Kultura na dnu piva...;-)

Čtvrtek v 16:52 | Jiřan
Minulou sobotu jsme se po roce vrátili do Nymburského pivovaru, kde se konal další den Postřižinského piva. Loni jsme tam jeli s klukama na vystoupení Jaroslava Uhlíře, tentokrát jsme si nechtěli nechat ujít Dědu Mládka Illegal Band, který se klukům moc líbí.
Nejdřív jsem všemožně kombinoval cestu, protože mě lákalo, že bych si mohl dát něco k pití a navíc bychom se projeli parním vlakem, který spojoval pivovar s hlavním nádražím, ale nakonec jsem se rozhodl, že auto je jistější. V sobotu ráno mě pak ale napadlo, že kdybychom jeli už dopoledne a ne v poledne, jak jsem původně zamýšlel, vlakem bychom se mohli projet stejně, protože podle jízdního řádu po desáté odjížděl na nádraží a přibližně za hodinu se vrátil.
Při nastupování mě zarazilo, kolik lidí se dovnitř vejde, protože vystupoval nekonečný dav, přestože vagóny nijak plně nevypadaly. Na krátký výlet se vydalo jen pár lidí, takže jsme měli dost místa. Ála se divil, že tam není klimatizace, Andíkovi to asi při pohledu na dřevěné lavice bylo jasné hned. Cestou jsme na každé mezi stáli, přece jen asi není hračka zakomponovat výletní vlak mezi běžné spoje. Nejdelší dobu jsme strávili u jakýchsi zapomenutých panelů, na nichž ležel mrtvý krtek. Vypadal jako živý a kluci z toho měli strašnou srandu.
Po návratu jsme si prošli areál, kde byly od samého rána davy lidí. Hned na úvod jsme si koupili trdla. Pak jsme se zarazili u místa, kde probíhaly soutěže pro děti. Na každém stanovišti se dala získat odměna a ne ledajaká - lízátka, bonbóny, sušenky, křupky, tyčinky... Takže to bylo něco pro naše kluky. Na konci jsme odevzdali kartičky s razítky, že jsme splnili všechny úkoly a těsně před koncertem mělo proběhnout losování hlanví výhry. Zatímco Ála si strašně přál, aby se na něj usmálo štěstí, Andík se toho obával. Já byl klidný, protože při pohledu na tisíce lidí, mi bylo jasné, že nic takového nehrozí.
Dali jsme si jídlo, kluci se rozhodli pro langoše (nejspíš trénink na dovolenou;-)), já si dal klobásu a za chvíli se přiblížila jedna. Přesunuli jsme se blíž k pódiu, kde probíhaly poslední přípravy. Losování proběhlo tak, jak jsem čekal, Andík se při čtení jména výherce vyděsil, protože zaznělo jméno Andrea. Ála si asi opravdu myslel, že výhru získá on, protože byl hodně smutný. Tvář se mu rozjasnila až po několikáté písničce Dědy Mládka. Hodinový set byl hodně nabitý, písničky byly pospojovány do sebe, aby nedocházelo k prodlevám, přece jen ten den kapelu čekala celkem tři vystoupení na různých místech. Bylo to hodně dobré, akorát mi tam trochu vadil všudypřítomný kouř z cigaret. Hlavně teda kvůli dětem. Taky tam už takhle zkraje odpoledne bylo celkem dost opilců.
Po skončení jsme se vydali k autu a domů. Ještě nás totiž čekala výprava k rybníku, kde jsme si měli prvně zavláčet, protože sezóna dravců začala jen o den dříve. Bohužel jsme žádného nepřelstili, ale byla to celkem příjemná změna.
 

Bombarďáci...;-)

16. června 2017 v 12:30 | Jiřan
Celkem pravidelně si procházím oblíbené webové stánky, aby mi pokud možno neunikla žádná zajímavá akce. Asi tak v půlce dubna mě v programu kolínského divadla upoutalo představení s názvem Bombarďák. Vůbec jsem netušil, o co se jedná, ale v popisu mě zaujalo, že jde o interaktivní koncert pro děti a že je věnován dětem a otcům k jejich svátkům a že tátové mají přednost, protože dopoledne strávené s dětmi je pro všechny hodně důležité. Druhá věc, která mě doslova trkla, byla cena vstupenky: 20 korun pro děti a táty, 30 korun pro ostatní. To je snad překlep, ne? No to i kdyby to měla být blbost, tak tolik peněz to zase není.
Vystoupení se konalo minulou neděli od deseti hodin. Nakonec jsem jel s klukama sám, i když jsme měli i jednu "dražší" vstupenku. Vlak jel přesně, dokonce ani neměl v plánu se s žádným srazit jako se málem stalo den před a dva dny po. Asi deset minut před desátou jsme se ocitli před budovou divadla a zamířili bočním vchodem do divadelního klubu Scapino, kde jsem předtím nikdy nebyl. Hned na schodech nás uvítal výřečný chlapík, který asi patřil k vystupujícím. Vybrali jsme si místa a potom si u baru objednali pití. Chlapík se k nám opět přichomýtl a vysvětlil klukům, že u baru se takhle nestojí, že si přece musí sednout na barové stoličky a než se oba stihli rozkoukat, už na jednu posadil Álu. Andíka jsem tam zvedl já.
Kolem desáté se prostor trochu zaplnil, i když rezervy stále byly (na stránkách už ale stálo, že je vyprodáno) a po chvilce přišli na malé podium tři účinkující. Jeden si vzal kytaru, další baskytaru a třetí jen zpíval. Zatímco během první písničky byly reakce ještě trochu rozpačité, postupně se zábava rozjížděla a musím uznat, že ač jsem to původně nečekal, bavil jsem se docela dobře i já sám. Uznávám tedy, že jsem nesdílel nadšení matek zezadu, jejichž reakce občas připomínaly koncert Beatles v době jejich největší slávy, ale líbilo se mi to dost. Vlastně se to těžko popisuje, ale hlasitost byla velmi rozumná, takže i během písniček mohla trojice komunikovat s dětmi a chvílemi sympaticky lehce naivní texty mnohdy vykouzlily úsměv na tváři i mně a dalším dospělým. Celé ještě doplněno jednoduchými hereckými výkony především mimickými.
Taky jsem původně myslel, že za tu cenu půjde o pár písniček a nějaké to povídání, ale vlastně od začátku do konce zněla jedna píseň za druhou a celé to mohlo trvat těch sedmdesát minut, jak stálo v programu. Když mě pak Andy s Álou poprosili, abych jim koupil cédéčko, nebylo mi líto ty peníze vydat.
Takže za mě i za kluky fakt super, perfektní program na nedělní dopoledne!:-)

Sobotní program...;-)

15. června 2017 v 14:03 | Jiřan
V sobotu jsme po nějaké době opět zamířili do šestajovické svíčkárny, tentokrát jsem pořídil vouchery na "pana Trávníčka", což je hlava z punčochy naplněná pilinami a semínky trávy, která postupně začne růst a vytvoří tak bohatou kštici. Jestli tomu tak bude i v našem případě, to ještě nevíme, ale dva "Fantomasy" už teď doma máme!:-) Tentokrát bylo ve svíčkárně poměrně málo lidí, na výrobu jsme vlastně měli úplný klid, protože jsme v určené místnosti byli úplně sami.
Potom jsme samozřejmě tradičně nesměli vynechat odlévání vlastní čokolády, tentokrát se kluci shodli na lízátkách a přitom mě ještě přemluvili k "panáku" horké čokolády, která im pokaždé hodně chutná. A jako vždy jsme i s vlastnoručně vykrojenými mýdly zamířili kolem poledne zpátky domů. Na to, že byla sobota, mě jak při cestě tam tak i zpět zarazil opravdu velký provoz. A to nejen na dálnici, ale i v posledním úseku, kde zpravidla nepotkáváme žádné auto, nebo jen jejich minimum. Tentokrát jsme míjeli doslova kolony vozidel. S tím také souvisí to, že jsme jen za cestu tam třikrát potkali policajty, jak zastavovali řidiče. Nás tedy ne, přece jen ve svém věku a s dětmi na palubě nemám potřebu si cokoli dokazovat!:-)
Po vydatném obědě jsem s Andíkem vyrazil na ryby. Já už bych snad i byl ochotný některý víkend vynechat, ale on se pokaždé zhrozí, když to vypadá, že by měl jeho prut během volna zahálet. A to přitom pravidelně chytá každý čtvrtek v rámci rybářského kroužku. Vzhledem k letnímu počasí sedělo u rybníka jen minimum rybářů. Naprosto přesně tři. Jenže dvě z obsazených míst byla právě ta, kam jinak chodíme my. Tomu se říká pech. Jenže Andy, jako kdyby to dopředu tušil, mi už cestou k vodě vyorávěl o tom, jak by to chtěl zkusit jinde. Nakonec se mu to tedy splnilo a usídlili jsme se mezi stromy, kam by mě normálně nikdo nedostal, protože se tam nedá nahazovat. Jenže já už posledně začal razit teorii, že na tak malém rybníku jsou ryby všude a nachytal jsem dost šupináčů i těsně u břehu. Stejnou taktiku jsem zvolil i nyní a "na houpačku" posílal nástrahy 5-10 metrů od břehu. A dařilo se mi. Aspoň zezačátku určitě. Dokonce hned po pár minutách od prvního náhozu přišel prudký záběr, který mi rozvrčel brzdu navijáku a díky tomu jsem byl potom velmi překvapený, že šlo o malého cejnka. Těch se mi během chvilky podařilo vytáhnout mnohem víc. Dokonce tolik, že Andík začal fňukat, že já pořád tahám a on ani ťuk. Uznávám, bylo to divné. Po chvíli mě ale přemluvil, abych mu prut převázal na plavanou, což se mi nejdčív moc nechtělo, jelikož naposledy, když to zkoušel, se zařekl, že už nikdy víc. Tentokrát ale vypadal velmi odhodlaně. Během pár minut si tedy nahodil na splávek. Když se mu po chvilce neskutečně zamotal vlasec, že jsem chuchvalec musel odstřihnout a vše znovu navázat, trochu jsem remcal, ale Andy se nenechal odradit. A když mu potom zabral taky cejnek, doslova sršel nadšením. Tedy Andík, nikoliv ten cejnek!:-)
Výhody nového místa jsem ocenil už po chvilce - seděl jsem totiž krásně ve stínu, zatímco na jiné rybáře pražilo slunce. Akorát by kolem nemusel být takový nepořádek, to se ale u lavičky dalo čekat - je přece logické, že když si někdo přijde k vodě odpočinout a nadýchat se čerstvého vzduchu, nechá kolem sebe stovky (jestli přeháním, tak jedině směrem dolů) vajglů a plno dalšího nepořádku.
Cestou domů jsem prohodil pár slov s jedním rybářem, který si stěžoval, jaká je to letos bída, v jiných letech už prý měl v mrazáku hromadu ryb. Hm, vzpomněl jsem si na všechny ty kapry nad padesát a šedesát centimetrů, které jsem po zdolání vracel zpátky do vody, stejně jako na ty poněkud menší, které opět plavou tamtéž a odpověděl jsem, že já si teda stěžovat nemůžu. Chlap si mě přísně změřil a kdyby se dalo vraždit pohledem, už jsem teď pár metrů pod zemí.
Každopádně náš náruživý plavačkář mi ještě večer nadšeně vyprávěl o tom, jak pořád před sebou vidí potápějící se splávek...;-)
 


Dětský den...;-)

6. června 2017 v 16:46 | Jiřan
Na sobotu jsme měli v plánu návštěvu Dětského dne rybářských slavností na jezeru Katlov Jakuba Vágnera.
Těsně před odjezdem sice kluci poněkud zlobili, ale nakonec se nám podařilo vyjet. Cesta utekla velmi rychle. Navigace bohužel trasu až do cíle neznala, bylo tedy jasné, že v Červených Janovicích se budeme muset pořádně rozhlížet. Doufal jsem v nějakou šipku, ovšem tak dokonalé značení, jaké nás čekalo, jsem nečekal. Bez problémů jsme se ocitli až na lučním parkovišti, kde už pár aut stálo. Než jsme se vymotali, už byla celá naše řada plná a zaplňovala se další. Hned u vstupu jsme vystáli menší frontu a kluci si tak na vlastní kůži mohli vyzkoušet své povolání snů - bagrista. Chtěl bych jen zdůraznit, že se nejednalo o žádnou hračku, ale opravdový bagr, s nímž pod dohledem obsluhy nabírali hlínu.
Mezitím na podiu dohrála svůj set kapela, která svou produkcí celým dnem provázela a pak začali hrát Maxíci (trochu jsem pochopil rozdíl mezi Maxim turbulenc a Maxíky, jelikož nepatřím mezi jejich skalní fanoušky, netušil jsem předtím, že jde o dva různé objekty). Vystoupení se asi líbilo hlavně Álovi, protože si pořád nohou podupával do rytmu a občas přidal i hlavu. Po bagrování jsme se rozhlédli po areálu a pak se přesunuli k jezeru, kde měla probíhat rybářská školička. Hned na kraji jsme potkali Jakuba Vágnera a kluci se kupodivu nestyděli a projevili přání se s ním vyfotit. On v televizi vypadá velmi příjemně, ale že je to až takový sympaťák, to jsem netušil. Hned oběma našim klukům podal ruku a představil se jim. Pak jsem způsobil droibný trapas, protože jsem ho nechtěl příliš zdržovat, a tak jsem rychle hledal foťák a až po nějaké době jsem si koutkem oka všiml, že stojí vedle mě s napřaženou rukou, aby si potřásl i se mnou. Jako nafoukaná hvězda jsem tedy vypadal asi spíš já...:-) Myslím, že díky tomuto přítupu má ze svých fanoušků rázem skalní příznivce.
Chvíli jsme okouněli u stanoviště kaprařů v čele s kolínským Karlem Niklem, potom jsme se zastavili na místě, kde si mohly dězti vyzkoušet nahazování na cíl. Trošku oříšek představopvala malá fronta, protože jak jsme museli dávat pozor, abychom nedostali prutem nebo závažím, nějak se stalo, že nás několik lidí předběhlo. Ale zase je pravda, že ani jeden z našich kluků pak taky nechtěl místo opustit. Co se týče úlovků, byl jednoznačným vítězem Ála, protože stejně jako Andík chytil strom, ale k němu ještě přidal velké terénní auto stojící stranou a navrch ještě paní, která se tam motala.
Pak jsme se vrátili zpátky do "centra", abychom se najedli. Zatímco všechno bylo zvládnuté a domyšlené skutečně na jedničku (například bych nečekal možnost zdarma použít opalovací krémy), z obsluhy u jídla jsme byli lehce zklamaní. Kluci měli mít párky v rohlíku, já jsem se rozhodl pro lasagne a žena pro hermelín. Stánky byly spojené, pro obsluhu volně průchozí. Jenže když jsme se dostali na řadu, celkem nepříjemně se nám snažili namluvit, že dvě vybraná jídla dostaneme u nich, zatímco na párky v rohlíku si budeme muset vystát frontu hned vedle. To mi připomínalo spíš přístup státních úředníků...;-) Nakonec jsme se nějak dohodli a vše jsme dostali najednou, ale kyselým pohledům jsme se nevyhnuli. Aspoň jsme nemuseli utrácet za kyselou okurku...;-)
Po jídle jsme se chvíli zastavili u pódia, kde předvedl kouzelník pár jednodušších triků a pak jsme znovu zamířili k jezeru. Andík měl v plánu vyzvědět něco ohledně svého vytouženého biče (=speciální prut na plavanou). Došli jsme až ke zmíněnému stanovišti zařadili se mezi čekající a sledovali, jak si každé dítě během chvilky vytáhne svou rybu a pak se vymění s dalším. Už jsme měli jít na řadu, když Andík prohlásil, že si to zkusit nechce. Přiznávám, že mě trochu naštvalo, že jsme tam stáli (i když nijak dlouho), nicméně jsme to respektovali a odešli. Hned jsem ale Andíkovi řekl, že mě trochu naštval. A samozřejmě začal fňukat, že si to teda rozmyslel a že si chytání na bič vyzkoušet chce. Tím mě ale naštval mnohem víc, protože jsem nemínil vracet se zpátky a znovu čekat na řadu. Pak z něj vypadlo, že i když viděl, že se přítomní rybáři-učitelé nijak zvlášť sami od sebe nevybavovali, on měl strach, že se ho na něco budou ptát...
S tím jsme došli až k autu a pomalu se vydali domů. Při nájezdu na hlavní silnici v Církvici se o mě pokoušely mdloby, protože jsme si tam postáli někoílik dlouhých minut, než se v nekonečných šňůrách aut objevila mezera. Ála to naštěstí hned zalomil a udělal nejlépe. Jako překvapení jsme si udělali malou zajížďku do cukrárny u kačera na zmrzku a tím jsme náš výlet zakončili.
Pak už jen přežít postupně dvě fronty u semaforů u Poděbrad, kde je to opět rozkopané, a za chvilku jsme byli doma.

Show...;-)

6. června 2017 v 16:22 | Jiřan
Minulé úterý jsem s prací skončil o něco dříve, abychom se se ženou stihli přesunout do Prahy. I přes home office jsem se cestě tedy nevyhnul, ovšem tentokrát zcela dobrovolně. Večer jsme měli v plánu se zhruba po půl roce opět zúčastnit natáčení Show Jana Krause. Lístky jsem měl opět se sedmiměsíčním předstihem a stejně jako minule, i tentokrát do třetí řady, jen poučen z podzimu jsem zvolil místa "proti stolu", protože jsem si pamatoval, jak mě v září bolelo za krkem z toho, jak jsem 1,5 hodiny strnule koukal natočen vpravo.
Na nádraží nahlásili našemu spoji zpoždění, ale za malý okamžik se vlak objevil. Jsou vědfi, které člověk nepochopí (stejně jako paní v zametačské "uniformě", která kyne projíždějícím vlaku tak, jak to dříve dělal studovaný vypravčí) Do Prahy jsme ale dorazili (nechybí mi tam žádné příslovečné určení, jen konstatuji, že přestože vlaky ten den jezdily příšerně, ten náš dojel) a protože divadlo Archa není nijak daleko od nádraží, stihli jsme ještě něco sníst a potom se už přesnunout do mnísta konání. V baru jsme si dali víno, které nám chutnalo stejně jako minule a mohli jsme připít na příjemnou zprávu, kterou jsem narozdíl od té nepříjemné z předchozího týdne, ten den odpoledne dostal. Při cestě z toalety jsem se ve dveřích doslova srazil s panem Vodvárkou, který mi stejně jako minule takhle naživo přišel velmi nepříjemný a nesympatický.
Chvíli před půl osmou jsme se přesunuli do sálu a s drobným zpožděním začal program. Nejprve, tak jak o posledně, přišel pan Kraus, aby přítomné přivítal, požádal o nepořizování žádných záznamů a poté o velký potlesk a radostnou jiskru v očích, až se za chvíli objeví znovu. Vzhledem k tomu, že záznam se na obrazovce objevil hned následující den, nemá cenu vše jakkoli sáhodlouze popisovat. Hodně vtipné okamžiky přinesly především problémy se zvukem při prvním hostovi, jinak šlo o standard. Po rozloučení jsme se museli ještě chvíli zdržet kvůli pár minutám záběrů publika.
Po skončení přájemného večera jsme to vyhodnotili tak, že spěchat na vlak, který odjížděl za 9 minut, už nemá cenu, proto jsme se ještě jednou přesunuli do baru a domů se vydali až dalším spojem.

Pouťové radovánky...;-)

1. června 2017 v 16:47 | Jiřan
Minulý víkend se u nás zcela logicky odehrával ve znamení městské pouti, či přesněji řečeno slavnosti. Zatímco dopoledne si kluci užili na klasických pouťových atrakcích, odpoledne jsme se vydali k místnímu rybníku, který tradičně ovládli vodáci.
Velmi mě překvapilo, že mě Andík začal přemlouvat, abychom si půjčili kanoi a projeli se. Očekával bych, že bude mít strach. Jak je vidět, dokáže překvapit. Chvíli jsem se nechal přemlouvat, protože představa koupání se v těch pár decimetrech vody a stejné výšce bahna mě ani trochu nelákala. Obavy neskrýval Ála, takže zatímco jedno dítě mě táhlo k lodím, to druhé mě táhlo od nich. Jenže Andyho to nepřešlo a za chvíli si nás všiml jeden z vodáků a připravil nám loď. Objevili jsme se tam totiž ve chvíli, kdy byly skoro všechny nevyužité na břehu. Andy si neohroženě nastoupil, ten, kdo měl větší strach, jsem v tu chvíli byl nepochybně já. Ovšem za chvíli jsme odrazili od břehu, chopil jsem se pádla a jeli jsme zkoumat zákoutí rybníka. Zpočátku se nám plavidlo zdálo celkem vratké, ale za chvilku jsme si zvykli. Uznávám, že bylo hodně zajímavé vidět naše rybářská místa z druhé strany.
Vrátili jsme se ke břehu a žena mi signalizovala, že Ála se chce taky projet. Jiný vodák než prve pomohl Andíkovi ven a pro mě velmi záhadně mi pořád za cosi děkoval, když jsem zůstával s pádlem v ruce a posléze odjížděl s dalším dítětem (svým). Jenže Ála se bál, takže jsem nás musel co nejopatrněji otočit a vrátit se. Vodák se divil, že jsme zpátky tak brzy a já jsem si všiml, že Andy se chce projet ještě jednou. V tu chvíli mi došlo, za co mi byl mladík vděčný. On si myslel, že jsem jedním z nich a že vozím děti po rybníku. Když pomáhal ven Álovi, zavolal do davu dětí, kdo se chce projet teď. Naštěstí Andy nečekaně zabojoval, všechny předběhl a rychle se usadil. Dost jsem si oddechl, že jsem nemusel trávit mládí s cizími dětmi.
Po důkladné projížďce ještě kluci chvilku plnili přichystané úkoly a pak jsme se vydali do města. Tam se ještě svezli na koních, což bylo také vtipné, protože si každý z nich vybral menšího, ovšem pán, který to měl na starost Andymu přistavil toho největšího. Andík se ale asi bál cokoli namítnout, proto si na něj poslušně vylezl. Aspoň Ála se dostal na svého vysněného, ovšem já jsem musel vlézt do ohrádky a chodit s ním. Evidentně nebyl ve své kůži, protože se normálně nebojí. Koňů tam bylo až příliš, proto se každou chvíli zasekli v chumlu. Až později jsme zjistili, že každý z těchto záseků znamenal, že Álovi ten jeho přimáčkl nohu ke kovové zábraně a díky tomu má dosud památku v podobě velkého strupu.
Pak už nám zbývalo jen koupit vytouženou cukrovou vatu a měli jsme pro letošek splněno.
Já jsem měl ovšem ještě v plánu večerní hudební program. Nechápu, co se stalo a netuším, co koho osvítilo, nicméně po všech Stanislavech Hložkách, Josefech Devátých a podobných vykopávkách či hrůzách v minulých letech, které pro mě vždy znamenaly show stopper (jak se moderně říká) se letos v seznamu vystupujících objevily dva magnety: Alkehol a Aleš Brichta. Sice mi bylo divné, že se do poslední chvíle na jejich stránkách o zastávce u nás nikdo nezmiňoval, Brichta pak dokonce na stejný den měl uvedené vystoupení ve východních Čechách. Ovšem stačily dva správně adresované emaily na příslušné managementy a bylo jasné, že skutečně dorazí. Dokonce jsem se s předstihem dozvěděl i časy.
Večer jsem se tedy cíleně vydal pouze na své vyvolence. Se zpožděním dohrávala předchozí kapela, což mě nijak neznepokojovalo. Ovšem když se potom z pódia ozvalo, že pořadatelé mají špatnou zprávu, začal jsem tušit to nejhorší. Aleš Brichta nepřijede, údajně ze zdravotních důvodů nedokončil ani předchozí odpolední vystoupení. Jelikož vše bylo na poslední chvíli, nepodařilo se sehnat náhradu. Ovšem údajně proběhla dohoda s Alkeholem, že bude hrát déle. Jenže já jsem čekal, že to znamená, že místo hodiny se dočkám třeba hodiny a půl. Jenže to déle nakonec znamenalo prakticky jen to, že místo ve tři čtvrtě na osm začal hrát kolem čtvrt na devět a po hodině skončil. Jak je to o tom nažraném vlkovi a celé koze? Hrál déle? Hrál. Je to tak, uznávám!:-) Kromě nepříjemných známých jsem se tam setkal hlavně s těmi příjemnými a kolem jedenácté jsem nakonec dorazil domů. Telegraf jsem nikdy nemusel a ani nemusím, a navíc jsem byl domluvený s Andíkem, že ráno jdeme na ryby, takže nejvyšší čas!:-)

Krásný bronz...;-)

26. května 2017 v 16:49 | Jiřan |  Zprávy od vody
Těsně před začátkem nového se ještě rychle vrátím k tomu minulému víkendu. To se totiž u nás na místním rybníku konaly další dětské rybářské závody a Andík na nich samozřejmě nemohl chybět. Ono sice v pravidlech stálo, že dítěti musí být nejméně 8 let, ale protože Andy chodí na rybářský kroužek a vlastní povolenku, měl dveře dokořán i přes svůj nižší věk.
Všechno vypadalo mnohem víc profi než na za závodech ze začátku května. Prezentace se konala také mnohem dřív, proto jsme si přivstali. I přesto, že jsem toho moc nenaspal, neměl jsem s probouzením žádné problémy.
Tentokrát byla místa očíslovaná a hlavně jedno vedle druhého. Taky se dostavilo poněkud míň dětí než minule, nejspíš díky podmínce na plakátu, že s prutem smí manipulovat pouze dítě nebo rozhodčí. To vlastně eliminovalo všechny rodiče, kteří by snad chtěli opět potomky využít pouze k zápisu a pak s ostatními dětmi měřit své vlastní síly.
První poločas začal nečekaně skvěle, už po deseti minutách jsem Andíkovi podebíral první rybu a šlo o první úlovek toho rána vůbec. Pěkný karas, který se vyplatil, protože narozdíl od bílých ryb (to není nic s rasismem;-)), které byly shodně ohodnoceny pěti body nezávisle na velikosti, se počítal každý centimetr. Možná se mi to jen zdálo, ale rozhodčí mi přišli velmi příjemní, speciálně k nám, snad proto, že byl Andy tak malý. Po chvíli nám zabral ještě cejn. Kluci vedle nás měli spíš smůlu. Zatímco ostatní se spíš pošťuchovali, jeden z nich přišel během chvilky těsně u břehu o dva kapry.
Těsně před přestávkou za námi dorazil Ála, který protestoval, když Andík během půlhodinky na oddech "vyfasoval" grilovanou klobásu, na niž měl nárok každý závodník.
Bohužel v druhé půli už jsme neměli štěstí, nebo takhle - měli jsme štěstí v tom, že ho neměl skoro nikdo, tudíž moc ryb se na břeh celkově nepodívalo. Trochu to nechápu, protože třeba včera nachytal Andy během chviličky odpoledne několik kaprů a cejnů a jindy se taky nedá říct, že by mu to nebralo.
Jaké ale bylo moje (a zcela jistě i jeho) překvapení, když v kategorii mladší dětí byl vyhlášen jako bronzový (ze čtrnácti) a kromě diplomu si také mohl vybrat cenu odpovídající svému umístění. To jsme vážně nečekali.
Takže velká gratulace. A taky se mi moc líbila organizace, i třeba v tom, že během chvilky po skončení, stihli pořadatelé nejen všechno sečíst a vyplnit diplomy, ale ty také ještě pěkně zavařit do fólie, takže se cestou domů nijak nezmuchlaly ani nezamazaly.

Sraz po dvaceti letech...;-)

25. května 2017 v 17:21 | Jiřan
Maturitní sraz po dvaceti letech! Neskutečné číslo, zvlášť, když si člověk pořád připadá mladý, stejně jako ve dvaceti. To mu tam pak ta čísla příliš nezapadají.
Ačkoli na gymnázium jsem dojížděl do města vzdáleného pouhých 10 km, nevídám se prakticky s nikým. Všech setkání, která se s železnou pravidelností konají každých pět let, se ale pokaždé zúčastním. Tentokrát se mi ale moc nechtělo, což ovšem často bývá předzvěst toho, že to bude příjemný večer.
Vyjel jsem tak, abych na místo dorazil včas, ovšem zatím jsem byl první, proto jsem ještě chvíli coural venku. Pak jsem potkal spolužáka a vydali jsme se dovnitř. Přišlo nás nečekaně hodně, dostavilo se 25 lidí a kromě jediného člověk, na nějž jsme jaksi ztratili kontakt, byli ostatní řádně omluveni. Náš bývalý třídní, kterého ani trochu nemusím, pozvání jako vždy ignoroval (nechápu, proč se vždycky někdo slituje a ze slušnosti ho pozve), jeden z oblíbených profesorů se na poslední chvíli omluvil ze zdravotních důvodů a k mému velkému překvapení se objevil náš bývalý chemikář. No upřímně, tehdy jsem si s ním vzhledem k oboru neměl moc co říct:-), ovšem byl to takový ten učitel ze staré školy, který nám opravdu chtěl něco předat.
Velmi mě pobavilo, když k takovému hloučku, kde jsem zrovna postával, dorazil spolužák, který na minulých srazech chyběl, takže jsme se viděli naposledy před těmi dvaceti lety. Podával nám tam všem ruku a když si potřásl se mnou, povídá: "Ahoj Oldo!" Chvilku jsem přemýšlel, jestli si dělá legraci a pak jsem se nadechl: "Ale já jsem..." On se na mě podíval, přátelský mě plácl po rameni a pravil: "Já vím, Vláďo!" Jen pro pořádek, obě tato jména v naší třídě byla. Nakonec jsme si vyjasnili, kdo tedy jsem, mně to přišlo opravdu hodně vtipné, on se mi ale dlouho omlouval, jako kdyby snad o něco šlo.
Já jsem se taky dopustil takového faux pas, to když mi jedna spolužačka ukazovala nejprve fotku syna, který jí byl velmi podobný: "Jé, ten je celej ty!" povídám. Doplním, že si vzala spolužáka, který v sobotu dorazil taktéž. A ještě jeden páreček tam máme. Pak mi ukázala fotku dcery: "Jé, a ta je zase celej Petr!" Nemohl jsem přehlédnout zvláštní výraz, jak se na mě podívala, ale až mnohem mnohem později mi došlo, že Petra si vzala ta druhá. Takže doufánm, že jsem něco nepropálil, protože ta malá mu podle mě byla fakt podobná!
I když jsem ráno vstával už ve tři, kupodivu jsem nebyl nijak ospalý, navíc čas neskutečně letěl, myslel jsem, že domů pojedu už po desáté, ale nakonec jsem využil toho, že jsem zaslechl další spolužačku, která byla ze stejného města jako já, jak říká, že jde zavolat domů a nabídl jí, jestli nebude chtít odvézt.
Tím jsem se tedy přesně o půlnoci nenápadně vylhal a mohl rozloučit. Ale v každém případě to byl hodně povedený večer a stejně jako minule mě překvapilo, jak rychle mi naskočila všechna jména a že mi to opět přišlo, jako kdybychom spolu stále chodili do jedné třídy. Holt sedm společných let je sedm společných let...;-)

Víkendové dobrodružství...;-)

25. května 2017 v 17:00 | Jiřan
Minulý pátek jsme se v očekávání propršeného víkendu narychlo rozhodli oprášit gril. Ještě předtím jsem ale využil toho, že jsem byl chvíli doma sám a hned poté, co jsem vypnul notebook s prací, jsem se vrhnul do sekání trávy. Hlavně v jedné části zahrady za domem už byla opravdu hodně vysoká, protože minule mou snahu přerušila bouřka.
Jak jsem tak sekal a chvílemi se sekačka dusila pod nápory trávy, najednou jsem si všiml, že na čerstvě prokouklém místě se cosi hýbe. Nejdřív jsem se lekl, protože jsem nevěděl, co to je, ale za chvilku jsem zjistil, že je to malé ještě slepé ptáče. Nechápu, jak mohlo uniknout ostrým nožům, ale důležitá byla jiná otázka. Co s ním? Napadlo mě. Kdyby bylo mrtvé, bylo by to jasné, ale když evidentně žilo? Když ho tam nechám, díky kočkám sousedů se nedožije ani rána. Vzal jsem tedy kyblíček, který na cosi používali kluci, vystlal jsem jej trávou a ještě neopeřeného opeřence do něj opatrně přestěhoval. Tak, abych se ho ani nedotkl. Potom jsem provizorní plastovo-travnaté hnízdo odložil s tím, že o tom nejdříve řeknu ženě bez dětí a pak se rozhodneme, co dál. Jelikož ale ještě nebyli doma, zatím jsem dosekal zbytek zahrady. Pak se otevřela vrátka, kluci se nahrnuli dovnitř a samozřejmě první, čeho si všimli, byl podezřelý kbelík. Šel jsem tedy hned s pravdou ven a velmi by mě překvapilo, kdyby reakce kluků byla odlišná: "Tak si ho necháme! Budeme se o něj starat!"
Sen o grilování se mi pomalu začal rozplývat, když jsme se rozeběhli po zahradě a snažili se ulovit nějaké mouchy. Náš tip na olíbenou potravu se později ukázal jako nečekaně přesný. Ptáče se mělo k světu a skutečně vděčně jedlo. Pak zase spalo, jedlo, spalo... Tu poslední aktivitu jsem využil k tomu, abych roztopil gril, což se povedlo nečekaně rychle a klobásky změnily barvu dozlatova také během chviličky.
Ráno jsme měli klasicky naplánované ryby. Zcela nečekaně se meteorologové trefili s předpovědí a byla zima. Dokonce taková, že jsem už někdy před osmou zvažoval, že to zabalím. Navíc Andík potom vzkázal, že tentokrát nepřijde, protože se bude starat o ptáčka. Já jsem ještě skoro za tmy měl pěkný záběr, spíš opatrnější, ale hned po záseku bylo jasné, že se aspoň na chvíli zahřeju. U břehu jsem ve vodě spatřil ohromného kapra. K mému překvapení, když jsem jej podebral, jsem zijstil, že šlo o jakéhosi rybího Quasimoda. Z nějakého důvodu přestal růst do délky a začal přibírat do výšky a do šířky. Proto se v šeru ve vodě zdál tak velký. I přesto ovšem narostl na 56 cm. Nebyl poslední, úpo něm následovalo ještě pár dalších ryb. Kolem desáté jsem se rozhodl to sbalit, šest hodin chytání by stačilo a vrátil jsem se domů.
Tam mě přivítala smutná atmosféra, kluci těžce nesli, že ptáček přestal jíst. A to i přesto, že jsme je hned zezačátku připravili i na tu nejhorší variantu. Večer jsem odjel na maturitní sraz a během mé nepřítomnosti doma zatím proběhl pohřeb...;-)

Na domácím hřišti opět jedničky...;-)

15. května 2017 v 16:50 | Jiřan |  Zprávy od vody
V neděli jsme původně s Andíkem zamýšleli, že by se pro změnu on mohl zúčastnit rybářských závodů nedaleko od nás, ale nakonec jsme se rozhodli, že zajdeme jen na náš místní rybník, který je stejně nejlepší. Andík sice velmi dlouho zvažoval pro a proti a nakonec ještě těsně před spaním prohlásil, že se rozhodl špatně, ale hned ráno jsem ještě za tmy odcházel na naše místo, aby tam on později dorazil za mnou.
První nához ve čtyři do míst, kde jsem tušil vodu a za dvacet minut už jsem měl na břehu prvního kapra. Zase trošku adrenalin zdolávat rybu ve tmě a pak si svítit na háček, abych jej dostal ven. Během chvilky na břehu další kapr a to ještě jeden mi mezitím v půlce zdolávání utekl. To už se ale pomalu rozednívalo. Pak další a další... Proč mi to takhle nešlo na těch závodech?:-)
Kolem šesté na silničce za mnou zastavilo auto a řidič se mě ptal, jestli je tam někde parkoviště. Přišlo mi v tu chvíli vtipné, jak doba pokročila a každý kdo jde do přírody automaticky očekává, že právě těsně u té přírody zaparkuje!:-) Nicméně jsem ho nasměroval a za chvíli jsme spolu prohodili pár slov. V sedm se objevil známý se synem a sedl si vedle, takže jsem si říkal, že až dorazí Andy, budeme se muset trochu zmáčknout. Jenže s jejich příchodem mi ryby přestaly brát. Takže když se mě zeptal, jak to jde a já se pochlubil čtyřmi vytaženými kousky, musel si později myslet, že kecám.:-)
Andík dorazil až někdy v devět, i když se večer kasal, jak přijede brzy. Já jsem se trošku odsunul, abychom se na plácek všichni pohodlně vešli. Museli jsme taky vyřešit Andíkovo oblečení, protože nějak přehlédl, že je léto a docela důkladně se oblékl.
V deset to známí vedle zabalili, my jsme ale ještě zůstali. Já jsem dostal dalšího kapra a pak se kromě občasného popotahování chvíli nic nedělo. V půl jedenácté si chtěl Andík přehodit prut a při vytahování zjistil, že mu na háčku visí cejnek, aniž by se ohlásil. To mu hned zlepšilo náladu. A zase následoval klid. Já jsem tedy byl chvíli trochu naštvaný, protože nějaký cvok odnaproti začal nahazovat daleko za půlku a dokonce jednou mě zcela evidentně přehodil. On házet daleko umí každý blb, když nacpe půl kila těsta do krmítka... Chvíli jsem si pohrával se škodolibou myšlenkou, že bych prut hodně prudce vytáhnul, čímž by se ten jeho nenávratně ocitl ve vodě, ale pak jsem si řekl, že nemá cenu se dohadovat s pitomcem a poslušně jsem počkal, až asi po hodině to vytáhl sám. Naštěstí se potom sbalil a odešel. Bohužel se asi konfrontaci stejně nevyhnu, protože se takových chytráků, kteří chytají stylem 'teď jsem tady já, tak uhni' v poslední době vyrojilo víc.
Asi ve čtvrt na dvanáct přišel Andymu prudký záběr, zasekl a začal boj. Podle ohnutého prutu jsem poznal, že tentokrát o cejnka nepůjde. Ryba se nechtěla odlepit ode dna a ani se jí nechtělo ke břehu, což svědčilo o tom, že by nemusela být úplně malá. Andík statečně bojoval doslova ze všech sil, já jsem ho jen slovně uklidňoval, aby to neskončilo utržením. Na silničce se shromáždili nějací zvědavci, asi je zaujalo, jak malé dítě s čímsi urputně zápasí. Pak se nám na chvilku u břehu ukázal krásný kapr a já si vzal do ruky podběrák, abych počkal na vhodný okamžik a šupináče pomohl dostat na vysoký břeh. Jenže v tu chvíli slyším vrčení od svých prutů a vidím, jak vlasec řeže vodu a cosi si odmotává metry vlasce z navijáku. Co teď? Velký kapr u břehu, nějaký druhý na mém prutu... Doběhl jsem rychle zaseknout a s ohnutým prutem se vrátil k Andíkovi. Prut v jedné ruce, do druhé jsem si opět vzal podběrák. Slyším, jak kdosi z bystřejších pozorovatelů oznámil: "Jo, hele, on má taky!" Pracně jsem jednou rukou donesl Andíkova zhruba tříkilového kapra v podběráku na břeh a rychle zdolal svého. Naštěstí mě právě včera Andy neposlechl, když mu vždycky říkám, ať si svůj podběrák ani nerozdělává, že budeme používat jen můj. Jak se mi teď hodil!:-) Vylovil jsem druhou rybu, trochu jsem se lekl, protože nebyla v úplně nejlepší kondici. Musím zjistit, jestli existuje nějaký předpis, co dělat s případně nemocnou rybou, zda ji vůbec vracet zpět, nebo jestli se musí nějakým způsobem zlikvidovat, když to tak hnusně řeknu... Pak jsem šel pomoci Andíkovi s jeho velikánem. Mezitím mě kdosi oslovil a v tom zmatku jsem poznal pána se synem, které vídám ráno cestou do školy a školky. Ten kluk byl Andíkův spolužák. Pán mi nabídl tykání a podával mi ruku, já měl tu svoji od ryby, ale on se smál, že mu to nevadí... Andy šupináče sám změřil, já jsem na to jen zkušeně dohlédl, a kapr měl 51 cm. Pěkný. Andíkův nový kapří rekord, i když svůj celkový nepřekonal.
Pak jsme se chvíli bavili s novými známými, kluk by prý taky chtěl strašně moc chytat, ale vůbec nevědí, odkud a jak začít...
Ještě chvíli jsme chytali, Andy měl další záběr, ovšem nic z něj nebylo a pak kolem poledne začalo hřmít, proto jsem rozhodl, že je nejvyšší čas vydat se domů. Bouřka se totiž hlásila z míst za stromy, kam není vidět, takže by nás taky mohla náhle překvapit.
Domů jsem opět funěl obložený milionem věcí, i když tentokrát jsem toho Andíkovi dost nacpal do batohu. V půli cesty jsem myslel, že už vypustím duši a tak jsem se rozhodl, že doma provedu pokus, kolik toho vlastně tahám. Hrubým odhadem jsem říkal, že to bude tak 10-12 kilo. Jenže když jsem si s tím vším v předsíni stoupl na váhu, potom vybavení odložil a znovu se zvážil, zjistil jsem, že na zádech, přes rameno a v rukách tahám celkem 19 kilo (!) rybářských krámů!!! To jsem tedy vůbec nečekal, ovšem vysvětluje to, proč mě ještě v půli týdne vždycky bolí ruce...
Tentokrát mě teda ještě k tomu pálí, protože to bylo poprvé, co mi na rybách nebyla zima, jenže sluníčko mě v triku hned nemilosrdně opálilo...;-)


Debakl na závodech...;-)

15. května 2017 v 13:13 | Jiřan |  Zprávy od vody
Nevím, co mě to napadlo, snad pod vlivem úspěchů na místním rybníku, ale rozhodl jsem se v sobotu zúčastnit nedalekých rybářských závodů. Sraz na místě se konal už v 5:30, ovšem pro mě ranní vstávání nepředstavuje žádný problém. Skoro na minutu přesně jsem odstavil auto na polní cestě a vydal se k hloučku ostatních rybářů, s nimiž jsem měl za chvilku začít poměřovat síly. Nejprve ovšem losování dvou míst - na první a na druhý poločas. Hlavně ne pod dráty, opakoval jsem si v duchu, protože nad celým jedním břehem vedly kabely vysokého napětí. Na nahazování nic moc. Podal jsem dvě čísla paní, která je zapisovala a cosi jsem tušil, protože jsem nemohl přehlédnout, jak jí cukly koutky. Pak jsem se šel podívat k vodě - paráda, hned první místo nejen že bylo přímo pod dráty, ale navíc ještě u jakési výpusti, takže se tam hromadil na hladině nepořádek, co opadal z okolních stromů. Naštěstí aspoň druhé místo se zdálo takřka perfektní, pán kousek od mě měl větší smůlu, pod dráty měl sedět celý den.
Hned první nához jsem poslal přímo mezi kabely, na nichž visely zbytky vlasců podobných nešťastníků. Zachoval jsem ale klid a s rozmyslem statahoval návazec zpátky a když byl těsně u kabelu, prudce jsem zrychlil a on se jen tak elegantně zhoupl okolo něj dolů do vody. Byl tedy zachráněn (a já taky:-)). Pak jsem si dával velký pozor i za cenu, že jsem chytal jen nějakých 15 - 20 metrů od břehu. No chytal... Asi po hodině jsem vytáhnul jednoho karase, o němž později pořadatel při měření sice prohlásil, že je jako kráva, ale další záběry jsem nedokázal proměnit. Ani po poločase na novém místě. Ovšem i kdybych všechny ty ryby vytáhnul, na první desítku by to ani zdaleka nestačilo, někteří podebírali ryby (vesměs samé karasy) snad každých pět minut. Dokonce jsem se asi ve třech čtvrtinách závodu přistihl, že mě to moc nebaví. Ve vodě byl velký proud, proto jsem měl vlasec stále prohnutý. Když mi něco zabralo, v tom oblouku se to sice přeneslo k čihátku, které mi tak signalizovalo záběr, ovšem když jsem prudce zasekl, prohnutý vlasec se tím srovnal, takže ryba u háčku vůbec netušila, že by na něm měla zůstat.
Po skončení jsem se ještě ze slušnosti zdržel na vyhlášení výsledků, zaslechl jsem vzrušené debaty několika účastníků, kteří byli svědky nesportovního a podvodného chování dvou jiných, ale nikdo žádnou námitku oficiálně nevznesl, proto se jeden z nich dokonce umístil v oceněné desítce. Potom už jsem ujížděl domů.
Tyto závody se konají pravidelně 2-3x ročně, ovšem já mám takový pocit, že příště už budou beze mě...:-)

Sváteční program...;-)

12. května 2017 v 19:51 | Jiřan
Na volné pondělí jsem naplánoval výlet do Kolína na Den záchranářů. Loni se nám tam líbilo, i když lidí tehdy dorazilo víc než dost. Jenže k mému překvapení večer před spaním Andík začal kňourat, že se mu tam nechce. Předpokládal jsem, že je pouze ospalý a přetažený, ale pak mě napadlo zeptat se, co y teda raději podnikl. Jeho odpověď mě rozesmála: "Já chci jít na ryby!" Bylo tedy rozhodnuto. Navíc se už po dvoudenní pauze smělo chytat u nás.
Jako klasicky jsem byl v noci každou chvilku vzhůru a pak úplě jsem se probral ve tři. Jenže to už teď není žádný problém, od května se totiž smí chytat už od čtyř. Nachystal jsem se tedy a ještě za tmy vycházel z domu. V parku jsem si musel trochu přisvítit baterkou, protože nejkratší cesta vede mezi stromy přes kořeny a neměl jsem v plánu se někde natáhnout. Přiznávám, že cesta mi přišla celkem dobrodružná. U rybníka jsem byl s přehledem první, na přípravy jsem si musel opět posvítit a za chvíli jsem už nahazoval. Asi pět minut po čtvrté (takže vlastně zpoždění!:-)) jsem nahodil, směr a dálku jsem odhadoval pouze podle šplouchnutí. Bylo jasno, celkem dost svítil měsíc, proto jsem po chvíli rozeznával zavěšená čihátka a nemusel jsem si svítit celou dobu. Poměrně brzy mi přišel prudký záběr, zasekl jsem, podle prutu jsem poznal jen, jak na druhém konci cosi několikrát divoce zatřáslo hlavou a vlasec povolil. Po jeho vytáhnutí jsem si všiml, že záhadná ryba to vzala i s háčkem a kusem vlasce. Do navazování se mi potmě nechtělo, proto jsem až do rozednění chytal na tomto prutu na jeden háček. To jsem ale už připravil prut pro Andíka, aby si snad někdo nesedl hned vedle mě. Ale ostatní rybáři si dávali načas. První přišel až po sedmé hodině, to já jsem už tři hodiny chytal!:-) Andy dorazil kolem deváté a já jsem právě vytáhnul kapra. Celkem jsem ten den na břeh poslal tři šupináče a jednoho lysce. Andík na tom byl hůř. Ačkoli jsem mu opět dobrovolně přenechal místo, o kterém tvrdí, že je lepší, kromě různých popotahování mu nezabralo nic. Dokonce i přes nedávné zařeknutí se že už nikdy více, mě poprosil, abych mu prut převázal na plavanou. Hlavním důvodem ovšem byli cejni, pohybující se doslova pár centimetrů od břehu. Žádný se ale nenechal zlákat.
Domů jsme se vydali někdy po poledni a zatímco Andy si jel na kole opět jen tak nalehko, já za ním funěl s dvojitým vybavením v rukou a na zádech a před barákem už jsem sotva pletl nohama.
Není nad rybářskou sváteční pohodu...;-)

Konečně ten malý šéf...;-)

12. května 2017 v 16:49 | Jiřan
Na minulou neděli jsem naplánoval kino. Konečně jsme se po půl roce dočkali Mimi šéfa. tentokrát jsme ale trochu netradičně zvolili promítání už od deseti. Vyjeli jsme tedy poměrně brzy, ještě jsme museli na chvilku zastavit u benzinky a potom už jsme uháněli na Čerňák. Sice jsme na tom časově nebyli nijak zle, ovšem pro nás typická velká rezerva se tentokrát nekonala. Hned z parkoviště jsme se vydali k pokladnám vyzvednout si vstupenky a pak už jsme vlastně rovnou šli do areálu kina. Vzhledem k tomu, že stejně jako sobotní návštěva cukrárny už tak trochu patřila k opožděné oslavě Álova svátku, nebylo tentokrát pochyb, že klukům koupím popcorn. Otázka, který by chtěli, byla samozřejmě zbytečná - ten největší. Jenže slečna se nám omluvila, že nemají velké nádoby, takže nám za stejnou cenu dá dvě poloviční. Z mé strany žádný problém, aspoň budou mít kluci každý svou zásobu!:-)
Usadili jsme se v sále a za malou chviličku začal film. Pár recenzí jsem četl, ale jako vždy jsem si chtěl udělat vlastní úsudek. Rozhodně nesouhlasím s tím, že všechno vtipné bylo v traileru. Mně se film líbil. Andíkovi taky. Ála se mě sice asi v polovině zeptal, kolik hodin to ještě bude trvat, ale po skončení se taky tvářil spokojeně a říkal, že se mu to líbilo. Největší ohlas u kluků vzbudil "Baby corp", ten výraz jsem od té doby doma slyšel mnohokrát. Takže za nás spokojenost. Po skončení jsme zamířili k autu, kam jsme museli narvat i poměrně neskladné věci, které žena mezitím koupila v Ikee. Ale vešlo se všechno. Na oběd jsme už uháněli domů. Na mekáč tentokrát nedošlo, kupodivu kluci ani nijak hlasitě neprotestovali. Pospíchali jsme hlavně proto, že odpoledne jsme měli v plánu regulérní oslavu svátku. Ála sice dostal dárky už ráno, protože se na ně moc těšil. Byl dosloa nadšený, trefili jsme se mu do vkusu. Kromě lega se mu taky hodně líbila 80 centimetrová štika jako polštářek. Jelikož jsem očekával, že by to Andíkovi bylo líto, že on ji nemá, objednal jsem rovnou dvě. Chvilku to ale bylo napínavé, protože mi omylem poslali pouze jednu, i když dvě byly uhrazené. Po jednom krátkém telefonátu se ovšem vše vyjasnilo a hned další den mi pošťák oznamoval druhý balíček. Bohužel jsem právě ten jediný den nebyl doma a dost mě pobavilo, jak se doručovatel snažil mi jej za každou cenu předat. Hození přes plot na zahradu jsem odmítl (v tu chvilku jsem dokonce pojal krátké podezření, jestli si ze mě jen někdo nestřílí:-)). Poprosil jsem, že si pro něj druhý den dojdu na poštu, ovšem doručovatel mi nabídl, že jej nechá u sousedů. I tak jsem chtěl raději tu poštu. Ovšem přišla nabídka, že by mi to dovezl třeba do práce, jestli nedělám daleko... Tak ne, nakonec zvítězila opravdu pošta... Hlavní ale bylo, že dárky byly doma.
Abych se tedy vrátil k původnímu vyprávění - polštář ve tvaru dravé ryby udělal velkou radost oběma klukům a i po týdnu ji pořád tahají s sebou. Mimochodem už v tom kině byly obě s námi - tedy čekaly na nás v autě, abych byl přesný.
Po opožděném obědě ještě Ála dostal dort a pak přišli gratulovat naši.
A aby to slavení snad netrvalo krátce, ještě má Ála slíbeno, že si bude moci vybrat své vysněné slavnostní jídlo, což u nás pravidelně bývá výsada oslavence, akorát tentokrát jsme to nějak vypustili, ovšem Ála nám to připomněl...:-)

Sobotní ryby a sladká odměna...;-)

11. května 2017 v 15:57 | Jiřan |  Zprávy od vody
Minulý týden se ocitlo v ohrožení moje a Andíkovo rybaření. Místní rybník byl uzavřen kvůli velkým dvoudenním juniorským závodům, ale my jsme se nechtěli jen tak vzdát. Rozhodli jsme se tedy jet někam jinam. Volba padla na rybník v Poboří, který patří do stejného revíru jako ten náš domovský. V pátek večer mě napadlo nenechat nic náhodě a zajet se tam podívat, abychom druhý den šli najisto. Jenže přišlo velké zklamání. Nevábný zápach, špinavá voda, kusy stromů a tyčí, čouhajících nad hladinu pár i více metrů od břehu. A skoro všude doslova džungle. Chvílemi jsem si připadal jako kdybych se vrátil v čase, přece jen i když si to člověk tolik neuvědomuje, tak nějak si zvykl na čistější vodu a upravenější okolí. Korunu tomu nasadili dva staří rybáři sedící vedle sebe s prastarým pruty a ještě staršími železnými navijáky, které jsem velmi matně pamatoval ještě z dob svých začátků.
Už cestou domů mi bylo víc než jasné, že tam se mi druhý den ráno moc chtít nebude. Jenže už bylo dost hodin na to, abych se zajel podívat ještě někam jinam. V hlavě jsem si už dávno pohrával s myšlenkou zachytat si na pískovně v Sadské, kam jsem kdysi jezdíval pravidelně, ale po těch dvou desítkách let jsem vůbec netušil, jak to tam teď vypadá.
Ráno jsem jako vždy nemohl dospat, ale čekal jsem, až se rozední, abych Andíka nebudil moc brzy, i když jeho heslem se stalo: pro ryby všechno. Někdy kolem čtvrt na sedm jsme už seděli v autě a vyjížděli. Příjezdová cesta je trochu jiná, než bývala, nicméně auta parkují buď na stejné panelovce jako před lety nebo na přilehlé louce. První, co mě po příchodu k vodě překvapilo, bylo množství stanů, v nichž spali rybáři, zatímco venku měli nahozené pruty. Já vím, že jde o dnešní trend, ale na druhou stranu od prutu se rybář nesmí vzdálit na víc než deset metrů a stejně tak konkrétně u Sadské je v rybářském řádu výslovně uvedeno Rybářský přístřešek smí být používán v době výkonu rybářského práva, stanování a rozdělávání ohňů je zakázáno. Je mi jasné, že ve čtyři ráno, kdy se od května smí lovit, tam nikdo stan nestavěl. Ale to jen tak na okraj. Druhá věc byla, že mnozí se nespokojí s pláckem pro dva pruty, ale zaberou si několikametrový úsek a na každé straně mají jeden prut, takže najít si místečko pro nás nebylo až tak jednoduché. nakonec jsme došli pěkně daleko a usadili se na jakési opuštěné písečné pláži, kousek za dalšími stanujícími. Cestou jsem minul flek, kam jsem chodíval a měl bych velký problém ho poznat, protože teď se tam už ani náhodou chytat nedá.
Co ale zůstalo stejné jako před lety, to byla křišťálově čistá voda a velká hloubka, která se dá odhadovat z doby, kdy padá nástraha po nahození na dno.
Hned po chvilce, když jsem Andíkovi pomáhal s jeho prutem a sám už jsem chytal mi nadskočil policajt, proto jsem se začal těšit, že by to mohla být dobrá chytačka. Opak byl bohužel pravdou a až do oběda se jednalo o jedinou známku rybí aktivity. Kolem poledne jsme se pustili do jídla a jak jsem tak seděl s mastnou pusou a oběma rukama plnýma, přišel mi krásný záběr. Bohužel jsem jaksi postrádal třetí ruku, takže jsem se jen bezmocně díval, jak po chvíli vlasec zase povoluje. Po jedné hodině jsme začali balit a ověšený dvojitou rybářskou výzbrojí jsem s Andym odcházel směrem k autu. Naštěstí mi to zpátky nepřišlo tak dlouhé jako ráno.
Pak jsem naházel věci do kufru a mohl jsem volat domů, že právě vyjíždíme. Aby nebylo Álovi líto, že s námi dopoledne nebyl, napadlo mě, že bychom potom mohli společně zajet do cukrárny ke kačerovi, ale jemu se nechtělo. Než jsme ale dorazili domů, napadl mě nepřekonatelný trumf a nabídl jsem Álovi, že by si tam mohl dát zmrzlinu. V tu chvíli bylo rozhodnuto a po převlečení jsme uháněli k cukrárně. Teda jen chvíli. Na jedné silnici jsou totiž hned za sebou dvě uzavírky a tam jsme si pořádně postáli. Ale stálo to za to. Když prozradím, že já jsem měl dva zákusky, pak to o něčem svědčí...;-)
Na zpáteční cestě jsme se nechtěli zdržovat na semaforech, proto jsme jeli přes Kolín, kde jsme si nakoupili a večer jsme zakončili ještě druhou letošní grilovačkou. Dopolední rybářský neúspěch tak byl zapomenut...;-)

Dětské rybářské podvody...

5. května 2017 v 16:52 | Jiřan |  Zprávy od vody
...nebo to v pondělí byly závody? Podle plakátku sraz a losování míst v 7:30. My jsme dorazili po sedmé a mnohá místa již byla obsazená. Při zápisu jsme se dozvěděli, že "zasedací" pořádek je volný. Aha, takže ten, kdo to věděl dopředu, se podle toho mohl zařídit. Ono takové zakrmení udělá divy.
Děti byly rozděleny do dvou kategorií - mladší deseti let a starší. Nevím, nějak mi tam nezapadal asi čtyřicetiletý pán sedící vedle nás vpravo. Sice se vedle něj nudil i malý syn, nicméně ten se za celé dopoledne ani jednou nedotkl prutu. A to opravdu nepřeháním. A rozhodně nebyl sám. Co byste řekli na to, kdyby se pořádal dětský fotbalový turnaj a v mužstvu se najednou mezi řekněme sedmiletými dětmi objevili čtyřicetiletí chlapi? Bylo by to spravedlivé? Neměli by tito měřit své síly či schopnosti v odpovídajících věkových kategoriích? Jenže je pravda, že tam by nejspíš tolik nezářili.
V každém případě se nevydařilo počasí. Ono sice bylo chvílemi celkem slunečno, jenže byl příšerný vítr, v nárazech takřka vichřice, takže nějaké rozumné nahazování bylo skoro nemožné. I tak se ale Andy se vším snažil poprat.
Vedle hned vedle nás vlevo se usadili dva otcové s asi třemi absolutně nevychovanými potomky. Nevím, co je přivedlo na myšlenku, že z jejich ratolestí budou rybáři. Ten nejmenší běhal všude možně, každou chvíli to vypadalo, že skončí buď v rybníku nebo ve struze, hodný byl akorát ve chvíli, kdy s sebou fláknul o zem a válel se po zabahněné trávě. Za druhého chytal otec a třetího to sice nebavilo, několikrát to opakoval i nahlas, ale aspoň povětšinou sám nahazoval. Bohužel všemi směry a bez přestání. Díky tomu přehodil i nás a když to pak jeho otec pomalu vytahoval, zamotali jsme se dohromady. Kdyby navíjel rychleji, nic by se nestalo, protože by jejich návazec plul po hladině, zatímco náš by ležel u dna. Asi třicet minut před koncem to sbalili, šli vrátit pruty a odjeli. Mezitím teda ještě zazněl hlasitý komentář, že jejich dítě už umí veškerou rybářskou teorii a teď si to vyzkoušelo prakticky. No potěš...;-)
Ve dvanáct zazněl signál oznamující konec druhé poloviny a za pár minut následovalo předávání cen. Ještě jsme museli vrátit erární krmení, které děti fasovaly a stejně jsme na něj nakonec moc nechytaly, protože naše vlastní vykazovao aspoň nějakou aktivitu.
Někteří ze shromážděných na mě koukali divně, ale neviděl jsem důvod k potlesku, když si děti šly vyzvednout poháry pro své otce. Zajímavé taky bylo, že v kategorii nad deset let se nekonalo třetí místo, protože tato kategorie už zpravidla chodí bez rodičů, proto nachytali jen dva z nich.
Takže pro příště bych se přimlouval, aby rozhodčí za porušování pravidel alespoň napomínali. Neříkám, že rodič nemůže dítěti pomoct, ale měl by mít trochu soudnost. Takhle dětem už od malička ukazují, že podvádět je normální a že se to vlastně vyplatí...

Kam dál