Šumava...;-)

13. srpna 2018 v 20:01 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
Na minulý víkend jsem naplánoval mini dovolenou na Šumavě, jestli se tedy dva dny tak dají nazvat. Přiznám se, že co se týče výběru lokace, nechal jsem se inspirovat nedávným seriálem Policie Modrava, takže volba padla na Filipovu Huť hned u Modravy. Několik dní předem jsem se strachoval kvůli počasí, protože ačkoli je sucho a teplo, v předpovědi se v našem cíli stále držel na sobotu i neděli déšť.
Jelikož je to od nás celkem pěkný kus cesty, byl jsem rád, že se nám v sobotu podařilo vyjet už těsně po osmé ráno. Cesta utíkala nečekaně rychle, první zdržení nastalo v jakési rozkopané vesnici u Říčan (nepamatuju si název), protože jsme přijížděli ke křižovatce ve tvaru T a potřebovali odbočit doleva, jenže semafor, který pouštěl stojící auta byl umístěn před křižovatkou z našeho pohledu vpravo a samozřejmě jsme na jeho světla neviděli. Trochu nepraktické. Navíc se tam právě otáčel velký náklaďák, takže dokonalý zmatek...
Po najetí na Pražský okruh už se ale všechno zdálo zalité sluncem, stejně tak na D4, která se střídavě mění z klasické silnice na dálnici. Doslova průšvih se ovšem konal ve Strakonicích. Před příjezdem do města nekonečná stojící kolona, kde jsme strávili několik desítek minut. Kdo by to čekal - i Strakonice se dočkaly rozkopání a staví se tam nový kruhák. Auta kyvadlově nepouštěl semafor, ale živí lidé, kteří se velmi dobře bavili. Možná bych si dovolil kacířskou myšlenku, ale kdyby tam stál v každém směru jen jeden z nich a druhý vždycky vyfasoval lopatu, mohlo by být hotovo o poznání dřív. Nejhorší bylo, že zatímco z opačného směru vždycky projelo nějakých 40 - 50 aut, z našeho směru pouštěli sotva deset. A díky tomu že se před nás nacpalo několik motorkářů, které si dělníci netroufli zastavit, padla jedna ze stopek na nás a my tak strávili ještě posledních několik dlouhých minut přímo v čele, což před uzavírkama v neznámých městech obzvlášť miluju, protože je vždycky všechno tak skvěle značené, že se prakticky nikdy nestane, že by člověk nevěděl, kudy po staveništi dál...;-)
Čím víc jsme se blížili k cíli, tím větší stoupání jsme museli zdolat a s tím se pojí také nejrůznější zatáčky, které především na manželku nepůsobily nejlépe, ale držela se statečně, zastavit nechtěla. Vzhledem k tomu, že bylo poledne, přenastavil jsem ve Filipově Huti navigaci k hotelu, abychom se naobědvali a teprve poté ubytovali. V tom okamžiku jsem zjistil, že jsem doma nechal část vytištěných podkladů, na jednom z papírů byla i adresa právě vyhlédnuté restaurace. Jenže kdyby jen adresa… Ono se blbě hledá něco, co nevíte ani jak se jmenuje.
Ovšem tak nějak mlhavě jsem si něco vybavoval a naštěstí jsme hotel opravdu našli. Mimochodem - jmenoval se Mádr. Museli jsme nejprve vyřešit problém na přeplněném parkovišti a mezitím se slušně rozpršelo. Samotná restaurace nás skutečně nadchla, až teda na pár křičících dětí a jednu ženu typu 'já jsem matka, kdo je víc.' Jídlo naprosto perfektní. Na luxusních toaletách byl k dispozici dokonce i deodorant. Po zaplacení jsme se vrátili k autu a s potěšením zjistili, že mezitím déšť ustal. Při vyjíždění na hlavní silnici jsem chtěl zamachrovat, že to dám i přes veliký kopec (moc na výběr jsem neměl, jinak bych musel couvat přes celé parkoviště, kde už ovšem postával jiný vůz, který si vyhlédl naše místo). Když jsem potom musel dát přednost jinému autu na hlavní a zjistil, že mám co dělat, abych udržel našeho megana na ruční brzdu stát, trochu jsem znejistěl. Ovšem rozjezd se mi povedl na jedničku s hvězdičkou.
Přejeli jsme k našemu hotelu, kde jsme se hned ubytovali, přestože jsme dorazili s předstihem. Teda ještě jsme nejprve museli vyřešit problém s nefunkční kartou od dveří, která, jak se později ukázalo, byla špatně naprogramovaná.
Mraky na obloze se sice honily, ale nepršelo, proto jsme se odpoledne vydali na výlet pěšky do Modravy po naučné stezce podél potoka a poté na Tříjezerní slať. Přímo v Modravě jsme si ovšem dali opět v hotelu Mádr krátkou pauzu. Sice pivo nepiju, ale tentokrát jsem udělal výjimku a objednal si degustační pivní tác. Díky tomu jsem ochutnal hned čtyři piva z malého pivovaru Bizon: Liška (10°), Vzteklá zmije (11°), Žíznivý medvěd (13°) a Straka Ipa (14).

Nemohli jsme se shodnout, které z piv je nejlepší.
Při pozdějším prohlížení fotek jsme ovšem objevili znamení shůry u vzorku č.3, takže je jasno...;-)

Po občerstvení jsme pokračovali dál podél potoka a v samotném závěru nás čekal výstup do pořádného kopce. Jelikož jsme ale věděli, že z Modravy zpátky do Filipovy Hutě nás odveze autobus, nenechali jsme se zastrašit. Co se vyvolání strachu týče, to se povedlo ceduli na samém vrcholku, protože mezi obrázky přírodních pozoruhodností, které se na nás těší, byla i zmije. Ovšem buď díky tomu, že z nás cítila tu Vzteklou zmiji z hospody, nebo kvůli podmračenému počasí jsme naštěstí žádnou nepotkali.


Čas se pomalu nachýlil, proto jsme se vydali prudkým kopcem dolů zpátky. V Modravě jsme měli ještě asi čtvrt hodiny čas a podařilo se nám objevit tzv. Obývák u soutoku Modravského a Roklanského potoka. Celkem příšernost, která za návštěvu nestojí, ale samotný soutok hezký. Autobus přijel včas, dokonce ještě na místě čekal, aby neodjel dřív, protože je Šumava strašně friendly k cyklistům, táhne za sebou dokonce vozík se stojany na kola.


Po návratu na náš hotel jsme se přesunuli do restaurace na večeři, která nás celkem příjemně překvapila. Každý jsme měli něco jiného, ale oba jsme si pochutnali. Já jsem se možná jen trochu ukvapil s dokoupením polopenze při ubytování, protože jsem si neuvědomil, že zasen úplně všechno jím (například polévky, zákusky...), ale i tak cena nevyšla nijak zvlášť nepříznivě.
Protože je tomu tak vždycky, ani mě nepřekvapilo, že zatímco večer v pohodě usnu, za pár hodin se probudím a už ne a ne usnout. Pracovně, abych byl in, jsem si to už před lety nazval hotelovým syndromem.;-) Takže ačkoli bylo naprosté ticho, probudil jsem se před čtvrtou a zíral do tmy. A to jsem si bláhově myslel, že po sobotním výletu budu spát jako zabitý!
Jak jsem se tak mlel, tak mi potom manželka říká, že se mám jít podívat, jestli třeba neuvidím šumavský východ slunce. To mi přišlo jako perfektní nápad, proto jsem se oblékl a kolem páté vyrazil ven. Ačkoli jsem zmlsaný tropickými nocemi, napadlo mě vzít si s sebou raději mikinu a hned před hotelem jsem ji ocenil. Přece jen Šumava není Polabí...;-) Můj plán na ranní vyhlídku mi poněkud zkazilo to, že směrem na východ se rozkládaly samé kopce a lesy. I tak jsem se ale vydal směrem, kde jsem tušil, že bych něco mohl zahlédnout. Šel jsem nejprve po zelené, na dalším rozcestí jsem pokračoval po žluté pod Březovou horu, protože mi bylo jasné, že tam už přece něco být vidět musí. Bohužel jsem se přepočítal, takže po nějakých 2 kilometrech jsem se vrátil. Východ slunce jsem neviděl. Snídaně se podávala až od osmi, což je pro nespavce jako jsem já doslova za trest, jelikož tou dobou už bych klidně mohl mít třeba oběd. Takže zatímco ostatní dorazili ke stolům rozespalí a odpočatí, já už měl v nohách 4 kilometry a k tomu hlad jako vlk.


Po odhlášení se z hotelu jsme autem zamířili na Antýgl, kde jsme chtěli zaparkovat a ještě se projít podél řeky Vydry. Trochu mě zklamalo parkoviště. Já nemám nic proti tomu, když si každý nechá za všechno platit, ale vadí mi, když někdo ze mě dělá blbce. Třeba jako když máte možnost zaplatit 40 korun za dvě hodiny nebo 70 korun za 24 hodin. Jako co? Za dvě hodiny se nedá stihnout vůbec nic. A když zaparkuju v neděli v půl desáté, na co mám placenou i noc až do pondělní půl desáté?
Trasa podél řeky mi byla ohromně sympatická už jen tím, že tam byl zákaz vjezdu cyklistů. Ovšem ani zátarasy u vstupu, ani velká značka, některým z nich nic neříkají. No, nikdy jsem se netajil tím, co si o mnohých z nich myslím. V každém případě jsme pohodlnou procházkou došli k Turnerově chatě, tam si dali občerstvení a pomalu se vraceli zpátky, abychom si dali oběd. Při hledání nějaké té restaurace jsme nejprve trochu zabloudili, ale pak jsme se ocitli u hotelu Antýgl. Usadili jsme se k jednomu z volných stolů, na kterém ležel zapomenutý talíř se zbytkem pstruha. Bohužel přesto, že kolem nás obsluha několikrát prošla, aniž by cokoli nesla, jediný, kdo si nás všímal, byla moucha lovící zbytky z talíře. Po nějaké době jsem si všiml, že i hosté u ostatních stolů marně čekají byť i jen na pití, proto jsme se po čtvrt hodině zvedli a odešli. Než tohle, to si radši dáme něco dole v restauraci u kempu Antýgl. Ovšem tohle záhadné slovo je asi prokleté, protože jedno horší než druhé. Venku ošklivý polorozpadlý plastový nábytek, otrhané slunečníky, na dveřích cedulka 'Točená limča došla'. Vešli jsme do zašlé tmavé místnosti a iluze návratu v čase o nějakých třicet let byla naprosto dokonalá. Papír s pár smaženými pokrmy přelepený cedulkou: 'Smažená jídla nejsou' Ať jsme jídelák zkoumali jakkoli, vyšlo nám, že mají jen párek a klobásu. Mezitím se k nám přibelhal pán, který obsluhoval. Rozhodli jsme se pro adrenalin a objednali si dvakrát klobásu. Pán nám do rozlámané ošatky hodil pro každého jeden gumový rohlík a jeden krajíc chleba, pokynul mi, abych si vzal ubrousky, potom vzal do ruky kalkulačku a zíral na nás. Když už to bylo trochu trapné, pronesl, že čeká, až se zapne proud. Chvilku jsme mysleli, že máme opravdu smůlu a nejde elektřina, jenže za další chvilku si pán poklepal na hlavu a dodal: "Až se mi tady zapne proud." Vyšli jsme ven ke stolku, kde u svých párků a klobás seděli další labužníci a za chvilku nám pán ty naše přinesl ke dveřím. Doběhl jsem k němu a musím uznat, že jsem byl mile překvapen, protože vypadaly perfektně. A snad i díky hladu tak i chutnaly.
Po gurmánském zážitku jsme se už vrátili k autu a zamířili směrem na sever, čili do středočeského kraje. První zásek nastal očekávaně ve Strakonicích, kde jsme si opět postáli u budovaného kruháku, ovšem tentokrát mnohem kratší dobu než v opačném směru o den dříve. To nejhorší nás ale potkalo jen o pár kilometrů dál za městem. Začalo to problikáváním protijedoucích aut. Očekával jsem nějaký policejní zátah, ovšem najednou jsme dojeli stojící kolonu. Nekonečnou. Jak jsme později zjistili z rádia, důvodem byla nehoda. Zhruba hodina, kterou jsme tam strávili, se stala přehlídkou prasečin, kterých jsou řidiči schopni - ať už různých kliček zprava, zleva, objíždění úseku a následné rvaní se zpátky o pár kilometrů dál, když se to objet nepovedlo, předjíždění kolony vlevo, když zrovna nic nejelo proti a následné tlačení se mezi auta, když se proti něco blížilo... Pomalu jsme se ale z kritického místa dostali a pokračovali dál.
Když se ale potom v rádiu ozvalo, že další nehoda je u Benešova, neváhali jsme ani chvilku a úsek dálnice opustili. Stejně jsme měli ještě v plánu pozdravit se s klukama, kteří trávili víkend na nedaleké farmě. Tu jsme mimochodem taky nemohli najít, navigace byla asi taky dost nešťastná, protože v jednu chvíli nás dovedla někam mezi pole, kde pak trvala na tom, abychom po jednom z nich pokračovali dál, ciž se nám ovšem moc nezdálo. Jak se později ukázalo, cíl byl nakonec úplně jinde. Už jsme byli velmi blízklo a opět jsme se dostali do úzkých. Cizinec, který si právě cosi nakládal do auta, nás ale nasměroval. Mezi námi - zlatá jízda po poli. Ale megan to nakonec mezi stromy a skálami, do kopce, z kopce i přes koleje zvládl...;-) Díky nečekaným problémům v dopravě jsme se mohli zdržet jen chvilku, i tak nám ale kluci stihli skoro všechno ukázat. Kolem osmé jsme odjížděli a ještě jsme se rozhodli koupit si v tesku něco k jídlu, přece jen se cesta dost protáhla. Místní supermarket překonal naše představy. Myslím tím ty nejhorší. Mezi prázdnými regály jsem nakonec našel poslední tři kousky pečiva, přestože do zavíračky zbývala hodina. Jen o něco déle nám ještě trvala cesta domů, která až na mnou mírně překročenou rychlost (bohužel v měřeném úseku) probíhala už dobře. Akorát tedy jsem se opět nechal nachytat a omylem zabočil podle šipky Český Brod, abych si hned uvědomil, že jsem se už kdysi zařekl, že tamtudy už nikdy nepojedu. Silnice lesem je totiž jen pro jedno auto a nedovedu si představit, jak bych se tam s někým dokázal minout. Naštěstí těch několik dlouhých kilometrů nikdo nejel a my se ocitli v brodských Zahrádkách. Tam jsme se vymotali a po pár dalších kilometrech a celkových sedmi hodinách jsme konečně přijeli domů.
Cesta ze Šumavy nám tak trvala úplně stejně jako před měsícem od Balatonu...

Statistika:
472,3 km
33,1 l benzinu
 

Prázdniny nás baví...;-)

7. srpna 2018 v 18:37 | Jiřan
Minulou neděli (29.7.2018) jsme měli v plánu návštěvu Letohradu, kde se konala dětská akce Prázdniny nás baví, na níž měla vystoupit kapela Bombarďák.
Když už jsme jeli tím směrem, spojili jsme to rovnou i s návštěvou příbuzných v Potštejně. Cestou nastalo pár tradicních zpestření z cyklu "Prázdniny na českých silnicích", takže kromě dvou omezení na D11 jsme si pobloudili po Hradci, kde je rozkopaný takový ten velký kruhák se semafory a zmátlo mě špatné značení. Tomuto zážitku šlapal na paty ten další z Častolovic, kde je stále omezení kvůli rozkopané silnici a zhledem k tomu, že "práce" začíná hned u kruháku, řidiči si tam slušně postojí, protože zipování nefunguje normálně, natož právě na kruháku.
Andík se těšil na trhání švestek a bavilo ho to prakticky celou dobu, co jsme u příbuzných byli. Odpoledne jsme se vydali do Letohradu, zaparkovali na náměstí a zamířili k zámku, kde se akce konala. Cestou jsme se ještě stavili v místním infocentru, kde si kluci vyzvedli kódy do hry s Déčkem. Bombarďáci spustili s asi desetiminutovým zpožděním. Já jsem s Álou byl hodně vpředu, Andy zůstal s mámou v pozadí, nejspíš ho zmohla únava z těch švestek. Lidí bylo poměrně málo, možná na to mělo vliv horké počasí, třeba i vstupné, které ale podle mě pořadatel nijak nepřestřelil vzhledem k tomu, kolik bylo na programu bodů. V každém případě výběr lokace se povedl na jedničku, protože tam byl příjemný stín.
Kapela opět zvesela a s nadsázkou pobavila přítomné všech věkových kategorií a asi po hodině se po dvou přídavcích rozloučila.
Kluci měli "strašný" hlad, proto jsme se tam ještě najedli a vrátili se k autu. Cesta nebyla příliš příjemná, na to, jak úzká tam vedla silnice, byl poměrně dost velký provoz. V Potštejně jsme naložili ovoce a informovali se kudy objet kritický úsek v Častolovicích, kde jsme při poslední zpáteční cestě strávili v koloně asi hodinu. Po chvíli váhání nám bylo doporučeno řešení s tím, že tam sice jsou malé silničky, ale nulový provoz.
Bohužel se ukázalo, že trasu jako objížďku využívají desítky dalších, takže jsme se každou chvíli museli vyhýbat až přes trávu, protože samozřejmě jedno auto za druhým a málokdo se obtěžuje kopírovat krajnici. Ovšem půlmetr od ní znamená pro jedoucího v protisměru nutnost šoupat trávník u příkopu. Aby toho nebylo málo, když jsme se přiblížili k Hradci z jiného směru než obvykle, zůstali jsme stát v koloně před semaforem u rozkopaného úseku. To jsme začal být lehce sprostý, vážně mi nepřijde normální rozrýpat úplně všechno. Když jsme konečně projeli Hradcem i kolem rozkopaného kruháku, dostali jsme se na dálnici a tam na nás čekala pověstná třešinka na dortu. Před zúženým úsekem se to z nějakého důvodu ucpalo a my jsme tam strávili dlouhé desítky minut. V domnění, že oba kluci už spí, jsem v nadávkách přitvrdil a až mnohem později jsem zjistil, že spal pouze Ála, zatímco Andy obdivoval můj bohatý slovník. Nejvíc mě štvalo, že práce probíhala jen na pár metrech zkraje z opačného směru a kvůli tomu se uzavře několik kilometrů. Moment, řekl jsem práce? Pak jen z toho důvodu, abych neustále neopakoval stejná slova. Mohl by někdo silničářům vysvětlit, že když někam postaví omluvnou ceduli "Musíme to opravit", tak se to "samo" neopraví? To by tam taky někdo musel opravovat. To je jako kdybych já dal k trávníku ceduli "Musíme to posekat" nebo k břečťanu "Musíme to ořezat" a čekal jsem, že se to samo udělá. Takže zatímco na přilehlém poli pilně jezdil traktor, přestože byla neděle večer, na silnicích ani ráno ani večer nebylo na staveništi živáčka. Už tak dlouhá cesta se nám prodloužila ještě zhruba o hodinu.
Až na trable s dopravou by jinak šlo o poměrně vydařený den...



Výlet do Jevan...;-)

1. srpna 2018 v 20:09 | Jiřan
Trochu nestíhám, takže opět s velkým zpožděním... Na pondělí (16.7.) jsme zařadili naprosto nenáročný výlet, který ale kluci přivítali s o to větším nadšením - výprava do jejich oblíbených Jevan.
Odjezd se trošku protáhl, ale nikam jsme nespěchali. Úplně nejdřív jsme si udělali zastávku u našeho místního teska, abychom si koupili nějaké lehké jídlo k obědovému pikniku a mohli jsme vyrazit. Cestu už důvěrně známe, já jsem se jen chvilku obával opravovaného úseku, kterým jsme projížděli před pár týdny. No projížděli, přesnější by bylo, že jsme tam několik dlouhých minut čekali u semaforu. Naštěstí šlo nejspíš o jedno z mála rozkopaných míst, kde se skutečně pracovalo, takže už se tam žádné omezení nekonalo. Vlastně se tam právě připravovali silničáři na nakreslení čar na silnici.
V Jevanech na louce mezi parkovištěm a rybníkem, kde se koupali místní, jsme si hned rozložili piknikovou deku a dali se do jídla. Mně se sedělo a leželo velmi příjemně, dovedl bych si představit, že bych tam strávil celé odpoledne. Bohužel kluci byli jiného názoru, takže jsme u auta vyměnili deku za batohy, v nichž měli kluci své nezbytné vybavení, abychom přežili případný střet se zvěří od veverky po medvěda, případně hurikán nebo zemětřesení. Já jsem se omezil na takové zbytečnosti jako třeba pití.
Cestou k lesu to v Jevanech žilo, všude se stavělo, každých pár metrů několik dělníků, zedníků a dalších pracantů.
V lese klukům udělalo největší radost, když jsme objevili "domeček pro skřítky", který postavili loni v říjnu při naší poslední návštěvě. Prošli jsme to tam křížem krážem, dokonce jsme se odvážili I na místa, kde jsme zatím nebyli a potom už jsem nás nenápadně směroval na zpáteční cestu. U parkoviště jsme si ještě "nakradli" pár prvotřídních 'bag' v rákosí na kraji rybníka a pak jsme mohli jet. Hned u cedule značící konec obce se Andy zeptal Ály, jestli si vzal z lavičky svou vojenskou čepici. Ten se rozbrečel, že ji tam prý nechal. Vzhledem k tomu, že hned po nás se tam objevila jakási cyklistická rodinka, přišlo mi zbytečné se vracet, ale vzhledem k breku jsem se tedy na úzké silnici otočil a jeli jsme zpět. Když už jsme byli na dohled, z ničeho nic Andy čepici objevil mezi nimi na sedačce. Připadal jsem si trochu jako pako, když jsme se opět otočili a potřetí míjeli partičku odpočívajících zedníků.
Tentokrát po cestě překvapivě ani jeden z kluků neusnul…;-)
 


Trampové...;-)

25. července 2018 v 19:54 | Jiřan
Ačkoli jsem zhýčkaný a nejdrsnějším trampským zážitkem v mých představách je pětihvězdičkový hotel s all inclusive, navrhl jsem doma ještě jednu krátkou dovolenou. Ovšem pod stanem. Volba padla na Malou Skálu, kde jsem si svou stanovací premiéru kdysi odbyl sám. Od té chvíle ale uteklo nějakých pětatřicet let.
V pátek (13.7.) dopoledne jsem s klukama nakoupil pár posledních nezbytností, po obědě jsme napěchovali auto tak, že jsem poprvé neviděl ani přes vnitřní zpětné zrcátko a kolem půl třetí vyjeli. U Poděbrad poněkud zhoustla doprava, takže jsme ten zhruba kilometr před kruhákem u Teska převážně stáli v koloně, která se jen chvilkama dávala do pohybu. To nám to tedy začínalo. Původně jsem myslel, že se něco stalo a pouští se nějak kyvadlově, ovšem ukázalo se, že šlo jen o silný provoz. A nejspíš byl na vině i moderní zlozvyk nepoužívat blinkry.
Po vyjetí z Poděbrad už to ale šlo. Zpočátku se mi cesta strašně vlekla, ale pak jsem se najedou podíval na čas dojezdu na navigaci a zjistil jsem, že nám zbývá deset minut do cíle. To mi výrazně zlepšilo náladu. Ačkoli jsme Malou Skálu zhruba před dvěma až třemi roky navštívili a věděli jsme přesně, kde kempink je, vjezd do něj jsme minuli. Jelo zrovna nějak víc aut a nenápadná mezera mezi domy se vyloupla na poslední chvíli. Trochu jsme se projeli, než se dalo otočit a potom jsme k recepci zamířili z opačného směru, i když alespoň podle čar na silnici to asi nebylo až tak úplně správně. Jelikož do kempu až tak pravidelně nejezdíme, alespoň v tomto tisíciletí jsem se tam ocitl prvně, byl jsem poměrně překvapen, jak rychle se vyřídily formality a za malou chvilku už jsme si vybírali místo na louce. Stavění stanu taky celkem šlo, i když se mi chvílemi zdálo, že předloni na zahradě to šlo od ruky trochu lépe. Po večeři jsme se šli porozhlédnout kolem. Vypadalo to, že na druhém břehu Jizery bude probíhat nějaký koncert, ovšem ačkoli proběhla zkouška zvuku, kapela si brala různě do rukou nástroje, pak tam postávala i připravená, na hudbu nějak nedošlo. Zvláštní, nejspíš šlo o nějaké Němce.
Potom jsem se s Andíkem pustil do badmintonu. Celkem nám to šlo, ale postupně se kolem nás vyrojily děti z přilehlých stanů a mně trochu vadilo, že si kolem rozestavily sedačky a zíraly na nás.
Největší obavy jsem měl samozřejmě z noci pod stanem, s mým spánkem to není nijak závratné a moc dobře si pamatuju probdělou noc před zmíněnými dvěma lety, kdy mě zbytek rodiny přemluvil ke spaní na zahradě, v mém případě tedy ležení, a já jsem potom druhý den normálně pracoval. Bohužel se mé obavy vyplnily a ani tentorkát se mi nepodařilo usnout. Ovšem ani na chvilku, takže už přesně vím, o čem zpívá náš národní poklad ve své písni "Dlouhá noc". Nakonec jsem se ale rána přece jen dočkal.
Po nezbytné hygieně jsem se vrátil do stanu, kde se mezitím probudil Andík proto následovalo ještě jedno kolo hygieny. Potom jsme se vydali na ranní procházku k řece a následně do obchodu u vjezdu do areálu nakoupit něco ke snídani. Po našem návratu už byl vzhůru i zbytek rodiny.
Prakticky celé dopoledne si kluci vydrželi hrát na břehu. Při pozorování vodáků jsem se jen utvrdil v tom, že něco podobného by pro mě rozhodně nebylo, na hladině to vypadalo s trochou nadsázky jako v pátek odpoledne na D1. Navíc u nemalé části jde jen o 'módní' záležitost, mnohdy hraničící až se snobstvím. Díky jednomu víkendu jsem tak i změnil názor na současné snahy zákonodárců zrušit zákaz popíjení pro cyklisty a vodáky. U prvně jmenovaných jsem byl proti podobným změnám od počátku, u druhé skupiny právě odteď.
Já jsem si pak chvíli šel odpočinout do stanu, kam kolem poledne přišla manželka s dětmi, abychom mohli vyrazit na výlet, započatý obědem po cestě. Jenže zcela nečekaně začalo pršet. Chvílemi i celkem dost. Díky tomu jsme se tak přibližně o hodinu zdrželi. Když déšť ustal vzali jsme si všechny nezbytnosti a vydali se na vytoužený oběd. Mimochodem byl výborný. Z restaurace jsme zamířili rovnou vzhůru na Pantheon. Na skalnatou vyhlídku vysoko nad silnicí jsem se neodvážil, proto jsme s Andym čekali o kousek níž. Pak jsme pokračovali až k letohrádku, kde jsem se opět neodvážil na prohlídku ve skalách, takže jsem bloumal hned u kraje.
Andy chtěl za každou cenu navštívit ještě Frýdštejn, ačkoli jsme věděli, že tam bude již zavřeno (ta propršená hodinka by se nám teď hodila). Podle turistického značení se mělo jednat asi o 1,5 km, ve skutečnosti to muselo být mnohem víc, proto jsme se asi v půlce rozdělili, protože Álovi se už dál nechtělo. Vydal jsem se s ním tedy zpátky, zatímco manželka s Andym pokračovali dál. Ála směle vyšlapoval, ovšem v samém závěru skoro dole zakopl a rozbil si koleno. Aby toho nebylo málo, cukrárna, kde jsem mu slíbil zmrzlinu měla jen do pěti, čili před tři čtvrtě hodinou zavřela. Naštěstí druhá cukrárna měla mít do pěti také, ale majitel o hodinu přetáhl. Tam jsme si tedy dali nanuky. Pak jsme se stavili opět v pizzerii, abychom si objednali pizzu s sebou. Během čekání si Ála pohrál na dětském hřišti a taky se s námi na chvíli pustil do řeči jeden z místních.
Když jsme se potom u stanu dali do jídla, za chvíli dorazila žena s Andíkem. Později si kluci odešli hrát s dalšími dětmi, které se jejich rodiče snažili utahat, aby celou noc spaly a oni mohli nerušeně propít poslední noc před odjezdem. Ostatně je fakt, že v noci ze soboty na neděli bylo poněkud hlučněji než předtím. Chvilku před spaním se vyplnila moje obava, že neustálé lezení pro něco do auta, v němž přitom samozřejmě pořád všechno svítilo, se musí projevit na baterce. Vyskočilo na mě varování, abych nastartoval, protože mám téměř prázdnou baterku. Super takhle před spaním do okolí vypustit dávku škodlivin z výfuku. Je ale pravda, že stačilo pár minutek a vše se zdálo být opět v pořádku.
V noci se mi podařilo alespoň na chvíli klimbnout, i když žádná sláva to nebyla, maximálně 1-2 hodiny. Ráno se z ostatních jako první probudil Ála, tak jsme se vydali do umývárny a já využil brzkého času k ranní sprše. Bohužel venku bylo lehce chladněji, takže památku na stanování mám dosud v podobě rýmy.
Tentokrát se zbytek stanu probudil dřív než předchozí den, opět jsme si nakoupili snídani, po které si kluci nejdřív chvíli kopali s dalšími dětmi, což jsem teda neviděl moc rád, protože míč často končil v něčím stanu nebo autě. Naštěstí se nám poměrně brzy podařilo tuhle zábavu brzy diplomaticky ukončit a naše děti se pak vydaly k vodě, zatímco my jsme sbalili náš přechodný příbytek.
Trochu jsem se bál, jak auto zareaguje na stisk tlačítka start, ale motor naskočil ihned a bez nejmenších problémů. Po vyřízení formalit na recepci jsme zamířili směrem domů. Pro kluky jsme ještě udělali překvápko v podobě mírné zajížďky opět do zmrzlinárny v Mimoni, aby ochutnala i manželka. Původně jsem si myslel, že tak otestuji Andíkovu i Álovu všímavost, kdy poznají, kam jedeme, ale oba brzy usnuli a probudili jsme je až na místě.
Z netradičních druhů jsem tentokrát zvolil koprovou, štrůdlovou a špičku s vaječným koňakem. Po ledovém občerstvení jsme už mohli pokračovat domů. I tuto část cesty kluci takřka celou zaspali...;-)


Nasyslené zmrzliny...;-)

19. července 2018 v 20:37 | Jiřan
Ve čtvrtek (12.7.) jsem chtěl využít slibovaného pěkného počasí, proto jsem s dětma vyrazil do Mladé Boleslavi na v poslední době dost provařenou "syslí louku". Doufal jsem, že aspoň jednoho hlodavce zahlédneme. Cosi jsem si načetl, proto jsem věděl, že krmit by se nemělo a když už, pak okurkou nebo třeba mrkví. Obojí jsme si tedy ještě ráno koupili. Netušil jsem, že se dá zaparkovat přímo u místa, proto jsme nechali auto u hlavní silnice. V tu chvilku se mi zdálo trochu podezřelé, že se dost zatáhlo. Naštěstí mě ráno cosi osvítilo a přestože bylo vedro, vzal jsem s sebou klukům tepláky a mikiny. Ještě u auta se rádi převlékli. Po pár desítkách metrů jsme došli na místo, kde jsme rozhodně nebyli sami. Už z dálky bylo vidět desítky drobných zvířátek, jak rychle pobíhají všude kolem. Ačkoli se to nemá a je to tam i výslovně uvedeno, většina lidí je krmila sušenkami a dětskými piškoty, kterým samozřejmě před naší zeleninou dávali přednost. I tak se ale pár vegetariánů našlo a ti si pochutnávali především na mrkvi. Přímo z ruky se krmit nechtěli, ale kolečko zeleniny si bez rozpaků vytrhli a pak na místě hned u nás se tím cpali. Hlavně si nás oblíbil jeden tlusťoušek, co se asi právě vrhnul na dietu, poznali jsme ho podle nepravidelnosti na srsti. Ten se k nám vracel pořád dokola. Nejvtipnější situace nastávaly, když některý z těch tlustších syslů chtěl skočit do nory, do níž se nevešel a my jsme sledovali, jak marně třepe nožičkama ve vzduchu, aby se pak vysoukal ven a zkusil větší díru.

O poznání méně vtipné bylo, když začalo krápat a posléze i pršet. Hlavně Andy byl dost smutný z toho, že musíme nečekaně brzy odejít. On by tam totiž byl schopný strávit klidně celý den. To je tak, když je jedno z nejsušších lét a meteorologové řeknou, že budu sluníčko... V dost velké lijáku jsme se vrátili k autu a já rychle přemýšlel, jak si spravit náladu. Pak mě napadlo, že zase nejsme tak daleko od vyhlášené zmrzlinárny, co bývala ve Stráži pod Ralskem a nyní je přesunuta do Mimoně. Trochu jsem taky doufal, že třeba by o těch pár kilometrů dál pršet nemuselo... Škoda, byl jsem vybaven i piknikovou dekou a jídlem a to všechno díky nečekané změně počasí padlo.
Nedá se říct, že by celou cestu do Mimoně pršelo. Ono se to totiž střídalo a chvílema lilo. Byl jsem lehce nervózní hlavně z toho, že jsem nevěděl, jak to na místě vypadá a zda se dá zaparkovat přímo před cukrárnou, abychom nezmokli. Naštěstí na místě jen krápalo a navíc se parkuje hned u budovy. Ta mimochodem zvenku nevypadá nijak vábně, navíc samotná lokalita není tak výhodná, jako tomu bývalo ve Stráži. Tady člověk musí trochu hledat přímo na sídlišti. Výběr zmrzlin není tak velký jako na původním místě, kde se dalo vybírat z více než stovky, na druhou stranu těch nějakých zhruba třicet možností taky bohatě stačí a zdůraznit musím, že od chuťového zážitku vás nyní nedělí neskutečně dlouhá fronta. Já jsem se dovázal a zvolil kakaovou s chilli, peppermintovou a kremžskou hořčici, kluci zůstali víc při zemi a dali si lentilkovou, perníkovou a coca-colovou. Musím uznat, že chilli bylo opravdu cítit.
Když jsme si potom zase spokojeně sedli do auta, znovu se spustil déšť, který nás více méně doprovázel až domů. Především na zničených silnicích v okolí Ralska představovaly kaluže adrenalinový zážitek. Možná ale o něco menší než předjíždějící se kamióny v nepřehledné zatáčce ráno...

Kino...;-)

19. července 2018 v 20:23 | Jiřan
Minulé úterý (10.6.) jsem s klukama po nějaké době zajel do kina. Už den předem jsme si v programu vybrali, na co bychom mohli jít a po shlédnutí několika trailerů k aktuálním dětským filmům, které právě dávají, jsme zvolili Králíčka Petra, jak jsem ostatně původně předpokládal. Sice se už nejedná o tak úplně žhavou novinku, ale zatím jsme se na něj nedostali. Trochu jsem předpokládal, že budeme v sále sami, jako se to už několikrát stalo, ale k mému překvapení se tam sešlo rodin víc.
Měl jsem na paměti negativní recenze na internetu, proto jsem příliš neočekával, ale nakonec to nebylo nijak zlé. Přece pokud jdu na film s cílovou skupinou děti, pak tomu musím přizpůsobit i své představy. Takže jako nenáročná rodinná oddechovka celkem dobré, i když samozřejmě podle typické dějové linky.
Po filmu jsme se stavili na oběd. Kluci nic nenamítali proti tomu, že pro jednou vynecháme mekáč. Co se týče hraček do happy mealu, jednalo se o čiré zoufalství v podobě posledních dvou kusů. Nakonec jsme tedy skončili u české kuchyně - Andy si dal vytoužené plněné knedlíky se zelím a uzeným, Ála řízky s kaší, která ale prý nestála za nic.
Po jídle mě kluci umluvili, že se projdeme po nákupním centru, což je k mému údivu stále velmi baví. Velmi důkladě jsme potom prolezli celý Decathlon, i když to je trochu o nervy hlavně kvůli všude pobíhajícím dětem. Vlastně kdyby jen pobíhajícím - zatímco před jedním řvoucím rozmazlencem uskočíte, srazí vás další dva, kteří se honí na koloběžkách, co jsou volně k dispozici.
Cestou domů jsem si zanadával, protože v rámci projektu Rozkopeme Česko, je uzavřený nájezd na D11 u Prahy, takže jsme museli po objížďce (momentálně jsme tím směrem dlouho nebyli, ovšem tak trochu naivně jsem doufal, že když jsem místo objížděl v dubnu, že už by to nyní třeba mohlo být hotové). V následném zúženém úseku jsem jako vždy dostal černého Petra v podobě jízdy za kamionem, který v jednu chvíli zcela nečekaně zabrzdil a já měl co dělat, abychom se mu nepodívali pod kapotu. Kdybych si v tu chvíli pohrával třeba s nebo dokonce rádiem, pak nevím, nevím...
Domů jsme ale dorazili v pořádku, tentokrát mě nezastavila ani ve starší bílé oktávii maskovaná hlídka, již jsme viděli cestou tam i zpět úřadovat a večer jsem ještě stihl navštívit kolínské Obi a přežít v něm pěkný liják...;-)

Dovolená 2018...;-)

19. července 2018 v 20:11 | Jiřan
Jak už jsem nadhodil, do Maďarska jsme se letos vydali již pošesté v řadě. Tedy nejenže do Maďarska, ale k Balatonu, do stejného města a počtvrté také do stejného prázdninového domu.
Ačkoli dlouhodobější předpověď slibovala naprosto bezchybné počasí, nakonec jsme koupání věnovali jen dva dny. Ne, že by byla zima, chodili jsme v tričkách a kraťasech a mnozí jiní byli ve vodě denně, ale jsme trochu zhýčkanější.:-)
V sobotu 30.června po příjezdu do Balatonlelle jsme nejprve zruinovali bankomat, potom se najedli a ve dvě hodiny zamířili k našemu přechodnému domku. Právě když jsme vjížděli do naší ulice, odjížděl odtamtud syn majitelky a přátelsky na nás mával. Přece jen už se za ty roky poznáme. Samotné předání proběhlo poměrně rychle, což jsme uvítali, protože domlouvání bývá složitější. Německy umí právě jen Géza, ovšem není to žádná sláva, ovšem když nemusíme řešit nic vysloveně důležitého, o nic nejde. Jeho matka na nás mluví maďarsky, pomalu a zřetelně, takže vlastně pohoda...:-)
V neděli jsme zařadili výlet. Já jsem si už nějaké tipy předpřipravil doma a konečná volba padla na město Tapolca, vzdálené přibližně hodinu jízdy kolem Balatonu. Místo je zajímavé především podzemní jeskyní, nalezenou při kopání studny přímo pod domem, kterou si návštěvníci projedou na lodičce. Menší komplikaci představovalo, že jsme neměli drobné do parkovacího automatu (samozřejmě jsem stovkové a dvoustovkové mince nechával doma na hromádce na večerní gamblerské orgie;-)). U nedalekého stánku jsme si tedy koupili malý suvenýr a drobáky tak získali. Poněkud větší podraz nastal u pokladny. Bylo před půl pátou a slečna nám nabídla možnost vstupu v 18:40, předtím bylo vše vyprodané. To se mi zdálo docela dost pozdě, přiznám se, že mě vůbec nenapadlo, že se musí čekat. Nakonec jsme to ale vzali a šli si prohlédnout město. Ve velkém křišťálově čistém jezeru v parku jsme sledovali stovky ryb, kterým vévodil veliký kapr, který majestátně proplouval hned u hladiny. Potom jsme si koupili něco k jídlu, zmrzlinu a nastal čas prohlídky. U vstupu jsme vyfasovali brýle, až později nám došlo, že se jedná o 3D brýle. Skupinky se ujala průvodkyně, která nám nejprve vysvětlovala cosi o vzniku jeskyní. Ovšem vzhledem k tomu, že výklad probíhal v maďarštině, navíc velmi uspávajícím tónem, nedá se tak úplně říct, že by nám teď bylo vše jasné!:-) Proto jsme se vždycky lehce oddělili od skupiny a sledovali na velkých obrazovkách 3D promítání. V jedné části pak byla prolézačka pro děti, což uvítali naši kluci. No a potom už jsme z domu po schodech podobných těm do sklepa sešli přímo do jeskyně. Škoda, že jsme nevěděli, jak to probíhá, takže jsme si vše prohlíželi a potom stáli poslední ve frontě na loďky. Příště by to chtělo udělat opačně - nejdřív loďky a potom se teprve projít. Do každé pramičky se vešli dva lidé, bez průvodce, kluci si ještě museli povinně vzít vesty. Ovšem ty byly zcela čisté jako nové. V některých částech bylo nutné pořádně přikrčit hlavu, jindy jsme v prudké zatáčce zlehka narazili, ale zážitek to byl pěkný. Jen je zvláštní to, že pádlující sedí vpředu, takže vlastně rodič nemá přehled o dítěti. Naštěstí naši kluci jsou rozumní, takže se žádné vzrůšo nekonalo.


Před osmou jsme se vydali domů. Kluci mě ještě přemluvili, abychom nejeli po dálnici, ale po okreskách kolem Balatonu, což bylo o nějakých 20 minut delší.
Druhý den jsme se pěšky vydali do vedlejšího města, které je s tím naším prakticky spojené, na bobovou dráhu, která se loni líbila našim dětem. Ovšem tentokrát jsme museli přečkat dlouho frontu, v níž dělala velký nepořádek skupina Čechů v modrých tričkách s nápisem Balaton 2018, především pak paní Petra (jména měli taktéž na zádech). Nějakých pět až deset jejich dětí jezdilo stále dokola a ona s dalšími dospělými jim držela místa ve frontě. Obecně bych na tom neviděl nic zlého, kdyby se jednalo vždy o jednoho člověka, ovšem když se vám takhle dokola pořád střídá takové množství lidí, kteří vás vlastně předbíhají, potom se nehýbáte z místa. Manželka to nakonec nevydržela a svou jmenovkyni upozornila, že to není právě fér. Ta na tom ovšem neviděla nic špatného. Jinak ale až na problém s obědem, kdy kluci za žádnou cenu nechtěli sníst to, co si objednali, čímž mě dost rozladili, to bylo celkem dobré. Cestou zpět, když už bylo jasné, že nestihneme dojít na pláž, kde mělo probíhat slavnostní představení cirkusu, jsme se stavili na zmrzlině v cukrárně a jak si tak sedíme u stolečku, najednou se začali k silnici sbíhat lidé a s policejním doprovodem procházeli po hlavní silnici sloni a další zvířata, to celé doprovázené cirkusovým orchestrem a artisty. Celá atrakce ovšem slušně zacpala dost frekventovanou hlavní silnici.
Volný čas jsme trávili sportem (badminton, míč), hrami (především kostky a karty), luštěním křížovek a procházkami s klukama. Dost často do cukrárny na výbornou zmrzlinu případně na perfektní zákusky. Dva celé dny jsme strávili na pláži a ve vodě. No a samozřejmě by nám kluci neodpustili, kdybychom nenavštívili Maďarský národní cirkus. Po krátké debatě ohledně míst jsme nakonec tradičně zvolil VIP lóži. Představení jako každý rok nemělo chybu, s cirkusy, které navštěvujeme u nás, se to vůbec nedá srovnat, zde se jedná o úplně jinou ligu. Ne nadarmo vyhráli letos na mezinárodním cirkusovém festivalu v Monte Carlu, což několikrát zaznělo i v průběhu představení.


Poslední den bylo zpočátku nejchladněji, během odpoledne se ale počasí vybralo a bylo dost vedro. Měli jsme štěstí, že rodina po nás svůj pobyt zrušila, takže nám majitelé nabídli, že si pro klíče přijedou kdykoli budeme chtít. Přestože nebydlí zrovna blízko, neměli nejmenší problém s tím, abychom se setkali až v půl sedmé. Díky tomu jsme se stihli ještě navečeřet a po menší zastávce na nákup občerstvení na noční cestu jsme se mohli vydat domů.

Statistika výletu do města Tapolca
160,5 km
10,2 l benzinu

Balaton pošesté...;-)

17. července 2018 v 18:13 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
Když jsme se na dovolenou do Maďarska chystali před šesti lety (tehdy trochu nešťastně nadvakrát), nevěřil bych tomu, že se tam budeme pravidelně vracet. Tedy rozhodně ne, že v následujících letech se tam vrátíme šestkrát. Ostatně kdyby mě to bývalo napadlo, asi bych se vrhnul na studium maďarštiny, protože bychom to využili.
V každém případě jsme si tedy letos 30. června přivstali, budík se ozval přesně ve dvě ráno a v půl čtvrté jsme odjížděli od domu. Kluci postupně usnuli, přesně jak to bylo v plánu. Tentokrát je velmi překvapivě neprobudila ani D1, tedy přesněji to její drncání. Probrali se až poté, co jsme zastavili v časné ranní koloně vzniklé jakousi drobnou nehodou v opravovaném úseku. Zpočátku to ale vypadalo na hodně dlouho.
Na Slovensku jsme si naplánovali tradiční snídani, volba padla opět na Sekuli, tentokrát se ale neukázala jako nejšťastnější. Zaprvé tam byl ještě mnohem větší bordel než v uplynulých letech, za další pak fičel vítr. A hlavně když jsme složitě projeli až na plácek, kde jsme v pohodě jedli loni, tentokrát byl z poloviny schovaný pod jakousi ohromnou kaluží. Snídani jsme tedy zkrátili na co nejkratší dobu. Zbytkem Slovenska jsme projeli velmi rychle a tentokrát po několika letech prvně bez zmatků s odstavenými auty u maďarské hranice. Hned za hranicemi se staví úsek silnice, nejspíš aby mohla být více proudová, každopádně na rozdíl od naší D1 se tam skutečně pracovalo. Troch náročnější na psychiku bylo sledování řidičských sebevrahů, kteří předjížděli v nejnebezpečnějších situacích. Na následné dálnici už bylo ale vše v pořádku. Maďaři sice na můj vkus zbytečně kličkují (zprava, zleva), ovšem jezdí jaksi bezpečněji než my. Jako v minulosti jsme se i tentokrát chtěli vyhnout kritičtějšímu úseku kolem Budapešti, proto jsme zvolili zkratku přes Pér, Kisbér a Székesfehérvár. Tam nás ovšem trochu zaskočil několikakilometrový úsek s omezením na čtyřicítku. Číslici na pravidelně rozmístěných tabulích jsme dodržovali prakticky jen my. Ostatní nás plynule předjížděli vysokou rychlostí. Nevím, ale jako cizinec si nedovolím překračovat rychlost. Tím spíš, že už jsem o dva body přišel…;-)
Po mnoha kruhových objezdech jsme se potom napojili na dálnici M7 a to už bylo vše v pohodě. Dokonce oproti minulým letům a především poplašným zprávám o kritickém víkendu, co se provozu týče, jezdilo mnohem méně aut. Především díky zdržení na naší D1 jsme do Balatonlelle dojeli až po osmi hodinách. Na parkovišti jsme zastavili přesně v půl dvanácté, zbývaly nám tedy dvě a půl hodiny do předání prázdninového domu, které jsme využili na posilnění a nákup základních věcí na první dny.

K pobytu se vrátím v některém z následujících příspěvků, v rámci popisu cesty rovnou skočím k té zpáteční o týden později. Měli jsme štěstí, že hosté po nás dovolenou odřekli, proto nám majitelé vstřícně nabídli, že klíče můžeme odevzdat, kdy budeme chtít. Domluvili jsme se tedy na půl sedmou v sobotu večer, kdy jsme již byli po večeři a po nezbytnostech mohli vyrazit. S krátkou zastávkou na nákup pár lahví vína a bonbónů do auta. Teda vína až domů samozřejmě…:-) Od obchodu jsme odjížděli před tři čtvrtě na osm a cesta ubíhala perfektně. Ála usnul hned po najetí na dálnici, Andy se poměrně dlouho držel. Podraz nastal opět po sjezdu na Székesfehérvár, kde nás čekal již dříve zmíněný úsek se čtyřicítkou. Dodnes nechápu důvod omezení, ovšem vzhledem k tomu, že značky byly rrozmístěny pravidelně po pár stovkách metrů, rozhodně bych při případné kontrole neuspěl s výmluvou na přehlédnutí. Pravdou ovšem zůstává, že jsem předpis opět dodržoval sám, ostatní nás svorně předjížděli. V jednom méně přehledném místě se za námi pár aut naštosovalo a když se silnice opět narovnala, jeden z předjíždějících mě velmi důrazně vytroubil. Nevím, nechápu, možná ta značka platila jen ve všední dny, i když pod ní žádná doplňková informace nebyla. Po jedné z přestávek na toaletu konečně usnul i Andy a oba kluci na konec spali zcela nečekaně až do Plaňan, čili prakticky až domů. V každém případě musím vyzdvihnout zážitek na Sekuli. Myslím na té její moderní části, čili ve směru do Česka. Loni jsem si tam odskočil a manželka, která šla hned po mě, už narazila na uzamčené dveře. Po letošním zážitku si říkám, kdo ví, jak to bylo, protože když jsem přišel ke vchodu do obchodu, postávalo před ním zhruba dvacet různých lidí. Na ceduli na dveřích stálo, že mají otevřeno do 24:00, jenže ono ještě nebylo ani půl dvanácté. Obsluha uvnitř předstírala jakousi činnost, jako by se nic nedělo. Stejně jako někteří jiní jsem tedy zvolil přítmí přilehlého lesíku a odjížděli jsme asi po patnácti minutách. Pumpa stále zavřená.
Na rozdíl od loňska jsme letos špatně neodbočili v Brně, i když jsem přesně poznal ten kritický bod z loňska a měli jsme trochu namále, protože před ním byla jakási uzávěrka. Vlastně si ještě vzpomínám, že mě to jaksi táhlo do Vídně, protože jsem dvakrát málem zapomněl odbočit, ale v Bratislavě mě na poslední chvíli upozornila manželka a v Brně jsem si vše stihl uvědomit sám.
Na D1 opět katastrofa. Nejkritičtější okamžik, který mi utkvěl v paměti - zúžený úsek, který se v noční tmě zdá ještě užší a najednou vás začne předjíždět Hyundai Santa Fe, čili dost rozměrné auto. Jelikož levý pruh má jen 2,2 metru, měli jsme to skutečně na zrcátka. Jenže jemu to nestačilo a v levém pruhu pokračoval až ke kamionu jedoucímu přede mnou. Jeho řidič si všiml, že se ho chystá předjet a začal mu blinkry naznačit, aby to nedělal. Marně. Řidič hyundaie se tam napasoval. Kamion se natřásal, jak jel po samém okraji, troubil a rozsvěcoval světla, ovšem na "korejského souseda" byl krátký. Vzhledem k tomu, jak blízko jsme k celé situaci sami měli, jsem si velmi oddechl, když celý riskantní manévr skončil.
Poslední vzrůšo na mě čekalo na sjezdu z dálnice, který se náhle vyloupl taktéž v zúženém úseku a měl jsem co dělat, abych ho nepřehlédl. Pak už ale všechno v pohodě. V Plaňanech se na nás až k silnici přišel podívat srnec, o pár desítek metrů dál přes cestu přeběhla srna a na obchvatu našeho rodného nás na silnici nadšeně vítal zajíc, čímž nemyslím ředitele místní školy.
U domu jsme zastavili přesně po sedmi hodinách ve 2:40.

Statistika cesta tam:
558,3 km
34,6 l benzínu

Statistika cesta zpět:
557,6 km
35,2 l benzínu

Farmapark...;-)

29. června 2018 v 19:02 | Jiřan
Minulou sobotu (16.6.) jsme s klukama podnikli pánskou jízdu. Využili jsme pěkného počasí a vydali se do Farmaparku v Soběhrdech, jehož návštěvu jsem plánoval už delší dobu. Vyrazili jsme trochu později, než jsem původně chtěl, ale nikam jsme nespěchali, měli jsme k dispozici celý den. V Soběhrdech se areál nedá přehlédnout, na parkovišti stálo plno aut, ale místa byl dostatek. Jako na vše připravený starostlivý otec jsem ještě u auta oba kluky trochu namazal, protože to vypadalo na pěkný slunečný den.
Hned za vsztupem jsme se přichomýtli ke krmení, což kluky vždycky hodně baví. Já teda nevím, ale představa oslintané ruky od zvířat mě osobně nijak neláká.
Potom sme zamířili dolů směrem k tubingu. Jelikož kluci už párkrát na něčem podobném byli, koupil jsem rovnou 12 jízd. Jednak to vyšlo výhodněji a navíc to byla jediná z "hromadných" možností se sudým počtem. Každý tedy jel šestkrát. K mému překvapení vůbec nic nenamítali, když jsem jim řekl, aby nahoru na start jeli po "pohyblivém chodníku" sami.
Když se dostatečně vyřádili (bylo vidět, že už nemůžou, přitom na mě ještě zkoušeli vydyndat další jízdy), zamířili jsme k blízkému občerstvení, abychom se naobědvali. Nekonečná fronta přímo mezi stolky nebyla nic moc, ale pořád lepší stát ve frontě u stolů, než sedět u stolu u fronty. Trochu zmatečné mi přišlo, že pod střechou stálo v nabídce pití a třeba párky v rohlíku, naproti přes silničku pak grilovaná jídla, jenže všechno se platilo pod tou střechou. To celkem dost lidí mátlo.
Potom jsme pokračovali dál. Přiznám se, že jsem byl lehce zklamaný. Farmapark je ohromný, nablýskaný, to ano, ale vesměs nic moc v něm není. Tento postřeh mi sdělili i kluci zcela nezávisle na mém názoru. Pokud by si někdo usmyslel, že zaplatí rodinné vstupné osm stovek a víc už vydat nechce, pak si může leda tak skákat na trampolíně nebo ležet v závěsných sítích (což teda mimochodem byla opravdu pohodička:-)). Jo a samozřejmě si prohlédnout zvířata ve výbězích, to zase abych někomu zbytečně nekřivdil.
Na samý závěr, už po odpolední svačině, jsme se ještě zastavili hned u vstupu v kryté hale, kde si děti mohly hrát uvnitř. Nakonec jsem měl pocit, že tam to bylo asi nejlepší. Nám na to zbylo lehce přes půl hodiny času, pak už jsem chtěl jet, ale kluci by tam viditelně strávili klidně mnohem delší dobu. Akorát zase se člověk musí připravit na plno nevychovaných a rozmazlených spratků, kterých si rodiče vůbec nevšimnou.
Před šestou jsme se vrátili k autu a asi ve čtvrt na osm jsme přijížděli domů. Nebylo to vysloveně blbé, ale že bych tam museli jezdit častěji, to tedy asi ne.


Dětský den na Katlově...;-)

10. června 2018 v 17:36 | Jiřan
Minulou sobotu (2.6.) jsem s ohledem na avizované počasí vyhlížel trochu s obavami. Už dlouho jsme měli naplánovaný program, po roce se v Katlově konal další dětský den s Jakubem Vágnerem. Původně jsem se dokonce chtěl v zájmu našich kluků překonat až tak, že bychom na místo dorazili už v pátek odpoledne a přespali pod stanem, ovšem s ohledem na bouřky jsme od toho upustili.
Ráno jsme nikam nespěchali a na loukou vyhrazenou pro auta jsme dorazili kolem desáté. Počasí bylo nakonec perfektní, proto jsme se ještě raději trochu namazali a vydali se vstříc dobrodružství. Kluci byli zpočátku trochu zaražení, hlavně na Álovi se podepsala ranní dávka kinedrylu, ale postupně ožili. V areálu bylo znát, že v posledních dnech dost pršelo, na některých místech zůstávaly bahnité kaluže, ale spíš výjimečně. Andy si potěžkal výra velkého, Ála nejprve nechtěl, pak zase chtěl a nakonec si sovu alespoň pohladil. Čekání na projížďku na koni si nakonec rozmysleli oba. Ála se nejvíc těšil na bagrování opravdovým bagrem, ovšem tam, co byl loni, tentokrát nebyl. Nakonec jsme ho objevili po obědě na plácku mezi rybníky, kde měl určitě lepší stanoviště. Zabagrovali si jak Ála tak Andy. Na molu rybníka Katlov jsme taky potkali Jakuba Vágnera, kluci se s ním hned vyfotili (čímž se splnilo druhé Álovo přání). Stejně jako loni i tentokrát musím smeknout nad jeho ochotou a skromností. Bylo vidět, že potřeboval odejít, ovšem i přesto se trpělivě fotil se všemi, kdo měli zájem. Navíc se s každým přátelsky pozdravil. Kdyby se tak všechny celebrity chovaly stejně...;-)
Oběd se celkem povedl, výběr jídel byl poměrně široký a nejednalo se jen o "smaženky" a párky. Andy si dal bramborové knedlíky plněné uzeným se zelím, my jsme zvolili lasagne, Ála potom maso z grilu.
Odpoledne proběhlo vyhlášení kaprařského mistrovství Evropy juniorů, které na Katlově probíhalo zhruba od půlky týdne a mimochodem ho vyhráli Češi s kapitánem Karlem Niklem. Na podiu se vystřídali zástpci všech zúčastněných zemí, pozdravit je přišli také hosté Claudia Darga z Německa a Alan Blair z Británie, kteří jsou známí především zarytým kaprařům. Oba jsme ostatně potkali i v průběhu dne. Na pódiu několikrát zaznělo poděkování nejen Jakubu Vágnerovi, ale také jeho partnerce Elišce Bučkové, která se prýo všechny velmi dobře starala. Je pravda, že i my jsme ji několikrát spatřili, že se rozhodně neflákala.
Domů jsme odjížděli až kolem půl šesté, protože jsme ještě čekali na losování tomboly, ovšem rybaření s Jakube Vágnerem ani jeden z našich malých rybářů nevyhrál. Už teď je ale jasné, že za rok přijedeme opět.
Jestli dojde i na stan, to zaručit nemůžu, ale pruty si s sebou už určitě vezmeme!:-)


P.S.
Mimochodem se mi podařilo získat fotky mého candáta ze závodů v Rožďalovicích, doplnil jsem je k ČLÁNKU

Traktor - naše náměstí (26.5.2018)

10. června 2018 v 17:03 | Jiřan |  Reporty z koncertů
Ačkoli hudební program v rámci místní pouti probíhal v sobotu 26. května už od pěti odpoledne, pro mě připadal v úvahu jen Traktor v půl desáté. Jasně, Čoka a jeho Bypass znám, ale prioritu jsem měl jasně stanovenou. A předchozí kapely jsou pod mé rozlišovací schopnosti.
S Andym jsem z domova odcházel až někdy po osmé a pořád bylo strašné vedro. Proto jsem zvolil kraťasy a tričko, na Andíka jsem byl přísnější, musel si vzít džíny - to kdyby se třeba ochladilo. Cestou na náměstí mi ho ale bylo celkem líto, jak se musel pařit. Aspoň se mu hodilo drsné potítko s lebkou, které jsem mu k jeho velké radosti věnoval, protože vzhledem ke svému věku ho už sám nepotřebuju. U školy jsme potkali jeho spolužáka mířícího s babičkou domů, který na něj přes ulici zavolal: "Andy, kam jdeš?" Andy se hrdě nadechnul a odpověděl: "Na koncert!"
Na plácku vedle lékárny, který byl zvolen nečekaně velmi výhodně, protože hluk se nijak zvlášť do města nenesl (třeba u našeho nedalekého domu nebylo slyšet vůbec nic), právě řádil Vilém Čok a my jsme obhlédli, co kde mají. Museli jsme působit vtipně, protože ačkoli si Andy vzal jedno ze svých drsných triček, držel se mě za ruku. U stánku s merchem Traktoru jsem mu koupil suvenýr (samozřejmě dvakrát, aby to doma Álovi nebylo líto) a k tomu jsme zdarma dostali velkou fotku kapely. Do začátku jejich setu zbývalo ještě hodně času, proto jsem se rozhodli si to ještě zanést domů. Během chvilky jsme ovšem byli zpátky. Vystoupení Viléma Čoka bylo zakončeno krátkým ohňostrojem, což bylo milé a nečekané překvapení, stejně jako z důvodu zpoždění jediný přídavek v podobě notoricky známé znělky kresleného seriálu Kačerov.
Při pohledu na hodinky mi bylo jasné, že v půl desáté se nezačne, nejsme holt v Německu, kde bývají na vteřinu přesní. Čekání mi ale tentokrát nijak zvlášť nevadilo. Jasně, byl bych radši, kdyby se začalo co nejdřív, aby Andy moc neponocoval, ale tak trochu jsem s tím počítal. Horší bylo, že se poněkud ochladilo.
S přesně třicetiminutovým zpožděním spustilo v deset hodin intro Traktoru, následované Děvkou č.5 a dalšími peckami. V playlistu si své místo našly písně Artefuckt, Láskožrouti, Caligula, Uveď nás v pokušení, Neber si rockera, ploužák Bolest hrdinů, Amygdala (mimochodem až dosud jsem netušil, co to slovo znamená), cover od Motorhead No voices in the sky, Vstaňte pane Lincolne, Kdy dojdou náboje a vzduch, Defenestrace, Bludičky, mé oblíbené Letokruhy a Katakomby. Asi toho bylo víc, ale už přece jen nějaký ten den uběhl, takže lovím ve vzpomínkách.
Nevím, jestli se Andy nadšením, že je konečně na "pořádném" koncertě tak rozjel, nebo jestli mu bylo tak chladno či chtěl zapůsobit na mě, v každém případě pořádně pařil a já ostatně taky. Hlavně v druhé půli jsme ani neměli moc na výběr, protože už nám oběma byla pořádná zima, takže všemožným skákáním jsme se vlastně snažili nezmrznout.
Přišlo mi úsměvné, že zpěvák Traktoru během večera stále uzdůrazňoval, že jde o oslavu 140 let místních hasičů, což bylo lehké nedorozumění (protože nešlo jen o hasiče), na druhou stranu je fakt, že jsou kapely, které ani pořádně neví, ve kterém městě právě hrají...;-)
Poslední tóny dozněly přesně v jedenáct, kapela si ještě vyfotila tradiční selfíčko s publikem a narážkou na GDPR, a já s Andym jsme se vydali svižným krokem domů. Jednak na 8 leté dítě bylo už poměrně pozdě a za druhé jsem se těšil do tepla.
Hodinové vystoupení nemělo chybu. Jasně mohlo by být delší, na druhou stranu nešlo o samostatný koncert a taky jsem to měl kousek od gauče...;-)

Pouť...;-)

4. června 2018 v 20:32 | Jiřan
V sobotu 26. května se u nás konala tradiční pouť. Letos mírně zahalená tajemstvím, protože nějaké informace se objevily až zhruba měsíc před ní.
Zatímco děti se těšily především na pouťové atrakce, pro mě byl hlavním magnetem večerní kulturní program, kde měla vystoupit i kapela Traktor, kterou bych tak nečekaně po dvou měsících opět zažil naživo. Když se termín přiblížil, začal mě přemlouvat Andy, že by chtěl jít taky. Zpočátku jsem byl naťuknutý s tím, že bude záležet, kdy kapela vystoupí, protože hudba se měla odehrávat mezi 17-23:00. Bohužel jsem se nikde nemohl dopátrat žádného rozpisu (nedostal se ke mně ostatně ani v den akce, ale možná jsem něco přehlédl). Na mě si ovšem nikdo nepřijde, jsem muž činu, proto jsem napsal přímo kapele a obratem mi odpověděl bubeník, že jejich set je na řadě od 21:30. To se mi na Andyho zdálo pozdě, ale nechával jsem to ještě otevřené.
Po pouťovém dopoledni jsem připravil oběd na grilu, žena mezitím odjela na jinou plánovanou akci a chvilku po jídle jsme vyrazili k rybníku, kde probíhaly tradiční aktivity pod taktovkou místních vodáků. Hlavně Andy se prakticky už od loňska těšil, až se zase po roce projede loďkou po své oblíbené vodní nádrži. Nejprve jsme si ale museli vystát frontu, kde jsem byl chvílemi už dost vytočený tím, jak někteří dokáží bez skrupulí předbíhat. Teoreticky bych to už uměl taky, protože jsem je pozoroval a základem úspěchu je, ani na chvilku nezaváhat rázně obejít celou frontu a postavit se až dopředu. Kdo se snažil předbíhat postupně, ten nebyl tak úspěšný. V jednu chvíli už jsem byl rozhodnutý, že jestli nás předběhne ještě někdo, tak se na to letos vykašleme. Pokus by tu byl, když už jsme konečně byli na řadě, najednou se před námi objevily poměrně malé holky a když se objevila prázdná kaoe, chystaly se dovnitř, ale to už jsem se ozval. Zatímco mě kdyby v jejich věku nějaký dospělý takhle okřikl, hned bych zmizel, ony se mě ještě snažily přesvědčit, že tam stály dřív, což byl samozřejmě úplný nesmysl. Souboj jsme každopádně vyhráli my.
Na vodní hladině byl celkem klid, jen jsme museli dávat pozor, abychom se s někým nesrazili, přece jen provoz byl poměrně hustý. Pak jsme si všimli nějakého humbuku uprostřed. Několik místních nepřizpůsobivých, kteří si od vodáků na celý den "půjčili" raft začalo terorizovat okolo se plavící děti, z nichž některým nezbývalo než volat o pomoc. Jinak ale pozitiva samozřejmě převládala.
Když jsme si to u rybníka dostatečně užili, přemluvili mě kluci, abychom počkali ještě na výletní vláček. Ten nám nejprve ujel, protože jsme právě přistávali s pirátskou lodí, ale poměrně rychle přijel znovu. Nakonec jsme absolvovali kolečko do města a zase zpátky, takže potom jsme opět od rybníka šli domů po svých. Krátkou zastávku jsme ještě zařadili u pouti, kde jsem klukům slíbil koupit cukrovou vatu.
To už bylo po šesté a ještě jsem musel připravit večeři, abychom se posilnili na večerní kulturu. Andy mě totiž tak nějak ukecal, ale o tom víc příště...;-)

Velký úspěch...;-)

24. května 2018 v 20:01 | Jiřan |  Zprávy od vody
V sobotu 19. května jsem se vydal pro změnu já poměřit své síly na rybářských závodech. Tentokrát do Hasiny u Rožďalovic. Ráno jsem si ještě rychle připravil poslední krmení vyjel tak, abych byl na místě včas. Cestou mě v několika úsecích překvapila mlha, ale jelo se celkem příjemně. A to i přesto, že večer jsme trochu neplánovaně ponocovali u známých.
Z informací, které jsem měl předem k dispozici, jsem si nebyl úplně jistý, kde přesně závody probíhají, uvedeny byly totiž trochu zamtečně názvy dvou vodních nádrží. Ovšem už v Rožďalovicích se objevilo naprosto perfektní značení, díky kterému jsem nedokázal zabloudit ani já. Ačkoli jsem tredy věděl, že jedu správně, přiznávám, že jsem trochu znejistěl na velmi úzké betonové cestě kolem rybníka, zvláště pak v místě velké prohlubně a následného stoupání do původní výšky. Pak se objevil plácek jako stvořený pro parkování, dokonce tam stálo už jedno auto, proto jsem tam zastavil. Dál vedla dost blátivá cesta, ale byla tam značka zákazu vjezdu motorových vozidel. A vzhledem k tomu, jaké mám letos štěstí na body, nechtěl jsem nic riskovat. Ještě než jsem se ale vypravil, projelo kolem mě několik aut a potom jsem na louce spatřil plno aut. I tak jsem ale zůstal věrný původnímu plácku. Navíc jsem tam našeho megana nechal pod stromy, což by se mohlo odpoledne hodit.
Dostavil jsem se k zápisu a prezenci a mile na mě zapůsobilo, jak jeden z rybářů, který vše zapisoval, následně každému podal lístek, oslovil ho křestním jménem a popřál hodně štěstí. Člověk si připadal jako mezi přáteli, což se mi jako introvertovi na podobných akcích často nestává. Vylosoval jsem si číslo 37, vzal lístek, k tomu jsem dostal ještě další lísteček s číslem 38. Nějak jsem tomu nevěnoval pozornost, úlovkáč jsem strčil do kapsy a druhý lísteček do peněženky. Času bylo dost, proto jsem si ještě chtěl dát kafe, bohužel se zrovna rozbil nějaký generátor, takže nám obsluha nabídla, že si zapíše naše vá místa a objednávky nám tam donese. Nadiktoval jsem 38 (!). Vrátil jsem se k autu pro vybavení a potom už na své místo. I když... Abych se náhodou nespletl a neudělal trapas, podíval jsem se na lísteček, kde byla třicetosmička a utábořil se. Chytat se sice smělo jen na jeden prut, ale moje promyšlená taktika spočívala i v různé velikosti háčků, proto jsem si připravil pruty dva. A zrovna, když jsem připravoval ten druhý, objevil se za mnou nějaký na první pohled pohodář a ptá se, jestli tam opravdu mám sedět. Říkám, že jo a on v klidu nadhodí: "A nespletl jste si to s číslem na klobásu?" Sakra, připadal jsem si jako blbec. Přesunul jsem se tedy asi o pět metrů dál z třicetosmičky na třicetsedmičku. Chlap ale byl v pohodě, bylo vidět, že se stejně jako já přišel hlavně zúčastnit. Prohodili jsme pár slov, mimo jiné jsem se dozvěděl, že má rozbitý podběrák, ale že ty jeho čudly by ještě mohl vydržet. Později jsem získal pocit, že tam byli příjemní všichni, alespoň kam jsem dohlédl, vládla dobrá nálada a přátelské pošťuchování.
Když zazněl zvukový signál, každý si v klidu nahodil, ne jako jinde, kde jsou všichni připravení už několik minut předem, aby neztráceli ani vteřinu.
Měl jsem záběry prakticky na každý nához, bohužel se mi nic nedařilo proměnit, všechno bylo naprázdno. Nechápal jsem to. Vyměnil jsem tedy citlivější číhátko před špičkou za méně citlivé mezi očky prutu. Ani to nepomohlo a přišlo několik záseků do prázdna. Mezitím pán na mém "původním" místě;-) vytáhl několik karasů, pak dokonce úhoře. Další bod mé taktiky spočíval v tom, že každé krmení dostalo dvě šance, když jsem na něj ani na druhý nához nic nevytáhl, bez milosti přišla řada na další.
Blížila půlka závodu a já jsem akorát odeslal zprávu domů, že teda zatím nic, když policajt mezi očky opět ožil. Odložil jsem tedy telefon a sledoval číhátko, které na několikrát popojelo až k prutu. Zrovna jsem tam měl úplně novou nástrahu. Zasekl jsem. Je tam, proběhlo mi hlavou, když jsem ucítil slabý odpor. Asi nějaký karásek jako ostatní, měl jsem v podstatě jasno. Jenže najednou se prut prudce ohnul a nic. Vypadalo to, že jsem uvázl za něco na dně. Takže zase konec nadějí... Jenže najednou se rozjela brzda a mně došlo, že to byl jen manévr nějaké ryby. A asi trochu větší, karásek to nejspíš nebude. Pohodář odvedle mě povzbuzoval, rybář na druhé straně potom stáhl prut, abychom se nezamotali. Ačkoli jsem tajemné monstrum táhl poměrně prudce, právě z důvodů blízkosti dalších závodníků, u břehu mi odjelo doleva. Pořád jsem nevěděl, co to bude. Najednou se před sousedem s vytaženým prutem udělala vlna. Řekl bych, že docela velká, spíš taková malá tsunami. Záhadná ryba ovšem stále u dna. Podle vlasce jsem poznal, že už je přede mnou, když najednou se z vody vynořila ohromná tlama s velkými zuby (no tak jsem rybář, no:-)) a ukázalo se velké pruhované tělo. Ne, nebyla to zebra...:-) "Tý jo, candát!" vydechl jsem, možná jsem místo tý jo, použil něco jiného, nevím. Můj jinak poměrně velký podběrák, který jsem už měl připravený najendou vypadal směšně malý, pohodář odvedle mi rychle podal svůj větší podběrák. Ano ten, rozbitý, co měl už jen na čudly. Jenže ani do něj se candát ne a ne vejít. Za mnou se shromáždil hlouček rybářů a slyším dobře míněné rady, abych ho neutrhnul, zároveň cítím, že jsem pravou nohou stoupl do vody. Stal se zázrak, obří zubatý válec se nasoukal do podběráku a já ho opatrně nesl na břeh. Byl opravdu dost těžký. Až dojemně působilo chování přihlížejících - jeden mi naprosto automaticky vzal prut, druhý mi podal pean, abych se nzdržoval hledáním svého... A navíc to vypadalo, že všichni měli stejnou radost jako já, což jsem doposud na závodech nezažil. Candát byl perfektně zaseknutý, v podstatě neměl šanci se háčku zbavit - otázkou ovšem zůstává, jak dlouho by odolával můj vlasec. Rozhodčí ho rychle a pečlivě změřil a verdikt zněl rovných 80 centimetrů. Můj osobní rekord a zároveň největší ryba závodu.Bohužel candáti nejsou právě "držáci" proto se musel co nejrychleji vrátit do vody. Ano, narážím tím na fakt, že jsem si jej ani nestihl zvěčnit, i když přiznávám, že jsem si na to v tu chvíli ani nevzpomněl. Dost možná i proto, že se to dravci na břehu nelíbilo a v jednu chvilku se mocně vzepjal a nechybělo mnoho, aby mi nafackoval ocasem. Mlhavě ale tuším, že tam někdo fotil, určitě potom, když jsem ho pouštěl, proto se ještě budu snažit fotku na památku získat.
Měl jsem velkou radost, že neskončím poslední, zároveň jsem byl překvapený, protože jsem s dravcem rozhodně nepočítal. Zvláštní byla taky slyšet, jak se nesla šuškanda kolem vody, až z protějšího břehu jsem za pár minut slyšel, jak o mně mluví. V každém případě jsem dokonale rozplašil všechny ryby v našem sektoru, protože od těch deseti hodin prakticky nikdo neměl záběr. I to popotahování, které jsem předtím měl při každém náhozu, úplně ustalo. Ale kdo by to řešil, že ano...;-)
Počasí nám přálo a já se dál kochal klidem u vody, který nerušily žádné vlaky jako u nás, občas jsme něco prohodili se sousedem. Pak přišel čas oběda, dostal jsem výbornou klobásu za ten lísteček s třicetosmičkou a potom sledoval několik dalších závodníků, kteří to vzdali, protože byli bez úlovku, a proto odcházeli dřív. Kolem půl jedné jsem zaslechl, jak se kdosi baví s rozhodčím o kaprovi osmdesátníkovi. Napadlo mě, že mě nejspíš někdo v části rybníka, kam nebylo vidět, dohnal. No co, nedá se nic dělat. Přesně v jednu opět zazněl signál a bylo dobojováno. Sklidil jsem věci a odnesl je do auta, měl jsem to přece jen dál než ostatní. Když jsem ale viděl ty jejich rozpálené plechové miláčky a potom naše auto schované ve stínu, říkal jsem si, že to za to rozhodně stálo. Pak jsem se už jen tak nalehko vrátil na vyhlášení výsledků, i když tam moje jméno tedy nesjpíš opět nezazní.
Rozhodčí sečetli lístky ještě rychleji, než bylo v plánu a protože nikdo nechyběl, mohlo se přejít o něco dřív i k samotnému vyhlášení. Nejprve sice zaznělo jméno toho, kdo nachytal nejvíc, ale pak se vyhlašující opravil, že nejprve se vyhlásí největší ryba závodu, kterou byl candát a chytil ho - no přece já!:-) Asi tři z pořadatelů mi srdečně potřásli rukou a předali pohár, sekt a kýbl granulí. Měl jsem radost. Největší ale z toho, jak budou doma koukat kluci, že jejich táta, je fakt dobrej!:-)
Cestou domů jsem se ještě stavil v obchodě, abych nakoupil něco na večerní improvizovanou oslavu, kterou jsem si naplánoval u grilu. Kluci byli z ceny až nečekaně nadšení, Ála si k ní dokonce sedl a sošku ryby opatrně zasněně hladil, taky se s ní chtěli vyfotit, aby se mohli pochlubit před kamarády, co jejich táta vyhrál!:-) Navíc si myslí, že je celá ze zlata. Já doufám, že se dostanu k té fotce, pokud nějaká existuje, ale i kdyby to nevyšlo, vzpomínka mi zůstane. Doteď jsem měl rekord štiku 69 a tu taky na fotce nemám. Sice jsem se tehdy nechal vyfotit, ale bylo to ještě v době kinofilmu a bratr si neuvědomil, že musí mířit trošku vedle, než co vidí v průhledovém hledáčku. Takže na fotce byla v rohu moje hlava a louka a ryba, kterou jsem vítězoslavně držel v ruce, zůstala v propadlišti dějin. Možná je mi to tak souzeno...;-)


UPDATE 10.6.2018 - Podařilo se mi získat fotky:


Nedělní výlet...;-)

20. května 2018 v 18:57 | Jiřan
Minulou neděli (13. 5. 2018) jsem využil toho, že jsme o víkendu byli s klukama doma sami a navrhl jsem, že bychom mohli po dlouhé době zavítat do svíčkárny v Šestajovicích u Prahy a zkombinovat to se zrcadlovým labyrintem v Líbeznicích, který vyrostl v budově Divadla kouzel.
Během příprav mě kluci dost rozzlobili, proto jsem nejdříve celý výlet chtěl zrušit, následně jsem s nimi udělal dohodu, kterou mi oba podepsali:-) a mohli jsme jet.
Do svíčkárny jsme dřív jezdili poměrně často, teď jsme tam ale zavítali nejmíň po tři čtvrtě roce. Oproti jiným návštěvám se mi tam tentokrát zdál neskutečný klid. Kluci si měli vyrobit glycerinové mýdlo a sypané svíčky ve skleničce. Postup jsem měl rozmyšlený, abychom vždycky něco dělali, zatímco něco jiného nám bude schnout nebo chladnout. Nakonec jsme začali těmi svíčkami. Kluci jednomyslně bez jakéhokoli přemlouvání souhlasili s tím, že si skleničky tentokrát nebudou barvit. Moc dobře si všichin pamatujeme, jak vždycky po vyrobení tam matlali nejrůznější barvy a ty potom ne a ne uschnout, takže jsme od nich bývali zapatlaní ještě doma, když jsme je nesli z auta. A hlavně se jimi zakryly barevné proužky, které kluci předtím pracně vyrobili ve skleničkách.
Druhý bod programu představovala výroba mýdla. Ovšem ne obyčejné vykrajování jako vždy, tentokrát si kluci vybrali formičky a do nich potom opatrně kapali a nalévali mýdlovou hmotu v různých barvách. Musím se přiznat, že když jsem po vychladnutí viděl výsledek, byl jsem mile překvapen.
Ani tentokrát nesměla chybět návštěva čokoládovny, kde si kluci odlili každý svou tabulku (jednu potom já, protože jsou tři). Tentokrát se aspoň bez váhání shodli na druhu čokolády, jindy chce většinou každý jinou.
Pak jsme si obešli výběhy se všemi zvířaty, najedli se, protože oba měli velký hlad a přesunuli se k autu. Protože bývám většinou na všechno připraven, vzal jsem s sebou chladící box, aby se nám výrobky díky teplu neroztekly.
Pomalu jsme se přesunuli do Líbeznic, cesta probíhala příjemně, nikam jsme nespěchali. Shodou okolností zrovna ten den neprobíhalo žádné divadelní představení, takže parkoviště zelo prázdnotou. Bohužel asi čtyři auta, co na něm stála, zabrala jediná místa ve stínu. Trochu jsme se prošli a zjistili, že o kousek dál je nádherný plácek u jakési opuštěné budovy, která vrhá příjemný stín, proto jsem ještě přeparkoval. Pak už jsme zamířili k labyrintu. Nejprve nás pobavila zakřivená zrcadla, hlavně Ála se u nich doslova řehtal. Bohužel samozřejmě nikdy nelze docílit toho, aby dvě osoby viděly totéž, protože stojí vždycky v jiném úhlu, takže když mi Ála něco předváděl, dělal jsem, jak se bavím hlavně proto, abych mu dobrou náladu nezkazil. Potom jsme zamířili do bludiště. To bylo taky perfektní. Chvíli jsem měl vážně strach, že se už nikdy ven nedokážeme vymotat. Nakonec to ale vždycky vyšlo. Vždycky píšu proto, že kluci chtěli bloudit pořád znovu a znovu. Je teda pravda, že párkrát jsme se zamotali tak, že jsme nenašli východ, ale vylezli jsme zase vstupem. Álu moc bavilo postavit se do rohu mezi zrcadla, což potom vypadalo, že je tam hned několikrát. Taky nezapomenu, jak se lekl, když vyrazil proti mně, ale najednou zjistil, že jde jen o můj odraz v jednom ze zrcadel. Od bloudění doteď mě zachránilo jen to, že po nějaké době se klukům z toho trochu začala točit hlava.
Kluci lezli po stropě...;-)

...a nechali vzlétnout stolek...;-)

Asi po tři čtvrtě hodině jsme se ocitli venku na vzduchu a kluci mě přemluvili na nanuky, které jsme posléze spořádali v parku a mohli jsme vyrazit domů.
Dva tvrdě spící dobrodruhy jsem tam po takřka celodenním výletu dovezl někdy po čtvrt na pět.

Další závody...;-)

20. května 2018 v 18:25 | Jiřan |  Zprávy od vody
V sobotu 12.května jsme se brzy ráno vydali s klukama do Hradce Králové, kde se v Malšovicích konaly dětské rybářské závody.
Kluci se těšili, ráno jsem je nemusel nijak dlouho budit a vyjeli jsme také přesně podle plánů. Já jsem ještě narychlo připravil jedno krmení. Tyto závody mě lákaly tím, že v pravidlech je uvedeno, že chytají opravdu jen děti, dospělí jim nesmí pomoct ani s napichováním nástrahy. Při porušení následuje napomenutí a při opakování diskvalifikace. Povolená je jen nezbytná pomoc při zdolávání velké ryby.
Do Hradce jsme dojeli s dostatečnou rezervou, prezence přihlášených probíhala od sedmi, od osmi potom případných nepřihlášených a od devíti se chytalo. Už od začátku bylo vidět, že organizace bude perfektní, trochu jsem si dělal obavy, jak vyřešit, když si kluci vylosují každý místo na druhém konci rybníka, ale protože patřili k sobě, mohli losovat rovnou zpřipravených "dvojmíst" (už dopředu podle jmen pořadatelé předpokládali, jestli se objeví nějací sourozenci). Jednotlivá místa se mi zdála poměrně blízko u sebe, což byla taky jediná nevýhoda. Jinak jsme ale měli na los celkem štěstí. Álovi dělalo trochu problémy nahazování, asi jak byl nervózní z blízkosti jiných, létalo mu to všelijak, takže tu a tam musel nahazovat hned několikrát, než to bylo v pořádku. Jinak jsme ale moc štěstí neměli, hned vedle nás sedící závodníci tahali jednu ryby za druhou, hlavně pak ten, co seděl ob místo, to bylo až neskutečné. Je tedy asi taky na místě zdůraznit, že rybáři byli rozděleni do tří kategorií podle věku. Ála byl asi úplně nejmladší ze všech, jinak oba byli v té nejmenší a poslední kategorie byla pro účastníky do 18 let.

Když už to začínalo vypadat na velkou ostudu, Álovi zabral kapr a po chvilce ho vytáhl na břeh. Při tom ho povzbuzoval i jeden z rozhodčích, kteří byli příjemní a závodníkům poskytli i cenné rady.
Jčestli se nepletu, pak měl Andy v prvním poločase jeden záběr, ale nic z toho. Álovi zabrala ještě jedna ryba, ale po chvíli přetahování ji ztratil. V jedenáct hodin přišla přestávka, odevzdali jsme úlovkový list za první poločas vydali se pro občerstvení. Po pár metrech jsem se zarazil, protože jsem si všiml, že všichni se stěhují. Vrátil jsem se, podíval se na listy na druhý poločas a zjistil, že tam jsou už jiná čísla.
Nejprve jsme tedy věci přenesli a potom už hurá na jídlo. Narozdíl od závodů u nás se tady nemohlo stát, že by na někoho nezbylo. Všichni závodníci dostávali na první pohled chutné párky výměnou za na začátku obdrženou "stravenku", k tomu láhev pití a tatranku, ostatní si mohli koupit třeba klobásu, jejíž cena byla víc než přijatelná (30 korun). K tomu pivo či kofola taky za lidovou cenu. Než jsme se najedli, zvedl se vítr. Sluníčko ale pořád svítilo. Na novém stanovišti byla blízkost sousedících míst ještě kritičtější, ale kluci se s tím nakonec porvali, i když i k zamotání došlo. Dokonce Ála jednou utrhl celý návazec o něco na dně. Tentokrát se usmálo štěstí na Andyho, který vytáhl pěkného kapra. Rozhodčí v tomto novém sektoru trochu připomínal vysloužilého vojenského velitele, ale postupně jsem pochopil, že šlo asi o jeho styl humoru. Nicméně ani já jsem nechápal, co myslel ráznými povely: "Ploutev k sobě! K sobě ploutev!" při měření Andíkova úlovku. Když jsem to vzdal a řekl, že nevím, co mám dělat, ukázal mi fígl - ocasní ploutev od sebe a kapr měří 40,0 cm. Ocasní ploutev k sobě a kapr má 41,5 m. Bohužel do listu nakonec stejně napsal 40, jak jsem později zjistil...;-) Vzhledem k počtu ryb některých ostatních ale bylo zbytečné to řešit. Chvíli před koncem se ještě podařilo Álovi vytáhnout druhého kapra, čímž se dostal na celkové 17 místo, zatímco Andy skončil na místě devatenáctém (obojí v rámci své kategorie).
Během chytání jsme měli malé zpestření v podobě přeletů letadel a především pak třinácti vrtulníků, které se účastnily Helicopter Show na hadeckém letišti.
Závěrečné sčítání proběhlo velmi rychle a bez jakýchkoli zmatků a pěkné ceny se dostaly na každého. Narozdíl od závodů o týden dřív u nás se nejednalo o žádné prošlé a zaprášené ležáky.
Za mě tedy velká spokojenost. Během vyhlašování výsledků se už tu a tam ozýval hrom a cestou domů jsme schytali na několik místech dálnice pořádnou průtrž. Chvílemi jsem dokonce musel jet 60, protože kvůli dešti nebylo takřka vidět. Po příjezdu domů už ale bylo celkem hezky.
Jak jsem se rozplýval nad skvělou organizací, večer mi ještě vyrazil dech email s kompletními detailními výsledky, tomu říkám organizace!:-)

Kam dál