Cukrové slavnosti...;-)

Včera v 20:01 | Jiřan
V sobotu 6. října jsme se vydali do Dobrovic na Cukrové slavnosti. Předtím jsme si udělali malou zastávku v Mladé Boleslavi, kde jsme potřebovali cosi vyřídit, ale i tak jsme na do města známěho výrobou cukru dorazili poměrně brzy.
Jelikož jsme tam ještě nikdy nebyli, troche jsme zaváhali, když jsme zjistili, že na náměstí není kde zaparkovat. A to jsme ho dokonale prozkoumali. Vydali jsme se tedy dál a pak jsme spatřili značku parkoviště, kde bylo místa dostatek. První, čím na nás Dobrovice po vystoupení z auta zapůsobily byl příšerný zápach právě z cukrovaru. Ještě předtím si nás však získaly už z dálky vysokým čoudícím komínem.
Od auta jsme se vrátili na náměstí a nejprve netušili, kterým směrem se vydat. Pak jsme v dálce zahlédli lidi s dětmi a balónky a pokračovali jsme tedy směrem k nim. Odhad se ukázal jako správný, protože a chvíli jsme se spatřili ceduli lákající na slavnosti a vlastně jakýsi vstup do areálu cukrovaru. Po zaplacení symbolického vstupného jsme se vydali na obhlídku stánků, v nichž samozřejmě převažovaly sladkosti. Hlavně Andy chtěl samozřejmě ochutnat všechny koláče, proto jsme u prvního stánku koupili hned šest druhů a aby toho nebylo málo, protože smutně koukal, přidali jsme i ohromné koblihy a řepánek. Já jsem z toho vyšel na prázdno, protože milovníkem sladkého pečiva právě nejsem. Místo toho jsme si s manželkou vedle u vtipného prodavače dali výborné kafe.
Do továrny na exkurzi se nám moc nechtělo. Já jsem sice nadhodil, že bychom tam mohli jít třeba za rok, až budou kluci větší a bude tak určitá pravděpodobnost, že by je to mohlo bavit, ovšem zbytek rodiny to zamítl, protože prý do takového smradu už nikdy nepojedou…:-) Podívali jsme se tedy alespoň do jakéhosi informačního centra, kde si kluci koupili suvenýry na památku v podobě kostek cukru s hranou 5 a 10 cm. Až tedy někdo na návštěvě bude chtít do kafe nebo čaje jen jednu kostku, bude se asi divit…:-)
Po poledni jsme se vrátili k autu a vydali se domů. Cestou jsme potkávali náklaďáky s řepou, teď už tedy víme, kam míří.
Ovšem ještě v půli cesty jsem měl pocit, že v nose cítím ten zápach…

 

Trapas...;-)

9. října 2018 v 19:01 | Jiřan
Každý rok na podzim jsme doma několik dní mrzli, protože plamínek v našem plynovém kotli spolehlivě hořel celé léto, ale po spuštění topení se zpravidla během první "topící" noci odporoučel a než se k nám dostal plynař, případně než se mu podařilo kotli domluvit, znamenalo to nejen chladna z rána, ale i z noci, z dopoledne, poledne a odpoledne…
Minulý rok byla krize největší, a přestože se nakonec přece jen podařilo jej rozchodit, domluvili jsme se, že je nejvyšší čas starý kotel po více než dvaceti letech služby nahradit novějším modelem. Jenže na celou akci nakonec došlo až v září a zrovna v době zatím s přehledem nejchladnějších dní, kdy se doma přes den teplota pohybovala kolem šestnácti stupňů.
Nebudu zde popisovat několikadenní process výměny kotle a všech nezbytných trubek včetně úpravy komína, ani to, že jakmile vše funguje, venku se výrazně oteplilo. to hlavní, proč jsem zde téma nadhodil, je trapas, který se mi během toho stal.
Poté, co bylo všechno "naprojektováno", jsme se s panem plynařem dohodli, že mu přinesu zálohu, aby mohl nakoupit materiál (zpráva pro finančák - příjmový doklad jsem obdržel!:-)). Zatímco předtím chodil pořád on k nám, tentokrát jsem se měl stavit u nich doma já. Pominu-li jeho popis cesty k nim domů, kdy mi vždycky přesně vylíčil dům, aby posléze dodal, že ten to není, mi až na úplný závěr sdělil číslo popisné a vzhledem k tomu, že je to nedaleko od nás, neměl jsem nakonec nejmenší problem to najít.
Doma jsme vyřídili všechno podstatné a při odchodu mi řemeslník ještě řekl, že si musíme dát panáčka, aby se všechno vydařilo. Pokoušel jsem se odmítnout, ovšem marně a nakonec jsem ve dveřích stál s panákem rumu. Rozloučili jsme se a já zamířil po schodech dolů. U vchodových dveří právě probíhalo jakési stěhování, rychle jsem přemýšlel, jestli bude výhodnější projít ven nebo počkat v mezipatře, abych se co nejméně motal. Nakonec jsem v šeru poznal paní, kterou od vidění znám, proto jsem se nahlas zeptal, jestli nechce pomoct a po odmítnutí jsem uhnul na stranu. Jenže ona se mi začala strašně omlouvat a že prý, jestli bych malou chvilku vydržel, že by si ode mě vzala telefon na mou manželku, aby se s ní na něčem dohodla. Šel jsem za ní pomalu zpátky nahoru (shodou okolností take do třetího patra) a ještě několikrát se zeptal, jestli vážně nechce pomoct. Nejenže odmítala, ale ještě se mi pořád omlouvala, že mě tak zdržuje.
Před jejím bytem na chodbě jsem jí nadiktoval číslo, rozloučili jsme se, seběhl jsem zpátky dolů, vzal za vchodové dveře, jenže nic. Slyšel jsem ale, že nahoře na chodbě je pořád šrumec, proto jsem znovu vyběhl do třetího patra, tentokrát se omluvil já a poprosil, jestli by mi mohli otevřít nebo zabzučet, protože asi někdo zamkl. Přitom jsem si uvědomil, že ze mě samozřejmě táhne ten rum, co jsem předtím dostal na cestu.
Paní se podivila, protože u nich se nezamyká a vydala se se mnou zpátky dolů. To už jsem tušil, že něco není v pořádku. Teď maličko odbočím - ona pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici a když jsem před lety dost zhubnul, svěřila se mé manželce s obavami, že jsem strašně hubený a že jsem asi nemocný. Došli jsme ke dveřím, ona lehce vzala za kliku a dveře se krásně otevřely. Samozřejmě, já blbec jsem za ně lomcoval opačným směrem. Omluvil jsem se, pomyslel jsem si - ha ha, to jsme se zasmáli, jenže ona se na mě strašně ustaraně podívala a naprosto vážně s obavami v hlase pronesla: "Vy jste tak strašně zhubnul, že teď nemáte sílu ani otevřít dveře!"

Nový člen rodiny...;-)

28. září 2018 v 12:50 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
Včera odpoledne nastal čas loučení. Loučení s naším megánkem. Měl jsem trochu strach, že to kluci (nebo dokonce já sám:-)) obrečí, ale nakonec to dopadlo poměrně dobře. I když je fakt, že několik dní předem jim to přišlo líto a ve středu večer měl slzy v očích Andík, zatímco ve čtvrtek ráno se dokonce naplno rozbrečel Ála. Ale chápal jsem to, přece jen jiné auto nepoznali - Andymu byl rok, Ála ještě nebyl na světě, když jsme si megana přivezli. Je teda pravda, že se vlastně oba vezli i starou thalií - Ála jednou z porodnice, tak jen pro připomenutí - auto jsme si koupili proto, abychom byli mobilní, kdyby se klukům něco stalo. Hlavně taky pro případ porodu. No a jak se to tak někdy sejde, těsně před Álovým narozením přišel pátek třináctého ledna a já jsem tehdy naboural garáž. A to pořádně. Nějakou dobu jsme tak byli odkázáni na náhradní vůz, který nefungoval úplně bezproblémově. O tom jsem zde ale tehdy psal.
Megánek to se mnou mnohdy neměl jednoduché, musel rozdýchávat všechny mé začátečnické přešlapy a že jich nebylo málo, o čemž svědčí historické příspěvky zde v rubrice 'Řiď, ať jedeš líp…' Ovšem už mu bylo sedm, a takové sedmileté auto už není žádný mladík. Tu a tam potřebuje i nějaký ten wellness v podobě nezbytného servisu, proto jsme se začali poohlížet po novém modelu. Díky dobrým zkušenostem s Renaultem i se servisním místem jsme měli o značce víceméně jasno. Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou nevěry, ale ten servis okolo nakonec zvítězil. Zvolili jsme opět megana. Ovšem i tak jsme se rozhodli pro novou zkušenost a nevybrali jsme si tentokrát kombíka, ale sedan, který se u tohoto modelu nazývá GrandCoupé. Kapacitu kombíka jsme za těch několik let využívali hlavně pro cesty na dovolenou, jinak jsme tam jako většina lidí vozili vzduch. A je pravda, že ten současný kufr je taky veliký, i když samozřejmě lehce omezený tvarem karoserie.
Včera odpoledne jsme tedy dojeli do Brandýsa, kde na nás už čekal zahalený nový člen rodiny. Po nezbytném papírování jsme se přesunuli do předávací místnosti, plachta byla slavnostně stržena a v tu chvilku bylo jasné, že jsme opravdu zvolili fešáka. Navíc díky nesmyslně tvrdé regulaci motorů ze strany EU jsme získali poměrně neodolatelnou nabídku a máme tak i výbavu a funkce, po nichž bychom jindy ani nepokukovali. Jak jsme se ale už cestou domů přesvědčili, jsou nejen rozmazlující, ale především velice návykové. Pro mě je nejdůležitější parkovací kamera a hlavně automatické parkování! Takže konečně nebudu potřebovat prázdné fotbalové hřiště, abych bezpečně zaparkoval! A to ještě s rukama za hlavou!:-)
Po seznámení s možnostmi auta nám s ním prodejce vyjel ven, kde jsme tak měli možnost naposledy vidět obě auta hned vedle sebe, přenesl jsem dětské sedačky a čelili jsme prvnímu problému. Při přípravě nového auta zapomněli zkontrolovat držáky bezpečnostních pásů a ty tak byly schované pod sedačkou. Na jedné straně se mi je po chvíli zápasení podařilo vyndat, ale na druhé to nešlo, takže jsem musel poprosit technika o pomoc. Ten si potom zavolal ještě posilu a za chvíli jsme tak mohli vyjet. Tedy nejprve pár metrů vedle k benzince, až poté domů. Základ je samozřejmě stejný, ale jinak tam mám pocit, jako kdybych měl čerstvý řidičák. Tak snad si brzy zvyknu. Ovšem co je uživatelsky super - automatické stmívání všech přístrojů a displejů podle okolního světla. Stačí zajet pod most, jas se sníží a hned po vyjetí se opět zvýší. A další věc, která ale může být i nebezpečná - hlasitost audiosystému se automaticky reguluje tak, aby pocitově zněl stále stejně nahlas. Pokud přidám a auto začne být hlučnější, podobně se upraví zvuk hudby a naopak. Taky super, ovšem jen do té chvíle, než zjistíte, že díky tomu ani nevnímáte, že jedete na devadesátce přes sto.
Tak snad nám nový megánek bude sloužit tak dobře jako ten starý. Já se budu snažit mu tolik nenakládat a hlavně dávat pozor při výjezdu z garáže…;-)

 


Lodí do Nymburka...;-)

28. září 2018 v 11:29 | Jiřan
V sobotu 15. září jsme se odpoledne rozhodli ještě něco podniknout. Už nějakou dobu jsem měl v plánu zajet do nedalekého Nymburka a svézt se přívozem, který nahradil zbouranou lávku. Já si tedy stejně nemůžu pomoct, ale když se tedy pro jistotu řízeně zničila lávka, aby nespadla nečekaně, nepochopím, proč není možné po tu přechodnou dobu používat vedle stojící most pro auta, kde je sice po krajích úzký chodník, oddělení vyvýšeným obrubníkem, ale je tam zákaz vstupu pro pěší. Radši se to udělá komplikovaně lodí. Ovšem kdyby někdo potřeboval na druhou stranu v noci, kdy přívoz nejezdí, má smůlu.
Na druhou stranu jsme tak zase měli možnost krátkého minivýletu. Auto jsme nechali u Kauflandu a k Labi došli pěšky. Čekali jsme jen malou chvilku a potom přijela loď od druhého břehu. Strašně mě překvapil způsob její jízdy - asi do půlky řeky odcouvala, pak otočila a dorazila zbytek. Vystoupilo pár lidí, pak jsme nastoupili my a další dvě osoby a vypluli jsme. Ála se nejdřív bál, ale potom se mu to líbilo, my ostatní jsme se kochali od začátku.
Když už jsme byli na druhé straně, vydali jsme se na krátkou procházku, kterou jsme zahájili v blízké cukrárně na zmrzlině. Ta byla velmi dobrá, navíc měli i pár netradičních příchutí. Mimochodem ten den jsem měl prvně zmrzlinu i u nás v nově otevřené cukrárně, ovšem musím přiznat, že jsem byl lehce zklamán. V porovnání s Nymburkem pak ještě víc, protože u nás jsme dostali takové malé kopečky, zatímco zde byly mnohem větší za srovnatelné peníze.
Potom jsme přes náměstí pokračovali k hradbám. Musím se přiznat, že ač odjakživa bydlím nedaleko, viděl jsem je zatím jen na pohlednicích. Pak jsme u vody chvilku pozorovali malou vydru a za chvíli se vrátili podél Labe zpět k molu nebo přístavu, či jak se tomu říká. I teď jsme jeli jen my a asi 4 další lidi, pokud si dobře vzpomínám.
Když jsme se vraceli k autu, všimli jsme si nového obchodu pro zvířata po pravé straně. Protože jsme nutně potřebovali seno pro našeho přerostlého zakrslého králíka, zamířili jsme tam. K našemu velkému překvapení měli i v sobotu poměrně dlouho otevřeno.
Takže nakonec úspěšná výprava.


Páteční kultura...;-)

21. září 2018 v 19:45 | Jiřan
V pátek 14.9. jsem skončil pracovní povinnosti o něco dřív a už časně odpoledne se vydal s klukama na nádraží. Na Žižkově totiž večer vystupoval náš oblíbený Bombarďák v rámci festival Žižkovská loutka. Vlak měl sice zpoždění, ale nám to nijak nevadilo, času jsme měli dost. Na pokladně jsem lehce znejistěl, jakou jízdenku mám vlastně teď koupit dětem, když se teda v zájmu nikdy nekončícího předvolebního rozhazování ceny upravovaly směrem dolů. Dříve jsem řekl, že chci poloviční a bylo to, jenže teď to vlastně ani poloviční není…
V Praze jsme se nejprve vydali směrem na Václavské náměstí, kde jsem chtěl klukům něco ukázat a pak jsme idtamtud metrem přejeli na náměstí Jiřího z Poděbrad. Už cestou do metra se Ála svěřil, že potřebuje čůrat, jenže ani na Václaváku, ani na eskalátorech, tím méně přímo ve vlaku žádný keřík není a jít na veřejné toalety na Václaváku, to jsem vážně nechtěl riskovat. Naštěstí to Ála vydržel a na schodech na Jiřáku jsme mu sliboval, že už jen pár metrů. Jenže - přímo u výjezdu z metra probíhalo velkolepé vinobraní, takže všude tisíce lidí, zkrátka když se daří…
Prodírání se davy mě potom tak dokonale zmátlo, že jsem úplně ztratil přehled o cestě k žižkovskému Atriu, kde mělo vystoupení proběhnout. Dokonce jsem se musel zeptat. Lidé byli ochotní, s pomocí aplikace na mobile mě nasměrovali a přesně v ten okamžik jsem si všiml v dálce Paláce Akropolis, kde to jako pařan samozřejmě velmi dobře znám a od něj už bych býval trefil bez nejmenších probémů.
Na místo jsme přišli asi deset minut před začátkem, takže prakticky jen tak tak.
Už jsem si zvykl, že Bombarďák hodně vystupuje na akcích, kde se houfně vyskytují nejrůznější biomatky, ale to je tak jediná nevýhoda. Doufal jsem, že bude dodržen začátek, protože jsme zase byli limitováni vlakem domů, nechtěl jsem, abychom se vrátili po desáté večer. Naštěstí uzpoždění dělalo jen pár minutek - kapela sice byla připravená, ale čekala na pokyn pořadatelů. Mimochodem měl jsem pocit, že jich tam bylo stejně jako návštěvníků, ne-li víc.
Kapela tentokrát v obměněném složení, kytarista Michal Dalecký chyběl, ovšem zdárně za něj zaskočil Matěj Pospíšil, kterého jsme zatím vídali vypomáhat za basáka Filipa Nebřenského. Lehce upravený by li playlist, ovšem k velké radost Andyho i Ály si na něj našla cestu i naprostá novinka Hokkaido (shodou okolností jen pár dní předtím došlo na stejnojmenném japonském ostrově k zemětřesení…), která má velmi netradiční a nečekaný konec, což bylo odměněno trapným tichem, jak kapela konstatovala. Celé vystoupení se jako vždy neslo v humorném duchu.
Ačkoli některé děti byly doslova na zabití - to když okopávaly ostatní na židlích, případně do nich židlemi stále strkaly (což se málem vymstilo klukovi přede mnou, který se v jednom kuse se houpal směrem k cizí holce vedle a bouchal jí tak židlí, potom vstal a odstrčil židli tak, že mě s ní majznul, takže když odešel holku omlátit take z druhé strany, židli jsem troche odsunul. Když se potom kluk vrátil, nezkontroloval si vzdálenost, která se díky mému zásahu změnila a jak se zase chtěl zhoupnout do strany, málem skončil na zemi), nejvíce mě překvapil jeden otec, který si stoupnul s mrňavým miminem přímo k repráku.
Po skončení jsme zamířili na tramvaj a stihli vlak přesně podle plánu, čili začátek víkendu, jak má být…;-)

První školní den...;-)

21. září 2018 v 19:32 | Jiřan
Na třetího září jsem měl naplánované volno. Aby ne, vždyť šlo nejen o první den nového školního roku, ale o první školní den Ály vůbec.
Ačkoli jsem měl všechno v práci nahlášené dlouho dopředu, těsně před samotným datem se vše poněkud zkomplikovalo. Z kolegy totiž vypadlo, že jeho potomek jde prvně do školky a celý ten den tam mají být rodiče s dětmi. Ačkoli já jsem si zhruba s dvoutýdenním zpožděním zanesl žádost do našeho systému, on si skočil rovnou za šéfem. No a zatímco jemu na to šéf hned kývnul, já jsem ještě v pátek neměl žádost schválenou. No nic, v pondělí jsem zkrátka měl volno a pro jistotu jsem měl až do oběda vypnutý telefon.
Ráno jsme všichni společně vyrazili do školy. Nastala situace, kterou jsem si nepřál - celé léto skoro bez kapky a první školní den ráno musí pršet... Ačkoli jsme šli včas, třída již byla dost plná příbuzných prvňáků. My jsme si ale zabrali perfektní místo přímo u Ály, takže jsme ho měli "pod kontrolou" lépe než před pár lety Andyho...;-)
Po takových těch úvodních oficialitách jsme museli čekat, než na naši třídu přijde řada s návštěvou delegace z radnice. I Álu bohužel stihne prokletí prvního v abecedě, takže když potom vyvolávali jména, jak si děti měli přijít k panu starostovi, on byl první na řadě, tak trochu nevěděl, co má vlastně dělat. Ale zvládl to dobře.
Po skončení jsem odvedl oba kluky domů, kde jsme čekali na manželku, která zašla vyřídit záležitosti kolem družiny. Naštěstí to netrvalo dlouho, takže jsme mohli pokračovat už v třetím ročníku naši tradice slavení začátku školního roku návštěvou cukrárny "u kačera" v Pňově. Sice o předchozím víkendu u nás otevřeli novou cukrárnu, ale my jsme zůstali věrní klasice a jistotě.
Po návratu domů a následném obědě jsem trochu s obavami zapnul telefon, ale naštěstí jsem zjistil, že po mně nikdo netoužil (i když teď vlastně nevím, jestli je to dobře, nebo špatně;-)).
První školní den tedy dopadl dobře, Álovi přeju hodně štěstí. A mimochodem - žádost o dovolenou mi nakonec schválena byla. Dva a půl týdne poté...;-)

Úžasňákovi 2...;-)

21. září 2018 v 19:19 | Jiřan
S víc než půl měsíčním zpožděním konečně pomalu uzavřu téma letních prázdnin. Poslední víkend jsme původně s klukama chtěli strávit výletem na pražskou náplavku, kde se konal druhý ročník výstavy aut. Loni se nám tam moc líbilo. Bohužel pořádající Svět motorů je smolař, protože stejně jako loni, kdy bylo neskutečně suché léto a skoro jediné dny, kdy pršelo, byly právě ty výstavní, i letos předpověď počasí slibovala vydatný déšť. Bohužel po zhruba 1,5 měsíci stálého slunečného počasí, kdy předpověď vycházela (aby ne, když bylo každý den stejně), jsem si odvykl, že meteorologové počasí předpovídají pomocí kola štěstí Bédy Trávníčka. Takže nakonec nebylo ani zdaleka tak zle, jak mělo být. Bohužel tou dobou už bylo vždycky na výlet do Prahy pozdě.
V sobotu 1.září jsme tedy vyrazili alespoň do kina. Volba padla na film Úžasňákovi 2. Jedničku jsme sice neviděli, ale to nijak nevadilo. Abychom se vyhnuli davům, zvolili jsme promítání už od 10:10 a podle toho vyjeli. Cestou nenastal prakticky žádný zádrhel, proto jsme poměrně brzy zaparkovali ve zcela prázdné garáži a přesunuli se do centra. Ani tam ještě skoro nikdo nebyl, tedy kromě Globusu, kde již byly fronty u pokladen. Vyzvedli jsme si lístky, trochu se porozhlédli a vrátili se do areálu kina. Protože je jiná doba, jít do kina jen na film se už nenosí, proto jsem samozřejmě klukům musel koupit ještě popcorn. Zatímco poměrně nedávno jim stačila dohromady velká porce skoro na celý film (a to ještě nejmíň čtvrtka skončila na zemi), nějakou dobu už bereme maxi a i to zvládnou sníst už v první půlce. Tentokrát se těsně před námi k pokladně nahrnulo několik lidí, kteří měli milion dotazů, takže jsme měli co dělat, abychom to do začátku stihli. Ono by samozřejmě o nic nešlo, ale místo za světla se hledá lépe než za tmy. Nakonec to ale vyšlo úplně přesně. Jen jsme se v sále usadili, zhaslo se a začal blok reklam.
Už si přesně nepamatuju, na čem jsme to byli tehdy, ale stalo se nám, že před filmem dávali ještě další film, který mi trochu připadal jako vymývání dětských mozků (nemohl jsem tam přehlédnout jakési náboženské nesmysly). Kupodivu i tentokrát jsme po reklamách a ukázkách museli zhlédnout jakýsi čínský desetiminutový snímek, který má asi za úkol vychovat děti k lásce k rodičům, nevím. Ti, co to do dětí valí, by to asi měli nějak vysvětlit. V každém případě, stejně jako ve zmiňovaném prvním případě, i tentokrát se několik dětí rozbrečelo. V kostce o co šlo - matka připravuje snídani, peče jakési bochánky. A když se ten poslední chystá sníst, ten najednou ožije a ona se o něj začne starat jako o syna. Musím uznat, že pár situací bylo celkem vtipných, nicméně když si "syn" ve tvaru bochánku přivedu slečnu a chce se s ní odstěhovat, matka ho nechce pustit, zabouchne před ním dveře, situace graduje, hudba taktéž a najednou šup - zoufalá matka ho sní. V tu chvilku se v sále rozhostilo naprosté ticho. Nikdo si nepovídal, nikdo nechroupal popcorn, zkrátka to nikdo nečekal. Ticho posléze přerušil brek malého dítěte. Po několika nekonečných sekundách se sice vysvětlilo, že s eto matce jen zdálo, ale přece jen je vidět, že určité kulturní rozdíly mezi čínskými a dětskými pohádkami jsou... Přimlouval bych se, aby diváci skutečně viděli pouze filmy, které si zvolí, protože viděli třeba ukázku, nebo si přečetli recenzi, a ne, že jim někdo přibalí ještě jakýsi bonus, o kterém nic nevědí a místo pohodové návštěvy kina způsobí nejmenším jakési trauma.
Samotní Úžasňákovi ale byli dobří, líbili se klukům a ani já jako dospělý jsem se u toho nenudil. Jediné, co mě trošku zarazilo, ale nechci, aby to vyznělo blbě, nikdo za tím nic nehledejte - že jeden z hlavních kreslených hrdinů byl černoch a to mi přišlo zvláštní, asi jsem ještě neviděl kresleného černocha.
Po skončení filmu jsme si zašli na oběd, nákupní centrum už takřka šlapalo ve švech a potom jsme zamířili k autu. Parkoviště taky narvané, v našem patře už nebylo jediné prázdné místo. V závěrečné třetině cesty jsme na dálnici dojeli kolonu aut a protože bylo přesně půl, napadlo mě rychle si pustit Radiožurnál, jestli tam náhodou nebudou něco říkat v Zelené vlně. A taky že jo - několik kilometrů před námi (podle reportéra až u našeho sjezdu) se odklízely zbytky hromadné nehody. Vyhlídka nic moc. Prakticky v tu samou chvíli mi volala manželka, která to slyšela doma, aby mě varovala, že mám sjet už na Český Brod. Bohužel ten exit jsme už minuli. Před námi tedy bylo několik kilomtrů tréninku - brzda, spojka, jednička, spojka, brzda. Zhruba půlhodinová cesta se nám tak prodloužila na hodinu a půl.
Na druhou stranu je ale pravda, že je pořád lepší stát a popojíždět, než kdybychom bývali vyjeli dřív a stali se hlavními aktéry...;-)


Vidět Klučov a zemřít...;-)

21. září 2018 v 19:07 | Jiřan
Poslední srpnový (a předposlední prázdninový) víkend jsem našim klukům splnil dávný sen.
Zatímco jiní touží po tom, aby spatřili New York, Paříž, Benátky..., Andy s Álou si vždycky vysní nějaký cíl a potom o něm mluví tak dlouho, až mi nezbývá nic jiného, než se tam s nimi vydat. Před pár lety jsme si tak třeba splnili sen všech cestovatelů a navštívili Úvaly, kde samozřejmě prakticky nic není.
Na začátku letošního roku začali toužit po jiné exotické destinaci - Klučov. Ovšem ne autem nebo vlakem, tentokrát jsme tam museli dokonce dojít pěšky.
No a protože se v neděli 26. srpna udělalo poměrně příznivé počasí, nechal jsem se tedy ukecat. Vlakem jsme dojeli do Tatců a odtamtud už na vytouženou pouť...;-) Ačkoli bylo nedělní odpoledne, i na vedlejších silnicích vládl poměrně silný provoz. Navíc naprosto zákonitě docházelo k situacím, kdy se dvě rychle jedoucí auta míjela přímo u nás. Z toho jsem samozřejmě radost neměl, protože jeden nikdy neví.
Pocitově se mi zdálo, že nesedí značení na silnicích, protože cedule pro motoristy ukazovaly třeba dva kilometry a mně ta cesta přitom přišla nekonečná. Prakticky až na poslední křižovatce v závěru před cílem jsem měl pocit, že to sedí. Celou cestu jsem poslouchal ódy na krásnou krajinu (pro ty, kdo místo neznají - ze všech stran od nevidím do nevidím pole) a že je to nádherný výlet a jak jsem určitě rád, že ta místa poznám.
Když jsme konečně došli do Klučova, došlo bohužel na má slova - nikde nic. Protože jsme měli dost času do příjezdu vlaku, odpočinuli jsme si chvíli u jakéhosi památníku a pak se konečně vydali na nádraží. Ehm, nádraží - nechal jsem se unést slovníkem kluků. Každopádně jsme minuli luxusní takřka michelinskou restauraci u vlakové zastávky a před její návštěvou mě uchránilo jen to, že se blížil čas odjezdu našeho vlaku.
Ten naštěstí přijel přesně podle jízdního řádu. Protože jsme jeli z jiného místa, než jsme původně vystupovali, kupoval jsem jízdenky až ve vlaku. Pan průvodčí byl poněkud zvláštní, pořád něco ťukal do strojku, k tomu si cosi mumlal, každou chvilku vyrval kus papíru, který ze stroje vylezl, do toho se mi omlouval a na závěr strojek na jízdenky rozebral a znovu dal dohromady. Jenže problém byl, že systém započítal dětské jízdenky, které ale nevydal, tudíž se nedaly ani stornovat a vytisknout znovu. Pan průvodčí se mi pořád omlouval, pak mi začal ukazovat na displeji, že jízdenky opravdu "proběhly", pouze se nevytiskly (to abych ho snad nepodezíral, že se na nás chce obohatit;-)). Mně to bylo celou dobu jedno, zbýval nám jen kousek cesty, pravděpodobnost, že by se náhle objevil revizor byla velmi nízká, proto jsem ho ubezpečoval, že se nic neděje.
Nakonec nám tedy vytiskl aspoň jízdenky pro děti do šesti let, které jsou zdarma a já měl radost, že jsme u nás stihli vystoupit...;-)

Na výstavě a přehradě...;-)

10. září 2018 v 20:29 | Jiřan
S takřka už pravidelným zpožděním ještě doženu pár starých restů, takže se v duchu vrátím do sladkého období prázdnin. V sobotu 25. srpna jsme hned ráno vyrazili na výlet východním směrem. Cílem se stala Žireč u Dvora Králové, kde probíhala tradiční srpnová Výstava drobného zvířectva - morčata, králící, husy, kachny, plymutky...
V minulosti jsme ji navštívili již dvakrát, takže jsme tak nějak věděli, do čeho jdeme. Tentokrát nastal zádrhel při příjezdu na improvizované parkoviště na louce za obcí. Pořadatelé nechali volnou jen jednu cestu a tu druhou uzavřeli páskou. Díky tomu se už kus před odbočkou tvořila menší kolona. Jak se později ukázalo, přijeli jsme v nejhorší možnou chvíli, kdy kromě nás na výstavu mířilo mnoho dalších návštěvníků, zatímco někteří již odjížděli. I já jsem přispěl ke zmatkům, to když z uličky vyjíždělo auto, zastavilo u hlavní silnice, ovšem, jak je dnes dobrým zvykem - ačkoli jeho řidič neměl jinou možnost, než odbočit vpravo či vlevo - blinkry nesvítily. Podle mírného natočení vozu jsem odhadl, že by mohl zahýbat vpravo, proto jsem využil toho, že v protisměru po silnici chviličku zrovna nic nejelo, a nacpal jsem se vedle stojícího auta. Jenže jeho řidič na mě začal posunky ukazovat cosi jako že jsem blbec a v tu chvíli začal blikat vlevo, kde jsem mu ovšem překážel. Auta za mnou popojela, takže couvat zpět jsem nemohl, z protisměru už také přijely další vozy, které jsem tak taky zablokoval. Poté co jsem také použil znakovou řeč (a nejen tu), se mi podařilo vykličkovat, ale museli jsme odjet dál a potom se vrátit. Opět jsme se zasekli v koloně. Když jsme se konečně ocitli úplně vpředu a nic nejelo ani proti nám, rozjel jsem se doleva a na poslední chvíli stihl zastavit, protože nějaký chytrák se rozhodl všechna stojící odbočující auta předjet. K pomačkaným plechům chybělo jen pár centimetrů. Po adrenalinovém příjezdu jsme zaparkovali a nastal ještě jeden veselý okamžik, to když při čůraní se na nás řítilo vyhlídkové letadlo, takže málem z toho bylo kakání, protože jak jsme záhy zjistili jen o pár metrů dál se v poli skrývalo letiště.
Když jsme potom zamířili směrem k areálu, kde výstava probíhala, míjeli jsme prázdný vjezd na louku, přijet o nějakých pět minut později, neužili bychom si vůbec žádné dobrodružství!:-) Prošli jsme se kolem klecí s vystavenými zvířaty, kluci pilně sledovali a hlásili, který z živočichů byl označen jako vítěz (jakožto laikovi mi ale stejně přišlo, že všechny druhy vypadaly stejně - vedle sebe dva úplně totožní králíci, přičemž jeden posbíral všechna ocenění a druhý měl smůlu. Pak jsme se porozhlédli po zbytku rozlehlého parku, chvíli se zastavili u soutěže králičí hop, kluci ochutnali několik druhů medu, koupili jsme si suvenýr v podobě kaktusu a masožravky a potom se postavili do fronty na jídlo. Bohužel stejně jako vždycky v minulosti se jednalo prakticky o jeden karavan, v němž muž a žena nabízeli párky v rohlíku a langoše. Jenže, jak to moje manželka trefně vystihla, šlo o opravdové zoufalce, takže ačkoli před námi toli klidí nestálo, trvalo tři čtvrtě hodiny než jsme se mohli najíst "rychlého" občerstvení. A to ještě jen díky tomu, že mnoho lidí to předčasně vzdalo. Nechápu, proč zrovna tihle dva musí mít monopol... Na druhou stranu musím uznat, že minule jsme čekali ještě mnohem déle, takže vlastně zlepšení!;-)
Ačkoli jsme ve Dvoře Králové byli již několikrát, až před tímto výletem jsem si nějak uvědomil, že jen pár minut odtamtud se nachází známá labská přehrada Les Království (jejíž náztev mimochodem nechápu;-)). Z výstavy jsme si tedy ještě udělali malou zajížďku. Škoda, že mě nenapadlo dřív, že jsme se mohli najíst až tam. I s přesunem a případným čekáním, bych se k jídlu určitě dostali dřív. Na místě jsme se trochu prošli, ale že by šlo o nějakou strhující podívanou, kterou bych musel vídat pravidelně, to se říct nedá. Dost možná ale svou roli sehrál i znatelný nedostatek vody a právě probíhající rekontrukce "věžiček".
Pak jsme se ještě na chvilku zastravili na terase občerstvení, kde jsme měli pěkný výhled a poté jsme se vydali směrem domů.
Na zpáteční cestě jsme zažili taky jeden tak trochu adrenalin, to když u kruháků u Hradce, kde je čtyřproudá silnice, jsme si už zdálky všimli podivně zaparkovaných dvou aut v opačném směru. Zblízka jsme potom zjistili, že do sebe právě narazily při výjezdu z kruháku. Čekal bych nějaký ťukanec, přece jen obec, kruhák... Jenže nešlo přehlédnout, že paní z předního auta běžela k tomu druhému, v němž seděla zakrvácená řidička s hlavou na okně.
Ani takhle z dálky to nebylo příjemné...;-)


Putování za šiškami...;-)

30. srpna 2018 v 20:34 | Jiřan
V závěru předminulého pracovního týdne (16. - 18. 8.) jsem doma osiřel, protože zbytek rodiny jel navštívit manželčinu kolegyni nedaleko Kutné Hory. V sobotu dopoledne jsem tam ovšem zamířil taky, abych je potom přivezl domů.
Musel jsem vyrazit o něco dřív, protože jsem měl nějaké zařizování v Kolíně. Tuším, že v Kaňku u Kutné Hory se na mě usmálo štěstí, protože u jednoho kruháku stáli policajti, ale ne proto, že by chytali a rozdávali pokuty. Důvodem byla jízda veteránů. A zrovna za jedním prastarým autem jsem tak měl tu čest jet několik kilometrů. Byl to na pohled celkem nezvyk, v dnešní době, kdy jsou všechna auta takřka stejná, sledovat před sebou něco úplně jiného. Na druhou stranu se musím přiznat, že zatímco jindy se mi to nestává, tentokrát jsem měl trochu strach, abych se v rámci kochání nezasnil a do 'praauta' neťuknul. Obávám se, že bych se nedoplatil. V obci i mimo obec jsme tak všichni jeli padesát. Nepamatuju si, jaké město bylo na trase jako další, ale tam jsem stařečka ztratil z dohledu, protože jeho posádka zastavila u kolegů, jejichž podobně starý vůz vypověděl službu.
Kolem jedenácté jsem dorazil k cíli, na silnici na mě čekala rodinka, což bylo docela štěstí, protože ukrytou nenápadnou uličku mezi kameny bych jistě přehlédl. Hlavně zpořčátku jsem měl nahnáno, aby to nebylo jako minule, kdy nám bylo řečeno, že tam nikdo nejezdí a jen jsme se tam nacpali (pár centimetrů z každé strany nás dělí od kamenné zdi), objevilo se proti nám jiné auto. Tentokrát jsem ale měl štěstí.
Na místě mi kluci všechno ukázali a pak se věnovali prutům, protože jsem měl za úkol jim je přinést. Po obědě jsem šel s Álou ještě nasbírat pár šišel, přestože už jich několik pytlů měli z předchozích dnů. To je Andíkův "dárek" na rybářský kroužek, v zimě se tam totiž právě šiškami topí.
Na večer jsme měli naplánovanou opožděnou oslavu manželčina svátku a ještě jsme se museli stavit v krámě, proto jsme se domů vydali rozumně. Manželky kolegyně nás až k našemu autu dovezla svým dustrem, který mimochodem naši kluci milují, tam jsme potom přenosili pytle s kontrabandem šišek do anšeho auta a mohli jsme pokračovat domů. Tentokrát se na nás usmálo štěstí i při najíždění na hlavní silnici Kolín - Čáslav, protože zatímco tam jindy stojíme nekonečně dlouho, než se někdo slituje a pustí nás, tentokrát nám jakási ohleduplná řidička přibrzdila hned.
Po útratě v Kolíně a ještě u nás v místní vinotéce jsme dorazili domů a já jsem rychle roztápěl gril, protože do začátku plánované oslavy nám zbývalo už jen pár minut. Naštěstí jsem si ještě před ní prozřetelně uklidil auto, protože víno bylo nečekaně silné. Ale jinak super. Teda až na to, že jsme se přejedli, protože jsem na rošt vyskládal poměrně dost klobás. Prakticky než jsem tam dal tu poslední, tak první už byla hotová. A zatímco jindy, když jich připravím tak nějak rozumně, kluci všechno snědí a říkají, že ještě mějí hlad, tentokrát tomu bylo naopak.
Ale tak pořád lepší, než kdyby při oslavě někomu kručelo v břiše...;-)

Znovu za sysly...;-)

30. srpna 2018 v 20:18 | Jiřan
O víkendu 11. - 12.8. jsme taky nezaháleli. V sobotu jsem se pustil do stříhání břečťanu a mé vítězství nad ním jsme oslavili poledním grilováním. S rozpálením briket mi dokonce přiletěla píchnout vosa - a to doslova. Tipuju, že po nějakých třiceti letech, možná víc a musím přiznat, že to bolí pořád stejně - ne-li víc...;-)
V neděli jsme se rozhodli znovu vydat do Boleslavi na "Syslí louku". Tentokrát ovšem všichni čtyři s tím, že vstaneme dřív, abychom hlodavce zastihli ještě nepřecpané sušenkami, kterými je cpou nezodpovědní lidé. My jsme se stejně jako minule vybavili něčím zdravějším. Měli jsme vyzkoušené, že velký úspěch měla mrkev a okurku jsme nahradili nakrájeným jablkem. Časný odjezd až tak úplně nevyšel, protože zrovna ten den si Andy nečekaně dlouho přispal, i tak jsme ale na místo dorazili už před jedenáctou. Tentokrát jsme zaparkovali až u louky, překvapilo mě, že i přes nedělní krásné počasí tam bylo o poznání méně lidí než ve všední den.

Zdrželi jsme se něco přes hodinu a stihli skrmit jak nakrájené mrkve, tak jablka. Co se jídla týče, zaujalo mě, že někteří syslové se byli schopni porvat o jablko, zatímco o mrkve nestáli a jiní zase naopak. Potom jsme se vrátili k autu a opět se ukázalo, jak je svět malý. Ke škodovce stojící hned vedle nás se v tu samou chvíli vrátila i dvojice od nás z vedlejší vesnice, toho kluka jeden čas manželka doučovala angličtinu...;-)
Na Álovo výslovné přání (ovšem ani my jsme nebyli proti) jsme se ještě neplánovali vrátit domů. Stejně jako na začátku prázdnin si chtěl udělat zajížďku do Mimoně na zmrzlinu. Rozhodli jsme se, že to spojíme s piknikem, který nám letos v porovnání s předchozími lety zatím příliš nevyšel. Nakoupili jsme tedy jídlo v blízkém Lidlu a uháněli směr Mimoň. Zaparkovali jsme u zmrzlinárny a na přilehlé louce si rozložili piknikovou deku. Za chvilku se ukázalo, co jsme to pořád zdálky slyšeli za hluk, to když kolem nás začali běhat a jezdit na kole závodníci...;-)
Když jsme se najedli a ze odpočinuli si po sportovním výkonu jiných, přesunuli jsme se na zmrzku. Zatímco například Andy to nechtěl pokoušet a když jsem mu povolil tři kopečky, rozhodl se pro třikrát slaný karamel, já jsem zvolil zase něco neotřelého - po kopečku pryskyřicové, šafránové a chlebové. První dvě byly, řekněme, zvláštní, nezvyklé, ale chlebová byla super. Ovšem jak vždycky říkám - přišlo by mi hloupé dát si klasiku v podobě třeba vanilkové na místě, kde mají i exotický výběr.
Po osvěžení jsme se vydali domů. Ačkoli jsem původně myslel, že se bude jednat o dopolední výlet, vyklubala se z toho záležitost na celý den - a to nejen kvůli prostojům u semaforů na rozkopaných silnicích...;-)

Šumava...;-)

13. srpna 2018 v 20:01 | Jiřan |  Řiď, ať jedeš líp...
Na minulý víkend jsem naplánoval mini dovolenou na Šumavě, jestli se tedy dva dny tak dají nazvat. Přiznám se, že co se týče výběru lokace, nechal jsem se inspirovat nedávným seriálem Policie Modrava, takže volba padla na Filipovu Huť hned u Modravy. Několik dní předem jsem se strachoval kvůli počasí, protože ačkoli je sucho a teplo, v předpovědi se v našem cíli stále držel na sobotu i neděli déšť.
Jelikož je to od nás celkem pěkný kus cesty, byl jsem rád, že se nám v sobotu podařilo vyjet už těsně po osmé ráno. Cesta utíkala nečekaně rychle, první zdržení nastalo v jakési rozkopané vesnici u Říčan (nepamatuju si název), protože jsme přijížděli ke křižovatce ve tvaru T a potřebovali odbočit doleva, jenže semafor, který pouštěl stojící auta byl umístěn před křižovatkou z našeho pohledu vpravo a samozřejmě jsme na jeho světla neviděli. Trochu nepraktické. Navíc se tam právě otáčel velký náklaďák, takže dokonalý zmatek...
Po najetí na Pražský okruh už se ale všechno zdálo zalité sluncem, stejně tak na D4, která se střídavě mění z klasické silnice na dálnici. Doslova průšvih se ovšem konal ve Strakonicích. Před příjezdem do města nekonečná stojící kolona, kde jsme strávili několik desítek minut. Kdo by to čekal - i Strakonice se dočkaly rozkopání a staví se tam nový kruhák. Auta kyvadlově nepouštěl semafor, ale živí lidé, kteří se velmi dobře bavili. Možná bych si dovolil kacířskou myšlenku, ale kdyby tam stál v každém směru jen jeden z nich a druhý vždycky vyfasoval lopatu, mohlo by být hotovo o poznání dřív. Nejhorší bylo, že zatímco z opačného směru vždycky projelo nějakých 40 - 50 aut, z našeho směru pouštěli sotva deset. A díky tomu že se před nás nacpalo několik motorkářů, které si dělníci netroufli zastavit, padla jedna ze stopek na nás a my tak strávili ještě posledních několik dlouhých minut přímo v čele, což před uzavírkama v neznámých městech obzvlášť miluju, protože je vždycky všechno tak skvěle značené, že se prakticky nikdy nestane, že by člověk nevěděl, kudy po staveništi dál...;-)
Čím víc jsme se blížili k cíli, tím větší stoupání jsme museli zdolat a s tím se pojí také nejrůznější zatáčky, které především na manželku nepůsobily nejlépe, ale držela se statečně, zastavit nechtěla. Vzhledem k tomu, že bylo poledne, přenastavil jsem ve Filipově Huti navigaci k hotelu, abychom se naobědvali a teprve poté ubytovali. V tom okamžiku jsem zjistil, že jsem doma nechal část vytištěných podkladů, na jednom z papírů byla i adresa právě vyhlédnuté restaurace. Jenže kdyby jen adresa… Ono se blbě hledá něco, co nevíte ani jak se jmenuje.
Ovšem tak nějak mlhavě jsem si něco vybavoval a naštěstí jsme hotel opravdu našli. Mimochodem - jmenoval se Mádr. Museli jsme nejprve vyřešit problém na přeplněném parkovišti a mezitím se slušně rozpršelo. Samotná restaurace nás skutečně nadchla, až teda na pár křičících dětí a jednu ženu typu 'já jsem matka, kdo je víc.' Jídlo naprosto perfektní. Na luxusních toaletách byl k dispozici dokonce i deodorant. Po zaplacení jsme se vrátili k autu a s potěšením zjistili, že mezitím déšť ustal. Při vyjíždění na hlavní silnici jsem chtěl zamachrovat, že to dám i přes veliký kopec (moc na výběr jsem neměl, jinak bych musel couvat přes celé parkoviště, kde už ovšem postával jiný vůz, který si vyhlédl naše místo). Když jsem potom musel dát přednost jinému autu na hlavní a zjistil, že mám co dělat, abych udržel našeho megana na ruční brzdu stát, trochu jsem znejistěl. Ovšem rozjezd se mi povedl na jedničku s hvězdičkou.
Přejeli jsme k našemu hotelu, kde jsme se hned ubytovali, přestože jsme dorazili s předstihem. Teda ještě jsme nejprve museli vyřešit problém s nefunkční kartou od dveří, která, jak se později ukázalo, byla špatně naprogramovaná.
Mraky na obloze se sice honily, ale nepršelo, proto jsme se odpoledne vydali na výlet pěšky do Modravy po naučné stezce podél potoka a poté na Tříjezerní slať. Přímo v Modravě jsme si ovšem dali opět v hotelu Mádr krátkou pauzu. Sice pivo nepiju, ale tentokrát jsem udělal výjimku a objednal si degustační pivní tác. Díky tomu jsem ochutnal hned čtyři piva z malého pivovaru Bizon: Liška (10°), Vzteklá zmije (11°), Žíznivý medvěd (13°) a Straka Ipa (14).

Nemohli jsme se shodnout, které z piv je nejlepší.
Při pozdějším prohlížení fotek jsme ovšem objevili znamení shůry u vzorku č.3, takže je jasno...;-)

Po občerstvení jsme pokračovali dál podél potoka a v samotném závěru nás čekal výstup do pořádného kopce. Jelikož jsme ale věděli, že z Modravy zpátky do Filipovy Hutě nás odveze autobus, nenechali jsme se zastrašit. Co se vyvolání strachu týče, to se povedlo ceduli na samém vrcholku, protože mezi obrázky přírodních pozoruhodností, které se na nás těší, byla i zmije. Ovšem buď díky tomu, že z nás cítila tu Vzteklou zmiji z hospody, nebo kvůli podmračenému počasí jsme naštěstí žádnou nepotkali.


Čas se pomalu nachýlil, proto jsme se vydali prudkým kopcem dolů zpátky. V Modravě jsme měli ještě asi čtvrt hodiny čas a podařilo se nám objevit tzv. Obývák u soutoku Modravského a Roklanského potoka. Celkem příšernost, která za návštěvu nestojí, ale samotný soutok hezký. Autobus přijel včas, dokonce ještě na místě čekal, aby neodjel dřív, protože je Šumava strašně friendly k cyklistům, táhne za sebou dokonce vozík se stojany na kola.


Po návratu na náš hotel jsme se přesunuli do restaurace na večeři, která nás celkem příjemně překvapila. Každý jsme měli něco jiného, ale oba jsme si pochutnali. Já jsem se možná jen trochu ukvapil s dokoupením polopenze při ubytování, protože jsem si neuvědomil, že zasen úplně všechno jím (například polévky, zákusky...), ale i tak cena nevyšla nijak zvlášť nepříznivě.
Protože je tomu tak vždycky, ani mě nepřekvapilo, že zatímco večer v pohodě usnu, za pár hodin se probudím a už ne a ne usnout. Pracovně, abych byl in, jsem si to už před lety nazval hotelovým syndromem.;-) Takže ačkoli bylo naprosté ticho, probudil jsem se před čtvrtou a zíral do tmy. A to jsem si bláhově myslel, že po sobotním výletu budu spát jako zabitý!
Jak jsem se tak mlel, tak mi potom manželka říká, že se mám jít podívat, jestli třeba neuvidím šumavský východ slunce. To mi přišlo jako perfektní nápad, proto jsem se oblékl a kolem páté vyrazil ven. Ačkoli jsem zmlsaný tropickými nocemi, napadlo mě vzít si s sebou raději mikinu a hned před hotelem jsem ji ocenil. Přece jen Šumava není Polabí...;-) Můj plán na ranní vyhlídku mi poněkud zkazilo to, že směrem na východ se rozkládaly samé kopce a lesy. I tak jsem se ale vydal směrem, kde jsem tušil, že bych něco mohl zahlédnout. Šel jsem nejprve po zelené, na dalším rozcestí jsem pokračoval po žluté pod Březovou horu, protože mi bylo jasné, že tam už přece něco být vidět musí. Bohužel jsem se přepočítal, takže po nějakých 2 kilometrech jsem se vrátil. Východ slunce jsem neviděl. Snídaně se podávala až od osmi, což je pro nespavce jako jsem já doslova za trest, jelikož tou dobou už bych klidně mohl mít třeba oběd. Takže zatímco ostatní dorazili ke stolům rozespalí a odpočatí, já už měl v nohách 4 kilometry a k tomu hlad jako vlk.


Po odhlášení se z hotelu jsme autem zamířili na Antýgl, kde jsme chtěli zaparkovat a ještě se projít podél řeky Vydry. Trochu mě zklamalo parkoviště. Já nemám nic proti tomu, když si každý nechá za všechno platit, ale vadí mi, když někdo ze mě dělá blbce. Třeba jako když máte možnost zaplatit 40 korun za dvě hodiny nebo 70 korun za 24 hodin. Jako co? Za dvě hodiny se nedá stihnout vůbec nic. A když zaparkuju v neděli v půl desáté, na co mám placenou i noc až do pondělní půl desáté?
Trasa podél řeky mi byla ohromně sympatická už jen tím, že tam byl zákaz vjezdu cyklistů. Ovšem ani zátarasy u vstupu, ani velká značka, některým z nich nic neříkají. No, nikdy jsem se netajil tím, co si o mnohých z nich myslím. V každém případě jsme pohodlnou procházkou došli k Turnerově chatě, tam si dali občerstvení a pomalu se vraceli zpátky, abychom si dali oběd. Při hledání nějaké té restaurace jsme nejprve trochu zabloudili, ale pak jsme se ocitli u hotelu Antýgl. Usadili jsme se k jednomu z volných stolů, na kterém ležel zapomenutý talíř se zbytkem pstruha. Bohužel přesto, že kolem nás obsluha několikrát prošla, aniž by cokoli nesla, jediný, kdo si nás všímal, byla moucha lovící zbytky z talíře. Po nějaké době jsem si všiml, že i hosté u ostatních stolů marně čekají byť i jen na pití, proto jsme se po čtvrt hodině zvedli a odešli. Než tohle, to si radši dáme něco dole v restauraci u kempu Antýgl. Ovšem tohle záhadné slovo je asi prokleté, protože jedno horší než druhé. Venku ošklivý polorozpadlý plastový nábytek, otrhané slunečníky, na dveřích cedulka 'Točená limča došla'. Vešli jsme do zašlé tmavé místnosti a iluze návratu v čase o nějakých třicet let byla naprosto dokonalá. Papír s pár smaženými pokrmy přelepený cedulkou: 'Smažená jídla nejsou' Ať jsme jídelák zkoumali jakkoli, vyšlo nám, že mají jen párek a klobásu. Mezitím se k nám přibelhal pán, který obsluhoval. Rozhodli jsme se pro adrenalin a objednali si dvakrát klobásu. Pán nám do rozlámané ošatky hodil pro každého jeden gumový rohlík a jeden krajíc chleba, pokynul mi, abych si vzal ubrousky, potom vzal do ruky kalkulačku a zíral na nás. Když už to bylo trochu trapné, pronesl, že čeká, až se zapne proud. Chvilku jsme mysleli, že máme opravdu smůlu a nejde elektřina, jenže za další chvilku si pán poklepal na hlavu a dodal: "Až se mi tady zapne proud." Vyšli jsme ven ke stolku, kde u svých párků a klobás seděli další labužníci a za chvilku nám pán ty naše přinesl ke dveřím. Doběhl jsem k němu a musím uznat, že jsem byl mile překvapen, protože vypadaly perfektně. A snad i díky hladu tak i chutnaly.
Po gurmánském zážitku jsme se už vrátili k autu a zamířili směrem na sever, čili do středočeského kraje. První zásek nastal očekávaně ve Strakonicích, kde jsme si opět postáli u budovaného kruháku, ovšem tentokrát mnohem kratší dobu než v opačném směru o den dříve. To nejhorší nás ale potkalo jen o pár kilometrů dál za městem. Začalo to problikáváním protijedoucích aut. Očekával jsem nějaký policejní zátah, ovšem najednou jsme dojeli stojící kolonu. Nekonečnou. Jak jsme později zjistili z rádia, důvodem byla nehoda. Zhruba hodina, kterou jsme tam strávili, se stala přehlídkou prasečin, kterých jsou řidiči schopni - ať už různých kliček zprava, zleva, objíždění úseku a následné rvaní se zpátky o pár kilometrů dál, když se to objet nepovedlo, předjíždění kolony vlevo, když zrovna nic nejelo proti a následné tlačení se mezi auta, když se proti něco blížilo... Pomalu jsme se ale z kritického místa dostali a pokračovali dál.
Když se ale potom v rádiu ozvalo, že další nehoda je u Benešova, neváhali jsme ani chvilku a úsek dálnice opustili. Stejně jsme měli ještě v plánu pozdravit se s klukama, kteří trávili víkend na nedaleké farmě. Tu jsme mimochodem taky nemohli najít, navigace byla asi taky dost nešťastná, protože v jednu chvíli nás dovedla někam mezi pole, kde pak trvala na tom, abychom po jednom z nich pokračovali dál, ciž se nám ovšem moc nezdálo. Jak se později ukázalo, cíl byl nakonec úplně jinde. Už jsme byli velmi blízklo a opět jsme se dostali do úzkých. Cizinec, který si právě cosi nakládal do auta, nás ale nasměroval. Mezi námi - zlatá jízda po poli. Ale megan to nakonec mezi stromy a skálami, do kopce, z kopce i přes koleje zvládl...;-) Díky nečekaným problémům v dopravě jsme se mohli zdržet jen chvilku, i tak nám ale kluci stihli skoro všechno ukázat. Kolem osmé jsme odjížděli a ještě jsme se rozhodli koupit si v tesku něco k jídlu, přece jen se cesta dost protáhla. Místní supermarket překonal naše představy. Myslím tím ty nejhorší. Mezi prázdnými regály jsem nakonec našel poslední tři kousky pečiva, přestože do zavíračky zbývala hodina. Jen o něco déle nám ještě trvala cesta domů, která až na mnou mírně překročenou rychlost (bohužel v měřeném úseku) probíhala už dobře. Akorát tedy jsem se opět nechal nachytat a omylem zabočil podle šipky Český Brod, abych si hned uvědomil, že jsem se už kdysi zařekl, že tamtudy už nikdy nepojedu. Silnice lesem je totiž jen pro jedno auto a nedovedu si představit, jak bych se tam s někým dokázal minout. Naštěstí těch několik dlouhých kilometrů nikdo nejel a my se ocitli v brodských Zahrádkách. Tam jsme se vymotali a po pár dalších kilometrech a celkových sedmi hodinách jsme konečně přijeli domů.
Cesta ze Šumavy nám tak trvala úplně stejně jako před měsícem od Balatonu...

Statistika:
472,3 km
33,1 l benzinu

Prázdniny nás baví...;-)

7. srpna 2018 v 18:37 | Jiřan
Minulou neděli (29.7.2018) jsme měli v plánu návštěvu Letohradu, kde se konala dětská akce Prázdniny nás baví, na níž měla vystoupit kapela Bombarďák.
Když už jsme jeli tím směrem, spojili jsme to rovnou i s návštěvou příbuzných v Potštejně. Cestou nastalo pár tradicních zpestření z cyklu "Prázdniny na českých silnicích", takže kromě dvou omezení na D11 jsme si pobloudili po Hradci, kde je rozkopaný takový ten velký kruhák se semafory a zmátlo mě špatné značení. Tomuto zážitku šlapal na paty ten další z Častolovic, kde je stále omezení kvůli rozkopané silnici a zhledem k tomu, že "práce" začíná hned u kruháku, řidiči si tam slušně postojí, protože zipování nefunguje normálně, natož právě na kruháku.
Andík se těšil na trhání švestek a bavilo ho to prakticky celou dobu, co jsme u příbuzných byli. Odpoledne jsme se vydali do Letohradu, zaparkovali na náměstí a zamířili k zámku, kde se akce konala. Cestou jsme se ještě stavili v místním infocentru, kde si kluci vyzvedli kódy do hry s Déčkem. Bombarďáci spustili s asi desetiminutovým zpožděním. Já jsem s Álou byl hodně vpředu, Andy zůstal s mámou v pozadí, nejspíš ho zmohla únava z těch švestek. Lidí bylo poměrně málo, možná na to mělo vliv horké počasí, třeba i vstupné, které ale podle mě pořadatel nijak nepřestřelil vzhledem k tomu, kolik bylo na programu bodů. V každém případě výběr lokace se povedl na jedničku, protože tam byl příjemný stín.
Kapela opět zvesela a s nadsázkou pobavila přítomné všech věkových kategorií a asi po hodině se po dvou přídavcích rozloučila.
Kluci měli "strašný" hlad, proto jsme se tam ještě najedli a vrátili se k autu. Cesta nebyla příliš příjemná, na to, jak úzká tam vedla silnice, byl poměrně dost velký provoz. V Potštejně jsme naložili ovoce a informovali se kudy objet kritický úsek v Častolovicích, kde jsme při poslední zpáteční cestě strávili v koloně asi hodinu. Po chvíli váhání nám bylo doporučeno řešení s tím, že tam sice jsou malé silničky, ale nulový provoz.
Bohužel se ukázalo, že trasu jako objížďku využívají desítky dalších, takže jsme se každou chvíli museli vyhýbat až přes trávu, protože samozřejmě jedno auto za druhým a málokdo se obtěžuje kopírovat krajnici. Ovšem půlmetr od ní znamená pro jedoucího v protisměru nutnost šoupat trávník u příkopu. Aby toho nebylo málo, když jsme se přiblížili k Hradci z jiného směru než obvykle, zůstali jsme stát v koloně před semaforem u rozkopaného úseku. To jsme začal být lehce sprostý, vážně mi nepřijde normální rozrýpat úplně všechno. Když jsme konečně projeli Hradcem i kolem rozkopaného kruháku, dostali jsme se na dálnici a tam na nás čekala pověstná třešinka na dortu. Před zúženým úsekem se to z nějakého důvodu ucpalo a my jsme tam strávili dlouhé desítky minut. V domnění, že oba kluci už spí, jsem v nadávkách přitvrdil a až mnohem později jsem zjistil, že spal pouze Ála, zatímco Andy obdivoval můj bohatý slovník. Nejvíc mě štvalo, že práce probíhala jen na pár metrech zkraje z opačného směru a kvůli tomu se uzavře několik kilometrů. Moment, řekl jsem práce? Pak jen z toho důvodu, abych neustále neopakoval stejná slova. Mohl by někdo silničářům vysvětlit, že když někam postaví omluvnou ceduli "Musíme to opravit", tak se to "samo" neopraví? To by tam taky někdo musel opravovat. To je jako kdybych já dal k trávníku ceduli "Musíme to posekat" nebo k břečťanu "Musíme to ořezat" a čekal jsem, že se to samo udělá. Takže zatímco na přilehlém poli pilně jezdil traktor, přestože byla neděle večer, na silnicích ani ráno ani večer nebylo na staveništi živáčka. Už tak dlouhá cesta se nám prodloužila ještě zhruba o hodinu.
Až na trable s dopravou by jinak šlo o poměrně vydařený den...



Výlet do Jevan...;-)

1. srpna 2018 v 20:09 | Jiřan
Trochu nestíhám, takže opět s velkým zpožděním... Na pondělí (16.7.) jsme zařadili naprosto nenáročný výlet, který ale kluci přivítali s o to větším nadšením - výprava do jejich oblíbených Jevan.
Odjezd se trošku protáhl, ale nikam jsme nespěchali. Úplně nejdřív jsme si udělali zastávku u našeho místního teska, abychom si koupili nějaké lehké jídlo k obědovému pikniku a mohli jsme vyrazit. Cestu už důvěrně známe, já jsem se jen chvilku obával opravovaného úseku, kterým jsme projížděli před pár týdny. No projížděli, přesnější by bylo, že jsme tam několik dlouhých minut čekali u semaforu. Naštěstí šlo nejspíš o jedno z mála rozkopaných míst, kde se skutečně pracovalo, takže už se tam žádné omezení nekonalo. Vlastně se tam právě připravovali silničáři na nakreslení čar na silnici.
V Jevanech na louce mezi parkovištěm a rybníkem, kde se koupali místní, jsme si hned rozložili piknikovou deku a dali se do jídla. Mně se sedělo a leželo velmi příjemně, dovedl bych si představit, že bych tam strávil celé odpoledne. Bohužel kluci byli jiného názoru, takže jsme u auta vyměnili deku za batohy, v nichž měli kluci své nezbytné vybavení, abychom přežili případný střet se zvěří od veverky po medvěda, případně hurikán nebo zemětřesení. Já jsem se omezil na takové zbytečnosti jako třeba pití.
Cestou k lesu to v Jevanech žilo, všude se stavělo, každých pár metrů několik dělníků, zedníků a dalších pracantů.
V lese klukům udělalo největší radost, když jsme objevili "domeček pro skřítky", který postavili loni v říjnu při naší poslední návštěvě. Prošli jsme to tam křížem krážem, dokonce jsme se odvážili I na místa, kde jsme zatím nebyli a potom už jsem nás nenápadně směroval na zpáteční cestu. U parkoviště jsme si ještě "nakradli" pár prvotřídních 'bag' v rákosí na kraji rybníka a pak jsme mohli jet. Hned u cedule značící konec obce se Andy zeptal Ály, jestli si vzal z lavičky svou vojenskou čepici. Ten se rozbrečel, že ji tam prý nechal. Vzhledem k tomu, že hned po nás se tam objevila jakási cyklistická rodinka, přišlo mi zbytečné se vracet, ale vzhledem k breku jsem se tedy na úzké silnici otočil a jeli jsme zpět. Když už jsme byli na dohled, z ničeho nic Andy čepici objevil mezi nimi na sedačce. Připadal jsem si trochu jako pako, když jsme se opět otočili a potřetí míjeli partičku odpočívajících zedníků.
Tentokrát po cestě překvapivě ani jeden z kluků neusnul…;-)

Trampové...;-)

25. července 2018 v 19:54 | Jiřan
Ačkoli jsem zhýčkaný a nejdrsnějším trampským zážitkem v mých představách je pětihvězdičkový hotel s all inclusive, navrhl jsem doma ještě jednu krátkou dovolenou. Ovšem pod stanem. Volba padla na Malou Skálu, kde jsem si svou stanovací premiéru kdysi odbyl sám. Od té chvíle ale uteklo nějakých pětatřicet let.
V pátek (13.7.) dopoledne jsem s klukama nakoupil pár posledních nezbytností, po obědě jsme napěchovali auto tak, že jsem poprvé neviděl ani přes vnitřní zpětné zrcátko a kolem půl třetí vyjeli. U Poděbrad poněkud zhoustla doprava, takže jsme ten zhruba kilometr před kruhákem u Teska převážně stáli v koloně, která se jen chvilkama dávala do pohybu. To nám to tedy začínalo. Původně jsem myslel, že se něco stalo a pouští se nějak kyvadlově, ovšem ukázalo se, že šlo jen o silný provoz. A nejspíš byl na vině i moderní zlozvyk nepoužívat blinkry.
Po vyjetí z Poděbrad už to ale šlo. Zpočátku se mi cesta strašně vlekla, ale pak jsem se najedou podíval na čas dojezdu na navigaci a zjistil jsem, že nám zbývá deset minut do cíle. To mi výrazně zlepšilo náladu. Ačkoli jsme Malou Skálu zhruba před dvěma až třemi roky navštívili a věděli jsme přesně, kde kempink je, vjezd do něj jsme minuli. Jelo zrovna nějak víc aut a nenápadná mezera mezi domy se vyloupla na poslední chvíli. Trochu jsme se projeli, než se dalo otočit a potom jsme k recepci zamířili z opačného směru, i když alespoň podle čar na silnici to asi nebylo až tak úplně správně. Jelikož do kempu až tak pravidelně nejezdíme, alespoň v tomto tisíciletí jsem se tam ocitl prvně, byl jsem poměrně překvapen, jak rychle se vyřídily formality a za malou chvilku už jsme si vybírali místo na louce. Stavění stanu taky celkem šlo, i když se mi chvílemi zdálo, že předloni na zahradě to šlo od ruky trochu lépe. Po večeři jsme se šli porozhlédnout kolem. Vypadalo to, že na druhém břehu Jizery bude probíhat nějaký koncert, ovšem ačkoli proběhla zkouška zvuku, kapela si brala různě do rukou nástroje, pak tam postávala i připravená, na hudbu nějak nedošlo. Zvláštní, nejspíš šlo o nějaké Němce.
Potom jsem se s Andíkem pustil do badmintonu. Celkem nám to šlo, ale postupně se kolem nás vyrojily děti z přilehlých stanů a mně trochu vadilo, že si kolem rozestavily sedačky a zíraly na nás.
Největší obavy jsem měl samozřejmě z noci pod stanem, s mým spánkem to není nijak závratné a moc dobře si pamatuju probdělou noc před zmíněnými dvěma lety, kdy mě zbytek rodiny přemluvil ke spaní na zahradě, v mém případě tedy ležení, a já jsem potom druhý den normálně pracoval. Bohužel se mé obavy vyplnily a ani tentorkát se mi nepodařilo usnout. Ovšem ani na chvilku, takže už přesně vím, o čem zpívá náš národní poklad ve své písni "Dlouhá noc". Nakonec jsem se ale rána přece jen dočkal.
Po nezbytné hygieně jsem se vrátil do stanu, kde se mezitím probudil Andík proto následovalo ještě jedno kolo hygieny. Potom jsme se vydali na ranní procházku k řece a následně do obchodu u vjezdu do areálu nakoupit něco ke snídani. Po našem návratu už byl vzhůru i zbytek rodiny.
Prakticky celé dopoledne si kluci vydrželi hrát na břehu. Při pozorování vodáků jsem se jen utvrdil v tom, že něco podobného by pro mě rozhodně nebylo, na hladině to vypadalo s trochou nadsázky jako v pátek odpoledne na D1. Navíc u nemalé části jde jen o 'módní' záležitost, mnohdy hraničící až se snobstvím. Díky jednomu víkendu jsem tak i změnil názor na současné snahy zákonodárců zrušit zákaz popíjení pro cyklisty a vodáky. U prvně jmenovaných jsem byl proti podobným změnám od počátku, u druhé skupiny právě odteď.
Já jsem si pak chvíli šel odpočinout do stanu, kam kolem poledne přišla manželka s dětmi, abychom mohli vyrazit na výlet, započatý obědem po cestě. Jenže zcela nečekaně začalo pršet. Chvílemi i celkem dost. Díky tomu jsme se tak přibližně o hodinu zdrželi. Když déšť ustal vzali jsme si všechny nezbytnosti a vydali se na vytoužený oběd. Mimochodem byl výborný. Z restaurace jsme zamířili rovnou vzhůru na Pantheon. Na skalnatou vyhlídku vysoko nad silnicí jsem se neodvážil, proto jsme s Andym čekali o kousek níž. Pak jsme pokračovali až k letohrádku, kde jsem se opět neodvážil na prohlídku ve skalách, takže jsem bloumal hned u kraje.
Andy chtěl za každou cenu navštívit ještě Frýdštejn, ačkoli jsme věděli, že tam bude již zavřeno (ta propršená hodinka by se nám teď hodila). Podle turistického značení se mělo jednat asi o 1,5 km, ve skutečnosti to muselo být mnohem víc, proto jsme se asi v půlce rozdělili, protože Álovi se už dál nechtělo. Vydal jsem se s ním tedy zpátky, zatímco manželka s Andym pokračovali dál. Ála směle vyšlapoval, ovšem v samém závěru skoro dole zakopl a rozbil si koleno. Aby toho nebylo málo, cukrárna, kde jsem mu slíbil zmrzlinu měla jen do pěti, čili před tři čtvrtě hodinou zavřela. Naštěstí druhá cukrárna měla mít do pěti také, ale majitel o hodinu přetáhl. Tam jsme si tedy dali nanuky. Pak jsme se stavili opět v pizzerii, abychom si objednali pizzu s sebou. Během čekání si Ála pohrál na dětském hřišti a taky se s námi na chvíli pustil do řeči jeden z místních.
Když jsme se potom u stanu dali do jídla, za chvíli dorazila žena s Andíkem. Později si kluci odešli hrát s dalšími dětmi, které se jejich rodiče snažili utahat, aby celou noc spaly a oni mohli nerušeně propít poslední noc před odjezdem. Ostatně je fakt, že v noci ze soboty na neděli bylo poněkud hlučněji než předtím. Chvilku před spaním se vyplnila moje obava, že neustálé lezení pro něco do auta, v němž přitom samozřejmě pořád všechno svítilo, se musí projevit na baterce. Vyskočilo na mě varování, abych nastartoval, protože mám téměř prázdnou baterku. Super takhle před spaním do okolí vypustit dávku škodlivin z výfuku. Je ale pravda, že stačilo pár minutek a vše se zdálo být opět v pořádku.
V noci se mi podařilo alespoň na chvíli klimbnout, i když žádná sláva to nebyla, maximálně 1-2 hodiny. Ráno se z ostatních jako první probudil Ála, tak jsme se vydali do umývárny a já využil brzkého času k ranní sprše. Bohužel venku bylo lehce chladněji, takže památku na stanování mám dosud v podobě rýmy.
Tentokrát se zbytek stanu probudil dřív než předchozí den, opět jsme si nakoupili snídani, po které si kluci nejdřív chvíli kopali s dalšími dětmi, což jsem teda neviděl moc rád, protože míč často končil v něčím stanu nebo autě. Naštěstí se nám poměrně brzy podařilo tuhle zábavu brzy diplomaticky ukončit a naše děti se pak vydaly k vodě, zatímco my jsme sbalili náš přechodný příbytek.
Trochu jsem se bál, jak auto zareaguje na stisk tlačítka start, ale motor naskočil ihned a bez nejmenších problémů. Po vyřízení formalit na recepci jsme zamířili směrem domů. Pro kluky jsme ještě udělali překvápko v podobě mírné zajížďky opět do zmrzlinárny v Mimoni, aby ochutnala i manželka. Původně jsem si myslel, že tak otestuji Andíkovu i Álovu všímavost, kdy poznají, kam jedeme, ale oba brzy usnuli a probudili jsme je až na místě.
Z netradičních druhů jsem tentokrát zvolil koprovou, štrůdlovou a špičku s vaječným koňakem. Po ledovém občerstvení jsme už mohli pokračovat domů. I tuto část cesty kluci takřka celou zaspali...;-)


Kam dál