefuckt. Slyšel jsem je prvně, nijak neurazili, ani nenadchli, zkrátka normální německý punkrock. Já jsem poněkud zbaběle s prvními tóny sáhl pro vatu, abych neohluchl, nečekal jsem takovou hlasitost už u prvních předskokanů. Ti se přesně po 30 minutách rozloučili, bylo jasné, že dojde k nějakým úpravám. Jenže zatímco u nás pojedné kapele začnou po pódiu zpravidla bezcílně bloumat nejrůznější "bedňáci" a vše trvá nekonečně dlouho, tady jsem se ani nestihl rozkoukat a najednou hrála druhá kapela. 20:04, přesně pět minut po posledním tónu Artefucktu. Pro mě jednoznačně světový rekord!:-) Druhými předskokany se stali taktéž němečtí Goitzsche Front, kteří ovšem narozdíl od předchůdců s Frei.Wild absolvují celé aktuální turné Rivalen und Rebellen. Ty už jsem znal o něco víc, i když taky žádná sláva. Pořádně jsem se chytil až u závěrečné hitovky Der Osten rockt! Přesně ve 20:38 dozněl poslední akord a třebaže si fanoušci snažili vynutit přídavek, kapela musela podium vyklidit. To by tak hrálo, aby hlavní hvězdy večera nastoupili se zpožděním...;-)



Během posledních příprav se klasicky postupně zesilovala reprodukovaná hudba, především výběr skladeb byl zajímavý - kromě Bon Jovi zazněli třeba Roxette. Finále před začátkem obstarali Offspring, kde v refrénu do rytmu několikrát problikla světla, čímž se publikum dostávalo do varu.
V devět hodin spustilo intro a po něm Frei.Wild v plném nasazení zahájili s titulní skladbou Rivalen und Rebellen, hned následovanou další novinlkovou peckou Wir bringen alle um. Jelikož nové album se u mě zatím ještě ani nestačilo ohřát, měl jsem trochu obavy, co se objeví na playlistu, ovšem ten byl umně poskládán jak z novinkek tak z prověřených hitů, jako třeba hned následující píseň Frei.Wild nebo LUAA Rock 'n Opposition (pro neznalé jde o zkratku Leckt Uns Am Arsch - překlad raději uvádět nebudu, jelikož příspěvek smolím před desátou večerní;-)).
Podium bylo nevykle upravené tak, že kolem dokola vedl jakýsi kulatý most, či jak to nazvat, na který mohli muzikanti vyběhnout, stejně tak vpředu mezi lidmi byla plošina, která se zvedala do výšky, když se na ni některý z hudebníků postavil. Fanoušci v prvních řadách tak měli možnost být svým idolům skutečně velmi blízko. Celý koncert byl naprosto bezchybný, akorát lehce mě znejistila Philippova poznámka před jinak velmi romantickou písní Verbotene Liebe, verbotener Kuss. Tu totiž věnoval uprchlíkům, kteří překonávají Středozemní moře... To jsem vážně nečekal, bohužel jsem se ujistil v myšlence, že Němci jsou v tomto problému zkrátka nenapravitelní. Tím spíš, když právě kapele Frei.Wild je předhazována (zcela nesmyslně) inklinace k ultrapravici, během turné se pořádají demonstrace proti koncertům, o čemž jsem se tu ale v minulosti již mnohokrát rozepisoval. Mimochodem píseň odehrál Philipp s klavírem. K němu se ještě jednou vrátil u Auf zum Schwur, kdy kolem něj byly rozestavěny na něj mířící lampy.
Před další z novinkových vypalovaček Fick dich und verpiss dich se Philipp zmínil o 'Arschloších' (ten počeštěný výraz vypadá velmi zvláštně:-)) a navrhl, aby každý, kdo ve svém okolí nějakého zná, zvedl prostředníček.
Sedm minut po půl jedenácté se Frei.Wild rozloučili, ale po pár minutách se vrátili s přídavkem. Jeho úvod obstarala akustická verze Sie hat dir nen Arschtritt gegeben, při níž se všichni čtyři posadili do kruhu na zvedací plošině, v rozích hořely pochodně...
Jako poslední píseň zazněla stará dobrá Das Land der Vollidioten. Po velké děkovačce si Philipp pohodlně lehl k bicím jako na gauč a ještě zaznělo outro v podobě písně Wir sind viele, při němž se kapela nekonečně dlouho loučila s fanoušky.
Někdy po jedenácté jsem se dostal z arény ven a s davy dalších mířil směrem do centra. Oproti parnému odpoledni se poněkud ochladilo, i když jsem měl mikinu, ale naštěstí hotel se nachází poměrně blízko, proto jsem zase tolik nepromrznul.
Koncert si zaslouží velkou jedničku (hvězdičku bohužel mažu za ty "uprchlíky"!:-))


Playlist:
Rivalen und Rebellen
Wir bringen alle um
Frei.Wild
LUAA Rock 'n Opposition
Yeah, Yeah, Yeah
Herz schlägt Herz
Wir reiten in den Untergang
Allein nach vorne
Antiwillkommen
Wir brechen eure Seelen
Verbotene Liebe, verbotener Kuss
Es geht hier um mein Leben
Südtirol
Hab keine Angst
Auf zum Schwur
Fick dich und verpiss dich
Unvergessen, unvergänglich, lebenslänglich
================
Sie hat dir nen Arschtritt gegeben
Zusammen und vereint
Und ich war wieder da
Das Land der Vollidioten
(outro - Wir sind viele)






Dálniční pirát...;-)

24. dubna 2018 v 21:16 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
To si takhle jedete po dálnici z Německa, posloucháte pořádně nahlas hudbu, když vás zezadu začne problikávat kamion. V tunelu rychlost omezená na 80, na tempomatu 84, což ve skutečnosti přesně 80 je. Sice nikde nikdo, ale proč se honit. Když jsem z tunelu vyjel, rozhodl jsem se předjet druhý kamion, abych neměl pana nervózního za zadkem. Ať si bliká na kolegu. Pár set metrů mezi dvěma tunely na hranicích mi k tomu budou stačit. Po úspěšném manévru jsem se zařadil zpátky a ocitl se opět v tunelu s předpisovou rychlostí. Po jeho opuštění jsem se chvilku kochal výhledem do sluncem zalité krajiny, když mě předjel stříbrný superb. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, po dálnici jezdívám 114-116 km/h, takže někteří letci mě míjejí téměř nadzvukovou rychlostí. Je teda pravda, že ti se zpravidla do pravého pruhu nezařazují, ten je pod jejich úroveň. Po pár sekundách se ale zmíněnému superbu modře rozblikalo zadní okno a čtu zřetelný nápis: 'Policie, jeďte za mnou.' Tímto způsobem jsem byl stavěn prvně, proto jsem nejprve moc nevěděl, co mám dělat, tak jsme jen slepě následoval blikající auto před sebou. Zamířili jsme na první sjezd a tam zastavili přímo na tzv. šikmých rovnoběžných čarách rozdělujících dálniční sjezd a nájezd v opačném směru. Dlouho se nic nedělo, až jsem dokonce znejistěl, jestli nemám aktivně vystoupit. Po několika minutách vystoupil policista, začal si ještě u auta upravovat oblečení a teprve poté pomalu zamířil ke mně. Otevřel jsem okno a slyším takovou tu známou formulku o občanském a řidičském průkazu a dokladech od vozidla. Jenže pak jsem zaslechl ještě cosi o projednání přestupku.
"Přestupku?" Zopakoval jsem nechápavě.
"Ano, v tunelech jste jel správně osmdesát, ale ta osmdesátka platí i mezi tunely, kde jsme vám naměřili 98."
Sice jsem se rázem stal dálničním pirátem, ale aspoň předpisovým, protože jsem nijak nezapíral, nevymlouval se, snažil jsem se působit zkroušeně a slušně. Na otázku, zda jsem ochoten přestupek projednat na místě, jsem taky nudně přisvědčil. Pan policista si tak kameru na klopě zapínal úplně zbytečně, i když možná mě bude ukazovat jako troubu, který všechno odkývá. Když jsem postával u jejich auta a čekal, než se vše vyřídí, viděl jsem na velkém monitoru fotku s nápisem 98 km/h, takže to jsem byl asi já, zapírat by tak stejně nemělo cenu. Naopak mě policista uklidnil, že jde jen o drobný přestupek, který ale museli řešit a že mi proto dávají nejnižší možnou pokutu. Která ovšem bude spojena s dvěma body, což si ale už vyřídí úřad, protože pro hlídku případ zaplacením končí.
Pak jsem se ještě zeptal, jestli mi poradí, kde se nahoře mohu otočit, abych se vrátil na dálnici, ale bylo mi řečeno, že se mám otočit přímo na tom nájezdu, kde jsme stáli. Super, jako by nestačilo, že po dálnici pálím téměř stovkou, teď se tu ještě budu otáčet přes dvojitou čáru a šikmé rovnoběžné čáry... Tak snad mě u toho nevyfotí nějaká konkurenční hlídka!;-)
Když jsem pokračoval dál k Praze, měl jsem trochu vztek - čert vem ty peníze, ale ty dva body zamrzí. Na tempomatu opět 116 a kolem mě tu a tam prolétl někdo vysoko nad 130.
Někdo má holt kliku, no...;-)
P.S. - Akorát teda trochu nechápu ten název pokutového bloku, když jsem vše uhradil na místě...;-)

Zpátky do Riesy...;-)

24. dubna 2018 v 20:57 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
Uplynulý víkend se nesl ve znamení koncertu s velkým K. Už v pátek jsem měl volno a poté, co jsem odvedl kluky do školy a školky, vyrazil jsem do Německa, kde se v Riese konal koncert kapely Frei.Wild. Skupina se tam vrátila po dvou letech - stejně jako já...;-)
Od domu jsem odjížděl v 9:30 a cesta ubíhala perfektně, letní počasí a představa toho, co mě čeká, mi dodávaly dobrou náladu. U Prahy mě pobavila hláška navigace 'Jeďte 142 km', což byla vzdáolenost do první další "odbočky". Vlastně poprvé jsem jel po dokončené D8, naštěstí nestabilní podloží zůstalo stabilní a já tak kolem čtvrt na dvanáct přejel hranice. Tentokrát jsem vynechal zastávku na naší poslední pumpě, kde obvykle zastavuji, rozhodl jsem si udělat taktéž tradiční pauzu taktéž na prvním odpočívadle na německé straně. Že se nejednalo o dobrý nápad jsem pochopil, když jsem vzal za dveře od toalet a zjistil, že jsou zamčené. Takhle jsem si tedy přivítání nepředstavoval. Nejhorší, že se tam nedá jít ani ke stromečku. Jednak tam žádný není, ale hlavně je tam plno německých policajtů, kteří si tam stahují podezřelá auta ke kontrolám. Naštěstí další odpočívadlo už bylo plně funkční. Trochu jsem se zhrozil, když jsem za Drážďanami projížděl kolem nekonečné kolony v druhém směru ve třech pruzích, snad to zítra bude lepší.

Když mi navigace ukazovala nějaké dvě minuty do cíle, objevila se přede mnou cedule značící objížďku uzavřené silnice. Tomu se říká pech, pár stovek metrů před cílem. Ovšem jsou objížďky a objížďky. Zatímco u násmnohdy představují záruku dobrodružství a mnohakilometrového bloudění, v Německu bych se nedokázal ztratit ani já. Žluté cedule s šipkami se pravidelně objevovaly po několika metrech a přišlo mi, že jsem si snad ani nezajel, protože u hotelu jsem se objevil právě včas. V průjezdu na parkoviště jsem na chvilku musel zavřít oči a nastražit uši, jestli neuslyším plechy - pár centimetrů navíc na každé straně by se celkem hodilo, ale prakticky přesně v jednu jsem bez škrábance zaparkoval.;-)
Paní na recepci mi dala klíč od pokoje a ještě mě instruovala ohledně nočního návratu z arény. Tričko s logem kapely bylo jasně výmluvné. Stejně tak se na mě usmívali někteří z dalších hostů, které jsem potkal v areálu hotelu. Stejně tak mě přátelsky zdravili fanoušci ve městě, kterých se všude procházelo skutečně hodně. Přesně v duchu sloganu jedné z písní kapely - 'Eine Freundschaft, eine Liebe, eine Familie'.
Po odložení si věcí v pokoji jsem se vydal do blízkého Lidlu pro něco k pozdnímu obědu a po něm jsem se vydal na procházku do města. V nákupní galerii jsem měl v plánu zakoupit si aktulální album kapely, které jsem našel bez nejmenších problémů, slečna u pokladny se pak na mě usmála a uznale prohodila: "Nochmal reinhören vor dem Konzert..."

K samotnému koncertu se vrátím ve vlastním příspěvku, teď přeskočím ke zpáteční cestě, kterou ale také rozdělím.
Se spaním v hotelech mívám problémy, ovšem tentokrát jsem byl mile překvapen, když jsem se probudil až v půl šesté. To s přehledem představovalo můj dosavadní rekord. Po ranní hygieně a snídani jsem se vydal na procházku do ještě skoro spícího města. Opět se ukázalo, jak jsou (třebaže východní) Němci příjemní - potkal jsem několik pejskařů, z nichž mě všichni pozdravili 'Guten Morgen'. To se mi u nás asi nestane...;-) U labe jsem pozoroval východ slunce a pak pokračoval dál. Měl jsem v plánu stavit se pro pár drobností domů v místním Kauflandu, který se nachází nedaleko hotelu, abych se potom nezdržoval. Jen jsem se den předtím nepodíval, v kolik v sobotu otevírají. K mému překvapení už v sedm, takže jsem zaplul mezi regály.
Protže bylo ještě poměrně brzy, fungovaly zatím jen dvě pokladny, u nichž se ale vytvořily dlouhé fronty ranních nedočkavců jako já. No vida, aspoň něco máme stejné jako v Německu, když už ne ty ceny a kvalitu. Když jsem si namarkované zboží přerovnal do vozíku nastala pro mě perná chvilka. Karta byla tatiž zamítnuta. A zase a znovu. Přitom ještě předešlý den fungovala bez problémů. Dav za mnou zašuměl - je mi to jasné, nějaký Rusák nemá na zaplacení. Po několikátém pokusu napadlo paní pokladní zkusit kartu postaru zastrčit do čtečky a po zadání PINu jsme si oddechl, protože na displeji se objevilo OK.
Potom ještě papírování v hotelu a cesta domů, která opět začínala objížďkou, perfektně znbačenou i v druhém směru. Všechno bylo perfektní, po kvalitních okreskách se po ránu jelo velmi příjemně a dálnice už byla úplně v pohodě. Tedy až na opravovaný úsek, kde jsem chvíli popojížděl krokem.
Kolem desáté jsem přejel hranice a až do té doby, než mě předjel stříbrný superb, jsem si jízdu vysloveně užíval. O tom ale v dalším příspěvku.
Pak jsem volal domů a zjistil, že Andy se podle plánu ráno vydal do místního trybářského obchodu, kde si chtěl nakoupit červy na nedělní chytání. Nakoupil tam plno věcí, ale na jednu věc zapomněl. Na červy. Už o nich mluvil strašně dlouho, takže jsem si dovedl představit, jak byl zklamaný. V tu chvíli jsem začal horečně přemýšlet, jestli by to šlo nějak zařídit, a pak mě napadlo, že bych mohl sjet na Čerňák, který stejně cestou míjím a tam mu jich pár koupit ve zverimexu. Červi jako červi, ne? Akorát mi to musí pořádně zabalit, protože já na to nesáhnu a rozhodně nemám nejmenší chuť je nějak honit po autě.
Mise do obchodu byla úspěšná, ale o chvilku později jsem se zhrozil, když jsem chtěl jako obvykle najet na dálnici. Nájezd byl totiž uzavřený. Takže jsem se motal někde po krajích Prahy, než se mi konečně podařilo na D11 dostat.
U kluků jsem příjezdem zabodoval, protože jsem jim do telefonu slíbil, že na ně zatroubím a to jsem k jejich velké radosti splnil. Jestli si sousedi dávali poobědového šlofíka, pak asi jejich radost byla podstatně menší...;-)

Tradiční statistika:
525,6 km
33,6 litrů benzínu
300 Kč pokuta
2 body

Kam dál